Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

O Hašepsuth, část pátá, Dhain dech

17. července 2018 v 22:25 | Melkora |  Umění milovat
Když jsme minule opustili naše milence, pokoušeli se opět marně vyřešit jistý Legolasův problém. Vypadá to, že když dojde na umění milostné magie, milý elf prostě nemůže a nemůže. Obyčejný blok to nebyl, jak se ukázalo. Kdo by to byl řekl, ale o jeho duši se přou dvě mocné nadpřirozené entity. Všematka a její dcera. Která to vyhraje? A co na to majitel oné duše na roztrhání? Vyjde z toho bez šrámů na duši? A co mocná čarodějka od černých kamenů? Pomůže?

Slash, Pairing Legolas/Marghul, Rating G, tentokrát bez erotiky, jen s trochou dušezpytu a skřetí mystiky.






Legolas si povzdechl a stočil svůj vzhůru. Nebe nad buvolí plání pomalu ztrácelo svůj modravý nádech a začalo se vybarvovat do tmavě karmínova. V té sametově inkoustové pustině nad jeho hlavou už zvolna bledly první... hvězdy.
Poslové bílého ohně! Pomyslel si! Jejich nádherný okouzlující třpyt mu poprvé v životě připadal zlověstný.
Pak se rozhlédl okolo sebe. Údolíčko, vlastně spíš jemná proláklinka, v níž právě seděl a opíral se zády o kulatý balvan ležela trochu stranou od hlavní osady a nazývala se příznačně.
Aghah-da-ga! Dhain dech!
"Vydej se na to místo!" Radila mu nedávno čarodějnice Hašepsuth zvaná Pelyňková bába. "Země je tam tenká. Pulzuje! Zmítá se a krvácí! Já už ti víc pomoct nedokážu. Tam tě třeba osloví sama Dha. Někdy tam bejvá slyšet její šepot."
"Dhain dech!" Zabručel Marghul, když se mu o tom zmínil. Pak se zašklebil. "Spíš by se to mělo menovat Dhainy prdy. Když ale Pelyňková myslí, vezmu tě tam." Dodal honem, když si povšiml, jak se jeho druhovi krabatí čelo nad jeho nevhodným humorem.
A tak se tedy pustili na cestu!
Vyplížili se s Marghulem nenápadně ze svého stanu, dávno po té, co se slunce schovalo za obzor a osada ztichla. Pohybovat se sám volně krajinou za bílého dne stále ještě nebylo pro elfa bezpečné.
Pochodovali ostrým tempem asi hodinu, než dorazili a skutečně, teď, když tu byl, dával Legolas Marghulovi za pravdu. Jmenovat by se to tu vážně mohlo všelijak a nehezky.
Místo, na něž ho jeho gumthug zavedl, bylo mokré, plné šedého bahna a zažloutávající trávy, tiše vrzající pod nohama a podle sklovitých plošek, rozechvěle zrcadlících světlo hvězd i jezírek.
Ale hlavně!
Už z dálky čpělo podivným ostře kyselým puchem, zanechávajícím příchuť kovu a síry na sliznicích nosu úst i očí.
Teskné obrysy seschlých polomů a šedavé chuchvalce mlhy vznášející se nízko nad zemí připomínající potrhaná prostěradla ten obraz zmaru už jen podtrhovaly.
Marghul ho popadl za rukáv a táhl ho jakousi tajnou pěšinkou mezi jednotlivými bahenními krátery.
Klonil při tom hlavu k zemi a bručel: "Nelez bych sem! Je to tu nebezpečný! Všechny ty plyny! Ty díry v zemi! Jednou se nadechneš! Blbě šlápneš! A máš po srandě!"
Přes to však poslušně šlapal a vedl ho dál do hloubi té záhadné čarovné bažiny až na břeh jednoho z jezer.
"Tady seď a poslouchej!"
A v ten ráz byl pryč!
Legolas osaměl! Seděl bez hnutí a tupě zíral na hladinu jezera. To, co ho přivedlo až sem, původně vypadalo, jako drobný problém. Teď to však vypadalo, žebude-li opravdu chtít tuhle maličkost vyřešit, bude musetpřezkoumat vše, čemu věří.
Položil hlavu do dlaní a hořce se usmál. Jakoby to nedělal od okamžiku, kdy se poznal s Marghulem.
Ne, opravil se vzápětí. Se svým chotěm, Marghulem! Hořký škleb se na krátkou chvíli změnil v blažený úsměv. Můj choť, Marghul! Tahle obyčejná kratičká fráze ho nikdy nepřestala rozradostňovat, přestože ve zbytku jeho času mu tento prostý fakt zatím přinesl jen samé problémy. A ještě přinese, tím si byl elf jistý.
Vstal a popošel po břehu. Pak se bezradně otočil a vrátil se zpátky. Co tu vlastně hledá? Prý Dhain šepot! Zatím tu slyší sotva křupání suchého spečeného bahna a lehký vánek.
Náhle ho zamrazilo!
Vítr a světlo hvězd! To tajemné vzdálené nic, ze kterého si starší jeho rodu rozhodli udělat všechno. Manwë a Elbereth!
Otřásl se! Tyhle myšlenky byly svatokrádežné! Přes to se bude se muset zaobírat i jimi. Nemá na výběr! V sázce je příliš mnoho!
Rozevřel dlaň a dlouze se na ni zadíval. Byla prázdná! Jen vítr a světlo hvězd, napadlo ho. Jenže co když je toho tady víc?! Co asi ti dva nechtějí, abych věděl?
Když byl naposledy u Pelyňkové, zjevila se mu s ohněm v dlaních. Mocná a důstojná ohromující ve své velikosti. Zpupně se chechtající jeho zděšení. Bezděčně ustoupil několik kroků na zad, kde se jeho chodidla zamotala do jakéhosi hadru a on se potupně, s výkřikem na rtech skácel k zemi. A když se mu po krátké chvilce podařilo znovu se vyhrabat na nohy, oheň už byl pryč. Zbyla jen pochechtávající se Pelyňková. Až měl na chvíli pocit, že ho snad ošálil zrak.
"Co to... Jaks to...?" Koktal, neschopen dokončit větu.
"Rád bys znal moje tajemství." Odtušila Pelyňková. "Neexistuje žádný! Jen spoustu let tvrdý dřiny. Kdo ví? Třeba bys to dokázal taky."
Legolas ožil! "Naučíš mě to?" Ano, pomyslel si. Magie ohně! To je to, co hledá. To, kvůli čemu sem přišel. Čarodějnice se rozesmála ještě hlasitěji.
"Vida ho, frajírka! Chtěl by mít tělo naplněný ohnivýma řekama a při tom se mu eště ani nepovedlo dostat svůj Gajal pod kotel Ashu.
Tohle se nedá přeskočit." Řekla mu ještě, tentokrát už mnohem smířlivěji.
Jistě! Gajal! Přemítal teď v údolí Dhaina dechu. Gajal, rudý oheň planoucí v klíně, rozněcující duši divokým nezkrotným životem a hladově ho stravující až k samémé smrti. To on se zjevil v Hašepsutiných dlaních, aniž je spálil.
Teď na břehu jezera dumal o to, že pokud touží po tom, aby se vášeň svobodně rozlila celým jeho tělem, bude muset zbořit hráz, kterou si v sobě sám postavil. Otřásl se při vzpomínce na bolest, která ho sevřela, když ohnivé vlny, které se už, už draly vzhůru, narážely do jejích zdí. Vzpomněl si i na Ni, na Všematku, která ho k sobě povolala a dala mu nové jméno. Naděje! Na to, jak mu do hrudi, jako černou perlu zasadila sémě Temnoty.
Všechno to začalo tak dávno! Nenápadnou, přes to však neodbytně hladovou touhou po Marghulovi. A najednou je tady, uprostřed podivně smrduté bažiny a ptá se sám sebe, kdo vlastně je.
Zabodl ruku do bahna pod svýma nohama a sevřel ho, jakoby tam byla skrytá odpověď.
Tak mluv! Mluv ke mě!
Odpovědí mu bylo jen hrobové ticho.
Pruh nebe nad východním obzorem počínal rychle blednout a nabývat. Pak rudnout a nakonec zlátnout. Trudomyslný Legolas si toho ani nevšímal. Až když ho první zkřehlé sluneční paprsky polechtaly na nose, pozvedl oči. V tu ránu ztuhl, jak solný sloup.
"Marghule!" Vykřikl a ohromeně při tom zíral na hladinu jezera. "Ta voda je černá!"
Skřet se přihnal zpoza nějakého křoví, či drnu, kde se dosud věnoval svým vlastním záležitostem.
"No, jo!" Křenil se založenýma rukama, tyčíc se nad jezerem i nad svým elfím druhem. "Protože tady je Dhain dech nejsilnější.
Nejsme jediný, kdo si sem chodí pro radu a pomoc." Dodal po chvíli, když mu elf odpověděl jen zaraženým tichem. "Podívej támhle!" Natáhl ruku a ukázal na něco, co se temně rýsovalo proti obloze na druhém břehu. Legolas zaměřil zrak tím směrem. Bylo ještě poměrně šero, přesto z té změti tvarů něco znepokojivého upoutalo jeho pozornost.
"Marghule!" Vyjekl znova! "Je to... lebka?"
"Jo, to bych řek!" Pokýval hlavou ten, komu byl tenhle poděšený výkřik určen. "A neni jediná! Je jich tam víc." A ještě dodal zlověstné, "a nejsou všechny zvířecí."
Legolas třeštil oči tím směrem. Teď už jasně rozeznával oblé balvany vztyčené k nebi i jakousi konstrukci, snad ze dřeva a kůže. Myslel na to, že půl noci seděl jen pár metrů od té věci. Jeho druh, jakoby předjímal jeho myšlenky, pokračoval.
"Když si chceš zajistit přízeň ohnivých démonů, musíš něco obětovat. Někdy hodně!"
"Marghule! Co je tohle za místo?"
Rozrušený Legolas učinil několik rychlých kroků vpřed, jakoby se chtěl ponořit do sazových vln jezera. Až druhovo rázné, ne, ho zarazilo.
"Vopatrně! Copak sem ti to prve neřikal? Nevidíš tu vodu? To černý bahno? Necejtíš ten puch? Všechno co vidíš kolem, je prolezlý jedem. Dál směj jenom čarodějnice. Sbíraj tady potřeby na svý lektvary."
Legolasovi se náhle roztočila hlava. Toho zápachu bylo přece jen až příliš. Stejně jako tohohle odporného místa. Marghul se rozhodl změnit téma.
"Tak co?" Otázal se zcela nenuceně. Slyšels něco?"
Druhův nešťastný povzdech mu byl jasnou odpovědí.
"Já věděl, že je to kravina. Co takhle to vzít za jinej konec?" Sáhl do tlumoku, který měl přehozený přes rameno. V tom, co vytáhl ven, rozeznal Legolas sušené buvolí maso, zvané Kalu a pečlivě uzavřený kožený váček. Tušil, co je jeho obsahem a když ho přiložil ke rtům, jeho podezření se potvrdilo.
"Dobrá kořalka se vždycky hodí. K ránu bejvá chladno."
Marghul od něj vzal váček a sám si z něj důkladně přihl. Pak ho podal zpět elfovi.
"Eště si zdaleka neviděl všechno." Mnohoslibně se usmál. "Dá se tu toho dělat mnohem víc, něž jen mluvit s mrtvejma." A pak ještě, "Vopravdu sis myslel, že tamto, "ukázal na chuchvalce nad vodou postříbřené prvními nesmělými ranními paprsky, "je jen vobyčejná mlha?"

"Marghule, to je... nádhera."
Sešli onou prazvláštní bažinou o necelou půl míli níže a to, co se po tmě jevilo jako ponurá zakletá strašidelná pustina, najednou připomínalo ráj. Jenomže ráj stejně děsivý a smrtící, jako předcházející peklo.
Legolas fascinovaně hleděl na soustavu jezírek tůněk a louží, všech stejně oblých, propojených bublavými potůčky, či, se kulatíci opodál jako osamělí solitéři.
Opatrně postupovali dál a míjeli vodní plochy, barvou upomínající mléčné sklo, s břehy objímanými něčím co mohlo být prostými kameny, kdyby to svou nádherou nepřipomínalo glazovanou krajku. Bělostnou s občasnými nádechy do smaragdova tam, kde proudy vody hladily její povrch. Ve světle probouzejícího se dne ty leskle bělavé povlaky opaleskovaly a jiskřily jako brilianty.
Jen o kousek níž k tomu okouzlujícímu tanci barev a světla přibyla ještě pískově žlutá, tu ostrá či zas špinavě rozpitá, to podle toho, zda se její zlatavé provazce nacházely pod hladinou vody, či se třpytily nad ní.
A vše bylo zahaleno do mlhavých cárů vodních par stoupajících z hladin jako z obrovského kotle sytícího vzduch vlhkostí i všudypřítomným ostrým zápachem, na nějž prostě nešlo si zvyknout.
"Ta voda je horká! Některá vařící, některá jen lehce vlažná." Poučoval Marghul. "Nikdy se nedá dopředu říct, kdy bude kterej pramen jak teplej."
Legolas se oklepal v úžasu nad krásou tak nebezpečnou.
"Co je to za místo?" Zaptal se znova.
"To je Zoranghu!" Odvětil Marghul. "Uzel! Místo, kde se v krvi a bolestech rodí nová země, aby nahradila tu starou, když odumře." Špičkou chodidla poklepal na chrumkavou hlínu pod jejich nohama. "Skořápka je tady tenká! Je tu jen krok do říše živoucího ohně. Proto jsme tady. Někdy se tu zjevujou i její démoni."
Legolas skoro nic z toho nechápal!
"Démoni, říkáš?" Prohlédl si bažinu ještě podezíravěji.
"Někdy tady tančej nad vodou. Když si nedáš pozor, stáhnou tě k sobě dolů."
"A země... copak ona se rodí?"
"Jo! A umírá! Pořád dokola, zas a znova to samý. Na, cvakni si eště!"
Legolas poslechl a vnímal, jak ostrá chuť pálenky s trochou hořkých bylin odplavuje kyselou pachuť mokrého dýmu z jeho sliznic a příjemně mu rozpaluje vnitřnosti. Měl sice dlouho problém si na tuhle skřetí delikatesu zvyknout, nakonec však musel uznat, že občas má něco do sebe. Jen kdyby tak rychle nestoupala do hlavy! A jemu samému navíc o tolik rychleji, než skřetům!
Povzdechl si! Ta ustavičná proměnlivost všeho! Ta zneklidňující vrtkavost a nejistota přítomná ve všech skřetích legendách. Ta minulost neustále se překrývající se součastností a vrstvící se na budoucnost. Zde duchové ainur nikdy nepřestali tančit svůj životodárný tanec stvoření. Ne, dle skřetů není kam spěchat, neboť všechno se děje tady a teď. Anebo zas naopak ano, protože vše může každou chvíli skončit.
Oč přátelštěji vyhlížela přímočará elfí mytologie s jasným začátkem prostředkem a koncem, v níž vše bylo předem dáno, vše utkáno božskou pradlenou Vairë, spřádající čas Ardy na svém mocném stavu do přehledných útků.
Možná, napadlo ho, možná, že právě tady by měl začít. Zbořit zeď, která svazuje jeho vnitřní oheň. Přestat vnímat svět jako daný, neměnný, líně se posunující od tehdy k teď. Vše se děje naráz. Stačí jen otevřít ty správné dveře...
"Hej! Usnuli sme za chůze?"
Veselý Marghulův hlas ho vytrhl ze zamyšlení.
"Ne všechno, co tady vidíš, tě zabije." A s mnohoznačným úsměvem dodal ještě, "něco tě i pěkně rozpálí."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 17. července 2018 v 22:43 | Reagovat

Krásné místo, to "Zoranghu" po válce tam otevřu lázně a zotavovny pro moje skřetí spolubojovníky a veterány. Jen co vyženeme ušaté okupanty zpět za moře.

2 Melkora Melkora | Web | 17. července 2018 v 23:08 | Reagovat

Bacha na to! Ti ohniví démoni, co tam sídlí bývají poněkud nerudní a mají tendenci požírat turisty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama