Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Mytologie Želvího lidu (Tak, jak si ji pamatuje Melkor)

4. července 2018 v 21:25 | Melkora |  Skřetí mytologie

Nedávno jsme se seznámili se slovutnou historií Želvích goblinů. (Jinak proslulých svým uměním genetických manipulací.) Historie to byla opravdu velmi slovutná, jenže každý příběh má dvě strany. Jak si jej pamatuje Melkor?

Srandička, Rating G, Het Melkor/Originální skřetí postavy, Slash Melkor/Sauron (spíše jen zmínka)







"Cože? Shataz? Já ti dám Shataz! Ať už tě tady nevidim! Posbírej si svý krámy a táhni si za tou svou Shataz!"
Mohutnými stěnami velkolepého Utumu se rozlehl ječivý a velmi nepříjemný skřek. Hrubé skalní stěny se ještě chvěly jeho ozvěnou, když se jedny z pevných vrat, strážících vstup do obytných jam rozevřely dokořán a z nich nevypadl nikdo jiný, než jeho mocný vládce, pán temnoty a právoplatný panovník nad Ardou, Melkor, mocně povstávající.
Jeho svršky i spodky létaly v nesouvislých chuchvalcích za ním a on po nich chňapal v marných pokusech zmocnit se jich ještě za letu.
"Ale... eee... (jak jen se to..) Miláčku! Miláčku! Já neříkal Shataz! To se ti muselo něco zdát! Já jen .... ehm... kýchal! Jo, to je ono! Kýchal jsem!
"Že prej kejchal!" Posmíval se mu zevnitř rozezlený a nade vší pochybnost ženský hlas. "Myslíš si, že jsem blbá?"
Vládce Temnoty si povzdechl, když se za ním vrata s uši rvoucím vrzotem zaklapla.
Samozřejmě, že není a takhle průhlednou výmluvu že mu nespolkne!
Povzdechl si ještě jednou, tentokrát v duchu! S trpkostí si uvědomil, že porušil jedno ze svých vlastních základních pravidel, které zní: Nikdy nejmenovat! Pusinko, zlatíčko, broučku, drahoušku... To, snad! Ale vlastní jména? To je přímá cesta do záhuby.
Kdyby důsledně používal jen roztomilé přezdívky, nemohlo nikdy dojít k takovému trapasu jako právě teď, tedy že osloví svou milovanou choť jménem své jiné milované choti.
Melkorovy manželky to z nějakého důvodu strašně špatně snášely, ačkoliv on sám byl přesvědčen, že alespoň v tomhle by si od nich zasloužil trochu shovívavosti. Ostatně, měl jich dvanáct. Jak si je měl všechny pamatovat?!
No a s touhle novou už to bylo rovných třináct. Jak ona se to vlastně jmenuje...? Mege... Ne, ne, počkat! Už to má! Gamera! Tahle malá se jmenuje Gamera! Shataz je ta velká! To by zas neměl být až takový problém na zapamatování!
Jedna s postranních chodeb se rozsvítila měkkou rudooranžovou září, která vykreslila mihotavé stíny na stěnách i podlaze. Zpočátku jemný světelný opar začal rychle mohutnět a zvětšovat kruh světla, který tlačil před sebou. Skalní obrysy v jeho nejbližším okolí se kvapem zaostřily a vybarvily do ruda. Nebylo pochyb, že ona jasná věc se blíží a to hodně rychle, přilákána nejspíš vším tím rámusem.
Melkor napřed vyděšeně ztuhl, vzápětí, když mu začlo být jasné, že kontaktu se nevyhne, napřímil adespoň záda, vypnul hruď a pokusil se nasadit důstojný výraz ctihodného panovníka nad osudy Ardy.
Tragicky při tom selhal, ale budiž mu přičteno ke cti, že s holou panimandou by to nezvládl ani sám Eru.
Když už chodba plála zcela jasným světlem, zpoza rohu konečně vykoukla rozesmátá rohatá hlava, ověnčená rudými plameny. Nepatřila nikomu menšímu, než samotné paní Gothmog, nejsilnější z dvanácti živoucích ohňů a hrdinné ochránkyni Utumu a jeho obyvatel.
Dva páry očí se střetly. Jedny ocelově chladné, hluboké a temné, druhé rudě žhnoucí, plné vesele poskakujících ohníčků. Ty si milého pána Temnoty pěkně přeměřily od hlavy až k patě a pak zase nazpátek, dokud se to v nich navíc nerozsvítilo i poněkud škodolibým pochopením. Zubatý úsměv se ještě rozšířil.
Za to vládce Temnoty se nepříjemně zaškaredil.
Jen žádné 'já jsem ti to říkala', varoval jeho pohled beze slov. Přestože tohle mu jeho osobní strážkyně skutečně říkala, když se onehdá nemohl rozhodnout a - podobný onomu příslovečnému dítěti v cukrárně - velkoryse pojal za manželky rovnou všech dvanáct krasavic ucházejících se o jeho přízeň.
A taky mu říkala, když to začlo trošičku skřípat, že pověsit si na krk třináctou ženu, není nejlepší způsob, jak si vyřešit dvanáct manželských krizí. Ano, to všechno mu říkala a on to bohužel, nemůže popřít. Nicméně, bylo by od ní krajně necitlivé, připomínat mu to zrovna teď, když se nachází ve stavu hluboké zranitelnosti.
A Gothmog, zdá se, měla naštěstí dost taktu na to, aby to pochopila. Odvrátila se od svého panovníka a namířila si to někam do hlubin pevnosti za svými vlastními záležitostmi.
Melkor si oddechl. Nemusela se při tom možná řehtat na celé Utumno, ale aspoň se to obešlo bez jedovatých poznámek. Ležérně posbíral zbytky své garderoby a začal si je více méně náhodně natahovat na různé části těla. Uvažoval při tom, co s načatým ránem. U Gamery už z toho žádná zábava nekouká... Tak že by se přeci jen vydal za Shataz?


"Ale, Melkoušku! Kam mě to táhneš?"
"Pssst! Než nás někdo uslyší!"
Jednou z temných tunelů Utumna postupoval podivný průvod. Vlastně se spíše opatrně ploužil, než že by skutečně postupoval. Sestával z vyjukaného Melkora, který se co chvíli bojácně ohlížel na všechny strany, jisté neidentifikované skřetice, nepříliš ochotně kráčející v jeho šlépějích a jednoho balroga s plamenem ztlumeným na minimum, vydávajícího spíš jen trochu smradlavého dýmu než světla, vlekoucího dva těžké kufry.
Bylo zjevné, kdo je velitel výpravy! A také že se velitel pokouší být tak nenápadný, jak jen to je možné. A že by k tomu rád pohnal i zbytek své jednotky. A skřetice že mu to nemíní usnadňovat.
"Melky! Okamžitě mi řekni, kam to jdeme a proč Hammul," kývla směrem k balrogovi, "nese všechny moje věci. Jinak už se ani nehnu!"
A snad, aby dodala svým slovům na důrazu, zastavila se a zkřížila ruce na prsou. Pro jistotu si k tomu ještě dupla a to už nemohla vypadat nezlomněji.
V Melkorovi hrklo! Procházeli zrovna kolem obytných jam a sebemenší hluk na ně mohl upozornit jejich rezidentky. A on po ničem netoužil míň, než upoutat na sebe pozornost zbytku svého harému! Popadl svou společnici za loket a pokoušel se ji odtáhnout z doslechu, jenže marně! Žena se prostě vzpříčila.
Jal se ji konejšit, tiše, jako dech.
"Ale, no, tak... éeee... Beruško" (Kdyby si jen vzpomněl, která je tohle!) "Vždyť už jsem ti to přece vysvětloval. Zařídíme si hnízdečko někde pryč, daleko od tohohle shonu. Budeme ho mít pěkně pro sebe jenom ty a já!"
Skřetice na něj pohlédla stále sice ještě se značnou porcí nedůvěry, její přísná fasáda však už pomalinku dostávala trhliny.
"To už slibuješ kolik let!" Vyštěkla na něj. "Proč tak najednou a proč tajně? Proč nesvoláš všechny a neřekneš jim, že mě máš nejradši a že se mnou odcházíš?"
"Ale... srdíčko!" (Afar Vadokanug! Jak jen se ta ženská jmenuje?) "Jasně, že tě mám nejradši!" (Vlastně ani nelže! Všechny je přece má nejradši.) "Jenže dokážeš si představit, jaký šrumec by se spustil, kdybych to takhle přede všema prohlásil?"
A celý se orosil, protože on si to představit dokázal.
"No, a? Já už bych si to s nima vyřídila!" Kasala se skřetice a stavěla se do bojové pózy, jakoby se to svým dvanácti imaginárním sokyním chystala pořádně nandat právě teď a tady.
Melkor si povzdechl, až se samy základy Ardy otřásly.
"Ale, poklade! To právě nemůžeme připustit."
Skřetice na něj tázavě pohlédla. (Tak a teď honem rychle přijít s nějakým rozumným, pravděpodobně vyhlížejícím vysvětlením.)
"Ještě by ti něco provedly. Copak nevidíš, jak proti tobě intrikují?"
Skřetí oči se k němu obrátily tázavě a za celou dobu jejich rozhovoru poprvé i se špetičkou účastného zájmu. (Vida, zabralo to! Teď honem dál a nenechat si tu šanci proklouznout mezi prsty.)
"Eeee... vzpomínáš si, jak na tebe před týdnem málem spadl ten trám?" (Alespoň doufal, že to bylo na tuhle.) To mohla klidně způsobit některá z nich." (Nebo to taky mohla být dřevomorka. Celá ta zatracená konstrukce je nechutně prohnilá a on si už kolikrát říkal, že by ji měl vyměnit. Jen, kdyby ho domácí práce tak příšerně nenudily!) V očích skřetice se však hněvivě zalesklo. Chytila se!
"To musela být ta bestie Gamera! To by se jí podobalo! Vůbec, měl byses jí pořádně podívat na zoubek. Celé noce se poflakuje v nejhlubších jamách Utumu, nahlíží do ohnivých tůní a něco si tam pro sebe brblá. Jen Dha ví, jakou temnou magii tam provozuje. A odkud to vůbec má? Mě, pokud vim, jsi rozhodně nic takového neučil."
Na chvíli se rozhostilo ticho. Skřetice nejspíš čekala nějakou odpověď jenže Melkor měl zrovna spoustu práce s přemýšlením. (Takže Gamera to není... Která je vůbec Gamera? Je to ta malá? Nejspíš ta malá! Je pravda, že už ji dlouho neviděl... Rozhodně pár týdnů. No, jestli se něčím zabavila tam dole u jezírek, tak tím líp. Ale pořád zbývá přijít na to, která je, heršvec, tohle? Forkúrz? Ne... Forkúz je ta nosatá... Ach, jo! Takhle to dál nejde! Tohle se musí nějak organizovat! Co takhle nějaké kouzlo na rozpoznávání obličejů... ?)
Až důrazné, "Melkore!" ho vytrhlo z jeho úvah. Všiml si, že jeho choť na něj hledí s nevyřčenou otázkou v očích, ale rozhodl se to ignorovat.
"No, vidíš, pusinko! A proto bude nejlepší, když se na čas někam uklidíš. Honem utíkej, já to tady zatím dám do pořádku. Hammul tě doprovodí. Pa, pa!"
A už si to šupajdil temnou chodbou zpátky, kudy přišel, tuše, že lepší příležitost se mu pravděpodobně nenaskytne.
"Počkej..." zarazila se skřetice, "ty se mnou nejdeš? Ale..."
"Ne, ne, srdíčko! Sejdeme se pod Ugrúzem!" Zavolal přes rameno a slábnoucí, "ale to je nějakých pět mil odsud," už ani nevnímal.
Zastavil se až za hodnou chvíli a zhluboka si vydechl. Tak, první bychom měli! Teď ten zbytek!

"Šéfe! Pohotovost v sektoru B27! Melkor do sektoru B27!"
S přenosného magihlásiče se ozýval prskavý Gothmožin hlas, jež Melkora spolehlivě vyvedl z rovnováhy. Ani nemuselo přijít ještě hrozivější, "Krizová situace v sektoru B27! Zaznamenáváme otřesy nad hlavní kupolí! Hrozba prolomení stropu! Opakuji! Krizová situace v sektoru B27."
Melkor se dal do běhu!

"Koukejte zvednou ty svý zadky a vypadnout z Utumu i s těma svejma nevychovanejma harantama! Melkor a já tu o vás nestojíme!"
V sektoru B27 bylo opravdu pořádně rušno. Natolik, že slovo 'krize' bylo snad až příliš laskavé.
Když Melkor dorazil, spatřil na jedné straně hlouček skládající se z neurčitého počtu svých manželek a konkubín a na straně druhé malinkou Gameru (vida, tak to kouzlo na rozpoznávání tváří funguje), kterak se nad nimi výhružně tyčí. Dokonce i nad téměř dvoumetrovou Shataz! Na chvíli úplně zapomněl, že se jim sype střecha na hlavu a pozoroval to úchvatné divadlo téměř s obdivem.
Kde jen se tohle naučila? Napadlo ho. Tenhle druh magie já rozhodně neznám!
Až další výkřik ho vrátil do reality.
"Táhni si sama, ty skrčku! Stejně ses sem skoro vnutila! A až se s Melkorem odstěhujem pod Ugrúz, budeš tady už úplně zbytečná!"
"Jak to, vy? Snad my!"
Ruce všech skřetic se náhle opět počaly zvedat a ústa mumlat nejrůznější útočná zaklínadla. Střecha se pod náporem agresivní bojové magie znovu začla otřásat.
"Ale, no tak, děvčata!"
Melkor si dodal odvahy, nadechl se, jakoby se chystal potopit pod hladinu rozbouřeného oceánu a vrhl se střemhlav to toho rozzuřeného chumlu. Jen proto, aby byl vzápětí odvržen stejně potupně jako míček odrážející se od stěny.
Pak se, úplně bezmocný, jen nešťastně díval, jak z něj, chvilku po něm, vyskočila Gamera a vyškrábala se na první stůl, aby tam vzápětí strnula v heroické póze.
"Cha, chá!"
Udělala jenom a luskla prsty. V tu ránu se v sále ještě více zatmělo, ještě více zaburácelo a za ženinými zády se zjevilo obří monstrum s planoucíma očima, tlamou, z níž se linul sirný dým a na zádech s ostnatým... krunýřem?
Melkorovi spadla brada až někam ke kolenům. Vážně se zrovna dívá na obří ohnivou želvu? Želva však rozhodně nemínila nikoho nechat na pochybách.
Otevřela svou úctyhodnou tlamu a vychrlila z ní takový příval ohně, že to spolehlivě zasmradilo celou místnost a ožehlo pár obočí.
Veškerý rozruch náhle ustrnul a rozhostilo se hrobové ticho. Celičká existence, jakoby se najednou smrskla do spousty vytřeštěných pohledů v naprosté většině šokovaných a jediného vítězoslavného.
A pak se stalo něco ještě mnohem strašlivějšího! Totiž, všechny ty ledově mrazivé pohledy se pomalu a nekompromisně obrátily směrem k Melkorovi.
"Jak to že má Gamera ohnivého démona?!"
"Ale, ale drahokame! Já... nevím?"
Z druhé strany: "Tys jí dal ohnivého démona?"
"Ne!! To jsem nebyl já!!"
Z jiné strany: "Proč zrovna jí?"
"Ale...ale..."
"Kdy jsi naposledy dal mě ohnivého démona?"
"Kdys mě dal naposledy cokoliv???"
"Koukej navalit taky jednoho a hned!"
"A co já? Já nic?"
"Dobře, dobře, holky! Všem vám dám ohnivé démony. Brzo! Jen se se teď hezky usadíme a všechny zachováme klid!"
Pravil nejmocnější z ainur, který teprve teď začínal opravdu panikařit, protože si zrovna uvědomil, že pokud během pár dní někde nesplaší (nejmíň) dvanáct ohnivých démonů, bude v opravdu pořádném průšvihu.
"Ale do té doby... asi bude opravdu lepší, když se na čas odeberete na povrch... čistě proto, aby tady nedošlo k nějakému neštěstí."
Ještě jednou, naposledy zabloudil jeho pohled směrem k ohnivé želvě.

Temný vala se rozkošnicky rozvalil na gauči a usrkl z hrníčku horké lávy. Už ani nepamatoval, kdy si v Utumu užil takového klidu. Napadlo ho, že ta ohnivá želva, to bylo učinění požehnání. Napřed odstrašila všechy jeho manželky a pak, když už měly každá vlastního démona, tak se začly odstrašovat mezi sebou navzájem. Navíc se jim na povrchu docela dařilo, takže nakonec i ta poslední, Gamera, začala frfňat, že tam chce taky. Sice jí musel na cestu vnutit klonovací sadu, to už ale byla maličkost.
Teď, když už má zase celý Utum jen a jen pro sebe, tak si sem konečně může nastěhovat toho rozkošného hocha z Formenosu. Jak jen mu to Aulë... Mairon? Jo! Mairon! Stejně už se ten cukroušek v jednom kuse vyptává, kdy se sem bude moct vypravit a jemu už pomalu začínají docházet výmluvy. Ale že to je fešák!
Melkor se smyslně usmál a jemně přivřel oční víčka, to, jak se na jejich vnitřních ploškách pokoušel po paměti vykreslit Maironovu podobu. Ta jemná pleť! Ty rusé vlasy! Ty planoucí oči! A hlavně, ta bezbřehá nevinnost a prostota!
Melkorův úsměv vykvetl do nevídané šíře.
Určitě je to ještě panic. No, dlouho nebude!
Pak se tok jeho myšlenek vydal praktičtějším směrem. Ale hlavně má ten kluk zatracený talent! Pomyslel si. Je to hlava otevřená, samý zlepšovák, samá inovace. A ten trouba Aulë to vůbec nedokáže ocenit a nechává ho smolit koňské podkovy.
Navíc tenhle kováříček nepochybně ví, co je to vděčnost a určitě nebude nic namítat, když si jeho mistr čas od času odskočí za některou ze svých manželek. Nebo za nějakou jinou smrtelnou krasavicí. Nebo za některou z těch sexy ohnivých démonek, co sídlí pod Ardou. Nebo... U všech valar, možností je tolik...

Budoucnost najednou vypadala velmi slibně! A vůbec, na co čekat?! Hned večer si skočí dolů za Ungolianth, aby mu otevřela zkratku do Amanu.

On za to vlastně vůbec nemůže!
Pomyslel si Mairon, elfy zvaný Sauron, mocný maia kovu a ohně, strašlivý pán vlků a obávaný pobočník Temného vládce nad Ardou.
Jednou je zkrátka tak nehorázně sexy, že se mu ty potvory samy vnucují.
Na chvíli si snivě vybavil mužnou postavu Melkora, svého obdivovaného mistra a učitele.
Navíc je to jejich panovník a to v tom hraje taky jistou roli. Nakrucují se před ním, nestydatě ho svádějí a v podstatě mu samy od sebe lezou do postele.
Ale naštěstí pro něj, má Temný pán ještě jeho, Saurona a on už ho ochrání před těmi jejich vilnými pletichami.
Konec konců, u šachet je nebezpečno a nehody se stávají tak rychle! Koho by mohlo překvapit, když tam nějaká neopatrná skřetice spadne a zlomí si vaz?
Když to bude nutné, tak třeba i dvakrát!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 4. července 2018 v 21:31 | Reagovat

V lásce a válce je povoleno vše a důlní nehody se prostě stávají, tak proč by se neměly přednostně stávat těm kdo se mnou chtějí soupeřit o mistrovu přízeň...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama