Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Jana Eyrová, jak to bylo doopravdy

9. září 2019 v 21:07 | Melkora |  Recenze, filmové a literární

Nedávno jsem dočetla Janu Eyrovou a musím přiznat, že je to román minimálně velmi pozoruhodný a to z mnoha důvodů. Ani jeden však nesouvisí s tím, co měla autorka zřejmě původně na mysli.


Výsledek obrázku pro jane eyre




Jana Eyrová je populární anglický román od Charlotte Brontëové, odehrávající se mezi britskou venkovskou šlechtou 19. století.

Stejnojmenná hlavní hrdinka a zároveň vypravěčka celého příběhu je nebohá zchudlá sirota, nucená živit se vlastní prací, konkrétně pak jako guvernantka.Strašlivé, že? Podle Jany rozhodně, ano! Nicméně její poroba naštěstí netrvá dlouho, neboť se jí podaří získat ruku jistého o dvacet let staršího boháče jménem Edvard Fairfax Rochestr. Toliko k hlavní pointě příběhu.
Jana vehementně trvá na tom, že její vztah z "panem Rochestrem", jak svého druha vytrvale nazývá, je vrcholem romantiky. A podle googlu s ní souhlasí i soudobí angličané.
Nicméně, když se na toto její tvrzení zaměříme podrobněji, pravda začne prosakovat pod nánosem povrchní líbivosti, jako starý nátěr pod novou fasádou. Já jsem například musela mnohokrát žasnout nad jeho otřesným chováním nejen k Janě, ale k celému svému okolí. Podivovala jsem se nad jeho bezohledností a sebestředností, šokovaně jsem shlížela na jeho prolhanost a sklon k manipulativnosti. A hlavně mi vyrazil dech jeho naprostý nedostatek empatie.
Přes to se zdálo, jakoby tyto příšerné vlastnosti nejenom nevadily samotnému objektu jeho milostného zájmu, ale ani nikomu v jeho okolí. A překvapivě ani nikomu ze čtenářů, přestože podle mého názoru podlost tohoto individua přímo bije do očí.
Takže… pojďme si posvítit na to, kdo je to vlastně ten Edvard Fairfax Rochestr.

"Pan Rochestr" pochází z velmi bohaté a vážené rodiny. Jeho původ a majetek mu zajistily přístup na všechny významné evropské dvory a zbavily ho nutnosti vydělávat si na živobytí. Na první pohled se zdá, že nemá důvodů ke stížnostem.
Přes to, alespoň podle jeho vlastního tvrzení, je jeho zdánlivě snadný život od začátku až do konce jednou velkou křivdou.
Vše začalo už tím, že se narodil! Totiž… že přišel na svět jako druhorozený, což je v anglickém urozeném prostředí už samo o sobě považováno za příkoří. Aby toho nebylo málo, tak se jeho hamižný otec rozhodl, že dělit takové krásné panství jako Thornfield by bylo škoda a odkázal veškerý svůj majetek Edvardovu staršímu bratrovi.
Jistě, nemilé! Nicméně… Edvarde! Napadlo tě třeba takhle… zkusit pracovat?
Ehm… nenapadlo! Pro milého Edvarda tu máme lepší plán. Plán jak ho udržet mezi honorací a zajistit mu finanční nezávislost. Bohatě ho oženíme! Ba co víc! Obstaráme mu partii. Krásnou žádoucí nevěstu z vážené rodiny.
Člověk by řekl, že po tomhle budenáš hrdina alespoň trochu vděčný a vezme svého nepřejícího otce na milost.

Omyl, přátelé, hluboký omyl! Krátce po té, co z velmi povrchních důvodů akceptuje nabízenou nevěstu (je půvabná a elegantní, všichni mu ji budou závidět) a vstoupí s ní do svazku manželského, začnou totiž problémy. U jeho novomanželky se projeví příznaky duševní choroby. Tak tohle ne, vzteká se Edvard! Tohle jsem si neobjednal. Já vznesl požadavek na choť pohlednou, bohatou a reprezentativní. Tedy… pohledná a bohatá je! Ale reprezentativní? Tatínku! Bratře! Co jste mi to dohodili?!? Tcháne, švagře! Jak to, že jste mi zatajili, že máte v rodině genetickou zátěž??? Vy všichni jste měli jasnozřivě odhadnout, že se má drahá brzy po svatbě zblázní. Tedy, až na mě! Já samozřejmě nemohl tušit nic! Jak já teď k tomu přijdu, že mám až do smrti na krku šílence?! Ježišmarjájózef, byl jsem podveden! Ještě, že s tou ženskou žiju až v dalekých v koloniích! Dokážete si představit tu ostudu, kdyby se tohle dozvěděl někdo u nás doma??? Snažně vás prosím, nějak to tam ututlejte, zatlučte, že jsem vůbec ženatý!
Pokud byste od něho očekávali špetku soucitu nebo lítosti, pak vězte, že obého má plnou náruč. Bohužel však pouze pro sebe. Na jeho ochořelou drahou polovičku se jaksi nedostalo a odteď už mu nebude ničím víc, než otravnou přítěží. O tom, že by mu smrděly i její peníze, nebo že by dokonce vrátil její věno, které ho tak příhodně zachránilo před prokletím placeného zaměstnání, nepadlo v románu ani slovo.

Děj pokračuje tím, že si mladý Edvard zoufá! Nepřestává se utápět v sebelítosti, když v tom dojde v jeho životě k jisté šťastné události. Zemře jeho otec i bratr a jemu spadne do klína celý rodinný majetek, jako ona příslovečná zralá hruška. No, není to hezké? Konečně záblesk světla ve všem tom marasmu a mizérii. A co uděláme nyní? Najmeme své nemocné ženě nejlepší lékaře Evropy? Ale, kdež! Paní Rochestrová první bude mít odteď souzeno strávit zbytek svých dní schovaná před světem, zamčená v podkroví starého rochestrovského sídla ve společnosti jakési podnapilé osoby pověřené dozorem nad nemocnou.
Nicméně, pan Rochestr se přeci jen v jistém smyslu projeví jako grand! Dokonce svou choť ani nezavraždí, přestože má příležitost a nejspíš by mu to i prošlo. Místo toho odjíždí na starý kontinent se kur… totiž hledat pravou lásku.

Zdá se však, že žádná z žen, které poctí svou přízní (a že jich je), není hodna jeho úžasné osobnosti, jak se později sám vyjádřil. Je tudíž, chudáček, odkázán na společnost různých kurtizán, šantánových hvězdiček a jiných placených společnic. Jenže i ony se nakonec ukáží nehodné jeho úžasné osobnosti! Některé dokonce dávají, považte, přednost zákazníkům, co platí víc, než on!!! Náš hrdina to z nějakého neznámého důvodu nazývá nevěrou.
Po tomto faux pas se zdá, že Edvard konečně pochopil, že tudy cesta nevede. Nezbývá mu, než si sebrat své zlomené srdce (resp. to, co za zlomené srdce považuje) a pokorně se navrátit do konejšivé náruče svého rodného panství. Tam už na něj netrpělivě čeká nejenom jeho malé špinavé tajemství v podobě právoplatné manželky pečlivě ukryté na půdě. Ale hlavně - přiznejme si to otevřeně - s největší pravděpodobností jeho vlastní nemanželská dcera (ačkoliv on své otcovství zpochybňuje kudy chodí a jeví o to nebohé dítě jen o trošku větší zájem než jeho prodejná matka) opečovávaná svou… pozor, teď to přijde… guvernantkou!
A máme ji tady! Konečně nám vstoupila do Rochestrova životního příběhu. Slavná Jana Eyrová!!
Děvče ani ne dvacetileté, naivní a nezkušené. Mladá žena, která za svůj krátký život sotva kdy mluvila s mužem,díky své tvrdé klášterní výchově je ovšem zvyklá podvolovat se autoritám. Bytost, vyprahlá, jak troud, toužící po laskavé společnosti a něžných slovech, jichž se jí nikdy nedostalo. Žena, která nemá, kam jít a nikomu na ní nezáleží.
Zkrátka ideální materiál, který šikovný protřelý a hlavně razantní muž snadno nasměruje tam, kde ho chce mít. Stačí pár fádních komplimentů a ujištění, že ona není jako ty ostatní ženy. Ona je ta, kterou marně hledal svůj celý život. Ta, která ho učiní jiným, lepším a podobné omleté pindy. Dívčina se jistě brzy začne dmout pýchou nad svou nepostradatelností a zcela tomu chlápkovi propadne. Že by tohle bylo to řešení pro Edvarda Rochestra?
Tak! A teď jak jen to zařídit, aby tahle osůbka zahořela touhou pro našeho milovníka? Upřímnost?? Pche! Všichni přeci vědí, že s upřímností dojdeš leda tak do háje. Provedeme to, co umíme nejlíp!
Budeme manipulovat!
Převléknout se za cikánku a věštit jí z ruky, jaké nezměrné štěstí že ji to čeká po boku jejího momentálního šéfa? Slibovat manželství jiné a sledovat, jak se užírá žárlivostí? Hrozit jí vyhazovem? Pohrávat si s jejími city, jak hafan s plastovým pajďulákem?
Vsjo rovno! Ona neví, že se to nedělá a nakonec nám sama padne k nohám. Prostě narafičíme všechno tak, jen abychom nemuseli vyjít z pravdou ven a říct hezky na rovinu: "Milá slečno, já jsem se do vás tak trochu zamiloval, jenže mám na půdě zamčenou manželku. Průšvih, co?"
Pak následuje fake zasnoubení, po němž je záhodno tlačit dámu k nějakým těm intimnostem. Co na tom, že nás s tím poslala do paďous?! Ať už po "svatbě", nebo před ní, stejně budou mimomanželské, tak co?!? Gentleman našeho formátu nebere ne, jako odpověď.
Naštěstí pro všechny zúčastněné, Janino pobožnůstkářství je silnější než naučená poddajnost, takže našemu milovníkovi nedá.


To, co následovalo pak je přímo učebnicový návod pro manipulátory.
Jak postupovat když váš podvůdek vypluje na povrch v celé své špinavosti? Přátelé, neomlouvat se! Ze zásady se nikdy neomlouvat! Každé slůvko, promiň, je hřebíček do rakve. Místo toho se zkuste politovat, ostatně jistě v tom máte bohatou praxi, mnohem bohatší než v prosbách o odpuštění.
Náš hrdina jde ještě o něco dál a s vážnou tváří nabídne své milované konkubinát. Když ta odmítne, tak jí tak trošku pohrozí znásilněním. Romantika, voe!

V další části knihy se náš Rómeo, zaplať pánbůh, nevyskytuje, protože mu Jana uteče. Ovšem jen proto, aby byl nahrazen jiným creeperem, neméně slizkým a nátlakovým, jako ten první. Náhoda? Nemyslím si! Jen si to představte! Jste prostá anglická dívka a potkáte za svůj život dva, slovy dva, zástupce opačného pohlaví. A oba úchylní až to práská! Spíš bych řekla, že to vypovídá mnohé o anglických mužích.

Zbytek děje už jenom stručně! Umře pár lidí, které hlavní hrdinové buď vůbec neznali, nebo je stejně nikdy neměli rádi a navíc stáli v cestě jejich štěstí. Creeper, který má za sebou pánaboha je poražen creeperem se silnější vůlí a schopností telepatie. Chudé osiřelé děvče se provdá za starého, šeredného, napůl slepého, bolestínského, manipulativního, promiskuitního a prolhaného milionáře se sklony k bigamii a žije s ním šťastně až do vydání románu.
Takže, předpokládám, asi dobrý konec.

Nu, tomu se říká láska! Neberte to, milé dámy! Angličanky by se na vašem místě přetrhly.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 9. září 2019 v 21:47 | Reagovat

Ti angličtí muži z vyšších tříd se nápadně podobají tolkienovým elfům. Prolhaní, sebestřední, manipulativní obsedantně posedlí vlastní vznešeností a práce se štítící. Bohužel na rozdíl od elfů se jejich sexualita neomezuje na recitaci a zírání na hvězdy. ve vztazích ke "služebnictvu" je to nämlich to samý. Je vidět že tu dva různí autoři píšou a stejné chásce.

2 Melkora Melkora | Web | 9. září 2019 v 21:51 | Reagovat

[1]: Ano, Saurén, to je samozřejmě zcela správný postřeh.
Jen ti autoři nejsou zas až tak různí. Spíše popisují jedno a totéž jen z různých úhlů pohledu.

3 Ester Ester | 13. září 2019 v 13:52 | Reagovat

Po dlhom čase, som prišla k tebe mrknut. Jána Eyrova je obľúbený roman môjho detstva. Je zaujímavý tvoj pohľad, niečo na tom bude. Celkom ma to pobavilo, ale keď to berieš z nadhľadu a nie ako fanúšik hlavnej hrdinky,tak v podstate ju manipuloval 😀

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama