Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Výuka lesního elfa, Třináctý kmen

19. prosince 2017 v 23:09 | Melkora |  Umění milovat

Kulturní výměna na Hnědých pláních vesele pokračuje, někdy k radosti, jindy zas ku pohoršení. Když v tom naši cestovatelé objeví něco, co by v těchto ardopisných šířkách rozhodně nečekali. jak to souvisí s haradskými legendami o ztraceném třináctém skřetím kmeni. A jak s jejich příštím obědem? To se dozvíme v další kapitole.


Slash, Rating PG 13, skřetí legendy, skřetí kuchyně, urážka elských svatých








Slunce stálo vysoko na nebi, pražilo jim do temen a oni pochodovali bok po boku severozápadním směrem. Legolas se zrovna pokoušel naučit Marghula baladu o Berenovi a Lúthien. Skřet způsobně memoroval sindarské verše a broukal si spolu s ním i melodii. Poslušně se snažil ohnout své hrubé nepoddajné hlasivky tak, jak po něm žádal řád písně, vykouzlit hladký zpěvný tón, samou ozdobu a kudrlinku však prostě nedokázal. A vyšplhat s ním až někam k nebeským výšinám tak, jak to hravě předváděl Legolas, už vůbec ne!. Přes to snaživě chrčel do rytmu a spokojeně si pochvaloval, jak jim to ladí.
Legolas se v duchu usmíval. Ještě nikdo nikdy neslyšel tenhle příběh zpívat skřeta. Navíc skřeta bohorovně komolícího slova i melodii a při tom neskonale hrdého na svůj výkon.
Bylo v tom něco okouzlujícího!
"Hele!" Přerušil náhle Marghul svůj umělecký přednes. "Je to správně? Nesplet si něco? Nezapomněls třeba nějaký sloky?"
Legolas se po něm ohlédl a on začal vysvětlovat.
"No... ten Beren! To jako rok pás po ženský, kterou letmo zahlíd někde na palouku a pak chvíli šmíroval za bukem? Dyť ani neznal její méno. Řikal ji dost blbě. Slavík! Thinúviel! Pomenoval ji po žrádle!"
Elf se pokusil něco namítnout, než se však stačil nadechnout, Marghul pokračoval.
"Je to takový dost divný. Úchylný!"
Štítivě nakrčil nos.
"Tak mě napadá!" Uvažoval dál! "Měl von ten Beren všechno v pořádku? Víš, jako chlap?"
Teď už Legolas rozhodně chtěl něco říct. A nejen to! Chtěl to vyhrknout, vyrazit ze sebe ostrou řádně nabroušenou odpověď, ale slova se mu nějak vzpříčila v hrdle. Tak mlčel a jen tiše vnímal, jak mu na tváři vykvétá ruměnec.
"A co vona? Nechala si to líbit! Když se dozvěděla o tom jeho špiclování, proč ho prostě nevykopla? Jakej měla problém? Co s ní bylo špatně, že si nemohla vybírat a musela vzít za vděk prvnim šmírákem, kterej prošel okolo? A to se ani na nic pořádnýho nezmoh, jak sem pochopil."
Legolas mlčel, klopil oči a kousal se do rtů. Marghul ho musel šťouchnout do žeber, protože na otázku, "To spolu jako celou dobu vůbec nešukali?" bez pobídky vskutku nedokázal odpovědět.
"Totiž, ehm... no, asi... po svatbě." Vypadlo u něj. "Měli spolu syna."
"Jen jednoho? No, že mě to nepřekvapuje. A byl vůbec Bérenův? Ta čůza přece, podle tebe, byla v Angbandu a tancovala před samotnou Temnotou. Neměl ten synáček náhodou co dělat s tim?"
Rozchechtal se a znovu se pustil do zpěvu, jakoby tu záležitost považoval za vyřízenou.
No, tohle! Běželo zatím elfovou hlavou! Beren a Lúthien jsou u nich doma dáváni za vzor romantické lásky. Ona, nejkrásnější žena světa, on, chrabrý panovník a hrdina. Tuhle zjevnou urážku nemůže jen tak přejít. Musí...
Jenže než se stačil nadechnout, zarazil ho Marghulův výkřik.
"Támhle!"
Prudce se ohlédl tam, kam ukazovala skřetova ruka a čekal, že tam spatří nejmíň vrrrka, obřího pavouka, či rotu nepřátelských vojáků. Místo toho se před ním skvěly... vlastně ani sám nevěděl, jak by to popsal. Byly to jakési věže. Přesněji vížky! špičaté, homolovité, hrající barvou vypálené hlíny a trčící vzhůru k nebi jako obří prsty. Vysoké byly asi jako on sám.
A byly tři!
Dvě vedle sebe, třetí opodál, ukrytá za jakousi terénní vyvýšeninu. Legolas na ně civěl, nevěda, co si o nich má myslet. Zcela jistě to nebyla díla přírody, ale kdo, nebo co, by zde něco takového vybudovalo? A hlavně, proč? Zaraženě se zastavil a civěl na ně. Marghul oproti tomu učinil pravý opak.
"Nikdy by mě nenapadlo, že je objevim až takhle severně!"
Volal na svého společníka, zatímco si to hasil přímo k nim.
"Marghule! Počkej! Co to..."
Marghul se ani neotočil.
"Tohle? Gholongy! Normálně se daj najít na jihu. V Haradu! A jižnim Rhúnu. Ghamar dhaz! Dneska se nažereme! Konečně! Už sem měl dost těch hlíz! Pořád se jen rejeme v hlíně, jako čuňata."
Aspoň té poslední části věty Legolas rozuměl. Masa bylo totiž poslední dobou málo a jim nezbylo, než vyhrabávat ze země tuhé baňaté hlízy, které se daly jíst teprve po roztlučení a nahřátí na ohni. Jenže, co to má společného s těmihle... Jakže to Marghul nazval?
Ten, jemuž ona myšlenka patřila, už netrpělivě shazoval věci z ramen. Tlumok, houni i deku! Jen všechny zbraně si nechal.
"Temhle drobečkům se v Mordoru řikalo zan-hai. Nebo taky oghlongo-zan. To je haradsky!"
Musel přidat na hlase, aby ho jeho druh vůbec slyšel. Legolas totiž zůstával stát ostražitě pozadu a z bezpečné vzdálenosti, s notnou dávkou nedůvěry, zahlížel na věže, které Marghul nazval gholongy.
"Já... nikdy v životě jsem to neviděl!"
Špitl, aby připomněl nadšenému Marghulovi, šmejdícímu okolo věží, že je tady a chce vysvětlení. Ten se zjevně nemínil nechat příliš vyrušovat. Veškerá jeho pozornost byla zaměřená na hostinu, která v jeho představách už téměř nastala a to byl nepochybně lákavější cíl pro myšlenky, než nevědomý elf, opodál. Přes to se ho po chvíli usilovného sběru kamení a větviček rozhodl vzít na vědomí.
Odhodil všechny své nálezy na jednu hromadu a významně ukázal na jednu z věží.
"Tam uvnitř, milej Lístku, je náš oběd."
Legolas nemohl být víc ohromený.

Za chvíli už pečlivě sbíral klestí, zkoumal kameny a přemítal, který z nich je nejvhodnější. Zaujatě při tom naslouchal Marghulovu výkladu.
"Je to pověst, která se vypráví v Haradu! Za to nás, na severu sem ji nikdy neslyšel. Zajímavý! Haradský tvrděj, že prvotních Temtejch kmenů nebylo dvanáct, jak sem ti řikal, ale třináct. (Mimochodem, když jsme se tam objevili, koukali na nás, jak na zjevení. Byly přesvědčený, že doopravdy neexistujem. Že jsme jen vymyšlený.) Takže, podle sadar-ghar, jako podle nich, bylo skřetích kmenů původně třináct a Zan byli třináctý. A byly ty nejzvídavější, nejdrzejší a nejodvážnější. Jejich matka, Gholug, poslala svý syny až ke kořenům země, tam, kde sídlí samotná Temnota, aby se vplížili do jejích komnat a ukradli jí tajemství bytí."
Legolase ten příběh vtáhl. Zastříhal ušima a natočil se směrem k Marghulovi. "Povedlo se jim to?"
"Ale jo! Popadli svý nářadí, sebrali veškerou svou sílu a mazanost a pustili se dolů. Nakonec se prokutali až na samý dno a našly komnaty Temný matky. Jenže ty tupouni se nechali chytit."
"Co... co s nimi provedla?" Marghulův posluchač se celý rozechvěl. Dobře si vybavoval, že v lidských i elfských pověstech končili podobní opovážlivci obvykle velmi špatně a měl neblahé tušení, že ani zan-hai z haradské legendy nebudou vyjímkou.
Jak křiklavým protikladem k jeho neklidu byl skřetův smích.
"Co by? Nic! Až na to, že jim dala to tajemství"
Teď byla řada na elfovi, aby překvapeně vykulil oči.
"Cože? Ona jim to jen tak... Sama? Dobrovolně? Proč??"
"A proč ne? Když už tam byli!?"
Nechápavý pohled! Povzdechl si a začal vysvětlovat.
Za jejich odvahu! Za vynalézavost a srdnatost. Za zarputilost, se kterou jí nepřestávali hledat, i když se to zdálo beznadějný. Takový věci Temnota odměňuje. Jenže... Zaváhal jen na vteřinku, na jedno máchnutí očními víčky, než dodal: "Dala jim ho! S jednim nepatrnym varovánim."
"A, to?"
Legolas si nedokázal pomoci, byl napjatý.
"Že je pro jejich ramena příliš těžký. Příliš velký pro jejich hlavy. Že je samo zničí.
"A oni?"
"Nevěřili! Nedbali na to! Vzali si o z jejího náručí a uložili do vlastních myslí. Temnota se s nima prej rozloučila v slzách."
"Proč?"
"Protože ve svý hluboký nekonečný moudrosti spatřila jejich zkázu."
"Co se s nimi stalo potom?
"No, přesně to, po čem toužili! Dotkli se dna a všechno, co věděli využili na budování věcí tak fantastických, že si to ani nedokážeš přestavit. Třeba takovejchhle věží! Jenže postupně zapomněli sami na sebe. Zapomněli, že jsou tvorové s rozumem a se srdcem. Jejich tajemství je tak posedlo, že už se nedokázali soustředit na nic jinýho. Nakonec strávilo všechno, co v nich kdy bylo skřetího. Až je proměnilo v hmyz!"
Marghul během řeči rozdělával oheň a nahříval kameny. A zároveň vysvětloval!
"Je to úplně jednoduchý. Navrtáš jeden gholong a počkáš, až ho přiběhnou opravit. Hned je při tom posbíráš a hodíš na rozpálenej šutr. Krásně se upečou! Sadar-ghar si na tom pochutnávali."
Přešel k věži a poklepal na ni.
"Jo, tady by to mohlo bejt."
Popadl svůj křivák. Po chvíli se poraněné místo začalo hemžit bílými tělíčky miniaturních živočichů.
Legolas, oči navrch hlavy, přistoupil k věži a opatrně se k němu sklonil.
"Oni žijí tam uvnitř? Postavili tuhle věž?"
"Tohle," odvětil Marghul, "je jen ta menší část. Jejich království je tady." Ukázal pod jejich nohy. "Hluboko pod zemí."
Legolas zíral na špinavě hnědou hlínu a najednou si uvědomil, jak moc se to skutečně podobá hai. Temnému národu!
"Je tam nepočítaně chodeb a komůrek a v tý nejhlubší sídlí bohyně. Matka! I se svejma manželama! Je obrovská a strašlivá, vězněná svou vlastní velikostí. Pojď mi pomoct!"
Legolas, po Marghulově vzoru, popadl jedno tlustší stéblo a jal se smetávat hmyzí tělíčka na připravený plochý kámen, rozpálený, jak pětník.
"Tam někde dole na úplnym dně. Mohli bysme jí vykopat, kdybysme chtěli, ale haraďani bohyně nikdy nejeděj. I když sou tučný a vypasený. A prej moc dobrý! Dávaj je jenom těhotnejm ženskejm. Ty by je naopak jíst měly."
Kdyby Legolas neměl plné ruce práce, jistě by nevěřícně zíral dolů a snažil se představit si, že tam někde, hluboko pod jeho nohama, pohřbená pod nánosy hlíny, je ukrytá komnata, v níž se skrývá nešťastná hmyzí bohyně, uvězněná ve vlastním paláci. Jenže byl až příliš zaměstnán smetáváním nových a nových tvorečků, co se nepřestávali rojit v otvoru po noži!
"Kolik jich tam asi je?"
Optal se zvědavě.
"Dohromady vážej jako živej chlap!"
Odpověděl Marghul s překvapivou jistotou.
Ze spálených těl se začala linout zvláštní vůně. Štiplavá a ostrá, ale nikoliv nepříjemná. Jenže, co když...
"Jsou jedlí i pro mě?"
Příhoda s durmanem byla ještě příliš živá.
"No... sou trochu jedovatý, ale jen tak trochu. Pikantně! Haradskejm to nic nedělá, tobě by snad taky nemělo.
Znovu pohlédl na svůj kámen a kouřící kupičku, která se na něm už stačila vytvořit, tentokrát s notnou dávkou nedůvěry. Jak má vědět, zda tahle pochoutka není pro elfy nepoživatelná?
Další podezíravý pohled! Upřímně, nevypadalo to ani moc vábně. Aby taky vypadalo! Byl to nakonec hmyz, u všech valar! Něco takového by slušný elf nikdy do úst nevzal a to i bez bonusu v podobě kusadlového jedu.
Chvíli ještě bezradně postával a civěl na svůj oběd, když v tom mu to došlo. Zhroutil se k zemi v záchvatu smíchu. Ano, existuje spousta věcí, které by slušný elf nikdy do úst nevzal a on už je v ústech měl a jak si to užíval?!? A navíc měl hlad!
Usedl k ohni i se svou porcí a - nedbaje na Marghulovy tázavé pohledy - pustil se do jídla. A k jeho překvapení, nebylo to špatné. Vlastně to připomínalo... oříšky!
Seděli a chroupali, dokud se Marghul neozval.
"To vědění", povídá, "to vědění který ukradli Temnotě, to se prej neztratilo. Je tu pořád! Rozprostřený do těchhle tisíců malejch hlaviček... Nebo kde to tyhle potvůrky vlastně maj mozek."
Elf se poctivě snažil žvýkat, ale sousta mu do jícnu lezla čím dál tím obtížněji.
"To je... skoro neuvěřitelné!"
Otočil se směrem k věži a prohlédl si ji novýma očima.
"Že jo!" Přitakal Marghul. "Ale když se nad tim zamyslíš, docela to sedí. Ty brebery se nám fakt dost podobaj. Řek bych, že je to náhoda. Ale jak by se to Haradský teda dozvěděli?"
"Vážně... vážně věřili, že neexistujete?"
Obrátil Legolas rozhovor novým směrem.
"Vlastně, víš, jejich předci se kdysi potkali s Temnotou a pak si to předávali z rodičů na děti. Jenže ji vod tý doby neviděli. A neměli s náma ze severu žádnej kontakt.Takže si to strašně moc přibarvili. Až když vzniknul Mordor, navázali sme nový spojenectví a znovu sme se začli setkávat."
Marghul se zasmál!
"Mysleli si, že sme nějaký tajemný nadpřirozený bytosti, který žijou mimo náš svět. Jako ginna! Tak tomu řikali. Věřili, že umíme kdo ví co, protože jsme byli v přímym kontaktu s Temnotou a žili s ní v jejim podzemnim království. Dodneška si myslej, že je v nás něco mimořádnýho."
Marghul se uchechtl. Legolas se okamžitě chopil příležitosti.
"Ale není to tak, že v sobe máte kus Temnoty? Není to to, co vás dělá vámi?!
"No... asi jo! Řiká se to. Řiká se, že nám Temnej pán dal něco ze sebe. Pokud teda nějakej Temnej pán vůbec existuje."
Teď už se Marghul naplno rozesmál. Legolas mlčel. Dávno znal jeho skepsi ohledně nadpřirozena. Někdy přemýšlel nad tím, zda je takový jen on, nebo je to mezi skřety naopak časté. Jedno věděl jistě! U nich doma by mu neprošla ani polovina z těch neuctivých komentářů. Představil si, že by se podobně vyjádřil například o Elbereth a hned se oklepal. K něčemu podobnému je jistě potřeba notná dávka odvahy. Pohlédl na Marghula téměř obdivně. Ten se ládoval jejich podivným obědem a o elfově obdivu neměl ani tušení.
"Je to docela dobrý!"
Legolas mu v tom musel dát za pravdu. Když si odmyslel, co vlastně jí, bylo to vážně docela chutné.
"Jen to má jednu chybu. Je toho trochu málo!"
A znovu vyrazil k věži, kterou nazýval Gholong. Na jednu vydatnou porci bylo opravdu třeba nasbírat značné množství tvorů zan. Legolas se k němu za chvíli přidal. Jako už tolikrát před tím při tom přemítal, jak málo toho dosud poznal a kolik vědění o okolním světě se do jeho domova ohraničeného pevnou zdánlivě neprostupnou hradbou mocného větvoví nedostalo.

Byl tichý poklidný podvečer. Na nebi se rozsvěcovali první hvězdy a poslední zbytky slunečních paprsků se pokojně přesouvaly za obzor. Barvily při tom proužek západního nebe do rudo fialova.
Tvorové světla se pomalu ukládali ke spánku. Temnota si zatím protírala slepené oči a chystala se propuknout zuřivým životem.
Na pláni skomíral jeden titěrný ohýnek. Vedle něho pohodlně rozvalený na Marghulově houni, polehával lesní elf, nahý, jak palec. Nad ním se, jako temná šmouha, tyčilo mohutné tělo stepního skřeta.
Právě probíhala další lekce v umění smyslné lásky.
"Pane, jo! Nikdy bych neřek, že ti to pude tak rychle!"
Prohodil k němu nedávno jeho druh jakoby mimochodem a nechtíc v něm tak vyvolal záchvat ješitného sebeuspokojení. Ačkoliv, nebylo zas tak těžké. Od té doby, co začali s vyučováním, prošla jeho fea opravdu prazvláštními změnami a všechny, o tom neměl sebemenší pochybnost, byly k lepšímu. Najednou, jakoby byl silnější! Veselejší a plný naděje, přestože jeho žitá skutečnost byla, objektivně vzato, stále stejně neblahá. Ani na okamžik nepřestal být vězněm skřeta. Zkroucené a zmrzačené bytosti, bez smyslu pro vše vznešené, jak by se dušovali u nich doma. Přes to měl den ode dne silnější pocit, že konečně žije. Po Marghulově boku, jakoby v něm procitlo něco dávného, povědomého, přes to však zbrusu nového a neznámého, něco, co jásalo a radovalo se s každé maličkosti, jako novorozené děcko.
Plamen Dha dává život. Přitápí pod kotlem tvý Ashu. Tvýho Já!
Připomínal si Marghulova slova a konečně chápal, jak moc byla pravdivá. S každou novou lekcí, jakoby se do jeho fey vecpalo víc a víc života, víc a víc jednoduché, přímočaré radosti.
Bylo to jako kouzlo!
"Aaaahhrgggh!
Nad šeřící se stepí se najednou roznesl bolestný výkřik a rázem přerval řetěz slasti a spolu s ním všechny bezstarostné úvahy.
Elf, ještě před chvílí poklidně ležící na houni se náhle svíjel v nesnesitelných křečích a sténal v šoku a bolesti.
"Lístku! Lístku! Co je?"
Jeho skřetí druh se k němu okamžitě vrhnul, ve tváři výraz nejhlubších obav.
"Ne... nemám tušení!"
Vysoukal ze sebe Legolas podle pravdy. Nechápal, co se stalo. Ještě před chvílí, přesně podle Marghulových instrukcí, stoupal na kopec ze samé rozkoše. Ten byl spolu s každou hodinou vyšší a vyšší a následný pád do hlubiny potom delší a delší. Když chtěl vědět, jak vysoko až může vyjít, odpověděl Marghul neurčitě, že se uvidí. Stalo se to teď? Narazil snad na svůj strop? Marghul zopakoval svou otázku.
"Bylo to, já nevím!" Pustil se Legolas do vysvětlování, když konečně dokázal zase popadnout dech. "Dělal jsem to, co vždycky, když v tom jsem najednou ucítil, jakoby mnou projely dva meče. Tak ostrá ta bolest byla! Objevilo se to" (otočil se k Marghulovi zády) "tady, a pak to pokračovalo sem." Ukazoval si při tom podél páteře, po obou stranách. "Projelo to vzhůru a pak, jakoby se mi to zabodlo do hlavy. Bylo to... "
Ani nevěděl, jak by to popsal. V jednu chvíli byl přesvědčený, že uhodila jeho poslední hodina, jen proto, aby ten pocit v příští vteřině zmizel, rozplynul se, jakoby nikdy ani neexistoval a zbyla po něm jen trocha neurčitého mravenčení v místech, kudy projel. Zvedl oči ke svému druhovi. Perlila se v nich němá nevyřčená otázka se žádostí o vysvětlení. Ten se však tvářil stejně nejistě a rozpačitě, jako jeho elfí společník.
"No... vida!" Pronesl nakonec, když pochopil, že se od něj očekává nějaké vyjádření. "Zdá se, že sme našli cesty tvýho ohně." Vypadalo to, že se nutí do veselosti, temné stíny obav však zakrýt nedokázal. Legolas zněl překvapeně.
"Oni... vedou tudy, až..." Znovu při tom ukazoval kudy prosvištěly ty ostny bolesti.
"Jo... jo!" Odvětil mu Marghul, neméně váhavě. Někdy! Je to různý! Ale většinou tudy."
"A má to takhle... má to bolet?"
Sebral nakonec Legolas odvahu a zeptal se přímo.
"Ne! Právě, že ne! Nevim co se to stalo!"
Na chvíli se rozhostilo zaražené ticho.
"Hele..." sebral nakonec Marghul odvahu. "Šlo to dobře, ale... tohle je divný. Jakoby... ty cesty byly zablokovaný, nebo co. Já nevim! Ani na tohle nejsem cvičenej." Přiznal nakonec. "Asi... asi bysme s tim měli na chvíli přestat."
Ještě se přinutil do něčeho, co zřejmě mělo být povzbudivým úsměvem. Snad chtěl vyvolat dojem, že se vlastně zas tak moc nestalo, elfa tím však neošálil.

Něco se dělo a on to věděl. Tiše si povzdechl a dal se do oblékání.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mirek Mirek | 20. prosince 2017 v 9:42 | Reagovat

Díky, že i v tento vánoční čas, který většina národa spotřebuje na úklid a shánění dárků, si vzpomeneš na své čtenáře.......

2 Melkora Melkora | Web | 20. prosince 2017 v 19:40 | Reagovat

Děkuji! Já na své čtenáře, samozřejmě myslím pořád. Jenom, jak praví klasik, kdyby mi pánbůh to myšlení z huby do rukou vraziti ráčil...

3 Ester Ester | 22. prosince 2017 v 22:48 | Reagovat

Fascinuje ma, kde na tie nápady chodíš. Pobavilo ma na zaciatku Marghulove pospinenie povestných elfskych piesni :-). Krasne sviatky ti prajem....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama