Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Výuka lesního elfa, Rozhřešení

5. ledna 2018 v 12:26 | Melkora |  Umění milovat
Jak skončí patová situace mezi Legolasem a Marghulem? V minulé kapitole se zdálo, že věci se vyvíjejí k lepšímu, ale bude tomu tak doopravdy? Nezvrtne se ještě něco? O tom se přesvědčíme v následující kapitole.

Slash Legolas/Marghul, Napětí, PG 13 ale spíše jen náznak erotiky






Pořád ještě stáli naproti sobě, stejně nehybní a strnulí, jako před chvílí. Jen vzduch kolem nich, jakoby se nějak změnil. Už nebyl tak třáskavě výbušný. Už nejiskřil ohněm, jako před bouří. Jakoby napětí samo vyprchalo z jejich malé soukromé bubliny a zanechalo po sobě jen překvapení nad tím, kde se tu vůbec vzalo.
Ani oni nebyli jako dřív. Dva odhodlaní válečníci, hněviví a nemilosrdní ve svém vzteku, připravení zabít první ranou a ani se při tom nezachvět, byli ti tam. Namísto nich tu teď na sebe civěli jeden vyjukaný skřet s jedním vyjukaným elfem. Napjaté svaly nahradila svěšená ramena, bojovně vystrčené čelistí ustoupily, doširoka rozevřeným očím plným nechápavého údivu. Obranné pózy zmizely a oba dva soupeři prudce oddechovali, jako po nějakém ostrém spurtu.
Mnohem víc než dospělé muže, teď připomínali děti. Nevědomé popletené děti, které ze všeho nejvíc potřebovaly, aby jim někdo dospělý vysvětlil, co se to právě odehrálo.
Z ničeho nic, jakoby o tom dosud neměl ani tušení, si Legolas uvědomil, že Marghul naproti němu, je nahý. Zíral na to snědé svalnaté tělo, které stále ještě nestačilo uschnout a perlilo se kapkami vody, na nichž se zlatistě rozkládaly sluneční paprsky a náhle ucítil škubnutí v rozkroku. Začal si připadat ještě rozpačitěji a zahanbeněji, než před tím. Ne, teď opravdu není vhodná doba vzrušovat se nad Marghulovou smyslnosti. Jenže jeho fána měla, jako obvykle, na věc jasný názor, zcela odlišný od toho jeho. Marghul prostě je vzrušující, trvala si na svém.
Ještě před pouhým okamžikem jsi byl připravený ho zabít! Zařvala na ni fea a okamžitě poznala, že to nebyl dobrý nápad. Osten vinny projel jeho duší stejně ostře, jak by to dokázal Marghulův křivák s jeho hrdlem.
"Já... neudělal bych to..."
Vysoukal ze sebe a snažil se znít omluvně.
"Už si to neudělal."
Konstatoval mu Marghul v odpověď, neméně vratce a nejistě.
Elf v duchu pokýval hlavou. Jistě! On už to neudělal. Ale co Marghul? Co teď udělá Marghul? Co udělá, když on odhodí luk a šíp? Bude mu ještě důvěřovat? Nebude mít za to, že zbavit se nespolehlivého a nebezpečného spojence bude nejjistější? Zdálo se, že Marghulovy myšlenkové pochody se ubírají stejným směrem. Ani on se dvakrát neměl k tomu, aby odhodil svou zbraň. Nezbylo, než pokračovat v rozhovoru.
Něco z toho, co se stalo před chvílí, utkvělo Legolasovi v paměti.
"Prve... říkal jsi, už je to tady? Cos... cos tím myslel?"
Marghul se ušklíbl a tiše si odfrkl.
"Vim, jaký o nás vy, ghijaci, máte mínění. Ale my zas nejsme tak blbí. Tušil sem. že se něčemu takovýmu chystáš. Bylo ti to vidět na nose."
Legolas užasl! Cože? Marghul snad chce říct... On snad naznačuje že... věděl o jeho úmyslech dřív, než on sám? Vždyť... k němu samému ta myšlenka přišla tak náhle! Udeřila ho zcela nepřipraveného až při pohledu na opuštěný Marghulův luk. Ale... pokud to opravdu dokázal nějak vytušit dopředu, proč tedy...
"Ale...!" Vyhrkl okamžitě! "Proč jsi mě potom nehlídal? Pročs mě nesvazoval? Proč jsi mi poskytl takovou svobodu? Proč... " (To slovo muselo ven) Proč ses se mnou...miloval?"
Poslední větu téměř zašeptal a okamžitě stydlivě sklopil oči k zemi. Tváře mu při té vzpomínce zahořely a v podbřišku se roztančilo tisíce mravenců.
Skřet se rozesmál.
"Dobrá otázka, elfíku! Fakt dobrá! Tak jo, dostals mě! Možná opravdu sem trochu blbej. Možná... (jeho hlas nepatrně změkl) možná sem ti vážně trochu věřil. I když seš ghijak. I když vim, že se to nemá."
"Aha..."
Bylo to to jediné, co ze sebe jeho společník dokázal vypravit.
"No... jak řikám... už si to neudělal."
Zopakoval Marghul ještě jednou, snad pro jistotu a dodal, "ale co když si to rozmyslíš?"
To Legolase mírně překvapilo.
"Co? Já...?"
Copak snad právě nedal slib? On, který se teď právě strachuje o vlastní život, má být hrozbou? Obává se ho Marghul stejně, tak jako on Marghula?
"Vidíš tady snad eště někoho?"
Zavrčel ten, poněkud popuzeně. Legolas hlasitě oddychoval a dumal, jak odpovědět. Marghul ho opět předešel.
"Takže, kytko!" Mluvil a usekával svá slova jako mečem. "Na ten tvůj nesmysl sem přistoupil. To znamená, že teď chci hezky vidět ten luk na zemi."
Legolasovo srdce se znovu rozbušilo, jako o závod, úzkost mu sevřela hrdlo a zúžila dech.
"Oba najednou!"
Pokusil se ještě vyjednávat, skřet však jeho snahy rázně zastavil.
"Nic takovýho! První si ho zvednul, první ho taky zahodíš!"
Strach se, podobně jako když se od země zvedne vítr a rozfouká mračna prachu, pomalu začínal měnit v paniku. Smrt byla blízko! Nebezpečně blízko a on, jakoby už na sobě cítil její ledový kostmatý pařát. Jenže, co si počít? Ale ať už se bál jakkoliv, někde hluboko uznával, že Marghul má pravdu. Byl to on, kdo první zvedl zbraň a ohrozil toho druhého na životě.
Ostrý palčivý hrot vinny jím pronikl znovu od hlavy k patě a zanechal po sobě pocit podobný spálenině.
Polk a přivřel oči. V duchu si přeměřoval vzdálenost mezi nimi dvěma. Jeden skok! Zvonilo mu v hlavě. Jeden jediný rychlý dlouhý skok a dopadne na tebe jako kámen z nebe. Zavalí tě svou ohromnou silou a přišpendlí k zemi, jakobys byl stéblem trávy. Nebo okvětním lístkem květu! Bude po všem dřív, než si stačíš uvědomit, že umíráš. Znáš to tělo! Víš, že to dokáže! Tohle nádherné smyslné tělo!
Jeho oči se znovu na zlomek vteřiny zamlžily nad tím pohledem a probudily vilné plameny chtíče.
Jenže Marghul je v právu! Ne, Marghul! Jeho snoubenec, Marghul!
Znovu si povzdechl! Uvědomuje si Marghul vůbec, co slíbil? Rozumí tomu?
"Dobře!" Promluvil nakonec. "Ale ty hned po mě!"
Zhluboka se nadechl. Připadal si, jako by skákal z hodně vysoké výšky do ledové vody.
A pak konečně rozevřel dlaně!
Tiché rachtání pružného dřeva narážející jedno o druhé se chvíli zdálo znít jako umíráček a on pevně stiskl oční víčka. Napětím ani nedýchal.
Když je pak znova otevřel, Marghulovy ruce byly prázdné a jeho hrůzu nahánějící křivák se blýskal v trávě pod jeho nohama.
Legolasovi se náhle chtělo létat. A to, že byl živý s tím mělo pramálo co společného. Jeho srdce se tetelilo a plesalo z jiného důvodu. Vždyť, copak bylo přesvědčivějšího důkazu o Marghulově upřímnosti?
"Marghule...!"
Udělal opatrný úkrok stranou a jeho společník ho napodobil. Pak další a pak už se ani nesnažil zastavit divoký příval citů, vířících celou jeho bytostí a spolehlivě přebírajících vládu nad jeho tělem. Jako plavovlasý blesk prosvištěl nad zemí a vrhl se vstříc svému druhovi. Jeho paže se pevně ovinuly kolem toho vlhkého těla a nohy poklesly v kolenou. Jeho váha náhle visela na skřetích ramenou a překvapený Marghul se nedokázal bránit. Oba nakonec skončili v obětí na zemi, pevně svírající toho druhého, lnoucí k tomu druhému, jako ke své záchraně a jistotě.
"Marghule!"
Nepřestával Legolas šeptat jak zběsilý, mezi jednotlivými polibky.
"Lístku...? Co to... co se to...?"
Na víc se překvapený uruk nezmohl, kromě toho, že mezi koktáním se i rozpačitě hyhňal. Přesto však štědře oplácel druhovu náklonnost a násobil ji svou vlastní.
Všechno je v pořádku! Všechno je v nejlepším pořádku! Promlouval mezi tím Legolas sám k sobě. Má důvod k radosti! Má ten nejlepší nejoprávněnější důvod k radosti. Jeho snoubenec právě o vlásek unikl smrtelnému nebezpečí. Všechno je tak, jak má být.
Kdo by se staral o to, že tím smrtelným nebezpečím byl on sám?

Bylo to neobvyklé, ale Legolas se pevně rozhodl, že si dopřeje ten luxus a přestane kontrolovat své city. Konec konců, byl to vyjímečný den! Právě se zasnoubil! Jeho snoubenec přežil svou smrt a on vlastně taky. Pro jednou se nic nestane!
Zůstával ležet v trávě tak, jak na ni dopadla jejich propletené těla a svíral Marghula ve svém náručí. Cítil, jak se v něm probouzí cosi hladového, cosi chtivého, co po něm lační. A nechal to žít! Jeho rty dravě zaútočily na ty Marghulovy a jazyk se panovačně dobýval dovnitř jeho úst. Marghul, ještě celý toporný, neprotestoval.
Legolas si krátce vybavil, jak doma, v Temném hvozdu, léhával mezi trsy hebké, svěže zelené lesní trávy, vdechoval její vůni a nechával se laskat jejími stébly. Tráva na pláních byla jiná. Tuhá a nepoddajná, ostře řezala do prstů a štípala do zad.
Přes to zůstává travou, i když k nepoznání jinou! Jako všechno, co vyrostlo na pláních, napadlo ho najednou! Jako ti elfové, co tu vyrostli a změnili se v uruky.
Ta myšlenka se však kvapem rozplynula, jako mlha nad vodou. Nebyl na ni čas! Sladká narůžovělá příchuť slasti spolehlivě utlumila jeho smysly a rozlila se mu po duši, jako lepkavý sirup. Sirup, jehož hladina se každým okamžikem zvyšovala, bouřila se a převalovala, až připomínala malé soukromé vazké moře.
Marghul se pořád ještě nechápavě pochychtával, zatímco elfí ruce putovaly dolů po jeho zádech a hýždích a zase zpátky a zanechávaly na nich mokré cestičky.
On se na něj při to díval a v očích mu to jiskřilo. Chtěl víc! Chtěl všechno! Nahnilá pachuť smrti ještě pořád ulpívala někde vzadu na jeho patře a jemu nezbylo, než ji přebít životem. Takovým množstvím, života, jaké dosud nepoznala.
Věci se měnily! Jejich tělesná láska se už brzy stane správnou a zákonnou, bez špetky hanby a pobouření. Na chvíli mu to začalo být skoro líto. Jenže teď byli zasnoubeni a nebylo to ještě tak úplně v pořádku. Ale ani úplně zakázané. Zkrátka tak akorát, aby se zostuzení změnilo v dráždivou pikantní rebelii.
Musí pospíchat! Má jen okamžik, dokud ta kouzelná chvilka, kdy je všechno tak akorát, nepomine a vše zas nesklouzne k fádní stejnosti.
"Marghule..."
Zašeptal do skřetího ucha, jako když se ten nejjemnější vánek prohání mezi stébly trav a hned zas stydlivě sklopil víčka. Ten, komu byl vzkaz určen, pochopil! Jeho mohutné tělo se převalilo a přišpendlilo k zemi to elfí přesně tak, jak si to ten ve své mysli ještě před chvílí vymaloval. Až na to, že namísto ledově chladného ostří jeho nože ucítil jeho horké mužství, přitištěné k vlastnímu tělu, stále ještě od hlavy k patě zahalénému látkou.
"Chceš si to rozdat!"
Smyslně zavrněl a roznítil tím v elfovi požár studu i chtíče zároveň.
"A eště před chvílí bys mě byl zabil."
Stud nabyl na vrchu. Už to ale nebyl ten příjemně hřejivý druh studu.Tenhle ošklivě palčil.
"Neudělal bych to!"
Špitl omluvně.
"Já taky ne!"
Chrčivě mu odpovědělo skřetí hrdlo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aurora Borealis Aurora Borealis | Web | 6. ledna 2018 v 13:07 | Reagovat

pěkně napsáno
Spřátelíš blog?

2 Ester Ester | 13. ledna 2018 v 11:49 | Reagovat

Pekne vyznanie, ze ani jeden by toho druheho nezabil :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama