Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

February 2020

Jak omlouvat sexuální násilí (Výčet všech známých způsobů)

29. february 2020 at 21:45 | Melkora |  Feminismus a ženská práva





Sexuálně agresivní muži
se dělí do dvou skupin. Na ty, kteří zneužívají ženy a na ty, kteří jim pomáhají, podporují je a zajišťují jim krytí. Nutno podotknout, že muži v tomto směru pracují jako tým a bez pomoci těch druhých by ti první nikdy nedokázali být ve svém konání tak úspěšní, jako momentálně jsou. Obě skupiny se samozřejmě navzájem překrývají a jejich příslušníci mezi nimi přirozeně migrují tam a zpátky.
Tento fenomén
není ničím novým. Byl dávno popsán a zdokumentován a pod názvem "kultura znásilnění" je široce diskutován na
anglofonních feministických webech.

Proč to muži dělají, je jistě otázka, nicméně, dnes bych se - pod vlivem nového dokumentu Víta Klusáka s názvem V síti, jenž je inzerován jako film bojující proti sexuálnímu zneužívání žen a dívek, ale upřímně je spíš pravým opakem - ráda zaměřila spíše na to, jak taková vzájemná pomoc a podpora vypadá v praxi.



Zde jsou metody, které fanoušci kultury znásilnění používají, pro přehlednost rozděleny do několika bodů.

Trestání oběti:

1. Sexuální násilí se neděje.Oběť si vše vymyslela.

2. Sexuální násilí se děje! Jen je třeba se zaměřit na dostatečnou "prevenci":

Převedení pozornosti z oběti na pachatele:

3. Sexuální násilí se děje, ale jen v omezené míře omezeným způsobem. Páchají ho určití, předem jasně definovatelní jedinci.

4. Sexuální násilí se děje. Nicméně není natolik závažné, aby kvůli němu stálo za to ničit životy nebohých pachatelů přísnými tresty

5. Sexuální násilí se děje a je velmi závažné. Jeho pachatelé si ale zaslouží soucit a podporu.

6. Sexuální násilí se děje a je velmi závažné. Nicméně veřejná diskuse o něm může probíhat jenom způsobem, který nezraňuje mužské city.


Nyní k jednotlivým bodům:
Prvním z nich je trestání obětí, které vychází z premisy, že ženy jsou nějakým způsobem odpovědny za špatné mužské chování.

Strategie číslo jedna, tedy "oběť si vše vymyslela", vyžaduje od propagátorů asi nejvíce misogynie a sexismu, neboť vykresluje ženy jako primárně pletichářské, pomstychtivé a - to je důležité - promiskuitní, tudíž nedůvěryhodné.
Pachatel a jeho apologeti používají k deflamaci oběti velmi prostou avšak překvapivě účinnou taktiku. Málokdy totiž trvají na na tom, že k žádné sexuální aktivitě mezi dotčenými stranami vůbec nedošlo. To by se minulo účinkem. Pouze popírají, že byla vynucená, jakkoliv to v dané situaci vyznívá absurdně.
Zcela bez uzardění je nám tak předkládají k věření například to, že naprosto průměrná a ničím nevybočující nezletilá panna svolila k nezávaznému pohlavnímu styku se skupinou neznámých dospělých mužů, jakož i k zachycení celého aktu na video. Trestním oznámením se pak pouze snaží odvést pozornost od faktu, že se stala "děvkou".
Nepravděpodobně
se to může jevit pouze tomu, kdo vnímá ženy jako plnohodnotné lidské bytosti. Sexisté naopak přijímají toto vysvětlení více než ochotně, protože dokonale souzní s jejich vnímání žen, jakožto podřadných tvorů.
Nehledě k tomu, že vylíčit oběť sexuálního napadení jako "děvku" výrazně redukuje sympatie k její osobě. Viz bod číslo dva, "prevence" sexuálního násilí.

"Prevence", tak jak si ji představují zastánci kultury znásilnění, se vyznačuje tím, že snímá veškerou odpovědnost z celého mužského pokolení a to včetně těch jeho příslušníků, kteří jsou za ochranu veřejnosti před nebezpečím přímo placeni a klade ji plně na bedra žen.
Zastánci "prevence" jdou někdy až tak daleko, že trvají na tom, aby namísto sexuálních násilníků byly arestovány ženy a to en masse. Podle jejich představy bychom měly žít v přísném domácím vězení, pod dohledem spolehlivých mužských bachařů, navštěvovat jen "povolená" místa, nosit jen předepsaný mundůr, příliš na sebe neupozorňovat a tak podobně. Komunikaci s vnějším světem pak máme vést jen minimálně a to ještě (obzvláště pokud jsme nezletilé) cenzurovaně.
Sexuálním napadení zapadá do této strategie jako logický a někdy vlastně celkem spravedlivý důsledek porušení vězeňského řádu. A jakkoliv propagátoři "prevence" někdy intenzivně odsuzují sexuální násilí jako celek, důsledně při tom trvají na současném potrestání žen za to, že "připustily", aby se jim něco takového dělo.





Trestání obětí je jednou z nejoblíbenějších, nejužívanějších, dlužno však taky dodat nejprofláklejších metod, jak umlčovat ženy. Její široké rozšíření však vedlo k tomu, že cílové objekty na ni začínají být už poněkud rezistentní.
Snad právě proto začali omlouvači sexuálního násilíí používat i jiné, subtilnější taktiky. Jednou z nich je přehlížení obětí jako takových a obrácení pozornosti na agresory, pochopitelně způsobem, který k nim bude co nejlaskavější.

Je například možné rozdělit sexuální násilníky do dvou skupin. Na ty "opravdové" a na ty "jen jako". A zde už se dostáváme k omlouvací strategii popsané v bodu tři.
"Opravdoví" sexuální násilníci se, dle ní, vyznačují tím, že jsou na první pohled jasně rozpoznatelní a jejich agresivní chování bývá způsobeno nějakou zjevnou vnější okolností. Může to být například psychické onemocnění, "pomýlené" politické, či náboženské přesvědčení (či jeho absence), zoufalá životní situace a tak dále, a tak dále.
"Opravdoví" sexuální násilníci se zhusta rekrutují z řad mužů, které dotyčný omlouvač stejně nikdy neměl rád. Jako jediný druh sexuálních násilníků si také zaslouží přísné potrestání, i když opět spolu s napadenou ženou, tentokrát za to, že prohloupila a včas se jim nevyhnula.
Násilníci "jen jako" jsou naopak muži, které omlouvač rád má, převážně proto, že se mu v něčem podobají. Například společenským postavením, rasou, politickým/náboženským přesvědčením (či jeho absencí), životní situací… Ano, je to stejné, jako u předchozího bodu. Snad jen s tím rozdílem, že násilníky "jen jako" bývají i muži bohatí, kterým se omlouvač rovnat nemůže, ale chtěl by, aproto k nim chová jakousi zvláštní sympatii.

Násilníky "jen jako" je pak záhodno ospravedlňovat pomocí bodu čtyři, "nic závažného se nestalo".
Z pohledu kultury znásilnění má totiž sexuální agrese páchaná touto skupinou mužů z nějakého důvodu mírnější následky, než jiná a vlastně to není nic víc, než jedno velké hloupé nedorozumění. Už proto by tento druh sexuálních přečinů měl být trestán maximálně tak domluvou a klepnutím přes prsty.
I v tomto případě jsou ženy vinné minimálně stejně jako muži, tentokrát tím, že chtějí onoho v jádru vlastně celkem dobrého bracha přivést do kriminálu pro takovou maličkost.

Nicméně i "opravdové" sexuální násilníky, pokud tedy zrovna nepatří do skupiny mužů, na které máme extra pifku, lze do jisté míry omlouvat a to způsobem uvedeným pod bodem pět.
Postupujeme tak, že se soustředíme na neblahé vnější okolnosti, které dotyčné muže "přinutily" k sexuálním atakům. Třeba na jeho duševní chorobu skutečnou, či imaginární. Pokud se nám nepodaří žádnou vyštrachat, můžeme argumentovat "osaměním" a "sociální izolací" vedoucí k "sexuální frustraci". Zkrátka něčím, co onomu "nebožákovi" způsobilo utrpení natolik nesnesitelné, že ho "dohnalo" až k "zoufalému" činu.
V případě nepřítomnosti žádné, dokonce ani nejnepatrnější "negativní" vnější okolnosti je možné prohlásit, že agresor je prostě jenom zmatený naivka, kterému zatím ještě nikdo nevysvětlil, že ženy se nenásilní. (Funguje dobře v případě násilníků "jen jako")
Při použití této strategie velmi důležité vynechat jakoukoliv i sebemenší zmínku traumatech, která snad z rukou oněch "zoufalých", "nebohých" či "zmatených" mužů mohly zažít jejich oběti. Jejím cílem totiž je podnítit soucit s násilníky a nahradit je v roli obětí. Připomínat, že "nebožáci" někomu vědomě a někdy velmi krutě ublížili, by tuto snahu poněkud zmařilo.
Někteří omlouvači zajdou ještě dál a použijí metodu "velkomyslnost".
Prohlásí pak, že "nebožáci", možná udělali "chybu", ale oni(!) jim odpouštějí. Ba co víc, jsou ochotni poskytnout příležitost k "nápravě", či "vyléčení". Ti drsnější s hodně silným žaludkem se mohou opatrně, někdy dokonce i dost nevybíravě opřít do obětí (které opět zásadně nepouštějí ke slovu) za to, že neprojevují dostatečnou vstřícnost a velkorysost vůči mužům, kteří je znásilnili. Budou to potom ony, nikoliv pachatelé, kdo bude vypadat nesnášenlivě a zatvrzelé.
Účinné je i popřát sluchu pachateli, nechat ho veřejně se politovat a nasypat si na hlavu trochu toho popela.
(Pokud vám to něco připomíná, pak ano, tento postup si osvojila zejména
katolická církev)





Strategie číslo šest je pak hojně oblíbená mezi muži, kteří se hlásí k některému z "liberálních" hnutí, či se přímo označují jako feministé. Nicméně své zastánce si pochopitelně najde i jinde. Spočívá v podstatě v tom, že dotyčný omlouvač existenci a někdy i závažnost sexuálního násilí připustí. Ovšem trvá na tom, že způsob, jakým se o tomto neblahém fenoménu smí diskutovat, určí on sám.
Zakázány jsou například veškeré projevy, které by mužské posluchače jakkoliv nahněvaly, rozlítostnily, nebo je postavily do špatného světla.
Raněné mužské city jsou tak v debatě o sexuálním násilí stavěny na roveň traumatům obětí, někdy je dokonce z centra být od mužů nálepkovány jako nenávistné.


Výše zmíněné postupy
samozřejmě nejsou nijak striktně vymezené na jednu situaci či konkrétní druh omlouvače. Naopak v praxi bývají obvykle kombinovány a někteří výtečníci jsou schopni vystřihnou je všechny najednou.
Bylo by ovšem hrubou chybou domnívat se, že omlouvačům jde o nalezení pravdy, či spravedlnosti. Nejsou hloupí a vědí, že hájí neobhajitelné. Jsou však schopni opakovat se tak dlouho, dokud se ženy s definitivní platností neutahají a nevzdají se svého práva na satisfakci.
Bohužel se jim však nejde vyhnout a každá oběť, která se odváží sdílet svůj příběh, by s jejich existencí měla počítat.



A teď kvíz pro ty, kteří dočetli až sem: Které z těchto metod použil ne svém nejnovějším dokumentu
Vít Klusák?

Na obrázku může být: 1 person, text