Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

O Hašepsuth, část osmá, Hráz ze samého světla

3. října 2018 v 20:02 | Melkora |  Umění milovat

Zdá se, že už je to jisté! Někdo, či něco se rozhodlo narušit milostné hrátky našich hrdinů v horkém stepním zřídle. Co je to za tvora? Odkud se tam vzal? Je přátelský?
Jaký má s elfem úmysl? Je sám, nebo je tam takových víc? A nehrozí náhodou oběma milencům smrtelné nebezpečí? O epické bitvě mezi dvěma z nejmocnějších sil v Ardě a jaké to mělo důsledky pro Marghula s Legolasem si přečtěte v dalším díle.

Slash, Legolas/Marghul, PG 13, Skřetí mytologie, Varda-Elbereth, Originální skřetí bohyně, Několik dodatků k Tolkienovu univerzu





Legolas sám nevěděl, proč mu náhle strnula šíje a nádech se vzpříčil v hrdle. To už ale k jeho uchu odkudsi, snad zblízka, snad z nesmírné dálky, dolehl zpěv. Stejně sladký a něžný a stejně tajemný a ukrytývšem smyslům, jako ta ruka.
Ta píseň neměla slova.Přes to však promlouvala řečí posvátnou, starou, jako sám svět, řečí neznámou všem smrtelníkům. Dokonce i většina nesmrtelných duchů frumi ten pradávný jazyk dávno zapomněla. A jen nepatrná hrstička těch nejmocnějších si dokázala uchovat jeho magii a strážila si jako své nejcennější tajemství.
Byla to řeč, kterou spolu při jejich zrození hovořili stvořitelé Eä.
A právě jedno z těch prastarých velemocných kouzel, jenž skýtala těm, kdo jí rozuměli, se tahle tajemná zářící bytost rozhodla použít právě teď. Tolik bylo v sázce!
Neslyšný zpěv, jemnější motýlího pelu, linoucí se zdánlivě odnikud, pronikal ušima, lbí i mozkem prince Mirkwoodského, jakoby pro něj byly průhledné. Zachytil se až v záhybech jeho nejvnitřnějšího vědomí, kde se kradmo a potají proměňoval v myšlenky.
"Ne!" Promlouval k němu! "Ne, Legolasi, synu Thranduilův, vnuku Oropherův! Ještě se můžeš zachránit! Tvoje fëa zatím zůstává průzračná, jako bývají studánky pod kořeny lesních velikánů Temného hvozdu. Pamatuješ si je přeci ještě!? Nedovol kalu zdvihnou se ode dna a pošpinit ji.
Dědici kamenného trůnu! Zastav se a pomni na jasné paprsky proplétající se zeleným listovím. Pomni na svůj domov a jeho děti. Na jejich duše! Tůňky prozářené jasným světlem. Mým světlem! JEHO světlem!! Pohlédni na své bělostné paže. Na své zlatoskvoucí vlasy! Ponoř se do svého nitra a nazři na svou fëu. Na ten vzácný šperk, který tě činí vznešeným. Obrať svůj pohled zpátky vzhůru. Ke světlu! Ke kráse, harmonii a řádu! Ke mě! Zapřísahám tě, pomoz mi! Zadrž ten příval!"
Křišťálový hlas se odmlčel, aniž o tom Legolas měl tušení. Nehmotné prsty však zůstávaly pevně zaklesnuté v jeho kštici, vyčkávající jako šelma přikrčená v trávě.
Elfí tělo se otřepalo, jakoby zkoušelo setřást ošklivou vzpomínku. Podivný pocit byl pryč, zvláštní neurčitá pachuť po něm však zůstávala.
"Marghule… já jen… "
Alabastrové nohy udělaly pod vodou krok dozadu, oči pohlédly do snědé tváře vlastního chotě a chvíli to vypadalo, že ji ani nepoznávají, jakoby se ho chtěly zeptat, kde se tady vzal a co tu chce.
"Tak… ne, no…!"
Zamumlal Marghul, nejistě. Černý buvol skončil odhozený v trávě.
Na chvíli se rozhostilo ticho, jen po vodní hladině spokojeně poskakovaly tetelivé paprsky blyštící se triumfem a bezstarostně si pohrávaly s vlnkami.
A pak to přišlo!
Mléčně lesklá hladina se na kratičký okamžik zkrabatila jemným chvěním a rozbila krásu i symetrii lesknoucí se hladiny. Ta změna byla příliš náhlá a příliš nepatrná, aby si jí Legolas, Marghul, či jiný smrtelník stačili povšimnout. Bytostis něžným hlasem a jemnýma rukama, co si před chvílí tak bezostyšně pohrávala s elfovým vědomím,ale neunikla.
Kdesi tam dole v nesmírných hlubinách, pod veškerým jsoucnem mimo prostor a čas, se někdo, nebo něco velmi starého pohnulo a zvedlo hlavu směrem k závratným výšinám, v nichž sídlí bílý oheň a jeho vládkyně.

To zachvění, jakkoliv zanedbatelné, stačilo vytrhnout Legolase ze strnulosti.
Otřepal se! Slyšel snad něco? Hlas? Něžný a rozkošný? Hlas, který byl uťat rázným hromovým burácením, tolik připomínajícím smích?
Nesmysl! Nic to nebylo! To je tímhle místem. Nahání mu husí kůží a mate rozum. Celá ta pohádka o ohnivých démonech a jejich šepotu… Taková hloupost!
Hladina se znovu zakalila a zachvěla, tentokrát o zlomek vteřiny déle, než prve.
Spolu s ní se rozpohyboval i ten temný vášnivý a žhnoucí a kalný spodek princovy duše.
"Marghule,… promiň! Totiž…" Pokusil se o smyslný úsměv a pohlédl na sklamaného skřeta. "Já jen..." Rozpačitě se kousl do rtu. "Třeba bychom mohli zkusit něco… tradičnějšího."
Marghul mu pohled oplatil, tázavě a se zájmem.
Legolas se zhoupl v bocích, naklonil se k němu a s tichým zavrčením, jaké vídával u něj, objal Marghulovu hruď. Ten se úlevně usmál a - poslušný svého gumthug - znovu usedl na kamennou lavici.

Smích z propastné hlubiny pod jsoucnem ještě zesílil. Nikdo v celém světě, kromě ženyupředené z proudu světla, neměl ani tušení, že z dlaně k níž ten smích patřil , vyšlehl obrovitý plamen a hnal se o zlomkrk tajnou cestou vzhůru, vstříc bytí, dokud se jako příboj nerozbil o robustní hráz, táhnoucí se od obzoru k obzoru, vybudovanou ze samého světla.
Sladký hlas, tentýž co před tím tak něžně zpíval, bolestivě zaskučel.

"Tak… co teda…?" Hlesl Marghul
"Jen seď!"
Legolas opatrně pohladil druhovo mužství, už zase ožilé a vzrušené. Na chvíli ho napadlo, že možná přeci jenom něco slyšel. Možná, když se důkladně soustředí…
Marghul sevřel elfovy útlé boky a posadil si ho na klín. Ten přivřel oči a zaklonil hlavu. Jeho pravačka uchopila kouřově snědý skřetův pyj a pečlivě ho navedla na správné místo. Osten bolesti rychlý a krátký, byl vzápětí vystřídán pocitem slastného naplnění.

Zatím v světě pečlivě ukrytém mezi střípky Eä, vzdáleném od obou milenců celé věky a přes to tak podivně na dosah ruky, se z hlubiny opět rozezněl hlas. Hrubý zastřený, nade vší pochybnost ženský.
"Buď zdráva!" Pravil k zářící éterické krásce sídlící na vrcholku nesvěta. Země pod Dhainým dechem se při tom znovu otřásla. "Je to tak dávno, co jsme se viděly naposledy. Poznáváš mě ještě?"
Ten druhý, prve tak sladký, se náhle změnil k nepoznání.
"Ty neexistuješ!" Syčel jako klubko zmijí.
Odpovědí jí byl divoký bujný smích a další příval ohně ženoucí se směrem vzhůru k hrázi. Neviditelné ruce, skrz něž bez ustání proudily křehké paprsky světla, se mu z druhé strany vrhly vstříc a pevně se zapřely o stavbu, která se pod jeho náporem nebezpečně zakymácela.
"Tohle ti připadá dost skutečné?" Posmívala se dunivě ta zdola.
"Neexistuješ! Ne v tomhle světě! Už ne! Tvou Temnotu jsme spoutali a vyvrhli do prázdna! Zanikla jsi! Nikdy jsi nebyla!" Znělo zhůry čím dál tím hněvivěji a naléhavěji.
"To ti napovídal on? Eru?" Odvětila ta druhá.
"Nemluv o něm! Zakazuji ti užívat jeho jméno! On je nejvyšší moudrost! Věčné světlo! Míra všech věcí. Obejde se bez tebe!"
Dokonce ani rozhořčením nedokázala kráska z výšin vyvolat jinou odezvu než další smích a další ohnivý útok.
"Ubohé děti! Jak málo rozumíte podstatě světa? Jakou spoustu vás tohopřiměl zapomenout?! Copak nevíš, že svět není strnulý? Že není stálý? Každá jeho částečka že se vyvíjí, mění a roste, spojená tisícem cestiček se všemi ostatními. Každá jeho barva že má své místo a účel? Copak opravdu věříte, že můžete porazit ty dvě nejdůležitější, nejmocnější nich? Černou a rudou? Oheň a Temnotu? A to prostě tím, že je vymažete z existence?!
Ne, má milá! To jde jedině za cenu zničení nás obou. Mě i toho, jehož nazýváš Všeotcem. Tak je to! Myslíte, že svět léčíte, ale při tom ho zabíjíte."
Další ohnivá vlna oblila chvějící se hráz.

V koutku země, jež skřeti nazývají Dhainým dechem byl zatím klid a mír. Nic se nezdálo narušit malované ráno s blankytnou oblohou prozářenou jasným svitem chladného slunce.
Jen v mléčně azurovém bazénku s provazci par nad hladinou to šplouchalo a zvučelo veselím. Dvě těla, jedno hnědé, jak slupka kaštanu, druhé útlé a bělejší mramoru se spolu svíjela v milostné extázi. Obě horká, splavená, z obou stoupaly další chuchvalce vlažných par a mísily se s těmi ostatními.
Elfovy zlaté vlasy poletovaly vzduchem a nad vodou se nesly jeho rozkošnické vzdechy, ruceobtočené kolem ramen a šíje svého chotě. Jediné, na co vyplňovalo jeho mysl byl Marghul. Jeho oblé paže! Jeho široké plece! Jeho masité smyslné rty s dráždivě odhalenými tesáky. Jeho tiché melodické vrčení, jeho mužství vzrušené a ještě mohutnějící uvnitř elfova vlastního těla.
Byla to extáze! Pokaždé stejně omamná žádoucí a vždycky se špetičkou vinny.
Jenže tu bylo ještě něco navíc! Úkol, který mu dala Pelyňková a kvůli kterému podnikl tuhle strastiplnou a riskantní cestu.
Zamýšlel se, zatímco jeho hýždě rytmicky dopadaly na druhova stehna. Musí to ještě aspoň zkusit. Musí naslouchat!

Na hranici nesvěta, v místě, kde se tenká membrána elfovy fey jemně otírala o jeho tělesnou schránku mezi tím zuřila ohnivá bouře. Masivní hráz, chránící světlou paní, se otřásala v základech, jak na ní bez ustání útočil ohnivý příboj.
Záhadné žhnoucí ohnivé stvoření, ukryté pod hrbolatými záhyby existence ho zas a znova s vrhalo do útoku proti její majestátní konstrukci. Spanilé ruce z druhé strany však držely pevně.
"Nedám ti ho! Je Jeho! Je můj!" Sykal odtud něžný hlas směrem dolů. "Můžeš mít tělo, ale feu nedostaneš! Možná se to vám dvěma povedlo s těmi několika prvními, ale tenhle už je můj příliš dlouho. Pojistila jsem se!"
"Blázne!" Odpovídala jí ta druhá "Nic v tomhle světě není tvoje! Jen ty sama! Tenhle byl s tebou jen proto, že dlouho neznal nic dalšího. Teď už tě víc nechce!"
Světelná bytost jakoby nevnímala.
"Odhalila jsem tvou intriku!" Vedla si dál svou. "To, jak jsi navedla jeho matku. I tu temnou čarodějnici! Myslíš, že jsem nepochopila, o co ti jde? Doufáš, že se s jeho pomocí vyšplháš zpátky do bytí. Ale to se ti nepovede!"
Nová, tentokrát ještě mohutnější vlna dorazila k hrázi.
"Ty, hloupá! Nikdy jsem z bytí neodešla!"

Na slupce nad obrovským prázdnem nesvěta, jíž tvorové, co ji obývají, nazývají Eä, se Mirkwoodský princ objímal se svým skřetím druhem. Zatímco jeho tělem rytmicky proudily a bytněly další a další příděly slasti, začalo se cosi zvláštního vkrádat i do jeho mysli.
Ozvuky souboje, zuřícího mimo jsoucno, konečně pronikly i sem.
Začlo to neurčitým pocitem, že něco není, jak má být. Že světě, kolem něj, dosud přehledný a uspořádaný, se náhle mění a převrací. A že to napětí, ten nesoulad, bude dále narůstat, dokud nevyústí v divoký výbuch nespoutaného chaosu, po němž už nikdy nebude nic tak, jako před tím.
Byl to pocit, který poštívá srny prchat jak zběsilé a ptáky poplašeně vzlétnout k nebesům, dávno před tím, než příslušníci lidského rodu začnou tušit první náznaky nebezpečí zrozeného v v tajemných, neznámých hlubinách horoucí země.

"Arghh!"
Marghul přidušeně vykřikl, když jejich milostnou idylu hrubě přerušil mocný otřes a oba je shodil z kamenného sedátka. Nechal se však zaskočit jen na malou chviličku.
"Raghar azbah!" Zařval tak rozechvěle a úzkostně, že ho elf téměř nepoznával.
"Země se probudila! Já věděl, že sem nemáme chodit! Musíme pryč! Hned teď a co nejrychlejc!" A hnal se z vody.
Vlhká bílá ruka se vymrštila a drapla ho za zápěstí.
"Ne" Hlesl známý hlas a něco v něm, něco v jeho tembru i posazení způsobilo, že se Marghul zaraženě otočil. Chvíli zíral!
"Co… co to s tebou je?" Vyhrkl a na víc se nezmohl.
A opravdu! Legolas jakoby se před jeho očima proměnil. Jeho tváře plály jak v horečce, zraky měl zamlžené, panenky rozšířené. A hlavně, ten jeho pohled byl tak jednoznačně… vášnivý. A naléhavě upřený na něho.
"Zůstaň! Teď nemůžeme odejít." Šeptal jeho druh, zatímco ho nepřestával bolestivě svírat. Marghul se marně pokoušel vyprostit.
"Ale… ty tomu nerozumíš! Ten otřes… to znamená, že země se otvírá. Nemáš ani tušení, co všechno, co se doteď skrejvalo pod povrchem se může osvobodit. Chceš, aby tě slupnul nějakej ohnivej démon? Nebo aby tě stáhnul k sobě dolů? Chceš se nadejchat jejich otrávenýho dechu? To chceš?"
Legolas zůstával neoblomný.
"Ne, počkej! Teď už stejně nemáme čas utéct." Šeptal namáhavě. "A já něco slyšel! Přísahám, že jsem něco slyšel!"
"Cože?" Přes Marghulovo čelo na chvíli přeběhl mrak pochybností, jen aby byl záhy odehnán jako pověrečný nesmysl. "Leda tak hovno!" Ulevil si. "Co to jako mělo bejt?"
"Já… myslím, že smích."
Marghul ho popadl za ramena. "Co to… a to je všechno?
"Ne… ne! Mám dojem, že ještě něco. Ale… ještě chvíli! Potřebuju ještě…"
Hlas mu přeskočil, až se přiškrceně odmlčel. S obrovskou námahou se pak znovu nadechl. "Věř mi! Tak, jako jsi mi věřil tenkrát u Soumračného jezera. MUSÍME tu zůstat."
Chvíli bylo ticho. Pak Marghul pronesl,ve tváři výraz hlubokého odhodlání.
"No, tak dobře! Stejně je na útěk fakt už trochu pozdě. A když mám umřít, tak ať radši umřu při tomhle."
Popadl elfa a hrubě si ho k sobě přitáhl, div mu při tom nevyrazil dech. Zaržál jak divá šelma a vysadil si ho do pasu. Jeho ostré tesáky se nemilosrdně zabořily do druhovi jemné kůže, zatímco do něho opět pronikal.
Netrvalo dlouho a další otřes rozčísl hladinu.

V nesvětě v jejich sousedství bylo rušno. Ohnivá bouře zuřící někde v hlubinách, jakoby se vznešených výšin chráněných hradbou světla ani nedotýkala. Ale přece, ani jeho odhodlané strážkyni se nevedlo nejlépe.
"Tak pomoz mi přece!"
Zavřískla, celá zadýchaná někam do daleka. Vedle ní se z oslnivé záře vyloupl druhý pár rukou. O něco větších a alabastrově bílých - a váhavě se přiložil k těm jejich.
"Vidíš!" Ušklíbla se na svou protivnici. "Přidal se ke mně!"
"Vždycky se přidají." Dodala triumfálně.
"Ještě nikdy to netrvalo tak dlouho." Zadunělo jí z hlubiny v ústrety. "Ztrácíš! Nemáš mu co víc nabídnout. Všechno, co jsi mohla, už jsi mu dala. Neochránila jsi ho před Burzumovou Temnotou. Neochráníš ho před mým ohněm."
Poprvé za celou dobu ozval smích i shora. Byl zvonivý, kulatý a blyštivý jakohrst perliček.
"Jak?? Jak se sem chceš dostat? Copak nevidíš jak pevná ta hráz je? Co jsi ještě nevyzkoušela?"
Odpovědi se jí nedostalo. Jenom v nekonečných hlubinách pod Eä se něco dalo do pohybu. Obrovská náruč se rozevřela, jakoby toužila obejmout celou Ardu. Hruď s ňadry, jak půlměsíce se napřímila, boky, široké jako svět se zhouply v neslyšném rytmu. Bosé nohy se propnuly.
Nahé ženské tělo, rudé a sálající, se pustilo do tance.

V bažině u Dhaina dechu se křehká krustička země znovu otřásla. Tenké desky ukryté pod polštářem půdy a zeleně do sebe se sténáním narazily a začly se lámat. Jedna z nich se opřela o i dlouhatánský chobot pod jedním z jezírek. Pod tím nejpestřejším s modrým terčem uprostřed, jež se zvalo Dhaina Ústa.

O kus dál se elfovo tělo zmítalo v milostné extázi. Jeho šíje už byla temně fialová od skřetích polibků a kousanců. Marghul se nedržel zpátky a Legolas ho neumravňoval. Hlas v jeho hlavě, který už konečně, konečně slyšel dost jasně, byl až příliš živý. Šepotal překotně a jak o život.
"Odvážíš se toho? Odvážíš se?" Tázal se ho nakonec a on, celý vyplašený, váhavě přikývl.

"Co to děláš?" Ječela zatím dolů střážkyně hráze. "Vždyť ho zabíjíš!"
"Ale kdepak!" Pousmála se ta druhá. "Na něco jsi zapomněla, má milá. Víš, že tvůj pán dokáže zakulatil Ardu. Víš, že umí zaobalit tvůj domov kapsou nebytí tak, aby ho nikdo z umírajících, kromě elfů, nedokázal najít. Nebo třeba smést do mořských hlubin celý jeden svět, co ze zprotivil jeho vůli a s ním nemilosrdně zahubit všechny, kdo ho obývají. Ale život, život dávám já."
Právě na tu jedinou potřebnou nepatrnou chviličku se střípky existence přeskupily a srovnaly do řady tak, že vytvořili drobnou skulinku směřující odshora dolů.
Spanilá strážkyně v ní náhle a nečekaně spatřila obličej. Ověnčený plameny, zastřený a rozmazaný, jakoby ani neexistoval. Přes to tak znepokojivě povědomý! Tak známý!
Ustrnula! Její zrcadlově lesklá tvář najednou přestala odrážet bílé světlo a zbarvila se do ohnivě ruda odlesky požáru. Slovo které při tom splynulo z jejích rtů, bylo tak tiché, že ho nezaslechla ani ona sama. V nesvětě se však rozezvučelo silou hromu.
"Ama!" Matko!
V rachotu ohnivé bouře si nikdo, kromě elfa, poslušně vartujícího na své straně světelné bariéry, nevšiml, že ve spáře mezi kameny se pod jeho dlaní s tichým zapraskáním otevřela úzká puklinka a hned na to se zase zatáhla. Několik kapek ohně se skrz ní mezi tím stačilo svižně prosmýknoutdovnitř.
Zasáhly ho! Vykřikl bolestí, ale neuhnul!

Ve světě který zveme skutečností pod, nad, vedle, nebo třeba někde úplně jinde, než ten, kde se odehrávala bitva, se bělostné elfí tělo v horkém bazénku tisklo ke kouřové pleti stepního uruka, zmítáno prudkým milostným vyvrcholením.

Pradávná životodárná síla spěchající vzdorujícími vrstvami skály pod Dhainým dechem, vytrvale narážela do chobotu pod pestrým jezírkem zvaným, Dhaina ústa. Až se jí konečněpovedlo rozlomit zátku z měkkého kamene, která jej uzavírala a to, co bylo po léta bezpečně ukryto pod vrstvami kamene, se konečně osvobodilo.
Plynová kapsa pod tůní s tichým zlověstným bubláním vyprázdnila svůj vražedný obsah.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 3. října 2018 v 20:33 | Reagovat

Vypadá to, že kritický datový packet prošel přes firewall, jak říkáme u nás vBarad-dûr.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama