Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Výuka lesního elfa, Žádost

26. prosince 2017 v 22:52 | Melkora |  Umění milovat
Další kapitola bude poněkud vyhrocená, neboť v Legolasovi se zase jednou rozhoří jeho staré sentimenty. Následky mohou být vážné, až fatální. Proč se tato kapitola jmenuje zrovna tak, jak se jmenuje se dozvíte až na konci, takže trpělivě čtěte :-)
Slash, Legolas/Marghul, Rating PG 13, ale tentokrát spíše pro násilí








Slunce se už málem vykulilo na střechu oblohy, když objevili tu říčku. Byla mělká a široká, jako všechny na pláních, v ohybu okolo jedné terénní nerovnosti však vytvořila prostornou tůni.
"Kdo tam bude poslední, je smradlavej ghijak!"
Zavýskl Marghul, jakoby si ani neuvědomoval, že má jednoho ghijaka po svém boku. Pak, snad aby předvedl, že z tohohle souboje, který sám vyprovokoval, nehodlá vyjít jako poražený, rozběhl se o zlom krk směrem k tůňce.
Legolas se rozesmál, zatímco si rozvážně přetahoval halenu přes hlavu. To je celý on, pomyslel si. Zbrklý a divoký! Užívá života, jak dítě. Vidí jen to, co je těsně před ním a nemyslí na následky. Jako třeba teď! Šplouchl do vody a ani si neuvědomil, že bez rozmyslu odhodil svůj luk i s toulcem a zanechal ho nestřežený na břehu řeky.
Ten luk!!
Bylo to jako blesk z čistého nebe! Jakoby se rázem otevřela země a zaplála jasným plamenem. Jakoby se nějaká neuvěřitelně mocná bytost vynořila z vnější prázdnoty, postavila se mezi ně a zařvala to slovo hlasem tak mocným, až s toho oba napůl ohluchli.
A přece nic z toho se nestalo. To jen o sebe vší silou třeskly jejich zraky, když se setkaly na půl cesty nad opuštěnou skřetovou zbraní.
Ten luk!!
Vykřikli oba beze slov ve svých vlastních myšlenkách.
A pak se svět, na zlomek vteřiny zamrzlý v čase a prostoru zběsile pustil do pochybu, jakoby se snažil dohnat to zpoždění, nepatrné a přece tak obrovské, jako ty modré dálavy nad jejich hlavami.
Oba vystartovali! Legolas se svého místa na břehu, Marghul vyskočil z vody jak čamrda. Čas se znovu natáhl. Od oné osudové zbraně je dělilo jen pár skoků. Krátkých a rychlých, jako vítr, přes to se však zdálo, že jejich šílený závod nikdo neskončí. Samotné slunce nad jejich hlavami jakoby se napjatě tázalo: Legolas, nebo Marghul? Legolas nebo Marghul? Který? Který? Který?
Byl to Legolas!
Kámen by nestačil ani žbluňknout, oční víčka ani sklapnout, ptáček ani zacvrdlikat. Tak zanedbatelný to byl rozdíl.
Ale byl to Legolas!
Ještě chvíli, pouhou jednu nepatrnou titěrnou chviličku to vypadalo, že mohutné skřetí tělo, nahé a perlivě vlhké, na něj dopadne dřív, než se mu podaří nasadit šíp do tětivy a křivák, který Marghul ještě stačil popadnout a teď svíral v dlani, že se mu zanoří do hrdla.
Jenže to byl on!
A lesklý hrot šípu, chladný a nehybný, mířil přímo na Marghulovo srdce. Jak moc v ten okamžik připomínal elfovu mysl, která se spolu s tím povědomým, napůl zapomenutým, pohybem magicky proměnila ve stejně klidnou, pevnou a studenou, jako on.
Čas se nepřestal podivně kroutit a natahovat, takže po zběsilém spurtu znova následovala chvíle strnulého ticha, těžkého, jak skála. Ticha, těhotného další akcí. Ticha divokého, pulzujícího, jiskřícího tisícem emocí a napjatého až na samu hranici snesitelnosti. Ticha hrozícího výbuchem nekonečného přívalu destrukce a zmaru.
"Vida! Tak konečně je to tady!"
Procedil skřet mezi zuby, aniž by se pohnul. Aniž by na okamžik uhnul pohledem z ledových elfích očí. Ihned pokračoval.
"Máš jen jednu ránu! Můžeš minout! I s šípem v rameni ti dokážu podříznout krk."
Legolas polkl! Jeho mrazivý klid dostával trhliny.
Myslí si, že může vyhrát, Myslí si, že má naději!
Ta myšlenka mu prolétla hlavou, jako němá výčitka. Bez ohledu na to, co si maloval jeho nepřítel, on dobře věděl, že jen málo věcí v Ardě je tak smrtonosných, jako elf s lukem. A on navíc nebyl jen tak obyčejný elf. Byl následník mirkwoodského trůnu. Toho trůnu, kterému byl povinován svou ctí a věrností a kterému přísahal sloužit. Věděl, že blaho trůnu musí být v jeho mysli vždy na prvním místě. Za jeho vlastními malými touhami a přáními. Za jeho sny a představami. Ne! Špatně! Ještě jednou! Nemá mít žádné sny, touhy ani přání mimo tento lesní svět!
Natáhl tětivu ještě o něco více, zlověstný hrot se leskl, jen, jen vystřelit. Jenže dokonce ani střívko Marghulova luku nebylo napjaté tak, jako elfova vlastní mysl. Dal přece slib!

Slib daný skřetovi se nepočítá! Udělej to!

Polkl! Cítil, jak se se jeho vlastní rty náhle rozechvěly. Ne, takhle nevypadá odhodlaný, soustředěný a ke všemu svolný elfský rek. Ani trochu teď nepřipomíná bojovníka, kterým měl být a ještě donedávna i byl. Ani trochu mu to není podobné! Ani trochu!

Ty víš, kdo je zodpovědný za tuhle změnu. Víš, kdo ji způsobil! Udělej to!

Marghulův nůž byl stejně lesklý chladný a nehybný, jako elfův šíp. Legolas věděl, že tím, čím je elf s lukem, je i skřet s nožem. Kdyby opravdu nebesa dala a on první ránou minul, nebo třeba jen okamžitě nezabil, jeho vlastní osud by byl zpečetěn stejně neodvratně, jako se nyní zdál ten Marghulův. Ale jak pravděpodobné to skutečně bylo?

Udělej to! Podívej se na sebe, čím si se stal? Chlípnou smyslnou kuběnou bytosti z Temnoty. Propadáš se stále hloub do lepkavé bažiny chtíče a líbí se ti to. Už nejsi tím vznešeným princem! Už nejsi synem světla! Měníš se! Nasloucháš mu! Věříš mu! Udělej to! Jen tak se znovu očistíš!
Udělej to!

Ticho rostlo, bobtnalo a zvětšovalo se, až se zdálo, že se před jejich očima zhmotní do podoby stejně hrozivé a stejně obrovské, jako bylo nyní, byť neviditelné

Udělej to! Musíš to udělat! Pro svůj národ! Pro svoje království! Udělej to! Udělej to!

Někde v něm nepřestával křičet, teď už přímo řvát, znepokojivě povědomý hlas a on si uvědomoval, že ho musí poslechnout. Musí splnit svou povinnost a usmrtit tohohle skřeta, který ho napřed věrolomně unesl a teď se ho snaží zneužít pro své mrzké cíle.
Tušil, že nastala poslední vteřina Marghulova života. Představil si chladný hrot šípu nořící se do horkého skřetího srdce i proud černé krve řinoucí se z jeho rány. Představoval si poslední výdech, deroucí se z jeho z plic. Představoval si sám sebe skloněného nad jeho umírajícím tělem, a nehybně pozorujícího to strašlivé divadlo. Kam asi jdou skřeti po smrti? Zvláštní! Nikdy ho nenapadlo se na to Marghula zeptat a už se to nikdy ani nedozví. Vrátí se domů i s Melianiným deníkem jako hrdina a všechno bude zase jako dřív. Všechno bude v nejlepším pořádku tak, jak to má správně být.

Udělej to! Vypusť ten šíp! Teď!!

"Ne!!!!!"
Na poslední chvíli se zarazil. Nechtěl, aby všechno zas bylo jako dřív. Něco v něm náhle zařvalo, ne! Bylo to to nejhromovější nejmohutnější a nejrozhodnější ne, jaké kdy vypustil z úst. Bylo to vzedmutí té nejčernější a nejchaotičtější temnoty, která se najednou, jako povodeň, divoce vyvalila z těch nejhlubších sklepení jeho duše, z hlubin, o kterých snad ani on sám doteď netušil, že je má a bezohledně pustošila vše, co se jí postavilo do cesty. Zmítala se a převalovala, ničivá a dravá ve svém lítém boji o život. Byla to ta část jeho která by, čerstvě probuzená, znova zemřela spolu s Marghulem.
A on ji nechal zvítězit. A bylo to to nejhladší nejsnažší vítězství, jaké kdy vybojoval. Konečně totiž rozpoznal ten hlas, co ho tak pánovitě a neúnavně poštíval k vraždě. Byl to hladký medový a krásně a zpěvný hlas jeho královského otce Thranduila.
"Ne!!!!"
Zařval na něj zlostně a bez špetky strachu a on se, neuvyklý na tak okázalou pohrdlivou neposlušnost, zase poděšeně stáhl.
"Neudělám to!"
Sklonil šíp tak, že teď mířil někam do hlíny u Marghulových nohou.
"Pod jednou podmínkou!"
Marghul se ani nepohnul, dál stál strnulý jak socha a našponovaný jak struna a tiše vyčkával. Jen v jeho očích, ostře zabodnutých do jeho elfího milence protivníka v jednom, to plálo. Divoce a neklidně! Snad si ani nevšiml, že jeho elfí společník se zase najednou proměnil, jak mávnutím kouzelného proutku. Z vražedného přízraku nahánějícího děs a hrůzu se najednou opět stal ten starý známý, trochu rozpačitý, trochu neohrabaný a hodně ostýchavý začátečník, který se na okamžik zarazil, jako kdyby se chystal vyslovit něco nesmírně důležitého. Nakonec z něj však ta zpropadená věta vypadla, jak hrášek z lusku.
"Staneš se mým chotěm!"

Vychrlil ze sebe a cítil, jak se mu při tom špičky uší zbarvují do červena.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sauren Sauren | 27. prosince 2017 v 18:14 | Reagovat

Ach to je taková nádhera, to je tak romantické...ale i drsné..co si budeme povídat, pánové se nám, než se Legolas vyjádřil, málem pozabíjeli. Taky to mohlo dopadnout jako tuplovanej funus a ne veselka...Drama neskutečný...Moc se si mi to líbí. Chválím jen tak dál.

2 Ester Ester | 13. ledna 2018 v 11:11 | Reagovat

To bolo naozaj originálne  a veľmi netypicke požiadanie o ruku :-). Bol to riadny boj, co sa odohrával v Legolasovom vnutri :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama