Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

O Hašepsuth, část šestá, Hra

13. září 2018 v 21:40 | Melkora |  Umění milovat

Minule jsme oba milence, elfa i skřeta opustili na zvláštním místě zvaném Dhain dech. Místě plném magického ohně, nebezpečných výparů a obývaném krvelačnými duchy. Legolas doufal v duchovní introspekci, jenže se zdá, že Marghul má jiné plány. Co se svým druhem asi bude provádět v horkém jezírku?

Slash, Rating M, Legolas/Marghul, Skřetí mytologie, Vodní hrátky

Související obrázek






Když popošli ještě o několik sáhů, zjistil Legolas, že Dhain dech ještě zdaleka neodhalil všechny své krásy. Před jeho okouzlenýma očima se zjevilo jezírko, nevelké, oblé obklopené parami podobně, jako ty ostatní. Jen tohle k pestré paletě barev, jimiž se místní příroda honosila přidalo ještě tyrkysově modrou. Skvěla se oslnivá a jasná přímo uprostřed jezírka pod hladinou tak průzračnou, že připomínala spíš tušení vody, než její existenci. Lemována byla obvyklou žluto bílou. Paprsky, lámající se o rozhraní jen dokonaly to třpytivé mistrovské dílo.
"Kazhut! Pekelná tlama!"
Ostrý a břitký tón s nímž to Marghul vyslovil, vůbec neseděl k té mokré přepestré nádheře před jejich očima. Legolas se na něj tázavě otočil.
"Vidíš ten chobot?" Ukázal na jakousi nálevkovitou prohlubeň, která se teď už jasně rýsovala pod tyrkysovým středem jezírka. "To je průduch! Tudy vychází její otrávenej dech na povrch. Podle tý barvy poznáš, že tahle je činná" Jeho slova krájely chladný ranní vzduch jako nože, zatímco on zíral do té líbezně modré hlubiny a pronášel svou obžalobu.
"Někdy to smrdí, jak hrom, jindy je ale zase úplně bez zápachu a zabije všechno v okruhu míle. Ta síla, která vytvořila tohle úžasný místo plný ohnivý magie, nás taky zároveň vraždí. Dává nám život, ale bere si za to svou daň. Proto je potřeba obětovat ohnivejm démonům. Pravidelně a štědře, aby to ukojilo jejich hlad! Aspoň na chvíli!"
A bylo to tady zase! Zrnko zkázy ve zrození! Špetička hrůzy v okouzlení! A - Legolas se pátravě zadíval na modré dno tůňky - něco ošklivosti v kráse.
Každý jev má v sobě zárodek svého vlastního opaku, jenž je od jeho výchozí podstaty neoddělitelný. A čím víc je sám sebou tím víc také sílí jeho vlastní protiklad skrytý v něm samém, jež ho pomalu požírá a proměňuje. Je třeba udržovat rovnováhu! V zájmu křehké konstrukce bytí.
Možná tím by měl začít, táhlo mu hlavou! Nemá cenu tupě bušit do zdi. Je třeba hledat její opak! Skulinku! Skulinku dost širokou na to, aby jí alespoň pár ohnivých kapek vklouzlo dovnitř.
Odvrátil se od jezírka a pátravě upřel zrak na svého skřetího chotě.
Jsme jako světlo a Temnota. V mysli mu vytanula vzpomínka na skřetí legendu o Draut a Burzumovi, mocných frumi, co po sobě zoufale touží, ale stačí jeden jediný vzájemný dotyk a zničí se navzájem. A celý svět vezmou s sebou.
My jsme se s Marghulem přiblížili. Dotkli jsme se a nic se nestalo. Nebo ano? Začala se někde daleko od tohohle tichého slastného soukromého ráje hroutit realita?
"Dneska seš jak bez ducha! Buď ses moc nadejchal výparů a vlezlo ti to na mozek, nebo k tobě opravdu mluvěj ohnivý démoni."
Marghul ho se smíchem popadl za rukáv a kamsi ho táhl.
Vlastně..., napadlo elfa... možná ano! Možná k němu opravdu cosi mluví. Možná právě tohle měl slyšet... vlastní chaotické myšlenky převracející se jako půda brázděná pluhem..." "Vsadim na to první!" Rozlouskl to Marghul.
"Marg... no tak!" Hyhňal se plný rozpaků, když mu druhova bezstarostná rozjívenost zabránila navinout stříbrnou nit myšlení na správnou cívku. A to už to skoro měl!
Jenže tomu zvonivému smíchu se nedalo odolat. Marghul měl něco za lubem!

Nakonec se ukázalo, že za nenápadnou vyvýšeninou tvořenou měkkým mokrým a zrádně houpavým kobercem trávy se skrývá další jezírko. Tentokrát spíš mléčně azurové! A že jeho kruhový tvar byl nepochybně uměle vylepšen několika kameny a že ho obíhá pár tenkých cestiček.
Marghul shodil vak a počal si pomalu rozpínat poutka na vestě. Oči při tom nespouštěl z elfa a tu a tam se pod jeho pohledem blýsklo i něco odhalených tesáků.
Legolas polkl a odkašlal si. Úplně cítil, jak mu rudnou tváře.
Elbereth! Už je to tu zase! Ten pohled bezmocně přišpendlený k jednomu jedinému místu! Ten úžící se dech a rozechvělá brada! A hlavně, to teplo, rozlévající se z jeho podbřišku všemi směry po jeho těle.
Tohle Marghulovo chování ho vždy dokázalo spolehlivě vyvést z míry a nikdy přesně nevěděl, jak by naň měl reagovat.
Proč to asi dělá? Napadlo ho. Totiž... proč to dělá zrovna tady?
To už si ale Marghul stejným způsobem začal rozepínat knoflíky na poklopci.
V jeho druhovi hrklo! Co teď? Skřet ale nečekal! Stáhl boty a vysoukal se z kalhot. Zůstal stát na chladném párou prosyceném ranním vzduchu zcela nahý. Elfova tvář se rozsvítila, jak jeho oči bloudily po pevném svalnatém druhově těle. Co má asi za lubem?
Rozesmátý Marghul kývl směrem k tůni.
"Už ses někdy koupal v horkym prameni?"
Nečekal na odpověď a rozběhl se k ní. Teprve teď si Legolas všiml že pod hladinou je cosi, jako schůdky. To už skřet bez váhání žbluňkl přímo doprostřed.
"Tak, na co čekáš?" Volal na elfa, bezradně postávajícího na břehu.
"Je to... bezpečné...?"
Tázal se ten, poněkud nejistě, pamětliv Marghulových řečí o ohnivých démonech a smrtícím Dhaině dechu. "I pro mě?"
Marghulovo, "nóoo... mělo by", nebylo zpočátku příliš přesvědčivé. Nakonec se ale osmělil a skočil za svým chotěm. Studený vzduch ho na chvíli poškádlil na holé kůži, propast mezi vjemem horka, které ho zaplavilo vzápětí, byla závratná. Ale bylo to... překvapivě příjemné.
Všiml si, že Marghul už si spokojeně hoví na jakémsi kameni, který byl do jezírka nepochybně také přidán dodatečně a opírá se při tom o další.
"Kdybys ochutnal, zjistil bys, že je slaná." Zavolal na něj.
Pak udělal pár temp a zajel pod hladinu, jak pstruh. Vynořil se opět s tím smyslným světlem v očích.
"Pojď sem!"
Legolas poslechl. Jeho druh neváhal a majetnicky ho přitiskl k sobě. Mokré rty, které vzápětí zaútočily na ty elfovy opravdu chutnaly slaně. Skřetovy ruce putovaly horkou vodou nahoru a dolů po elfově těle, zatímco se jejich polibek stával vášnivějším. Legolas slastně zaklonil hlavu a zapřel ruce o druhova ramena. Rozkoš ho pomalu ovládala, až měl dojem, že se v Marghulově náruči stává bezbrannou hadrovou panenkou. Nechal jeho jazyk proniknout hloub a poslušně rozevřel stehna, když se mezi ně dobývalo jeho koleno.
"Marghule!" Zašeptal po tom, co se jejich rty oddělily. Vzrušené mužství jeho druha se nestydatě třelo o jeho kůži a dlaně z obou stran pevně sevřely jeho hýždě. Pak zabraly! Legolas najednou ztratil pevnou půdu pod nohama a pokud nechtěl skončit pod vodou, nezbylo mu, než obtočit své bělostné nohy kolem druhových beder. Marghulův vztyčený pyj se náhle ocitl mezi jeho půlkami. Přivřel víčka a sklonil se ke svému druhovi pro další polibek.
V tom najednou, kdo ví proč, oba milenci ztratili rovnováhu a v tu ránu se ocitli pod hladinou. Mohutný Marghul se okamžitě vynořil. Crčela z něj voda, stoupala pára a řehtal se na celé kolo. Hned chňapl po elfovi a ten svižně uskočil. I jeho zlatavé lokny byly zplihlé a divoce se z nich pářilo. Napodruhé už se však bez námitek nechal chytit a svými štíhlými prstíky zajel mezi mokré chuchvalce druhových copů.
Vzápětí vykřikl! To když Marghul jehož ústa putovala dolů po jeho šíji, zabořil své ostré tesáky do ohybu nad jeho ramenem. Pak k němu zvedl zrak a tvářil se jako neviňátko. Elf ale neomylně poznával ty rošťácké ohníčky skryté v jeho očích i smyslný úšklebek, který se už už dral na jeho rty.
Vypjal se a pružně, jako ryba znova vyklouzl z druhova mokrého sevření. Marghul po něm znova skočil, ale nahmátl jen vzduch. Zlatá elfí hlava svižně zajela pod vodu a vynořila se o kus dál, blíže podvodnímu posezu. Ani Marghul neváhal a odrazil se ode dna. Záhy byl druhovi v patách.
Chvíli dováděli v horké tůňce jak malí rošťáci. Tu si vyměnili polibek, tu dotyk, tu pohlazení, úspěšně čeříce vody a vysílajíce nad hladinu nové a nové chuchvalce par. Až nakonec se smíchem zakotvili na oné kamenné lavici u pobřeží.
Legolasovy tváře plály rudě, rozpálené dílem vodou, dílem vášní. Marghul byl od něj sotva na prst. Jeho hrubá tlapa se vydala na cestu po elfově těle. Přes stehno boky a podbřišek neomylně mířila do jeho slabin.
Legolas zasténal a přisunul se blíž. Zároveň ještě víc zrudl a počal se chichotat v rozpacích nad Marghulovou okázalou nestydatostí.
"Poč... počkej...!" Vypravil ze sebe zadýchaně. Ty chceš... tady?"
Marghulův obličej přímo rozkvetl smyslností. Hrdlo se mu rozvibrovalo melodickým vrčením.
"Nikde to neni lepší, než v horký vodě."
Legolasem náhle projel osten žárlivosti. Marghul tu už s někým byl! Ihned byl ale zapuzen dalším polibkem. Skřetova ruka se nepřestávala činit v elfově klíně, kde konečně pevně sevřela jeho mužství a počala ho neúnavně zpracovávat. Jeho majitel se ihned přisunul a obkročmo se posadil na druhova stehna. Netrvalo dlouho a začal tiše sténat.
Marghul ho ze sebe náhle shodil, až to žbluňklo.
"Poď! Sedni si sem."
Legolas netušil, co má za lubem, ale poslechl. Opřel záda a uvelebil se tak pohodlně, jak jen to bylo na kameni možné.
"Schválně, jak dlouho vydržim?! Počítej mi to Lístečku."
A s těmi slovy se ponořil pod hladinu, přímo před udiveným Legolasem. Když se pak znova vynořil, byly elfovy tváře ještě rudější, jeho oči ještě zamlženější, jeho dech ještě prudší. A nemělo to co dělat s horkostí vody.
"Tak co? Kolik?" Křenil se Marghul, jenže jeho druh nebyl s to odpovědět. Celou jeho mysl vyplňoval vjem hrubých širokých dlaní, rozevírajících jeho stehna a masitých rtů, obejmuvších jeho pohlaví. Sladké vězení Marghulových úst bylo dokonce ještě palčivější, než voda, která je obklopovala.
"Nevíš? Tak znova! A teď si dej záležet!"
Houkl na něj rozesmátý Marghul dřív, než si elf vůbec stačil uvědomit, co se po něm chce a znovu zajel pod hladinu.
Rozechvělý Legolas se tentokrát opravdu snažil.
Raz, dva... tři... ah... Marghulova ústa opět sevřela jeho penis a prsty se ovinuly kolem jeho kořene. Devět... deset... aah... jedenáct... Skřetova hlava kmitala nahoru, dolů a jazyk tančil pod jeho hlavičkou. Patnáct... šestnáct... Elfova víčka se přivřela, ruka pod hladinou našmátrala skřetí kadeře a pevně se jich zachytila. Vrchol byl tak blízko...
Skřet se s hlasitým zalapáním po dechu vynořil a hned se pustil do smíchu.
"Tak kolik?"
"Ale..." Z Legolasova hlasu bylo znát lehké zklamání. Marghul se rozřehtal ještě hlasitěji.
"Kolik?? Tak pověz!"
Legolas se konečně nejistě přidal k druhově veselí. "Dvacet..." Vysoukal ze sebe a cudně sklopil zrak. Tahle Marghulova nová hra byla tak vzrušující! I přes svou necudnost a nemravnost. Nebo právě pro ni...
"Teď ty!" Zavelel Marghul a jal se ho vystrkovat z jeho kamenného sedátka. Jistě, pomyslel si Legolas, zpočátku trochu překvapený. Takhle se to přece musí hrát! Teď je na řadě on.
Trochu nesměle pohladil druhova stehna a jukl na něho jakoby si dodával odvahy. Pak se zhluboka nadechl a odhodlaně se zanořil pod hladinu.
Přivřel víčka, aby alespoň částečně chránil svůj zrak před vlažnou slanou vlhkostí.
Marghulovo kouřově vybarvené mužství se hrdě tyčilo přímo před ním, s obrysy rozpitými vodou. Věděl, že nemá mnoho času. Sevřel ho v dlani a začal se s ním mazlit. Opatrně, jakoby nevěděl, zda si to může dovolit. Nakonec ho nechal vstoupit do svých úst. Bylo horké a vášnivě pulsovalo. Elf vtáhl tváře, ale najednou se mu začalo zoufale nedostávat vzduchu. Prudce vystřelil vzhůru na hladinu. Tam už na něj čekala Marghulova tvář rozkvetlá vzrušením i se svým zpupným smyslným smíchem,
"Šestnáct!"
Legolas se zamračil. "Byl si lepší." Pípl, stydlivě a neochotně. Nerad prohrával. Skřet nic neříkal jenom se šklebil.
"Tak... ještě jednou!"
Tentokrát neotálel a zprudka zaútočil. Marghulův úd zajel hluboko do jeho hrdla a skřetova ruka se uhnízdila na elfově temeni. Dokonce i pod vodou slyšel Legolas Marghulovy vzdechy, zatímco pohlaví v jeho ústech ještě nabývalo na objemu.
Jenže nakonec ho zradil jeho vlastní hltan. Po chvíli se prudce sevřel a nos se mu začal plnit vodou. Elf s prudkým kašláním vystřelil vzhůru. Pod jeho dlaní sebou zatím v bezuzdném divokém vyvrcholení cukalo skřetovo mužství.
Nad hladinou ho Marghulovy paže sevřely, jak v kleštích a skřetovy plné rty se dobyvačně přisály na ty jeho. Chladný podzimní vzduch rozčísla kakofonie jeho rozkošnických stonů.
Nakonec, když opět popadl dech, vesele se rozesmál.
"No výborně, elfíku, čtverácky pošeptal do ucha Legolasovi ve svém náručí. "Kdo by to byl řek, že hned napoprvé vyhraješ?"
Legolasovo srdce se naplnilo neřestnou pýchou.
"Dáme si další kolo?"
Rozesmátá masitá ústa se zkroutila do vyzývavého úsměvu, široké dlaně se po něm znovu natáhly.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 13. září 2018 v 22:39 | Reagovat

Jsem ráda, že terapie pokračuje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama