Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Milostná báseň pro skřeta

21. června 2018 v 13:48 | Melkora |  Tolkienovská fanfikce, slash

Představte si, že jste elf a chcete potěšit svého chotě. Samozřejmě uděláte to, co v takové situaci dělají všichni elfové. Napíšete mu milostnou báseň! Jenže, co když váš choť je skřet? Má taková elfí lyrika vůbec prostředky, jak oslavit skřetí půvaby? Legolas si myslí, že ano... Jak se s tím úkolem popasuje?

Slash, Legolas/Marghul, Rating PG 13

Související obrázek




"Zkomponoval jsem ti sonet."
"E?"
"Ehm... chci říct... báseň. Je to báseň! Totiž... milostná... ehm!"
"E?"
Legolas si rozpačitě odkašlal. Najednou si začal připadat nesmírně hloupě. Pustil se do vysvětlování.
"To se tak dělá. Mezi elfy! Když se potkáme s krásnou paní, opěvujeme její půvab a ctnosti. Šíříme její slávu v písních po všech lesních říších.
"He, he, he, he, he! To my když se potkáme s krásnou paní, tak ji vošukáme! Hele, není divu, že s takovou vod vás utíkaly do Utumu. Spíš je divný, že jich bylo jen dvanáct."
Dvě ocelově modré oči se do Marghula zabodly jako dva meče a spolehlivě mu zavřely ústa. Uruckému rekovi bylo hned zřejmé, že z tohohle se jen tak nevyzuje.
"No, tak dobře, Lístku!" Povzdechl si rezignovaně. "Tak mi to teda přednes!"
Jeho elfský druh se rozzářil a spustil.

Když se Legolas rozhodl, že se pustí do skládání téhle básně, hned ho napadlo, že by, ho při recitaci měla doprovázet lyra. Neuměl na lyru! Po pravdě, neuměl ani moc dobře komponovat verše. Byl voják! Uměl to s lukem a šípy. Zakabonil se! Tohle by měl dělat bard! Zkušený pěvec, který dokáže tepat ze slov a tónu ty nejkrásnější šperky a pak je, jako hejna bílých labutí, vypouštět do vánku mezi koruny stromů.
Jeho zasněný pohled zabloudil k obzoru! Představil si ty nejvznešenější rýmy nesoucí se po lesním království, velebící půvaby a ctnosti jeho uruckého chotě. Pravda, Marghul byl možná půvabů poněkud osobitých a ctností velmi svérázných, přes to by si (o tom Legolas nepochyboval) zasloužil ten nejkrásnější sonet, který by ho proslavil po celé Středozemi.
Konec, konců, jednou byl elfskou princeznou a dědicem Kamenného trůnu! Měly by o něm znít sonety!
V ideálním světě by prostě pověřil někoho z otcových pěvců, ale v tom skutečném mu nezbude, než se s tím nějak popasovat sám. Zhluboka se nadechl a pustil se do přemýšlení. Jak vlastně vypadá taková píseň, mající za úkol oslavil uctívanou paní? Do dneška se o milostnou lyriku zajímal spíše z povinnosti. Ale vzpomněl si, že bardi mluvívají o očích. Obvykle se v nich zračí světlo hvězd. To v Marghulových očích se zračí bouře. Zračí se v nich vichr ženoucí setmělým nebem ta nejčernější mračna a nemilosrdně je vrhající proti štítům pyšných skal. Je v nich hlubina! Nekonečně temná, nekonečně zrádná, nekonečně vražedná. Žádná z jam Utumna se jim nerovná!
Pak přicházívají na řadu rty. Obvykle jsou to okvětní plátky růží, rudé, jak červencové třešně, sladkostí zahanbující plástve medu.
Představil si Marghulova ústa. Ta jsou jako... Jsou ústy šelmy, napadlo ho. Divoká, hladová, vrhající se na kořist tak, jakoby už nikdy, nikdy více neměly pozřít jediné sousto. To je ono!Teď vlasy! V básních se mluvívá o vlasech. Jsou v nich připodobňovány k hvězdné obloze, či k rozbřesku. To podle barvy!
Marghulovy vlasy... před očima se mu vybarvil obraz Marghula, zadýchaného, zbroceného potem, vířícího finesami jakéhosi divokého tance, pohazujícího svou bujnou hřívou do rytmu. Marghulovy vlasy to je oheň! Stejně divoký, stejně nezkrotný, stejně uhrančivý! Rudý a palčivý! Představil si, jak se jeho vlastní bělostné prsty proplétají těmi zvláštními chuchvalci Marghulových loken, jako mezi plameny.
Vida! Jde to docela dobře!
Pleť? Co pleť? Ale, jistě! Jemná, jak samet, bělostná, jak mléko... To se nedá použít! Marghulova pleť se podobá spíše zemi! Barvou i vůní! Stejně, jako svou hrubou drsnou texturou. A je krásná a opojná, když je ji hodně. Co nejvíce! Zhluboka se nadechl! Záplavy horké hnědé kůže pod jeho dlaněmi...
Oklepal se a pokusil se znovu soustředit na svůj úkol.
Pak to bývají ruce. Ruce... Marghulovy ruce...
Z ničeho nic nevěděl jak dál. Najednou jakoby se před ním otevřela propast hlubší, než Helcaraxe.
Povzdechl si! Elfská lyrika! Pro Marghula vždy vděčný zdroj pohrdlivého výsměchu, ostatně jako veškeré elfské umění. Opřel si halvu do dlaní a pustil se do přemýšlení.
Nesdílel Marghulovo pohrdání. Jenže... Všechny ty verše, které si v duchu vybavoval a sám se po jejich vzoru pokoušel skládat svůj vlastní sonet... Znovu si pročetl, co už měl hotovo a náhle mu bylo zřejmé, že jsou jejich syžety, které dosud považoval za univerzální, pro jeho účely až trýznivě nedostatečné. Jistě slovo "sračka" bylo až příliš expresivní, přes to se zdálo, že Marghul přeci jen trefil pointu. Tradiční elfské zpěvy mají své limity! Žádný z nich jakoby nedokázal vystihnout hloubku citu, který Legolas ke svému choti choval. Ta divoká vášnivá stravující touha! Ta bouře nenasytného chtění! Ne! Tohle bylo málo!
Ruce... Suše se zasmál Vypadalo to, jakoby elfští trubadůři popisovali jen to, co dokážou zahlédnout z dálky. To co je vidět nad šaty! O zbytku buď vůbec nevěděli, nebo se rozholi o něm cudně mlčet. Při tom... Ne! Ušklíbl se a byl to úsměv tak drzý a smyslný, jak mu jen jeho elfská duše dovolovala. Ne, ruce rozhodně nebyly tím, co měl na Marghulově těle nejraději. Tenhle hrdý titul držela jiná část jeho těla. Elfové pro ni neměli žádné slovo... zatímco skřeti zas až příliš mnoho. Až na to, že žádné z nich nebylo vhodné do básně. Jeho rozjitřená představivost pracovala naplno. Srdce se mu rozbušilo a dech se zúžil. Při tom je tak krásná a svůdná! Tak žádoucí! Horká a tepající se troufale vzpíná k nebi planoucí životem, jako... Málem vykřikl radostí! Ale jistě! Vždyť to měl celou dobu přímo před očima. Jen k jednomu se dala tahle Marghulova věcička přirovnat. Barad - dúr! Domov samotného Velkého Oka! Nejvyšší, nejmocnější, nejpyšnější věž, která kdy byla ve Středozemi postavena. Tyčí se do výšin, jakoby chtěla pokořit samotné nebe. To je ono!
Počkat! jenže skřeti jí neříkají Barad-dúr. Oni ji nazývají...

"Tak Lugbúz, řikáš? Tohle vůbec neni špatný!"
Legolas stydlivě sklopil oči k zemi. Tváře se mu rozhořely a špičky uší ho začaly pálit. Najednou měl plnou druhovu pozornost a nebyl si jistý, co si s ní počít.
"Ehm... já!"
Moc dobře na sobě cítil ty oči! Hluboké, temné a tryskající smyslností. Všiml si i jemně vyceněných tesáků. Ne! Takhle se obvykle nechovaly elfské princezny po té, co dozněly sonety ke jejich větší slávě.
"Líbila se ti?" Vypadlo z něj nakonec a myslel samozřejmě svou báseň?
"Jo! Vlastně se ti fakt povedla." Předl dál Marghul a natáhl se po svém elfském choti. "Myslim," pravil smyslně a ohníčky veselí mu při tom tančily v očích, "že Lugbúz byl znovu vztyčen."
Legolasovi náhle uvízlo srdce v hrdle a celé jeho tělo, bylo jakoby zmrazeno v pohybu. Ruka, kterou Marghul promptně umístil na to správné místo, ho nemohla mýlit. Lugbúz se opět hrdě vzpínal k nebi o tom nebylo sporu.
"A teď ti předvedu vlastní poezii!" Zašeptal mu Marghul, ještě než ho pevně sevřel v náručí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ester Ester | 21. června 2018 v 15:44 | Reagovat

Jeej Legolas je romantik:-)

2 Melkora Melkora | Web | 21. června 2018 v 18:00 | Reagovat

Ale jistě! I romantika se dá dělat po skřetím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama