Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Případ Baskervillského psa: Solitér na blatech, druhá část

10. listopadu 2018 v 20:02 | Melkora |  Sherlock Holmes, fanfikce

Když doktor Watson ve slavném příběhu o psu Baskervillském načapá Holmese ukrývajícího se před světem v jedné z pravěkých chatrčí, napřed se na něj nahněvá proto, že byl, dle svého názoru, svým přítelem hanebně podveden. Holmes si ho pokusil usmířit paklíkem svých dopisů, které byly na pohled řádně opotřebené. Co s nimi asi náš milý detektiv prováděl, že je tak ošoupal.
V minulé části jsme zanechali Holmese samotného ve svém doupěti na blatech. Cítil se tam sice poněkud osaměle, snad si ale najde způsob, jak si s tím poradit.

Slash, Pairing Sherlock Holmes/John Watson, Masturbace, Erotická fantazie, Hanebné zneužití Watsonovy práce, Rating M





Položil jsem svou volnou dlaň na štos po mé levici. Jestlipak na mě můj doktor myslí, přemítal jsem. A jak na mě asi myslí? Jemně jsem stiskl papír a představil si, že je to Watsonovo břicho. Vím, jak by bylo cítit pod mou rukou. Pružné, jak guma a pevné, jak ocel.
Po tváři mi přeběhl letmý úsměv opepřený špetičkou smyslnosti. To pomyšlení mě ihned vzpružilo. Ať už jsem chtěl, nebo ne, tok mých myšlenek byl nevývratně odkloněn. Přejel jsem po štůsku sem a tam, až ten protivný papír, který mi nedokázal nahradit Watsonovu společnost, zašustil. V mé představivosti se však rázem změnil v hebkou pleť mého milovaného druha. Má hruď se zdvihla a po tváři se rozlil blažený úsměv. Opět jsem popadl jeden z dopisů, jež se mi zrovna připletl pod ruku a zvolna rozepl dva horní knoflíčky své košile. Představil jsem si Watsona, jak ho pečlivě vkládá do obálky, zalepuje a opatřuje známkou. Položil jsem ho na svou holou hruď, jako bych se snažil vstřebat něco z Watsonových dotyků, které přišly tak trestuhodně nazmar. Musím přiznat, bylo to zvláštním způsobem… vzrušující. Opatrně jsem posunul onen list o něco níže. Další knoflík opustil své stanoviště, aby odhalil novou porci mé kůže. Papír se posouval níž a níže, dokud nenarazil o přezku mého pásku. Spolu s tím, jak putoval po své dráze, se můj úsměv stával potutelnějším a oči se šibalsky přimhouřily. Srdce se mi rozbušilo a krev se divoce hrnula stejným směrem, jakým postupoval dopis.
Znovu jsem si vybavil tvář svého nebohého přítele! Ach, kdyby jen tušil, jak hanebně jeho společník naloží s listem, do něhož on vložil tolik námahy i svého autorského umu! A co by asi řekl na to, že onen poťouchlý ničema nejenom nemíní ustat, nýbrž se s ním chystá provozovat ještě mnohem nestydatější věci.
Cíp dopisu už zpupně překročil lhostejně chladný kov přezky a směle se dožadoval dalšího vítězného tažení. Moje druhá ruka zatím nenápadně vklouzla pod mou rozepjatou košili a bříška prstů smyslně hladila hruď. Dokud, jakoby náhodou nezavadila o bradavku, už nalitou a tuhou vzrušením. Téměř proti mému přání vyloudila z mých úst přidušené zasténání.
"Watsone!"
Takže… co by udělal můj přítel, kdyby mě teď viděl? Ta otázka mi pěkně houževnatě zas a znova tanula na mysl, až jsem měl téměř pocit, že se z jednotlivých slov zformovala přímo před mýma očima v jeden velký nemravný nápis.
Urostlá Watsonova postava se náhle vynořila jakoby odnikud a stanula přímo vedle mého skrovného lůžka, žel bohu pouze v mojí fantazii. Tato drobná lapálie mi naštěstí nezabránila v tom, abych si nepřipadal jako nezbedný rošťák přistižený vychovatelem při nějakém přísně zakázaném alotriu. Rošťák, jenž si ovšem pramálo co dělá z vychovatelovy autority a hrozbě potrestání se zpupně vysmívá.
Další dopis skončil na mé hrudi, zatímco ten první, dávno už hrubě nedostatečný, byl nahrazen pevným a jistým stiskem mé vlastní ruky.
Co by teď udělal Watson…? Nejspíš by mě řádně vyplísnil. To ostatně mívá ve zvyku, spáchám-li něco, co je, dle jeho nejupřímnějšího mínění, hrubě nevhodné. Nebo… Teď už jsem se musel přímo zasmát. Tlumeně a rozkošnicky, zatímco jiskry vzrůstající vášně proudily mým tělem, jako o závod. Nebo… co, nebo? Představil jsem si ty chladné, ocelově modré oči, jak na mě přísně hledí, ta pevná ramena a hrdou šíji. I ten vzpřímený postoj pravého důstojníka britské armády.
Můj druh byl prostě voják! Jeho vojenství z něj sálalo na sto honů a nenechalo mě na pochybách už při našem prvním setkání. Z nějakého nepochopitelného důvodu mě právě tenhle jeho rys na něm zvláštně přitahoval.
Zbožňoval jsem, když se ke mně Watson choval po vojensku. Oním rázným nekompromisním způsobem, kterým mi dával najevo, že mi nezbývá, než uposlechnout. Já, který nesnesl být u policie! Já, který nevydržel v jiné detektivní kanceláři. Já, kterému nezbývalo, než pracovat sám, protože přijímat rozkazy od nadřízeného se protivilo mé přirozenosti víc, než cokoliv jiného na světě.
Kdežto můj neohrožený Watson překonal tuhle bariéru, jakoby ani neexistovala a zcela si mě podrobil.
Jeho obraz v mojí mysli lehce pozvedl koutek.
"No, vida!" Pravil přísně! "Zdá se, že se tu sám beze mě docela dobře bavíte, vy jeden nestydo. Jen tu košili víc rozhrnout. Tak, výborně! A nohy ještě malounko od sebe."
Pak se nenuceně usadil na okraj lůžka, k nohám, aby měl lepší výhled na to, co se odehrávalo mezi mými stehny a zcela bezostyšně tam zabodl pohled. Na jeho tváři při tom setrvával onen rázný pánovitý výraz, který mě už tolikrát uchvátil.
"Watsone!" Vydechl jsem znovu, ještě tišeji. Moje snová vize se ani nehnula, za to já jsem, stále ještě s výrazem drzého školáka ochotně přizpůsobil svou pozici.
Už dříve jsem si sám způsoboval rozkoš, buď v jeho přítomnosti, nebo přímo před jeho očima. A jakkoliv vzrušující to pro mne bylo, nemohl jsem se zbavit jistých zábran, která mi tato, jinak veskrze příjemná aktivita, přinášela. Zábran, které nepochybně měly svůj původ v jistých předsudcích a naučené upjatosti, nicméně přemoci je nebylo pro mě zcela snadné. Ovšem teď, když mě pozoroval jen výplod mé vlastní fantazie, stal jsem se dokonce ještě smělejším. Lehce jsem se natočil a moje druhá ruka, jež byla dosud zaměstnána na mé hrudi, svižně zajela mezi mé půlky a rozpustile podráždila vchod do mého těla. Watson v mé mysli se usmál způsobem, který mi ze všeho nejvíce připomněl šelmu chystající se, s vidinou slastného naplnění žaludku, vrhnout na tučnou kořist .
"Můj drahý chlapče!" Pravil jsem ke svému snovému přeludu. "Vždy mi tak ochotně asistujete během veškerých mých dobrodružství. To mě teď skutečně necháte na holičkách? Mám snad všechno udělat sám bez vaší pomoci?"
Nehmotný úsměv před mýma očima se ještě rozšířil a líce znachověly. Robustní mužná postava se naklonila směrem ke mě.
A najednou to byly Watsonovy ruce, jež se mě smyslně dotýkaly. Napřed jen něžně hladily vnitřky mých stehen, aby se vzápětí zmocnily mého vzrušeného mužství a začly si s ním pohrávat. Pravačka ho sevřela, drsně a bezohledně, jakoby ho chtěla spíš trestat než těšit a, ano, byl to Watsonův prostředník, který prudce zajel do mého kanálu a napnul jej až na samu hranici bolesti. Pak už nebylo nikterak obtížné představit si horkost jeho rtů na těch svých a sladkou tíži jeho těla tisknoucího se k tomu mému.
Vrchol byl stále blíž a blíž a já už se chystal vrhnout se z něho, vstříc oceánu sladkého uvolnění. Když v tom mě cosi zarazilo. Mé ruce se opět staly mými a já je zvedl ze svého těla. Jemně jsem se dotkl jednoho dopisu, který se, opuštěný a pozapomenutý, povaloval vedle mne a můj prst po něm začal vykreslovat zamyšlené kroužky.
Ne, můj milý příteli, za tenhle hanebně odtažitý styl si zasloužíte, abych vám provedl něco hodně ošklivého. Něco, co vás naučí!
Otočil jsem se a nechal jsem malounko vychladnout žár, který se mě už už chystal spálit. Na mé tváři mezi tím vykvetl nový potměšilý úsměv a v hlavě se začala rodit další chlípná vize.
Můj Watson v ní opět seděl za svým stolem na Baskervillském zámku, a sepisoval svůj report. Jenže tentokrát u toho byl zcela nahý! Do poslední nitě, tak, jako když přišel na svět. Vždyť, proč se zdržovat s otravným stahováním svršků, když si je snadno lze prostě odmyslet? Já se k němu zezadu blížil a kochal se pohledem na jeho hladkou kůži, ozářenou jen svitem svíčky. Dokud jsem ho nepopadl za ramena a nezabořil čelisti do ohbí mezi jeho ramenem a šíjí. Rozkošnicky zavzdychal a začal se mi poddávat. S potěšením jsem sledoval, jak se jeho víčka přivřela a hlava omámeně zvrátila nazad. Ani mé ruce nezahálely a vydaly se na pouť přes jeho širokou hruď a pevné svalnaté břicho až do klína, kde už na mě čekal jeho úd, dychtivý a vystavený mému chtíči.
Rázně jsem svého přítele zvedl a jediným máchnutím smetl z desky stolu vše, co překáželo mým záměrům. Papíry, ty prázdné i ty popsané, stejně jako kalamář napůl plný černého inkoustu
Hněvivé, "Holmesi!", které jsem tak často slýchával mezi stěnami naší společné domácnosti mě nemohlo zastavit. Vyzvedl jsem svého druha a posadil na plochu, která se tak náhle a příhodně uvolnila.
"Holmesi!" Šeptal mi hněvivě mezi prudkými polibky. "Copak jste zešílel?! Tady nemůžeme! Přistihnou nás!"
Odpovědí mu byl jen můj drzý přezíravý smích. "Můj milý, sám víte, že sir Henry spí v jiném křídle a Barrimorovy sem po té, co jste jim přišli na ten podfuk se Seldenem ani nepáchnou."
Nedbaje na jeho výtky, ještě jednou jsem ho pootočil tentokrát zády k sobě, takže jeho hruď nyní spočívala opřena o desku stolu, zatímco jeho pevné hýždě se nádherně klenuly vzhůru. Připravené a jen čekající na mou péči.
A já nemínil nic odkládat! Přitiskl jsem se k němu a mé vlastní mužství, horké a lačné se o ně vzrušeně třelo. Můj druh se stále ještě pokoušel protestovat.
"Holmesi… ah… vy… okamžitě toho nechte, vy… jeden nebezpečný hazardére!" Sténal, zatímco jsem do něho pronikal.
"Ale no tak, chlapče!" Opáčil jsem s darebným úšklebkem. "Jakoby právě tohle nebylo to, co se vám na mě tak líbí."
A s těmi slovy jsem zarazil celou svou délku do jeho těla.
Vybavit si ten těsný žár, který by mě při tom obklopil a sevřel, bylo hračkou. A pak už jsem ve své zjitřené fantazii jen divoce, nezřízeně narážel do jeho těla a objímal a líbal jeho záda i ramena.
"Holmesi… ah… no tak tiše!" Cedil mezi tím mezi zuby můj snový Watson.
Jen tak pro zábavu jsem si představil, že starý majordomus má stále ještě ve zvyku procházet v noci domem. Ano, zašklebil jsem se znova. Tohle by se mu vysvětlovalo poněkud obtížněji, než ta lahvička převrženého inkoustu. Představil jsem si ho, jak opatrně našlapuje a jen jedna místnost, jedna chodba a už. Už zaslechne kakofonii naší společné rozkoše. Jenže nedojde včas, Nestihne to! Nestihne!
"Watsone!" Zamumlal jsem do ohbí jeho šíje, ve skutečnosti však do své vlastní dlaně. A nové a nové proudy semene, neprýštily z mé cukajícího se pohlaví do jeho těla, ale na mé odhalené břicho.

Prudce jsem oddechoval. Nádherná iluze byla pryč, rozplynula se právě tak, jak se ke mně snesla. Opět jsem byl sám, na blatech ve své pravěké kobce. Chladnoucí večerní vzduch mi, zcela věcně a prakticky připomněl, že pokud nechci přes noc zmrznout bude třeba nasbírat ještě trochu klestí.
Už jsem chtěl vstát, když v tom jsem si povšiml, že jeden z Watsonových dopisů, který zůstal ležet na mé hrudi, zatímco já sám jsem se opájel myšlenkami na jeho autora, byl znesvěcen. Pobaveně jsem zíral na tu vlhkou skvrnu, která už se stačila vpít do papíru.
No, budiž, pomyslel jsem si! Nechť to tak zůstane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama