Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Legenda o válce Světla a Temnoty

8. července 2018 v 18:41 | Melkora |  Skřetí mytologie

Dalším střípkem v pestré mozaice skřetích pověstí je legenda o válce Světla a Temnoty. Tentokrát vnese nový pohled na druhou válku Valar, osvětlí, jak to bylo s Melkorovým zajetím v Amanu a hlavně s oněmi příslovečnými Silmarilly. Co vlastně byly zač a proč o ně v Ardě byla taková sháňka.
A jako obvykle se dozvíte spoustu toho, co vám elfové zatajili. :-)

Rating PG13, Pairing Melkor/Fëanor, Melkor/Ungolianth




V dávných dobách, za časů, kdy Arda byla ještě mladá, přebývaly pramatky Temných národů v pevnosti Votar-stor (elf. Utumno, pozn. aut.) po boku Burzuma (elf. Melkor, pozn. aut.)
Byl to požehnaný věk Temnoty, doba kdy Temné národy všech ras a odrůd rostly, sílily a dočkali se nebývalého rozkvětu.
Žel Temnotě, i tento čas došel svému skončení.

Stalo se to, když zpráva o vzkvétající moci Temné říše dolétla až za oceán, do daleké země Skator, k paní Draut.
Vládkyně Bílého ohně v sobě už od začátku času chovala hlubokou nenávist k Temnotě a strach z její moci, vyslala proto na východ svého služebníka, obřího démona jménem Dru. Byl to duch nesmírné, dosud nevídané síly, bílý, průhledný, jak sklo, jehož tělo se skládalo ze samých svalů, ale postrádalo hlavu. Nejedl ani nepil, jediné, z čeho byl živý, byla zloba.





Dru se bezmyšlenkovitě vrhl na bránu Votar-stor a bušil do ní tak dlouho, dokud ji nerozbil na kusy. Temný pán pak vyšel ven a slíbil, že se nechá zajmout, výměnou za bezpečnost svého národa.
Dru souhlasil, jenže netušil, že byl obelstěn. Pán Temnoty během chvilky jeho nepozornosti ukryl zbytek pevnosti Votar-stor hluboko za hranice jsoucna až do vnější prázdnoty. Věděl, že tam ji Draut nikdy hledat nebude, neboť se prázdnoty obává skoro stejně jako tmy a vyhýbá se jí, jak jen dokáže.
A tak se Votar-stor, pečlivě schovaný před světlem světa, stal posledním tajným útočištěm všech dětí Temnoty. Těch smrtelných, i duchů, kteří se tam všichni shromažďují po tom, co zakončí svou pouť v Eä.




Jenže k tomu všemu mohlo dojít jedině za cenu toho, že byl Burzum zajat, spoután a odvlečen pod trůn paní Draut, kde se stal jejím vězněm.
Setrval pod ním tři dlouhé věky.

Během svého uvěznění se mu ale podařilo seznámit se s jistým Drautiným otrokem. Byl to elf jménem Duch ohně, Ghash-frum (elf. Fëanor, pozn. aut.), který byl nadán velmi zvláštním darem. Jako jediný ze smrtelníků dokázal spoutat žhavé Drautiny slzy a uzavřít je do schránek pevných natolik, že z nich nedokázaly uniknout.
Nebyla to jediná zvláštnost, odlišující ho od ostatních elfů.
Uměl také naslouchat Burzumově písni a porozumět jí. Přicházíval často k Drautinu trůnu a nahlížel do hlubin pod ním. Stával skrytý v jeho stínu a nechal se opájet hudbou linoucí se zdola, až se nakonec odhodlal s Drautiným vězněm promluvit.

A tak ho Burzum začal učit. Vyprávěl o nekonečných dálavách východní říše. O Temném království, plném volnosti a chaosu nad nímž Draut nemá žádnou moc. O všematce Dha a jejím kouzelném ohni, probouzející život ten nejopojnější, nejkrásnější a nejdivočejší, jaký si jen lze představit.
Vyprávěl mu i o skutečné moci Drautiných slz, jež mu jeho vládkyně dosud tajila. O síle, kterou dokáže Temnotě poskytnout Světlo, když se k sobě přiblíží na dostatečně nepatrnou vzdálenost a Ghash-frum užasl! Náhle měl pocit, jakoby mu z očí spadly šupiny. Uviděl před sebou svět v tisíci nových barvách a před jeho žádoucími zraky se otevřelo tisíc cest, jenž ho ihned začly svádivě lákat, aby prozkoumal jejich neznámé zákruty.
A tak, jako první elf v říši Skator zatoužil po svobodě! Ale co víc, zatoužil i po vášni!
Sestoupil pod Drautin trůn a nechal se Burzumem zasvětit do pradávného Dhaina umění smyslné lásky. Temnota se ho dotkla a jeho Gajal se rozhořel. Tím se Ghash-frum navždy změnil a nenávratně vzdálil od svých soukmenovců!

Netrvalo dlouho a pustili se spolu do plánování útěku!
Ghash-frum se zavázal Burzumovi, že s ním odejde ze Skatoru a jako odměnu za svoje osvobození, mu slíbil darem tři ze svých schránek z Drautinými slzami. Burzum mu na oplátku přislíbil poskytnout domov a útočiště ve své zemi.
A nejen jemu!
Co se od Burzuma dozvěděl, nenechal si totiž Duch ohně dlouho pro sebe! Tiše a skrovně šeptal slova písně napřed své vlastní rodině, noldo-olog (elf. Noldor. pozn. aut.) a později, když se stal troufalejším, celému kmeni a zasil tak do jejich srdcí sémě vzpoury.




Jenže, jak se vzápětí ukázalo, Draut byla usídlena až příliš hluboko v jejich duších.
Když ucítila, jak je její bílý oheň vytlačován temnotou, pustila se s ní do boje a ten pro ni akončil vítězně.
Její slzy vypálené nesmazatelně do Asha noldorských Olog způsobily, že byly k Temnotě zatvrzele hluší. Zamilovali si sice Temnou píseň, nedokázali však pochopit její pravý smysl. Toužili po ní, ale odmítali se jí plně oddat. Natahovali po ní ruce, ale nikdy se jí nepřestali bát. Uvěřili, že si ji dokáží přivlastnit a namísto družky z ní učinit svou služebnici. Odmítali se vzdát svého bílého světla v bláhové naději, že si mohou ponechat obojí najednou.
A tak se Temnota v jejich dlaních postupně proměnila v šedou beztvarou karikaturu sama sebe, která dokázala bořit, ale už ne formovat. Být krutou, ale už ne slitovnou. Zraňovat, ale nikoliv už léčit.
Jednou pro vždy přestala být sama sebou!

A tak se Ghash-frum nakonec rozhodl Burzuma zradit. Odmítl mu pomoc a odvrhl ho ve prospěch Draut.

Vyhlídka na útěk byla zmařena! A když už se Burzum vzdával veškeré naděje, zjevila se nečekaná spása.
Byla to Ronkzau (elf. Ungoliant, pozn.aut), černá pavoučí bohyně, nejmladší a nejmocnější z Dhainých dcer, ničitelka z nesmírných hlubin země, kde žila skrytá v záhybech těla své matky.
Byla tou nejsilnější bytostí v Eä, dokonce ani sám Burzum se s ní nedokázal měřit. Cokoliv se přiblížilo na dosah jejích klepet, už nikdy se nemělo vrátit zpátky do života. Vše pozřel její bezedný chřtán a to dokonce včetně bílého ohně paní Draut, který byl pro zbytek tvorů v Ardě smrtelně jedovatý. Proto jí také nikdo z dětí světla nemohl pohlédnout přímo do tváře a neznal její skutečnou podobu. Světlo totiž v její bezprostřední blízkosti mizelo, spolykané jejími hladovými ústy.
Dha ji takto obdařila úmyslně, aby jedině sám Burzum dokázal pochopit, zkrotit a ovládnout její nesmírnou moc a vyslala ji svému druhovi na pomoc.




Jen, co Ronkzau dorazila, byla napadena služebníky paní Draut v čele s jejím nejstrašlivějším zabijákem, krvelačným Zhurm-uufem, kterého elfové zvou Oromë.
Byl to opravdu nebezpečný protivník. Bělostný jak padlý sníh a hladký a kluzký, jako úhoř. Nebylo hladšího a kluzčího v celé Ardě! Dokázal projít vodou, bahnem i pouští, aniž by na jeho jemné pleti kdy ulpěla sebemenší smítka, či nejnepatrnější kapička. Popel nepoznamenal jeho mléčnou pleť, žár ho nespálil.
Paní Draut mu vdechla život, jen a pouze proto, aby vraždil děti Temnoty a on tak činil při každé příležitosti. Se zářícíma očima a veselým úsměvem na rtech.
Sám se však ke svým protivníkům nikdy nepřibližoval. Ošklivil si černou krev a nenáviděl černé maso. Zabíjel na dálku pouze svým ostrým bělostným jasem a nebylo pro něj větší radosti, větší rozkoši, ani vydatnější potravy, nad potěšení zmařit černý život.
Paní Ronkzau po setkání s ním nezbylo, než se stáhnout. Uprchla mu pod rouškou své temnoty a skryla se v jižním cípu země Skator v údolí Avathar. Svého záměru se však nevzdala!
Ze svých černých pavučin si utkala bezpečný úkryt a vyčkávala na svou příležitost.
Když pak Drautini služebníci na chvíli polevili v ostražitosti, vydala se, vedena oslnivou září zaplavující celý Skator k jejímu trůnu, pod nímž byl stále ještě vězněn Burzum.
Jen, co k němu pronikla, ihned do sebe vpila všechno Drautino světlo, takže žhnoucí královně Skatoru už žádné nezbylo. Celá země rázem upadla do hluboké tmy, kterou do té doby nepoznala.
Osvobodit se ze své cely bylo pak v nastalém zmatku pro Burzuma hračkou.





Ronkzau na něj naléhala, aby se co nejrychleji vydali na útěk. On se však ještě jednou, naposledy, v bláhové naději, vydal za Ghash-frumem.
Věřil, že ho přesvědčí, aby spolu s ním a za pomoci Ronkzau odešel ze Skatoru a vydal se do Temné říše na východě. Jenže Ghash-frum, namísto, aby splnil slib jež Burzumovi složil, ho vyhnal ze svého příbytku a pospíšil si pod Drautin trůn, aby ho vydal jejím vojákům.
Burzum tedy nelenil!
Chvatně popadl nejen tři schránky s Drautinými slzami, ale i spoustu dalších Ghas-frumových pokladů, (což se později ukázalo jako velmi prozíravé rozhodnutí) a nečekaje na nic, pustil se spolu s Rongzau na dlouhou a nebezpečnou cestu zpět do své domoviny. Díky vyjímečnému Ronkzauinu umění nemuseli překonávat nebetyčná pohoří ani hlubiny oceánu, neboť právě ona ze všech bytostí nejlépe rozuměla jemnému předivu, z nějž byla utkána Eä. Díky své hluboké moudrosti i mimořádné zručnosti, dokázala v něm otevřít neviditelnou stezku, která vedla přímo do Temné říše.
Přes to, že byla jejich společná pouť nebezpečná a strastiplná, přes to že zdánlivě trvala celé dny a týdny, zavedla je přímo do Středozemě do kraje, zvaného Lamoth. Na povrchu Ardy zatím uteklo sotva pár vteřin.

Burzum byl téměř doma!
Jeden háček však jeho, zdánlivě hladký únik měl. Na to aby mohl projít stezkou spolu s Ronkzau, musel se, ať už chtěl, či nikoliv, přibližit nadosah jejím mocným klepetům.
On však, ač si byl vědom, že z jejich smrtícího stisku není úniku, učinil mnohem víc, než jen to!
Když byli oba konečně v bezpečí, daleko od paní Draut a jejích náhončích, sevřel ji, plný milostné touhy, v náručí a následně spolu oba splynuli v jediném aktu divoké smyslné lásky.
Zůstali spolu takto spojeni po dobu jednoho roku, během něhož se skála pod nimi, namáhaná a týraná jejich společnou vášní, roztrhla a rozevřela se do hlubokého údolí jménem Ramab-por, v němž jsou, dle pověsti dodnes slyšet ozvěny jejich rozkoše.
Mnoho skřetích dobrodruhů se později vydalo hledat ono blahořečené údolí, neboť podle pradávných pověstí, pomilovat se, nebo jen pobýt v něm, zajistí milostnou zdatnost a potenci až do samé smrti.

Jenže tím ještě Burzumovy útrapy neskončily. Když se jejich vyčerpaná těla od sebe konečně odtrhla, sevřel Ronkzauiny útroby obrovský mučivý hlad a okamžitě se pokusila pozřít to první co se dostalo na dosah jejích klepet a tím nebyl nikdo jiný, než Burzum!
Ten s tím naštěstí počítal a pohotově jí podstrčil klenoty z Gash-frumovy sbírky, doufaje, že se mu podaří uniknout.
Jeho naděje se však vzápětí ukázala marnou. Ronkzau rychle zhltla nabízenou krmi a ihned se začla poohlížet po dalším soustu. Padly jí do oka Ghash-frumovi schránky, ty však Burzum vydat nechtěl, neboť měly být jeho darem pro temný národ.


Výsledek obrázku pro lord of the rings ungoliant


Pevněji je sevřel a znovu se pokusil vymanit z Rongzauina drtivého sevření. Avšak marně!
Býval by už skončil v bezedném pavoučím chřtánu, kdyby mu, přilákána hlukem, nevyšla vstříc paní Gothmog i se svými balrogy. Společnými silami pak odtlačili Burzuma od Ronkzau dost daleko na to, aby jí byl schopen uprchnout.
Temný pán se pak vrátil do své domoviny, západní pevnosti Angbandu, která nebyla během války poničena a Rongzau zase zamířila do svého domova v záhybech těla Dha. Ještě před tím však povila Burzumovu dceru, Undulu.



Elfové versus skřeti:


Elfové mají svou vlastní verzi války Světla s Temnotou a nazývají ji druhou válkou valar. Podle nich propukla, když se valar, ukrytí v Amanu rozhodli vydat se na pomoc středozemských elfům, krutě sužovaných Melkorovými temnými hordami.
Podle nich byl Votar-stor/Utumno zcela zničen a částečně pobořen byl i Angband. Nikde ovšem není vysvětleno, proč nebyla srovnána se zemí celá Temná říše, kromě krátké zmínky o tom, že Valar postupovali "ve spěchu". Proč tak spěchali, už pověst nevypráví.
Zdůvodnění by mohla nabídnout právě skřetí legenda. Podle ní nechtěli Temné děti přejít zajetí a uvěznění svého ochránce a učitele bez povšimnutí a chystaly proti démonovi Dru masivní protiúder.
Z tohoto pohledu to mohla být mohla právě hrozba odvety, co donutilo amanské valar k rychlému ústupu a návratu zpět za oceán, aniž by naplnili svůj záměr.
Z toho také vyplývá, že druhá válka valar možná neměla až tak jednoznačný výsledek, jak by se z elfské mytologie mohlo zdát, stejně jako to že klíčovým zájmem západních mocností nemuselo být ani tak osvobození zaoceánských elfů, jako spíš samotné zajetí Melkora.

I vzpoura Noldor a její pravé příčiny se po prostudování skřetího kánonu jeví v novém světle. V elfské legendě přišla tato rebelie poměrně rychle, bez zřetelného důvodu, snad kromě Fëanorovy touhy po znovunabytí Silmarillů a jakési jejich neurčité nechuti k "nadvládě" valar.
Dřívější rozšíření Melkorova/Burzumova učení mezi noldorské elfy i předcházející tajená nespokojenost by mohla vysvětlit jejich až překvapivou ochotu opustit svůj do té doby na první pohled až idylicky vyhlížející domov ve Valinoru.

Elfská verze také pracuje s jakousi až fanatickou posedlostí po Silmarillech, která zachvátila napřed Melkora, později Fëanora a jeho sedm synů, přestože v jejím podání se jedná o sice krásné, avšak pouhé šperky.
I tuto zdánlivou nelogičnost skřetí legenda objasňuje.
V jejím podání nejsou cenné ani tak samotné Silmarilly, jako spíše světlo neboli bílý oheň bezpečně uzamčený v nich. Skřeti ony legendární schránky nazývají Drautiny slzy, neboli Karu-Dra-ishi a upřímně věří v jejich nesmírnou moc.
Pokud chceme pochopit, kde se vzala tato víra, je třeba znovu probádat skřetí nauku o přirozené dualitě všech věcí (viz. skřetí pověst o stvoření světa).
Ta nám praví, že každý jev existující uvnitř jsoucna v sobě zároveň skrývá svůj vlastní protiklad. A světlo (či, jak říkají skřeti bílý oheň) je nedílným opakem Temnoty. Jako jeho přirozený protivník a nepřítel ji dokáže bez milosti zničit už svou pouhou přítomností. Jenže na základě nauky o dualitě také posílit a povznést na obrovskou, do té doby nepředstavitelnou úroveň. Je jen třeba proniknout do jeho tajemství a správně ho uchopit tak, aby Temnotě, namísto jejího ohrožování, prospívalo.
A protože Burzum už dávno prozkoumal bílý oheň a porozuměl jeho podstatě, vzal ono břímě na sebe.
Jenže i na samotného Burzuma začal být ten přetěžký úkol až příliš náročný. Pomalu se propadal hloub a hloub, jak se jeho úctyhodná postava bortila pod jejich nesmírnou váhou, spalována jejich žárem.
Ale ani přes to se jich nikdy dobrovolně nevzdal!
Skřeti to vysvětlují tím, že právě tři Drautiny slzy dodaly Temnému království to potřebné množství bílého světla, aby ho skutečně pozvedly a obohatily

Elfové bohužel skutečnou moc Ghash-frumových schránek neznají a používají je toliko ke zdobení.

Také postava Ungolianth je v elfím kánonu poněkud odbyta a její původ, schopnosti i další osud jsou zahaleny rouškou tajemna. Je popisována pouze jako jakási odpudivá příšera, která se odkudsi zjevila a pak zase kamsi zmizela.
Mezi skřety je ovšem vážena a svůj původ od ní odvozuje jistý Pavoučí kmen, který ji uctívá jako pramatku a ochránkyni.
Další zajímavostí také je, že křik, který se ozýval z Lamothu po té, co se tam Melkor a Ungoliant zjevili, přisuzují elfové rvačce o Silmarilly, jež se mezi těmi dvěma měla údajně rozhořet, nikoliv milostnému aktu, jak činí skřeti.
Podobný omyl/záměna se mezi elfy opakuje při mnoha dalších příležitostech. (Viz legenda o původu skřetů)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 8. července 2018 v 19:30 | Reagovat

Ha, všimli jste si? elfové se téměř nemnoží. A pan najednou Feanor, bác ho,sedm synů. Asi jim tam konečně někdo /Melkor/ vysvětlil, že děti nenosí manweho orli. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama