Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Případ Baskervillského psa: Setkání na blatech, třetí část

21. listopadu 2018 v 22:40 | Melkora

Co všechno musí takový detektivní konzultant udělat, aby si usmířil vojenského lékaře? To se konečně dozvíme v závěrečné kapitole

Slash, Pairing Sherlock Holmes/John Watson, Rating M






Moje kamenné lože zrovna nepřekypovalo pohodlím, já ani můj společník jsme na to však pranic nedbali. Naše těla se bez všech zábran proplétala a vinula k sobě v divokém výbuchu dlouho potlačované vášně. Zde, v pusté samotě vřesovišť, kde jsem se nemusel krotit, ani obávat odhalení, nechal jsem ze svých úst volně unikat slastné stony, jako motýly z kukel. Ladně pak stoupaly ke stropu mé kobky, kde se mísily s těmi Watsonovými v úchvatné symfonii.
Doktorova váha mě zatím tiskla ještě hlouběji do mého ubohého lůžka, až jsem málem ani nemohl popadnout dech a jeho silné ruce majetnicky sevřely má zápěstí nad mou hlavou. Pohled, který mi při tom věnoval, byl tak spalující a tak žádostivý, že vydal za tisíc horoucích ujištění o vzájemné lásce a touze. Zároveň však v sobě skrýval i cosi dravčího, cosi hladového a nebezpečného. A, ano, také mírně děsivého! Byla to tak dokonalá esence mého Watsona, že se mi z toho až zatetelilo srdce.
A i kdyby tu nebyl ten pohled, pořád ještě zbývalo jeho mužství, sálající a úplně stejně vzrušené, jako to moje. Ach, jak jen jsem to mohl necítit přes měkký tvíd jeho kalhot!? A při tom můj druh stále zůstával tak klidný, tak nad věcí. A, ano! Tak… stoický! Schopný kdykoliv mě přemoci, ovládnout a podrobit své vůli. Záviděl jsem svému příteli tohle jeho sebeovládání, kterého jsem já, žel bohu, nebyl schopen. O to přitažlivější se pak jevil v mých očích.
Ani já jsem nezahálel.
Pokud má ústa zrovna nebyla zaměstnána jinak, pořád dokola mumlala jeho jméno a on mi stejně vřele odpovídal. Naše údy se v tom zuřivém milostném souboji třely o sebe a ač se nám v okolním chladu ani jednomu příliš nechtělo stahovat svršky, věřil jsem, že bychom oba mohli tímto prostým způsobem doputovat k vrcholu. Přiznávám, nechat se dovézt až do cílové stanice, pěkně rychle a bez námahy, byla lákavá představa.
Ale ne! Připomněl jsem si. Mým záměrem bylo, domoci se Watsonova odpuštění a sobectvím bych si k němu stěží pomohl.
Vší silou jsem od sebe odtlačil to sladké žádoucí tělo. Z Watsonových očí na mě vykoukly dva velké nechápavé otazníky. Až jsem se tomu musel usmát.
"Můj milý chlapče!" Promluvil jsem k němu a těžce u toho oddychoval. "Nezapomeňte, že dnes jsem vaším pokorným kajícným služebníkem."
Otazníky se proměnily z nechápavých na dychtivé a já se opět trochu polekal následků vlastní odvahy. Přes to jsem odhodlaně jednal. Nasměroval jsem ho do rohu lůžka, ke zdi, kde si mohl pohodlně sednout a opřít se zády a kde jsem měl i já měl dost prostoru pro svůj vlastní záměr. Nevysvětloval jsem, co se chystám provést. Myslím, že kdybych chtěl, stejně bych ani nenašel slova. Můj druh však rychle pochopil. Z mého rozpačitého vyhýbavého pohledu, z nachu, jímž se podbarvily mé tváře a hlavně z toho, jak pohotově jsem sklonil hlavu do jeho klína. Pochopil a povzbudivě na mě pokýval.
Watsonovo pohlaví už tam na mě čekalo, nalité a dožadující se pozornosti. Na mém temeni přistála jeho ruka a počala se něžně probírat mými kadeřemi, zatímco já jsem neméně pečlivě a s neskrývaným nadšením laskal vybouleninu na jeho poklopci a nenasytně se o ni otíral tvářemi i rty.
Jenže můj druh chtěl víc. Do jeho slastných vzdechů se tu a tam přimísil netrpělivý rozmrzelý podtón a ruka na mém temeni jemně tlačila, jakoby se mi pokoušela cosi naznačit. I mě už se tvrdost a horkost na mých tvářích, byť omamná, ovšem pociťovaná pouze přes látku kalhot, začínala jevit jako nedostatečná. Roztřesenými konečky prstů jsem se pustil do nerovného zápasu s knoflíčky na Watsonově poklopci a zoufale se snažil nic neroztrhat. Jak málo teď zbývalo z mého brilantního mozku, z mé logiky a dedukce. Stačilo několik Watsonových polibků a proměnil jsem se v chabý uzlíček vášní, bezmocný v jeho náruči.
Netrpělivě jsem škubl tvídem a nehodná látka Watsonových kalhot konečně kapitulovala. Vrstvička látky, dělící mě od jeho vytoužené pokožky, se zase o něco ztenčila. I ten sladký kousek jeho těla najednou dostal víc prostoru. Položil jsem dlaň na tenké bílé plátno jeho spodků a čekal. Rozkošnicky jsem si vychutnával jeho pevnou tuhou délku i to, jak se pod mými doteky vzpínal. Mé oči, stejně tak jako rty i jazyk, který už sám povylezl z úst, jakoby byly magicky přitahováno stejným směrem k tomu posvátnému místu.
Už jsem se chtěl onomu pokušení oddat, když v tom mě můj milý přítel předešel.
"No tak, Holmesi! Nemáte být vy tím potrestaným? Tak proč mám trpět já?" Vyrážel ze sebe přerývaně a se smyslným smíchem. "Nebo mě chcete slyšet prosit? Dobře tedy! Prosím! Prosím!"
I já jsem se krátce zasmál, hrdý na svůj "triumf". Tak přece jen se mi povedlo zbavit toho stoického důstojníka jeho přísné sebekázně. Rozhodně jsem ho ale nemínil, nechat to kouzelné slovíčko vyslovit potřetí a konečně osvobodil jeho bojovníka z vězení textilu.
Byl to úchvatný pohled!
Odolal jsem chuti ještě chvíli si s ním pohrávat. Věděl jsem, že můj druh už nestojí o škádlení. Proto jsem se rovnou pustil do díla. Vzal jsem jeho mužství do úst a nechal ho pomalu a opatrně vklouznout do svého hrdla tak hluboko, jak jen jsem to dokázal. Ta horkost i pocit plnosti byly prostě opojné, stejně jako slastné vzdechy, které se mi z něj podařilo vymámit. Přivřel jsem oči. Watsonův tlak na mém temeni opět zesílil, jak se snažil zajet ještě hlouběji. A pak už jeho úd klouzal dovnitř a ven mým hrdlem a bylo to snad ještě více vzrušující, než kdybych byl rozkoš sám přijímal.
Ani můj přítel se nedržel zpátky a jeho útoky na mé hrdlo se stávaly prudšími a bezohlednějšími.
"Ach… bože, Holmesi, ano, ano!" Sténal přerývaně s každým přírazem.
Až to vypadalo, že se téměř vyžívá v jisté hrubosti, kterou já jsem ovšem vítal, dokonce si ji do jisté míry užíval, jako pokaždé, když jsem byl svým silným a statečným vojákem přemožen.
Cítil jsem, že jeho vrchol je blíž a blíž a zatoužil jsem vpít do sebe každou kapku, každičký důkaz rozkoše, kterou jsem mu dokázal dát. Tušil jsem, že nebudu varován, ani nedostanu na výběr. Přes to jsem cítil, jak jeho úd v mých ústech ještě nabyl, když to přišlo, i to, jak se prohnul v kříži a jak zavzdychal.
"Holmesi!"
A já se už zalykal přívaly jeho horkého semene.

O chvíli později už se rozvaloval na mém lůžku a hověl si tak, jak jen mu to jeho chatrná konstrukce umožňovala. Já se choulil vedle něho.
"Takže… " spustil jsem poněkud sugestivně, "už se nezlobíte?" A utíral si při tom bradu hřbetem ruky.
Watson se rozchechtal na celé kolo.
"Vy jeden manipulativní mizero!" Obořil se na mě a hrubost v jeho hlase byla zcela přebita vřelostí v jeho očích. "Samozřejmě, že se nezlobím! Vypadám snad jako někdo, kdo se zlobí?"
Protáhl se jako kočka a dal si ruce za hlavu. Po chvíli, jakoby si teprve teď uvědomil, že jsem tam také se po mě natáhl. Ucukl jsem! Tak to ne, příteli! Tohle bylo celé o vás a pro vás. Ne, vážně jsem si jistý, že mi nemusíte nic oplácet. Navíc, máme práci! Tam venku po blatech ještě pořád pobíhá zákeřný vrah a ta jeho "záhrobní" příšera.

Je nejvyšší čas mu to zatrhnout!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 silluety silluety | Web | 2. prosince 2018 v 9:45 | Reagovat

Haha, tohle je úžasný přiběh z jiného pohledu mého oblíbeného britského seriálu (americkej sem ještě neviděla, filmy taky ne, knížky se zatim taky nečetla. Je to děsný se mnou :D)
Každopádně moc pěkný příběh, co má hlavu a patu, dokonce i jistou pravdivost s tim, jak by to opravdu být mohlo, vidím.

2 Melkora Melkora | Web | 2. prosince 2018 v 22:14 | Reagovat

Srdečně děkuji! Nejenom mohlo, ale přímo muselo, protože, upřímně, Holmes měl dost co žehlit.
Knihy doporučují přečíst, jsou skvělé a pokud ráda gay subtext, tak ještě lepší. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama