Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Palác myšlenek

30. července 2019 v 15:15 | Melkora |  Sherlock Holmes, fanfikce

K této povídce se toho moc říci nedá. Snad jen, Sherlock jede s Johnem ve vlaku a představuje si při tom věci, které by si anglický gentleman rozhodně představovat neměl. :-)

BBC Sherlock, Slash, Pairing Sherlock Holmes/John Watson, PWP






Zavřel oči a natáhl se. Chvíli se soustředil jenom na svůj dech. Netrvalo dlouho a někde v hlubináchjeho mysli se otevřela jistá komnata.Povědomá, důkladně ukrytá před chaosem a krutostmi vnějšího světa, nepatřící nikomu, než jemu samotnému. Zanořil se do ní, jako se potápěč nořívá pod hladinu. Těžké dveře s rachotem zaklaply a on se konečně uvolnil. Byl v bezpečí!
Udělal si pohodlí. Takové, jaké jen může poskytnout vlakové kupé. Sice kupé první třídy, které měli jen sami pro sebe, ale stejně. Pořád to bylo pouhé vlakové kupé.
První třída! Někomu by se to mohlo jevit jako zbytečný luxus na tu chvilku. Konečně necestovali nijak zvlášť daleko. Poslední dobou se málokdy podíval hlouběji do vnitrozemí, neřkuli za hranice a měl k tomu pádný důvod. To kvůli… němu! Tomu druhému. Jeho společníkovi, co seděl naproti v koutě a hleděl si svých vlastních záležitostí, ačkoliv po něm tu a tam přece jen hodil nějaký ten zvídavý a možná i trochu ustaraný pohled. Kvůli němu se odnaučil přijímat nabídky, které by ho odvedly z Londýna daleko a nadlouho. Ne, teď potřeboval jiné typy případů.Dramatické! Přímočaré! Ale hlavně rychlé! Takové, ke kterým se může připojit běžný anglický předměstský doktor, aniž by poškodil svou praxi nebo namíchl manželku čekající na něho v jejich zděném domku s večeří.
Jeho vnější já se sice otřáslo při slově "manželka", jenže naštěstí, útočiště, kam se uchýlilo to vnitřní, bylo podobných katastrof prosté a podobně jako do podmořské hlubiny, vnější bouře do něho nepronikaly. Ale ozývaly se v něm. Proto ta první třída!
Ticho a samota! To bylo to kouzlo. Nebyl v tom ani ždibec snobství. Jen si nutně si potřeboval odpočinout. Ne, od práce. Práce sama o sobě ho osvěžovala a těšila. Zanechávala ho plného činorodého ruchu a jeho mozkové obvody příjemně rozbzučené aktivitou.
To od lidí! Od lidí, kteří bohužel byli nevyhnutelným doplňkem pracovní činnosti a na rozdíl od ní byly nevyzpytatelní a hroziví. Lidé zraňovali a nutili ho být neustále ve střehu. Jenže stát pořád na stráži bylo tak vyčerpávající! Potřeboval ticho a samotu. Potřeboval své útočiště!
Až na tu nepatrnou přes to však zásadní maličkost, že i samota vyčerpávala. Byla chladná, nemilosrdná a plná strachu.Jak sladké bylo být sám s… ním. Ta myšlenka opět patřila tomu na protějším sedadle, jenž ho kdysi naučil, že nejlepší samota je ta sdílená.
Jeho vnitřní já se usmálo.
John Watson!
Muž, který před lety dobýval Afghánistán a dnes mu dělal společnost na cestě do Londýna. A který neměl ani tušení o existenci tohohle jeho vnitřním opevnění. Hradby toho, co on sám kdysi napůl z legrace pojmenoval "palác myšlenek", bylypro něhodětskou bábovičkou a on sido něho napochodoval prostě jen tak středem, jakoby tam ani nestály. Posadil se vedle něho a vesele se na něj zakřenil: "Ahoj, jak je?" Jakoby tu byl hostem stejně očekávaným, jako vítaným. Byla to zvláštní ironie! Ze smrtelníků byl jediný, kdo to dal až sem a ani o tom nevěděl.
Jeho vnitřní já se pousmálo a rozhlédlo se komnatou! Samozřejmě, že ho tu John čekal i dnes. Čekával tu na něj pravidelně už celé věky, ať už si to majitel pevnosti přál, nebo ne a stáčel k sobě okolní realitu jako nějaká zatracená blonďatá, modrooká černá díra. Kdysi se ho pokoušel vyhánět, samozřejmě marně. Tak to prostě vzdal, vědom si toho, že proti Johnu Watsonovinikdy nemůže vyhrát a netušil, zdali je tomu rád, nebo ho to rozčiluje.
Jistý rozdíl tu ale byl! Jeho vnitřní John na sobě obvykle míval mnohem míň textilu, než ten vně jeho mysli. Prudce se nadechl a srdce se mu rozbušilo. Pochopitelně věděl, jak vypadá John Watson bez šatů. Za ta léta co spolu bydleli a pracovali se prostě nešlo vyhnout určitým situacím. Navíc… byla tu ještě ta věc s prohledáváním Johnova osobního počítače a jistými fotkami, které v něm byly uložené… Nikdy nezapomene na palčivost vinny rovnoměrně promíšenou s žárem vzrušení, když otevřel tu složku.
Pevně stiskl zuby a pokusil se odehnat tu protivnou vzpomínku. Nádech, výdech! Klid! Soustřeď se na případ! Mysli!
Jenže jeho vnitřní John tu byl stále s ním, šťouchal do něj a upozorňovalna sebe. Až na to, že teď změnil taktiku a zkoušel to po dobrém, zase už plně ustrojený a způsobně sedící na lavici naproti němu, najednou k nerozeznání od toho vnějšího.
Povzdechl si! No, tak dobře! Pokusíme se ukonejšit se jeho tváří. Ta byla vždycky uklidňující. Příjemná!To bude takový rozumný kompromis. Takže tvář! Kulatá… působí trochu natvrdle. Roztomile natvrdle! Uvnitř se něžně usmál. Ruce! Hrubé, upracované! Vyčerpaně ležící na jeho stehnech.
V tom se zachvěl! Ruce snového Johna se zvedly a popadly ho za ramena. Počaly si ho přitahovat k sobě a… bože! Jaké by to bylo ho políbit? Jaké by to asi bylo? Něžně a pomalu a dlaněmi při tom přejíždět po jeho pažích až k zápěstí a zase zpátky. Jaké by to mohlo být?
Jeho vnitřní já nečekalo na dovolení a rovnou se pustilo do díla. Povzdechl si ještě jednou, jak se pokoušel vytěsnit i tuhle představu. Být s Johnem Watsonem v jedné místnosti zkrátka přinášelo svá rizika a neustálá přítomnost pohlavního vzrušení byla jedním z nich. Bylo to nepatrné a ztrácelo se to mezi ostatními denními záležitostmi, ale bylo to tu pořád. Jako věčný plamínek hřbitovní svíčky.
Až na to, žetahle "svíce" dnes hořela o něco intenzivněji, než jindy. Do té míry, že se vymykala jeho kontrole. Aby ho husa kopla, že si sám na sebe nastražil tuhle past. Všechen ten posvátný klid a samota, jež mu měly zajistit bezpečí. A také to, že jeho unavené mysli se už prostě nechtělo zabývat se případem, který byl možná dost romantický a sentimentální na to, aby byl předložen Johnovým čtenářům, nikoliv však dost intelektuálně podnětný, aby se mu v jeho zákoutích chtělo brouzdat i cestou domů.
A pak tu byl samozřejmě ještě on. Vždy tak svůdný a žádoucí, aniž by o tom věděl. Obdivně poulící ta svá proklatá modrá kukadla a nadšeně chrlící spoustu slov, která mu nikdo jiný nikdy před tím, ani potom neřekl a která byla stejně opojná, jako nebezpečná. Čert tě vem, Johne Watsone! Vzdávám se! Vzdávám se, ty mizero! Vzdávám se ti tady v hlubinávh svého já. Jenže ty nechceš, abych to udělal i tam venku v tom skutečném světě. Proč to nechceš?
Usmál se, napřed s nepatrným přídavkem trpkosti, jenaby se jeho úsměv rychle změnil ve zlomyslný škleb. Dobře tedy! Udělám to, oč si tvoje imaginární já žádá a to přímo tady, před tím reálným. Bude to taková malá škodolibá satisfakce.
Jen bylo potřeba učinit ještě jedno opatření. Natáhl se na věšák a sundal z něho svůj kabát. Ač nebyla přímo zima, přehodil ho přes sebe, jakoby se chytal spát přes to, že spánek bylo to poslední, co měl v plánu. Jen nepotřeboval, aby si John - ten opravdový - něčeho všiml. Ten na něho ze svého kouta jenom trochu překvapeně zamrkal, ale k jeho chování nepronesl ani slovo.
Cíl jeho pozornosti zatím opět pevně sevřel víčka.


Seděli spolu ve vlakovém kupé, úplně stejném, jako to vnější. Jen tentokrát se na Johna díval přímo. Už ne úkosem, nenápadně a se zahanbeným mrazením někde za krkem. Sjížděl ho pohledem plným žádostivosti od hlavy k patě a neuhnul ani o píď. Asi jako když se hladová šelma dívá na šťavnatou kořist.
Tentokrát to bylo jiné! Tentokrát výslovně chtěl být přistižen a taky
že vzápětí přistižen byl. Ani teď neuhnul. Naopak své zírání ještě zintenzivnil. A John se nezatvářil ani vyplašeně, ani odmítavě. V jeho očích zažehly smyslné, i když poněkud nejisté a poplašené plamínky a on to s chutí sledoval.
Jeho vnitřní já pozvedlo ruce a shodilo z ramen kabát. Pak následovalo sako. Rozepnul ještě dva horní knoflíky u košile a posunul se blíž, takže seděl přímo naproti Johnovi. Oči z něho nespustil ani na vteřinu, jen se pokusil přimíchat do svého pohleduještě o něco více provokativní smyslnosti. Palcem při tom přejížděl po rtech lehce pootevřených a vlhkých slinami.
Ten druhý se trochu nejistě zasmál. "Co… co to má…?" A pokrčil rameny jakoby chtěl předstírat nechápavost. Jeho tělo ho však spolehlivě prozradilo, způsobem, který by neušel ani člověku s mnohem méně precizními pozorovacími schopnostmi.
S vědoucím úsměškem se naklonil nad Johna a položil mu ruce na kolena. Pevně je sevřel a jemně odtlačil od sebe.
"
Vidím, že máš s sebou svou zbraň". Stočil oči k vyboulenině v jeho klíně, která mohla být Johnovou pistolí schovanou v kapse, ale nebyla. "A je nabitá!" Dodal ještě a pomalu při tom sunul pravačku vzhůru po vnitřní straně Johnova stehna. Ten začal okamžitě protestovat.
"Počkej! Zbláznil ses snad? Co chceš tady… co tě to napadlo?"
Ignoroval ho!"Každou chvíli vystřelí."Smyslně předl dál a položil dlaň přímo na místo o němž mluvil. Bylo horké a vzpínalo se pod jeho dotykem. John už se nebránil. Ani slovy ani činy. Prudce zaklonil hlavu, přivřel oči a z jeho lehce pootevřených rtů uniklo tiché zasténání.
Přitlačil a Johnova stehna se ještě více rozevřela.
Dost na to, aby se mezi ně vešel celý. Nezaváhal! S tichým "thud" zaduněla jeho kolena o podlahu kupé. Nezáleželo na tom, že není zrovna dvakrát čistá a on že má na sobě zakázkový oblek. Nic ho nemohlo zastavit.Fascinovaně zíral na Johnovu "zbraň" napínající mu kalhoty najednou jen pár centimetrů od jeho tváře.

"Johne!" Hlesl tak, že to neslyšel téměř ani on sám. Najednou bylo zoufale málo držet ji, svírat a hladit pouhou rukou. Jeho rty se rozevřely a jazyk z nich vykoukl ven. Hlasitě polkl a vrhl se dopředu. Rezignoval na rafinovanost na styl i sebeovládání. Otíral se o tu věc ústy, nosem i tvářemi a vzrušeně sténal, jako by to byl on, komu byla poskytována rozkoš. Sázel polibky kam jen dosáhl, a vnímal, jak ta Johnova věcičkapod jeho péčí ještě roste a mohutní.
"Johne!" Opakoval horečně pořád dokola, ale na poklopec si sám netroufal. K čertu! Netroufne si
dokonce ani ve své vlastní fantazii! Jeho snový John, který se zatím už stačil trochu vzpamatovat, mu to naštěstí trochu usnadnil.
"
Teď hezky rozepni ty knoflíky a stáhni spodky!"
Johnův hlas zněl trochu zadýchaně, ale zároveň neodolatelně rázně. Tohle nebyla prosba. Byl to rozkaz! Jeho opravdovému já
škublo v rozkroku, když si představil zvuk toho hlasu. Tu nepopiratelnou autoritu, tu pádnost, která neumožňovala, než poslechnout. Nikdy by to byl nepřiznal, ale vzrušovalo ho, když se John choval trochu panovačně. A knoflíky! Bože! Samozřejmě, vždycky jsou to knoflíky. Nikdy nebude moct považovat Johna za úplného civila, dokud bude dávat přednost knoflíkům před zipem.
Třesoucími se prsty udělal to, co mu bylo poručeno a zabořil hlavu do Johnova klína. V cestě mu teď stála už jen tenká vrstvička Johnova spodního prádla. Věděl, že mu bylo poručeno zdolat i ji, ale přece jen si dával na čas. Měl v úmyslu si tu sladkou cestu trochu užít. Lehce přejížděl po celé Johnově délce, prsty i špičkou jazyka a občas zpoza přivřených víček jukl nahoru. Viděl jeho tváře, nachové vzrušením, viděl, jak těžce oddychuje, viděl jiskry v jeho očích, povzbudivé a plné něhy. Ach, můj bože!

Drze a vyzývavě pozvedl koutek, jakoby mu říkal, vidíš! Tak přece se to stalo. Cos čekal? A Johnovy oči mu odpovídaly: Chci to! Chci to stejně, jako ty. Chci to víc, než ty.
Místo toho však
shora zaznělo jeb káravé: "No, tak!" A on věděl, k čemu je vyzýván.


Jeho vnější já trochu zaváhalo. Neměl by! Neměl by zajít až tak daleko. Ten muž, který sedí naproti němu a který s ním tak obětavě vyjel do Billsberry, zaslouží si tohle? Není to invaze až za samu hranici intimity? Není to zrada na jeho přátelství a důvěře?

Pocit vinny se do něj v ten ráz zabodl jako šíp. Škodolibá pomstychtivost následovala hned vzápětí. Ať si! John neměl být tak zatraceně sexy přímo jemu do obličeje. Chvíli spolu bojovaly, dokud ta druhá jako povodeň nezalila všechno, co v něm bylo spořádané a správné a neuhasila ten malý palčivý ohýnek špatného svědomí.
Jeho snové já strhlo ten poslední kousek látky.


Na okamžik ustrnul s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. Pohled na Johnovo mužství, plně vzrušené, odhalené, s naběhlými žilkami a růžovou hlavičkou blyštící se vlhkostí, byl fascinující. Okamžitě zatoužil po tomhle kousku jeho těla.
"Johne!" Vydechl
znova a opatrně se ho dotkl. Pod bříšky svých prstů ucítil jeho jemnou kůži. Skousl dolní ret. Netušil, zda si může dovolit víc, když v tom ho dvě hrubé dlaně chytily za spánky a pomalu, ale sebejistě ho vedly kupředu.
Napřed
se o něho zaraziljeho nos a rty. Slastně zasténal a začal ho dráždit.Hned na to přidal i jazyk.
"Johne!" Každý jeho výdech teď vycházel ven, jako hlasitý
ston.
"Výborně! Ano!" Odpovídal mu
svrchu horečný šepot. "A teď hezky otevři pusinku. Prosím! Udělej to pro mě!"
Zalomcoval s ním pocit slastného triumfu. John to chce! John dokonce prosí!
Spln
il i tenhle rozkazzatímco tlak na jeho týle mírně zesílil a nabral nový směr. Hlavička Johnova penisu vklouzla do jeho úst a probíjela se dál a hlouběji do jeho hrdla. Měl co dělat, aby rozkošnicky nevzdychal i nahlas v tom skutečném světě mimo svou fantazii. V tom snovém ještě pořád cítil Johnovy ruce na svém týle. Směrovaly jeho hlavu hloub a níž a vypadalo to, že nikdy nebudou mít dost. Nepřestaly, dokud Johnovo tělo nevyplnilo celičký prostor jeho hrdla a nezarazilo se vzadu o patro. John prudce oddechoval a pak se zjevně rozhodl zaútočit. Opět stiskl jeho hlavu a začal. Rázně a tvrdě! Výpady do hloubi jeho hrdla byly čím dál nemilosrdnější, čím dál bezohlednější, se skoro ani nezvládal nadechovat, přes to ale chtěl víc. Opřel se o Johnova stehna a snažil se udržovat rytmus. Brzo to přijde! Poznal to z Johnova zrychleného dechu, z toho, jak zatínal nehty do jeho skalpu i z tvrdé horkosti ve svých ústech.
A pak se John vzepjal a zakousl se do vlastního zápěstí, aby ztlumil
zvuk výkřiku. Do jeho úst najednou proudila jedna dávka Johnova spermatu za druhou. Co nestačil spolykat ztékalo po jeho bradě a pár kapek skončilo i na jeho parádní saténové košili. Jemu to bylo jedno.
Nechal Johnovo pohlaví vyklouznout ze svých úst
a s nezbedným úsměvem k němu vzhlédl. Johnovy oči byly zastřené a vypadaly unaveně. Zároveň ale byly naplněné zvláštní vřelostí, která i v něm rozněcovala něco nového. Nepoznaného!
Jeho
úsměv se ještě rozšířil a on si, částečně hřbetem ruky, částečně manžetou, otřel ústa. Pomalu a drze, aby to John viděl. Oba dva se na sebe křenili v přidrzlém souznění jako dva rošťáci. Z Johnových úst splynulo jediné slovo.
"Sherlocku…!"


Ten opravdový Sherlock najednou prudce otevřel oči. Věděl, že se nechal trochu unést. John ještě pořád seděl naproti němu, klopy kabátu vyhrnuté na líce. Evidentně se také pokoušel spát. S otázkou v očích za ním pak pohlédl potom, co prudce vyrazil do chodbičky.
Vlakové toalety, dokonce i ty v první třídě, nebyly místem, kde by se kdokoliv chtěl zdržovat příliš dlouho. Jenže co mu zbývalo? Mohl si za to sám!
Zaťal zuby! Sáhl dolů a sevřel v pěsti své vlastní pohlaví. Bylo horké, vztyčené a dožadovalo se pozornosti. Hlavně, ať je to rychle!
Snažil se příliš nemyslet na to, co dělá. Stačilo pár pohybů a bylo hotovo. Ubrousek vyřešil zbytek problému. Příště musí být opatrnější.
Vyšel ven a dveře se za ním s nenápadným zabzučením zavřely. Nechtělo se mu zpátky do kupé a tak zůstal stát v chodbičce. Obrátil svou pozornost k oknu. Venku už se setmělo a před jeho očima se míhaly šmouhy světel. Nevnímal je. Pocity, co mu vířily v hlavě, byly příliš rozporuplné a on neměl náladu se v nich nimrat, tak je prostě nechal proudit svou hlavou, jako nějakou divokou kalnouřeku. Bylo jich hodně. Stud, hamba! Znechucení nad sebou samým. Prázdnota a marnost. Ale i jakési zvrácené uspokojení. Uklidnění a satisfakce!Netušil, co si z toho vybrat a byla to Johnova vina. To on v něm probudil tenhle chaos a nevyvinul sebemenší snahu ho uspořádat.
Provinilec, který netušil, že je provinilcem,zatím po chvíli sám ustaraně vykoukl ven. Pak se zvedl a popošel k němu. Opatrně se dotkl jeho paže.
"Sherloku? Všechno v pořádku? Sherlocku!"
Neodpověděl.



O nějaký ten rok později:

Seděli spolu na gauči v obýváku na Baker street a ani se nehnuli. Vládlo ticho. V jednu chvíli John vstal a nalil brandy. Cinkání skla, bylo na dlouho jediným hlasitým zvukem v místnosti. Jednu sklenku si nechal, druhou podal jemu. On si ji vzal a usrkl. Nepřestal zírat do prázdna.
Hlavou mu při tom táhla poslední konverzace, kterou s Johnem vedli. Týkala se jeho nejnovější publikace, jenž se za pár dní chystá do tisku. On k ní měl spoustu výhrad. Ať už k volbě případů, které John zařadil, nebo vůči jeho sentimentálnímu přeslazenému vypravěčskému stylu. Nicméně zdálo se, že jeho čtenáři obojí milovali a on… zdráhal se to přiznat, ale lichotilo mu, jak ho John neustále oslavuje, jak opěvuje jeho schopnosti a vynáší ho skoro až do nebe, jako nějakého superhrdinu. Nehorázně mu to lichotilo!
Na chvíli ho napadlo, jestli to John ví. Jestli to nedělá schválně! Vzápětí to zavrhl. Nesmysl! Těžko tomu uvěřit, ale John Watson nikdy nedělá nic schválně. Je zkrátka neodolatelný jen tak, mimochodem. Usmál se!
Z nějakého náhlého popudu se natáhl a položil mu hlavu do klína. John svou volnou rukou chytil tu jeho a nechal jejich prsty navzájem proplést, aniž by se na něho podíval. Veškerou pozornost i nadále věnoval své plné sklenici.
On si zatím ve vzpomínkách pomalu přehrával jeden každý případ, který měl tu čest probojovat se až do Johnovy žhavé novinky. U jednoho se zarazil. Billsberry! Jistá maličkost ho na tomhle opusu, tak jak byl popsán v Johnově sbírce, obzvláště dráždila.
Palác mysli! Durdil se. Proč tu směšnou věc musel dával zrovna sem? Bože! Kdyby jen tušil, co se tenkrát odehrávalo za zdmi toho jeho "paláce". Že to nebylo žádné dumavé hloubání nad zločinem. Žádné složité dedukce, ani komplikované úvahy, pro něž nemohl být rušen. Ne! Něco úplně jiného to bylo! A nestalo se to tenkrát ani poprvé, ani naposledy.
Rozesmál se a to Johna konečně vytrhlo z jeho zasnění. Nakrčil obočí.
"Co…?"
"Nic... já jen, palác mysli." Papouškoval tu Johnovu absurdní formulaci. "Ta tvoje nová kniha. V případu z Billsberry. Píšeš tam o paláci mysli."
John pořád nechápal. "A?"
"Totiž..."
Na chvíli se zarazil. Opravdu chce rozbít Johnovu představu o sobě samém, jako o napůl božské bytosti, ponořené do myšlenek příliš složitých pro mozky smrtelníků? Bytosti, pro níž jsou běžné lidské věci, jako je tělesnost příliš profánní, než by se jimi zabývala? Váhavě pokračoval dál.
"Píšeš o něm jako o něčem nadpřirozeně vznešeném. O místě kde se řeší nejsložitější rébusy a nejzapeklitější hádanky. Ale, při tom ani netušíš, kolikrát jsem si představoval…" (Ještě to může zarazit. Ale, co? Johnův výraz, až to uslyší, jistě bude stát za to.) "… že ti prostě kouřim ptáka."
Johnův výraz stál za to. Chvíli na něj civěl a pak se společně rozchechtali.
"Sherlocku! Já… "
Nikdy nedostal šanci to doříct. Ať už mu leželo na srdci, ztratilo se to v dlouhém vášnivém polibku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 olaff olaff | E-mail | 30. dubna 2020 v 14:24 | Reagovat

http://horkedivky.top - horke divky z vaseho okoli

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama