Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Patriarchát a potlačené mužské city! Jak je to doopravdy?

22. srpna 2019 v 11:32 | Melkora |  Feminismus a ženská práva

Liberální ženy, které si z nějakého nepochopitelného důvodu říkají feministky, vymyslely spoustu triků jak učinit feminismus přitažlivější pro muže. Alespoň tedy pro ty své muže, neboť se (jako správné feministky ;-) :-D ) domnívají, že jak nebudou mít muže po boku, jsou naprosto ztracené.
Bohužel to obvykle znamená ustoupit ze svých pro-ženských pozic a proměnit feminismus v něco, co až podezřele připomíná sexismus.
Onehdá si například všimly, že jejich manžílci nejsou úplní namachrovaní machisté a do ideálu Ramba mají asi tak daleko, jako je ze Země na Měsíc. Následně došly k závěru, že problém má Rambo a tkví v tom, že nedostatečně projevil své city. Rozhodly se tedy se vší svou zuřivostí, kterou je schopna projevit jen liberální feministka bojující za mužská práva, že s tímhle bezprecedentním útlakem mužů zatočí.

Názor, že jsou, jako obvykle, úplně mimo, vyjadřuji v následujícím článku.




Už mě unavuje ten liberálně feministický blábol o tom, že bubák patriarchát utiskuje i muže, protože jim brání projevovat své emoce. Sakra! To ženy mají v patriarchální společnosti zakázáno projevovat své emoce! To ženská emotivita je cejchována jako něco závadného, podřadného, či rovnou nezvladatelného a hrozivého. Jako něco, co se buď nedá brát vážně, nebo naopak musí být v zájmu bezpečnosti všehomíra kroceno a potlačováno.
Proberme se! V patriarchátuod mužů nikdo nevyžaduje vulkánsky kamenné obličeje ani dokonalou sebekontrolu.
Mužské emoce nejsou v patriarchátu stigmatizované. Jsou posvátné!
Bývají dávány najevo zcela beztrestně, beze strachu, že by někdo označil jejich nositele za příliš nestabilní a zmítané svými city. Mužům není už od raného dětství vnucováno,že musejí být za všech okolností hodní a milí chlapečkové, ačkoliv někde uvnitř to v nich kolotá. Nikdo jim nenamlouvá, že pokud se jejich obličej zkřiví emočním hnutím, stane se nehezkým, tudíž nehodným pozornosti a tak dále, a tak dále!
Mužská emotivita je, na rozdíl od té ženské, vnímána jako zcela legitimní duševní hnutí, na na nějž mají muži plné právo a ukázat je i navenek, nejenom že není nic špatného, ba naopak je to žádoucí projev pravé mužnosti.

Konečně, jsou to muži, kdo v hysterickém výbuchu emocí vystřílejí rodinu, půlku ulice, nebo zdemolují hospodu, či fotbalový stadion. To mužirozesílajíhysterické vzkazy plné násilí tvůrcům (a především tvůrkyním) filmů, které se jim nelíbí. Jsou to muži, kdoje schopen spáchat teroristický čin, nebo dokonce rozpoutat válku, protože někdo urazil jejich ješitnost.

A nejenom to! Rozjitřená mužská emotivita je pravidelně předhazována ženám, partnerkám oněch mužů, jako něco, co je třeba uchlácholit a utišit s téměř mateřskou trpělivostí, jakou by člověk od osoby údajně citově labilnější rozhodně nečekal. Protože konec konců v patriarchátu je chlácholení rozhárané mužské emotivity další ženská práce. Nemluvě o tom, že pokud nakonec k násilnému emotivnímu výlevu skutečně dojde, bývá to se železnou pravidelností rovněž předhazováno ženám jako jejich největší vinna, neboť údajně selhaly ve své přirozené roli.

Když už jsme u té rozhárané mužské emotivity, je zvláštní, že na základě výše jmenovaných incidentů nikdy nikdo neprohlásil, že muži, jako takoví, jsou příliš ovládáni svými city, tudíž nevhodní provýznamné pozice, vyžadujícíjistou odpovědnost.
Ne! Tohle se říká o ženách, které se rozpláčí u romantického filmu!




Eh, já vím! Tohle je ten druh emotivity, který měly na mysli milé liberální feministky, když zmiňovaly, jak strašně muži trpí pod knutou zlého patriarchátu.
A v tom je to kouzlo! Muži v patriarchátu samozřejmě emotivitu zakázánu nemají. Mají zakázanou ženskost! Jakoukoliv ženskost, včetně té z ranku citů. Vystříhají-li se ženskosti mohou si projevovat citovost, jak jen uznají za vhodné.
Mužské emoční výlevy, dokonce i ty nezvládnuté, jsou v patriarchátu racionalizovány jako akty chladného rozumu. Emotivita se tomu říká jen tehdy, když se při tom "zženštile"… pláče.

Zde by nějaká liberální feministka jistě mohla namítnout, že tu pořád ještě máme ten problém s muži, jejichž citovost je, podle stávajícího standardu, poněkud "zženštilá".
Inu, tak ti bezpochyby existují a jsou za své chování nějakým způsobem sociálně sankcionování.
Převážně tím, že se nad nimi jiní muži ošklíbají! Ach, jak strašlivé!
Samozřejmě! Nikdo netvrdí, že je to vůči nim spravedlivé, nebo dokonce žádoucí. Nicméně "femininní" muži - i se svými zuřivými obránkyněmi,by si měli uvědomit, že úplně stejným způsobem jako nad nimi, ohrnují jejich machističtější kolegové nos i nad celým ženským pokolením, bez ohledu na individuální rozdíly mezi jednotlivými ženami a jejich skutečné citové projevy, ať už kontrolované, či nikoliv.
Vlastně ještě mnohem intenzivněji, protože, ač tito "změkčilci" v jejich očích selhali jako muži, pořád ještě zůstávají muži. Ani teď nikdo, i přes jejich "ženskou" emotivitu, nezpochybňuje jejich kompetenci a profesionalitu. A jakkoliv je toto mužské ošklíbání nepříjemné, neničí jim to kariéry a nestaví do pozice osob druhé kategorie. Navíc, na rozdíl od žen, disponují "zženštilí" muži stále ještě možností volby "zženštilé" emotivity se na veřejnosti vystříhat. Potlačovat svou přirozenost je jistě obtížné a nikdo by k tomu neměl být nucen, pokud neprovedl nic špatného.
Jenže pro ženy to takhle jednoduše nefunguje! Odvržení "femininních" citůjim žádný sociální benefit nepřinese, protože femininita je pro ženy v patriarchátu povinná. Buď mohou být femininní, tedy něžné, city zmítané květinky, sice iracionální, nicméně "správné", nebo defektní "chlapny", které snad ani nejsou ženami.
Nebo se, jakožto žena, můžete pokoušet balancovat někde na hraně mezi těmito dvěma krajnostmi a doufat, že si toho nikdo nevšimne.
Nebo můžete svou "femininní" emotivitu odvrhnout a nikdo (muži) vám to nebude věřit, protože jste stejně jen "ženská", tudíž od přírody labilní a nedůvěryhodná.
Pěkně děkuju!

V patriarchátu prostě neexistuje způsob, jak by žena mohla vyjádřit své emoce a nebýt za to sankcionovaná.
Trauma, jaké zažívají "femininní" muži, se s útlakem žen nedá srovnávat a stavět jakési falešné paralely jen dále rozřeďuje už tak téměř homeopaticky rozředěnou liberálně feministickou teorii, bagatelizuje ženské problémy a ve výsledku škodí těm, jimž měl v prvé řadě pomáhat.
Malá nápověda! Ženám, milé liberální feministky. Ženám!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirek Mirek | 28. srpna 2019 v 16:11 | Reagovat

A je na těch mužských vůbec něco dobrého?

2 Melkora Melkora | Web | 29. srpna 2019 v 1:37 | Reagovat

[1]:

Dobrá otázka! Mě se třeba líbí, jak vůbec nejsou vztahovační a urážliví.
Nicméně... o tom nebyl můj článek, že? Neříkám v nim mužům "mužský" a netvrdím, že na nich není vůbec nic dobrého. Na druhou stranu, netvrdím ani, že na nich něco dobrého je.
To proto, že se v něm nezabývám hodnocením celého mužského pokolení, ale porovnáváním toho, jak je v patriarchátu nahlíženo na mužskou a ženskou emotivitu.

Mimochodem, toto je poslední off topic příspěvek, který vám toleruji. Ostatní budu bez milosti mazat.

3 povidky-z-prasku povidky-z-prasku | E-mail | Web | 10. září 2019 v 15:41 | Reagovat

Podle mě jakejkoliv extrémní pohled je přehnanej. Jak feministickej, tak ten opačnej.

4 Amia Amia | Web | 20. října 2019 v 11:28 | Reagovat

Hustý
Nejdřív jsem se trochu vyplašila při úvodu, ale sakra, DÍKY!
Velmi osvěžující článek.

5 Melkora Melkora | Web | 21. října 2019 v 14:16 | Reagovat

[3]: Já vím! "Přehnaný" je jak názor, že ženy jsou podřadné bytosti, stejně jako ten, že tomu tak není.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama