Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Na plovárně (prolog)

26. january 2020 at 22:57 | Melkora |  Sherlock Holmes, fanfikce

Tato povídka patří do univerza BBC Sherlocka. V kánonu spolu Holmes s Watsonem trávili nejenom svůj jak pracovní. tak i volný čas. Mnohokrát spolu (na Watsonův popud) vyrazili rovněž na dovolenou.
Jak by to asi vypadalo, kdyby se k tomutéž odhodlali i BBC John a Sherlock?

Slash, Pre-slash, Pairing Sherlock Holmes/John Watson, Rating G





Navzdory absurdně pozdní noční hodině byl ještě vzhůru, Do noci trčel ve svém pokoji a pracoval", jak tomu říkal, i když ve skutečnosti šlo spíše o čas vyplněný googlením několika bláznivými chemickými pokusy a skřípáním na housle. Neměl teď zrovna moc opravdové práce. Takové, která by vyžadovala jeho plné nasazení a prověřila jeho deduktivní schopnosti a to ho rozčilovalo.
Nakonec, někdy kolem druhé hodiny ranní, se nedalo dělat nic víc, než se vzdát a prostě toho všeho nechat. Zmalátnělý únavou za sebou zhasl a zavřel dveře. Procházel jejich zšeřelým londýnským bytem a mířil nahoru do patra, kde byla Johnova ložnice.
Otevřel dveře jak nejtišeji uměl a chvíli postál na prahu.
To málo světla, co dopadalo do místnosti z ulice, zvýraznilo postel a na ní siluetu zachumlanou pod dekou. Nočním tichem se nesly zvuky pravidelného oddechování.
Opatrně našlapoval dokud nedošel až k
posteli. Shodil župan a poměrně hlučně se svalil na volnou polovinu. John zasténal a převalil se a on na vteřinu ustrnul. Vzápětí se ale všechno znovu pohroužilo do ticha a on se zase uvolnil.Temný klid noci opět opanoval scénu.

Ležel, nehybný a natažený, trochu připomínající nebožtíka v rakvi. Bezmyšlenkovitě střelil pohledem doleva po svém spolunocležníkovi a po tváři mu při tom přelétl lehký úsměv. Poslední dobou míval John dobré spaní. Bez nočních můr a neklidu, který ho trápíval dřív. Zabral hned a vydržel až do rána a to bylo dobře.
Za to on civěl do stropu a ani se nenamáhal přikrýt, tuše, že spánek k němu dnes hned tak nezavítá.
Tyhle podivné stavy zádumčivosti míval celkem pravidelně, když nešel do postele pořádně stahaný. Když nevyčerpal svůj mozek prací a nezahltil ho myšlenkami na poslední případ. Když mu dovolil ponechat si k dispozici dostatečné množství volné kapacity, aby se - postrádaje jinou smysluplnou aktivitu - mohl vydávat po zakázaných cestičkách do temných nevětraných zákoutí jeho podvědomí, plného číhajících hladových příšer hrozících ho nenávratně pozřít.
Nikdy by to nepřiznal, ale bál se večera. Bál se noci i s jejími záplavami hlubokého černého času, který se nedal vyplnit žádnou činností. Jen hlubokým a bolestivým přemýšlením. Přemýšlením o věcech, které by bylo lepší nechat spát, pokud by byly někdy usínaly.
Chyba! Byla to hrubá chyba jít vůbec spát.
Pak se usmál. Jemně s s příchutí hořkosti. Jednou z oněch nebezpečných ošemetných záležitostí, kterým bývalo záhodno se za každou cenu vyhnout, byl i muž po jeho levici, doktor John Watson. Znovu se pousmál. Dávno pochopil, že Johnovi se vyhnout nelze. Když šlo o Johna, všechny obvyklé metody selhávaly. Práce, studium, hraní na housle, cigarety a dokonce ani… bože, kokain. Nikdy se mu nepodařilo resetovat si mozek natolik důkladně, aby se tam zase neobjevila ta jeho baňatá, mírně natvrdle vyhlížející tvář, okouzlující a plná naivity. John Watson si vždycky našel způsob a nejvíc ponižující bylo, že se o to ani nesnažil. (Další hořkosladký úsměv.) Dokonce o tom ani nevěděl. Nikdy neměl sebemenší tušení o utrpení, které způsoboval svému nebohému spolubydlícímu a netuší to dodnes.
Pohlédl doleva, tentokrát už plně soustředěný na tu neforemnou bouli skrytou pod huňatou přikrývkou. Pomyslel na to, co ho tak úporně pronásledovalo od počátku jejich známosti. Na to hladové palčivé chtění! Tu neukojitelnou touhu po Johnu Watsonovi. Už by ani nespočítal, kolikrát mu tenhle zrádný pocit nedal usnout. Kolikrát ho vyštval z klidu jeho pokoje a donutil celou noc sedět na gauči, zírat do studeného černého krbu a pokoušet se zahnat pomyšlení na to, že jen o pouhé jedno jediné patro výše spí on. Kolikrát přemítal, jaké by to bylo, vplížit se do jeho pokoje, zavrtat se pod jeho deku a obejmout ho. A aby to čert spral! Bylo pár nocí, kdy se cítil natolik odvážný, nebo nestydatý, jak se to vezme, že se o to opravdu pokusil. Nikdy to, pravda, nedotáhl dál, než na pár kroků od Johnovi postele, ale aspoň to zkusil.
A najednou byl přímo tady! Naprosto legálně a se svolením majitele a snažil si zvyknout na fakt, že ho tu John chce. Že si to přeje! Dokonce ho povzbuzuje, aby to dělal častěji. Bylo to neuvěřitelné! Bylo to jako vkročit do jiné paralelní reality.
Natáhl paži, aby položil svou dlaň přes hřbet Johnovi ruky, která vykukovala z pod deky a rezignovaně se oddával svému soužení, které s přechodem do téhle nové sféry rozhodně nezmizelo. Jenom se trochu transformovalo a zrodilo se znova a jinak, v podobě tichého pokorného vychutnávání si Johnovy přítomnosti. I když pořád ještě trochu bolavého. Ukřivděného! Se špetkou strachu a nejistoty.

Možná, napadlo ho, možná existoval způsob, jak urazit té bestii hlavu. Jak se vydat zpět časem a napravit staré křivdy.
Přivřel oči a ponořil se do vzpomínek. V hlavě se mu mezi tím začínal formovat dokonalý plán.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama