Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Výuka lesního elfa, dodatek; Svatební noc

1. února 2018 v 0:07 | Melkora |  Umění milovat
S výukou lesního elfa jsme ještě neskončili. Ještě schází napsat poslední kapitolu. Tahle bude explicitní :-)

Slash, Legolas/Marghul, Rating M





Nad plání se rozprostřel vlahý podvečer, napůl letní, napůl ještě jarní. Večer, který tolik připomínal dívku v rozpuku. Upejpavou a stydlivou, zároveň ale přetékající nově zrozenou dychtivostí, poprvé prahnoucí po dotecích. Neznámých a tajemných, jako chuť prvních třešní vybarvených časným sluncem do ruda. Jak rád by člověk po těch líbezných plodech natáhl ruku, cpal si je po hrstech do úst a vychutnával každý doušek jejich opojné sladkosti. Jaké by to asi bylo, říká si pro sebe, nechat si stékat tu lahodnou šťávu po bradě a mezi prsty a pak slízat každou jejich kapičku až do té poslední? Jaké?
A tak jako se napůl dítě, napůl žena natahuje po sladkých šťavnatých plodech, byl tenhle voňavý rozechvělý okamžik s inkoustovým nebem a diamanty prvních hvězd jako stvořený pro svatební noc. Jemně ševelící tráva, dýchající zbytky vlažného dne i se svými tuhými květy a ostrými stébly trav, byla tím nejjemnějším svatebním ložem s oblohou jako s pohádkovým baldachýnem.

Oba novomanželé, Legolas i Marghul, vysedávali na břehu říčky a hleděli do jejích vlnek. Marghul sem před chvílí přenesl houni a dokonce ji k obrovskému elfovu překvapení obložil několika hrstmi čerstvě natrhaných květin. Pak ještě opodál zapálil malý ohýnek, snad aby jim nebylo zima až se k nim přišourá noční chlad.
"Já jen..." Pravil a rozpačitě si popotahoval za svou huňatou vestu. "Víš... napadlo mě, že by tam měly bejt." Zdráhavě, jakoby se jich štítil, kývl hlavou směrem ke květinám. "Ty sice nevíš, jak se to dělá po elfsku dělá, ale mě se nějak zdálo, že tam patřej."
Legolas mlčky přitakal. Opravdu to vypadalo jako něco, co by udělal elf o svatební noci. Pomyslel si, že je to od Marghula velmi pozorné.
"Někerý sou jedlý!" Pokračoval skřet úslužně dál. "Když pak budeš mít hlad, můžeš..."
Legolas se rozesmál a nepřestal, ani když ho jeho choť obdařil nechápavým pohledem. Tohle bylo zase dokonale skřetí. A bylo to taky přesně to, co zrovna teď potřeboval. Smích! Ten věčný bortič bariér a lamač ledů. Protože... ač to bylo téměř neuvěřitelné, byl nervózní. Při tom už s Marghulem byli tolikrát, že by to ani nespočítal. Přes to se chvěl jak list osiky. Vůbec si nedokázal představit, jak by se asi cítil, kdyby dnes večer opravdu mělo nastat jejich poprvé.
"Víš," povídá váhavě, "ten váš nápad s, ehm, předsvatebními nocemi je vážně docela dobrý."
"To bych řek!"
Zakřenil se uruk a vycenil na něj zuby. Doprovodil to zavrčením tak hrozivým, že kterémukoliv příslušníkovi lesního národa by z něho ihned ztuhla krev v žilách, kdyby ho zaslechl, byť jen z dálky. Kterémukoliv kromě jeho chotě Legolase. Jedině on se naučil slyšet tu jemnou něžnou melodii ukrývající se za hrubostí skřetích hlasivek. Melodii táhnoucí se stejně teskně a jímavě, jako se čas táhne po chmurných pustých pláních severu. A naučil se jí i rozumět.
Marghulovo hrdlo nepřestávalo vibrovat. V jeho očích to plálo jako v samotných ohnivých jamách Utumna a jak se ke svému druhovi pomalinku nakláněl, zdál se jejich oheň stále jasnější, palčivější, až se nakonec jeho planoucí zraky staly tím nejzářivějším na zemi i nad ní. I hvězdy ve srovnání s ním hasly, dokud bledé chladné světlo Silmarillů nebylo definitivně poraženo pekelnými plameny Utumna. Legolas, jako vždy když byl lapen tím pohledem instinktivně couvl. Cítil jak se někde v něm, hluboko zasuté a pohřbené pod návaly vášně probouzí jeho dědictví. Dědictví strachu z temnoty! A z příšer co se v ní skrývají. Po šíji mu přeběhlo lehké zamrazení a zastavilo se až někde dole za páteří. Vzápětí, jako když divoké vody v korytech řek a potoků obrátí svůj tok proti proudu, jako když se v bouřlivé noci z hlubokých stok vyvalí záplavy černých vod, vybublalo odněkud zdola něco ještě mnohem staršího než onen pradávný strach. Byla to Temnota sama! Chaotická, zpupná a nezkrotná, pulzující vášní a s drzým smíchem na rtech, hnala se o zlom krk vstříc svému milenci, rudému ohni. Jako divoká furie se vrhla v ústrety tomu chladu a nic, nic na světě by ji nedokázalo zastavit.
"Rudá v temnotách...!"
Zašeptal Legolas spíš pro sebe a náhle měl pocit, jakoby letmo, koutkem oka něco zahlédl. Něco cizího a nesmírně vzdáleného. Zároveň ale znepokojivě povědomého. A taky zaslechl! Byla to píseň! Ano! Ukolébavka! Kde ji jen...
Než by stačil jednou máchnout víčky, bylo to pryč.
"Co je?"
Uchechtl se Marghul, trochu pobaveně, trochu nechápavě, když si všiml nepřítomného pohledu svého novomanžela. Ten se jen oklepal.
"Já... nic! Já jen... "
Marghul mu byl tak blízko! Sotva na prst od něho! Až cítil jeho vůni i žár jeho kouřové kůže. Usmál se! Nechal svého chotě, aby mu opatrně stáhl z ramen povadlé zbytky svatebního věnce a sklopil oči. Vnímal, jak se mu úží hrdlo a do tváří se řine krev. Až byly rudější oněch příslovečných ohňů Utumna. Rozpačitě polkl. Napadlo ho, zda se vůbec někdy přestane stydět.
Marghul se rozesmál. Laskavě! Přátelsky a hřejivě až elfovi nezbylo, než se přidat. Pak se k němu naklonil ještě blíž a začal potahovat za šňůrky jeho haleny. Pomalu, jemně, až jedna po druhé povolily. Bylo to opojné! Neuvěřitelně opojné!
Legolas se krátce pokusil napodobit Marghulovo vrčení a cenění tesáků, ale vyšlo z toho nejvýš... zakňourání. Ne, nemohl si pomoci. Nebyl šelma! On připomínal spíš... laň. Křehkou a elegantní lesní bytost, vždy připravenou prchnout do bezpečí lesních hlubin. Naštěstí se zdálo, že jeho choti se to líbí. Divoký, vášnivý polibek, který mu uštědřil, byl toho dobrým důkazem. Dvě hrubé tlapy sebejistě vpluly pod jeho halenu. Byly horké a dřely jeho jemnou kůži, jako smirkový papír. Nakonec si našly cestu až k jeho bradavkám a jemně do nich cvrnkly špičkami prstů. Ten prostý pohyb vyloudil z elfova hrdla tlumené zasténání, tiché, jak žbluňknutí nožek vážky o vodní hladinu. Skřetí rty se konečně odlepily od těch elfích a vydaly se na vlhkou a horkou pouť po jeho krku. Legolas využil té vzácné krátké chvíle, kdy měl čas mluvit.
"Mar... Marghule! Marghule!"
Horečný šepot dolehl až ke skřetímu slechu.
"Já myslím, že už vím, jak je to po elfsku."
"Jak?" Opáčil Marghul s úsměvem.
"Pomalu! Pomalu!" Vypravil ze sebe elf, spokojený sám se sebou. Odpověděl mu další příval smíchu.
"Myslel sem si to."
Z Legolase jakoby rázem spadlo veškeré napětí. Pomalu! Opakoval si jako zaklínadlo. Nebudou nikam spěchat! Mají spoustu času. Mají všechen čas! Je to jeho svatební noc.
Další polibek! Bylo vzrušující pohrávat si s přezkami na Marghulově vestě. Snivě se usmál. Už zase se ho - tak jako po obřadu - začínala zmocňovat ta zvláštní střízlivá opilost. Chňapl po dlouhatánském skřetím uchu a s tichým chychotáním se do něho zakousl. Jeho prstíky nezahálely. Přezky na vestě jedna po druhé kapitulovaly a ten kus huňaté kožešiny poslušně sklouzl z Marghulových ramen. Brzy ji následovala elfova halena. Skřet se vzápětí na to zvolna, jako když se kácí strom, položil na houni. Své jiskrné oči při tom nespustil z Legolase. Bylo to, jako kdyby mu říkal, jen do toho.
A ten ho poslechl!
Mohutné Marghulovo tělo v okolním tmavnoucím vzduchu připomínalo spíš stín. Jeho pevná hruď se zdvíhala a hřála do elfích dlaní. A lákala k dotykům. Rukama, rty, zuby, jazykem! Legolas vnímal její stále intenzivnější chvění i pulzování pod hrudním košem.
Pomalu! Nic nemusí! Za to všechno může. Jak sladké to bylo pomyšlení.
S rozpustilým a trochu rozpačitým smíchem poškádlil Marghulovu bradavku. Na chvíli se zarazil. Jeho choť se na něho vesele usmál a sevřel ho svýma silnýma pažema. Pak se s ním překulil, takže náhle byl Legolas ten na lopatkách. Prudce vydechl a přivřel oči. Ramena, paže, hruď, břicho! Marghul, jakoby byl všude a jakoby nechtěl nikdy skončit. Rozněžnělý Legolas rozkošnicky mhouřil víčka a jemně, bříšky prstů, hladil druhova záda. A pak se skřet zvedl a mezi prsty opatrně sevřel tkanice elfových kalhot.
"Už?"
Zašeptal a on jen pokýval hlavou. Nenápadně, jakoby doufal, že celý svět, kromě Marghula, přeslechne ten dychtivý souhlas. Jeho adresát se jen pousmál. Až trýznivě pomalu rozšněroval smyčku a stejně zvolna nechal ten kus hrubého plátna klouzat přes elfovy útlé boky a kyčle. Odhalenou kůži polechtal chladnoucí noční vzduch, aby ji vzápětí, jako přístřeší, přikryly široké skřetí dlaně. Napřed pohladily kolena a hned na to uvolnily místo Marghulovým rtům. Pak, jako jednotný šik, vystoupaly vzhůru po vnitřních stranách jeho stehen, skoro jakoby šplhaly po žebříku. Legolase zaplavilo cosi jako slastná úleva! Jak uklidňující bylo vědět, že co se týče něžností, jsou si, v očích jeho chotě, všechny části jeho těla rovny! A že je všechny dokáže těšit a rozmazlovat stejně láskyplně, jako ty ostatní.
Až na jednu!
Jeho pohlaví, jakkoliv bylo vzrušené, zatím ušlo skřetově pozornosti.
"Otoč se!"
Zašeptal mu dokonce a on ho poslechl. Za chvíli už ucítil skřetův jazyk putující pomalu a jemně dolů po své páteři. Prohnul ji ještě více až připomínal tělo luku a z jeho lehce rozevřených rozkoší zvlhlých rtů splynulo několik tichých vzdechů. Marghulovy dlaně pevně sevřely jeho hýždě a začly je hníst.
Ano! Ano! Běželo Legolasovou myslí, jeho srdcem a celým jeho tělem. Jakoby se celá jeho bytost náhle proměnila v jedno velké Ano! Ještě!
"Marghule!"
Hlesl a obrátil se k němu. Zahanbeně si uvědomil, že jeho choť má na sobě pořád ještě kalhoty. Ten naštěstí nic nenamítal. Povzbudivě se na něj zubil a jeho tvář byla vtělené rošťactví. Byl okouzlující!
Legolas se zvedl. Tušil, že k tomuhle se bude muset trochu nutit, přes to se však odhodlaně pustil do boje s knoflíky na Marghulově poklopci.
Všechno je v pořádku! Je to můj choť! Jde to moje svatební noc!
Opakoval si, jenže rozpor mezi zoufalým lačným chtěním a přísnou chladnou morálkou se nedal umlčet tak snadno. Konec konců, Marghul byl stále ještě muž. A skřet navrch! Tedy nepřítel!
Běž pryč! Zakřičel na tu otravnou mravokárnou obludku co žila uvnitř něho a našeptávala mu všechny tyhle proklaté žvásty. Jen doufal, že Marghul si ničeho nevšimne.
Ten však měl na mysli něco zcela jiného.
"Eště sem tě nenaučil úplně všechno."
Zašeptal roztouženému Legolasovi do ucha. Elf zpozorněl!
"A... co...?"
Vyhrkl to až příliš rychle. Neměl ani tušení, jak se správně zeptat, na to se mu nedostávalo vhodných slov. Jen jeho dychtivost, ta byla upřímná. A ta ho prozradila. Na chvíli měl pocit, že se propadne hanbou. Marghul se vesele culil.
"Ty tvý červený uši mi řikaj, že už se nemůžeš dočkat, až ti to ukážu."
Po těch slovech zrudl elf ještě víc.
"Tak... co...?"
Začínal bý trochu neklidný. Marghulovy oči zářily jako samotný plamen bohyně Dha a vypadaly stejně nebezpečně.
"Nevim, jestli mám...!" Pravil tajnůstkářsky. "A kdo ví? Třeba se ti to nebude líbit."
Netrpělivý Legolas rezignoval na veškerou důstojnost a začal do něho zcela nekrálovsky šťouchat.
"No tak! Prozraď! Prozraď!" Škemral, jenže Marghulovi se jeho tajuplnost nejspíš zalíbila.
"Jen si lehni!"
A tak poslechl. Znovu na břicho, jako před chvílí. Uvolnit se, přivřít oči. Cítit na sobě ruce a rty svého chotě. Vnímat, jak se šinou stále níž a níž, dokud opět pevně nesevřely jeho půlky. Pak se na něho přitisklo statné skřetí tělo, až vydechl drcen tou sladkou tíží. Skřetova levačka zabloudila k jeho ústům a jemně mu přejela rty. Prostředník a ukazovák se dožadovaly vstupu dovnitř a on je radostně pustil. Špičkou jazyka se pohrával s jejich hrubými bříšky, až byla celá horká a vlhká.
Tohle už znal! Marghulovi jde o ten uzel, co je uvnitř jeho těla. A taky že ano! Skřetovy prsty brzy opustily horké vlhko jeho úst a začaly se opatrně dobývat níže.
A netrvalo dlouho a našly, co hledaly!
Teď už se Legolas nedržel zpátky. Nešlo to! Jeho vzdechy a stony naplnily indigovou modř vzduchu mezi nimi. Vypadalo to, že Marghul si dává na čas. Dokonce - a to neměl ve zvyku - přidal třetí prst. Legolas byl stále netrpělivější.
"Marghule, tak... co... co to bude?"
Odpověděla mu další dávka rozpustilého smíchu.
"Myslim, že teď už by to mohlo bejt dobrý!"
Znovu se naklonil nad elfovo ucho a zakryl jeho útlou figuru svým tělem. Příjemně hřálo do Legolasových zad.
"Teď mě Lístku dobře poslouchej. Ten uzel, co máš uvnitř," (skřetí jazyk dráždivě putoval po okraji jeho boltce) "se dá dráždit i jinak než prstama. De to i ptákem." (Skřetí pyj, horký tvrdý a vzrušený, se otíral o jeho hýždě a tiskl se mezi ně) "A je to krásný, sladký a rajcovní! A přesně to bych ti chtěl teď udělat." (Marghulův šepot byl vlhký a horečný a dobyvačně se zavrtával do elfova zvukovodu.) "Pěkně tě vojet! A cejtit u toho, jak se zmítáš a křičíš rozkoší. Tak po tom toužim! Musim to vidět!"
Legolas měl dojem, že právě oněměl. A že už nikdy, nikdy, dokud Arda bude Ardou nebude schopen vypravit ze sebe kloudného slova. To, co Marghul pronesl, to co po něm teď chtěl, bylo tolik, tolik, tolik! Nemravné! Dokonce tak moc, že stačilo, aby si to v duchu zopakoval a už se v něm roznítil učiněný požár.
Jenže, jako obvykle, ke své obrovské hanbě, nevěděl jak odpovědět.
"Ehm... já..."
Ano! Řvalo v něm jeho podpalubí.
"Totiž..."
Ano!
"Ne... nebolí to?"
Tak řekni to už konečně! Ano! Ano!
Kolem jeho ucha zazvonil jemný perlivý smích.
"Někdy! Trochu! Ale rychle to přejde!"
Ano! Ano! Do toho, Marghule! Ano!
"Tak... dobře!"
Víc Marghul slyšet nepotřeboval. Vzápětí na vchod do jeho těla zatlačila hlavička skřetího penisu.
"Lístečku!" Vydechl do elfova ucha. "Teď potřebuju, abyses uvolnil."
A on se snažil! Opravdu se snažil, Přes to vzápětí ucítil, jak mu tělem projíždí ostrý palčivý osten bolesti.
Neozval se! Nestěžoval si! Jen tiše zasykal a úplně to stačilo, aby Marghul pochopil a přestal. Do jeho šíje se zakousl pár ostrých zubů. Ne, bolestivě! Jemně, opatrně, dost na to, aby neporušil citlivou kůži bílou, jak leknín.
Přesně, jak Marghul slíbil, bolest brzy odezněla a jeho tělo se opět začalo plnit. Stále víc a víc hlouběji a hlouběji, dokud se Marghulovy boky nezarazily o jeho hýždě.
"Všechno... dobrý... líbí?"
Zašeptal opět skřetí hlas a bylo znát, že i on stěží vládne sám sebou. Odpovědělo mu jen vzrušené zasténání.
A pak Marghul poprvé přirazil a pak zas a znova. Jeho boky do něj bušily, jak kladivo a silné paže svíraly jeho ramena.
Byl jak v pasti! Jako v tom nejkrásnějším nejkouzelnějším vězení, jehož stěny jsou od základů až po střechu postaveny ze samé rozkoše. A on se z něho nikdy nechtěl osvobodit.
Marghul se vzpínal řičel jak démon! Jak temný ďábel, který se právě vynořil z nejhlubších propastí pekla a lační po krvi. A jistě tak i vypadal! Jenže to Legolas nevěděl s jistotou!
"Ma... Ma... Marghule! Já... chci tě vidět! Prosím!"
Uklouzlo z jeho rtů, jen co se mu podařilo chytit dech.
Odpovědělo mu, co jiného, než smích. Smyslný zpupný drzý a chlípný!
"Dobře! Určitě to zvládneš! Seš pružnej, jak stéblo trávy."
Netrvalo ano vteřinu a jeho tělo opsalo ve vzduchu kruh a hned žuchlo zpět na houni. Pro Marghula byl jak pírko!
Na krátký okamžik se jejich oči setkaly. Elfovy jak nebe, skřetovy jako samo peklo. Žhavé a ohnivé a plné smyslnosti. Přesně tak, jak si je Legolas představoval. Pak se na něj vrhly i jeho rty, stejně dobyvačné a chtivé, jako ty oči.
Marghul na nic nečekal a zvedl jeho bílá stehna vysoko do vzduchu. Nedělalo mu nejmenší potíž prostě si je hodit na ramena.
A pak do svého chotě znovu vstoupil.
Bylo to stejné, jako před tím. Znovu to naplnění, znovu to sevření. Jen teď se k požitku přidal i další smysl. Marghul vypadal úchvatně ve své vášni. Jako živoucí oheň! Legolas cítil jak v jeho těle ještě roste a nabývá a bylo to úžasné.
"Ah... Lístku!"
Vyrážel ze sebe mezi jednotlivými výkřiky a svými ostrými nehty rozdíral jeho kůži.
"Já... Si tak skvělej! Tak mě svíráš! Já...můžu do tebe? Chci stříkat do tebe!"
Ani to nestačil doříct tím méně počkat na svolení a Legolas už cítil, jak ho zaplavuje jedna dávka Marghulova sémě za druhou, dokud se vyčerpaný skřet nezhroutil do jeho náruče. Ten a nic nečekal a ještě celý udýchaný sevřel v pěsti Legolasovo vlastní pohlaví. Netrvalo dlouho a jeho elfský choť připojil svou vlastní rozkoš k té jeho.

Ležel a oddychoval a měl pocit, že svět se rozplynul. Že z něj nezůstalo nic, jen on a Marghul a vše ostatní se smrsklo do malé tuhé kuličky, do níž stačí cvrnknout, ona se s rachotem odvalí a přestane ho obtěžovat. Chtělo se mu smát i plakat zároveň. Po jeho boku odpočíval jeho skřetí choť, on na něj hleděl a myslel na to, že ještě nikdy nebyl nikomu tak blízko. Dokonce ani Marghulovi samotnému. Až doteď! Do téhle noci!
Do Utumna se vší hloupou mravností! Do Utumna se ctí i morálkou! Marghul v něm každou špetku tohohle hloupého smetí ubil svým mužstvím.
Tušil, že se ti oškliví trapiči zase zvetí. Jenže teď mu to bylo jedno.
Přitáhl si Marghulovu deku až k bradě a přivinul se ke svému manželovi. Oba zůstali přesně tak nazí jako v okamžiku svého nejhlubšího milostného vytržení. Po jejich svatební noci nezbyla ani jednomu z nich chuť či síla znovu se oblékat. Tak se prostě schoulili jeden druhému do náručí a doufali v to nejlepší.
Legolas věděl, že brzy je rozrazí noční chlad. Zatím však nebylo důvodu se znepokojovat. Zatím bylo vše v nejlepším pořádku. Spokojeně zavřel oči a pohroužil se do dlouhého ozdravného spánku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ester Ester | 4. února 2018 v 7:31 | Reagovat

Tak a už novomanzelia  konečne specatili svoj zväzok. To bola krasne pozorne od Marghula, ako sa snazil kvietkami vyzdobit manzelske lóže:-)

2 Sarén Sarén | 9. února 2018 v 15:06 | Reagovat

Ach to je tak romantické! Krása jak málo stačí dvěma milujícím se duším ke štěstí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama