Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola dvacátá, Svoboda

6. září 2017 v 22:26 | Melkora |  Na Lovu
V minulé kapitole se Legolas setkal s tajemnou bytostí neuvěřitelné moci. Co mu to přinese? A proč se s ním vůbec chtěla setkat? Bude mu to k něčemu, nebo se nakonec stane obětí hladové vrrrčí smečky? Tolik otázek! Odpovědi nalezneme v nové kapitole.

Drama, napětí, tajemno, skřetí mytologie.






Hluboko v zemi Rhún pohladily širou travnatou step první paprsky vycházejícího slunce. Byly tak křehké, že stěží zvládly obarvit nebe do bělošeda a nebyla v nich ani stopa po teple . Přes to nemohlo být pochyb! Nad pláně se brzo navrátí den. A tihle jeho poslové budou nečekanými svědky události, v níž se rozhodne o budoucnosti nejnovějšího příslušníka rodu Nagha, Legolase, prince Mirkwoodského.
Uručtí lovci postávali, celí strnulí a nehybní, bez dechu zírajíce na výjev tak nepravděpodobný, tak nesmyslný, že by kdy nedokázali připustit ani pouhou možnost jeho existence. Natož pak, že se odehraje přímo před jejich vytřeštěnýma očima. Jen skrovný ohýnek, v jejich středu si tiše a lhostejně plápolal a byl stále tenčí a bledší, protože nebylo nikoho, kdo by pozvedl ruku a nakrmil jeho temně rudé srdce hrstičkou klestí, či suché trávy.
Pár sáhů před nimi zatím jejich zlatovlasý druh a milenec jednoho z jejich bratrů pomalu a obezřetně přiklekával k obrovité vůdkyni vrrrčí smečky. Smečky, která je všechny ještě před chvílí ohrožovala na životech a dožadovala se nejvyšší obětiny jako závdavku na to, že jim pomohou shánět ztracená buvolí stáda.
Většina lovců už předem tušila, že přivolat smečku teď, když ještě neobjevili jedinou stopu po zvěři, jediný, byť jen sebenepatrnější náznak buvolí přítomnosti je nehorázné riziko. Ostatně, spřáhnout se s duchy stepi vždycky zavánělo nebezpečím a nikdy to nebylo zcela zadarmo. A kmen už tolikrát v minulosti zaplatili cenu nejvyšší. Přes to, autorita Rághula, nejzkušenějšího z lovců a uznávaného azhraga, hovořícího dávnou tajemnou řečí stepních šelem, se nakoune ukázala jako rozhodující. Snad se některý z jeho společníků podivil. Možná ho i ve skrytu duše začal podezírat z postranních úmyslů. Vždyť, copak to bylo skutečně pravděpodobné, aby někdo jako on nezvážil, ba ani netušil, jaké může mít předčasný příchod obřích šelem následky? Nebo... že by to naopak věděl až příliš dobře? Doufal snad, že mu duchové stepi pomohou od nevítaného a nechtěného přívažku v podobě lesního elfa, který, dle jeho mínění, zahání stáda a ohrožuje zdar celé výpravy?
Ať to bylo, jak chtělo, ať už byly Rághulovy úmysly kalné, jako stoka, nebo průhledné a čiré, jako křišťál, čas na jejich zkoumání pominul. Stalo se totiž něco, s čím nepočítal nikdo, dokonce ani on.
Elf! Tvor, s duší příliš éterickou, příliš zapouzdřenou a obrácenou do sebe. Natolik zkaženou, že, dle pověsti, nikdy neměl být schopen obřadu azghatul, tedy splynutí s duchem stepi. Tak tenhle tvor se sám, sám! Nabídl, že se toho zhostí. Pokusí se ho provést, aby ochránil své druhy a dokázal, že je platným členem kmene. Lovci a nejvíce pak Rághul ohrnovali nos a pohrdlivě obnažovali dásně.
Jenže, ten ghijak si tak věřil, když to navrhoval! Snad i díky jeho okázalé sebedůvěře ho nechali ten ztřeštěný čin podniknout.
Bylo to šílenství? Sebevražda? Nekonečná elfí pýcha? Nebo skutečně bylo pravdou to, co se jim tak dlouho snažil vnutit Marghul a nakonec i sám Legolas? Je snad tenhle na pohled obyčejný elf skutečně jiný? Vyjímečný? Má v sobě něco se skřeta?
Jistě! Byla tu slova! Slova jakési pradávné legendy, stokrát překroucené a zpola zapomenuté, takže dnes už byla ztěží užitečná k něčemu víc, než ke strašení skříťat. Podle těch prastarých slov byly kdysi skřetí i elfí národy jedno. Dokud nedošlo k rozkolu a černé děti nevzala pod svou ochranu Temnota. Dokud elfí duše nebyly otráveny palčivými slzami bohyně Draut, vládkyně bílého ohně. Dokud se mezi potomky Světla a Temnoty nerozevřela propast širší, než ramena Helcarxë. Pokud na tom bylo něco pravdy, znamenalo by to, že dokonce i v tomhle bledém střízlíkovi s kůží tak jemnou, až se zdála průsvitná, vězí něco z Temnoty.
Až dosud nebral nikdo z nich tyhle vyžilé povídačky vážně. Teď začal v jednom každém z nich hlodat červ pochybností. Jeden každý tajil dech a pokoušel se zabránit svému splašenému srdci, aby mu vyskočilo hrdlem ven. A nejvíc pak Marghul, jeho ghumtug.
"Důvěřuj mi!"
Špitl mu do ucha, jeho Lístek těsně před tím, než se vydal, nebojácně a zcela sám, vstříc vrrrčici. A Marghul, přestože se v něm vše vzdouvalo a vzpíralo, nebyl s to ho zarazit. Tak mu nezbylo víc, než poslechnout. A věřit! Věřit, doufat a čekat spolu s ostatními.

Naneštěstí ani on, ani nikdo jiný z uruckých lovců netušil, jaké dálavy je právě teď dělí od jejich elfího společníka. Nikdo neměl ani zdání o jeho drobném tajemství, které si střežil dokonce i před tím, který mu z nich byl nejbližší. Jen on sám věděl, proč se rozhodl neodhalit pravdu ani před svým druhem a úzkostlivě pomlčet o všem, co zažil nedávno v hlubinách černého ohně a co si odtud přinesl zpátky do světa. A jak by taky mohl promluvit?! Sám ztěží tušil, co je vlastně pravda.
"Pověz! Byl to sen? Byl to všechno jen pouhý sen?"
Cloumal tenkrát s Pelyňkovou a vřeštěl jí do tváře, když se oba probrali, ležíce na udusané hlíně její podlahy. Ona, opět klidná jak den, bez větší námahy sklepla jeho roztřesené ruce ze svých ramen. Pak se na něj lehce usmála a spokojeně pokývala hlavou. Obojí bylo tak nepatrné, že se to stěží stalo, jemu ale neuniklo ani jedno.
"Ptáš se dobře, princi! Opravdu si byl na návštěvě mezi plamenama? Nebo se ti to jen zdálo? Vim, na co myslíš! Byla to iluze? Mohla jsem to bejt já? Dokázala bych tě takhle očarovat? A proč bych to asi tak dělala?"
Legolas zaraženě mlčel. Nečekal záplavu otázek a navíc takových, které, když si je pustil blíž k tělu, začly vrtat hlavou i jemu. Pelyňková ho nenechala vydechnout.
"Byla to pravda, nebo mámení? Jak na to chceš přijít?"
Nechápavě se zamračil. "Já??"
Odpověděl mu obligátní záchvat smíchu.
"A kdo jinej?"
Tupě civěl před sebe, jak se snažil pochopit co tím myslela. Marně! Pak najednou, jakoby se někde hluboko v něm rozžalo malé světýlko. Nepatrné a nicotné, zvící sotva světlušky. A on se k němu vydal pěšinkou, právě objevenou, přes to však zvláštně povědomou. Zdálo se mu, že se v jeho duši náhle objevily jakési nové, tajemné komnaty. Bylo to skoro směšné, ale dokázal popsat i jejich tvar. Byly, kdoví proč, malé, těsné a tmavé. Dokonce s oblým klenutým stropem! A on umíral touhou je prozkoumat. Ano, tam dole v nitru ohně něco prasklo. Něco v něm! Něco elfského. Tenounkého a dokonale průhledného a dosud téměř neprostupného, co mu dosud bránilo vydat se v myšlenkách tam, do těch míst. Teď to bylo navždy pryč a to, co se skrývalo za onou neviditelnou membránou, teď najednou nadšeně křičelo a učilo se to volně dýchat. A smálo se to spolu s Pelyňkovou. Smálo a rozpustile se šklebilo tak, jak si princ z Temného hvozdu nikdy před tím nesměl troufnout. A spolu se smíchem k němu přicházelo i poznání.
"Jistě!" Odvětil mezi smíchem. "Kdo jiný?"
To je ono! Takhle totiž pracuje Temnota! Klade otázky a ukazuje cesty. Tisíce otázek a desetitisíce cest! Někde v dáli jsou miliony cílů a ona se pranic nestará, který z nich si zvolíte a zda je to ten správný. Vlastně neexistuje nic, jako správný cíl. Žádná jediná správná cesta k němu nevede. To znamená, že...
Pelyňková však náhle zvážněla a přerušila tok jeho myšlenek.
"Tam dole! Slyšel jsi Její píseň!?"
Pokýval a otřásl se při té vzpomínce. Tam, v té stísněné komnatě naplněné horkou zářivě černorudou krví se mu její zvuk zařezával až do kostí. Ta píseň zaplnila celý ten úzký prostor a srdnatě se prokutávala dál a hloub obrovitými masami hmoty, které by snad mohly být skálou, kdyby nebyly hřejivé a poddajné. A pak se navracela, ještě silnější a mocnější. A byla tak... zvláštní. Jakoby tu známou melodii někdo uvázal na skřipec a natáhl ji do nepředstavitelné délky i šířky. A pak ji předhodil na přezpívání rozlícenému chřtánu nějakého čerstvě probuzeného vulkánu. Přes to to nepochybně byla ona! Ta stará polozapomenutá ukolébavka, jíž slýchával z úst své matky, jako batole. A teď znovu vtrhla do jeho dospělé duše, dupala v ní a řádila, jako divá, trhajíc ji na kusy, aby ty kusy pak zase splácávala dohromady ve zdánlivě náhodném uspořádání. Pár útržků, které se jí nelíbily, ta lítice prostě zahodila, tím si byl Legolas jistý.
"Tančil jsi?"
Ptala se Pelyňková dál a on s tichým zasmáním přitakal. Se zasmáním, které se ještě prohloubilo, když si vzpomněl na ten trhaný chaotický pohyb, do něhož se pustil, když ta podivná píseň dorazila do jeho mysli a zmocnila se jí. Najednou všechno přestalo být důležité a on tančil jako divý. Byl to tanec bez kroků, bez řádu, bez pravidel. Vzpomínal si, jak bouřlivě pohazoval svou zlatou hřívou a zdvíhal ruce nad hlavu a pranic se nestaral, zda je to tak správně. Měl při tom pocit, že nikdy před tím nezabíral tolik místa. Kde jen se v tomhle stísněném prostoru vzalo tolik místa? Tančil a nepřestával se vesele smát. Nepřestával ani teď.
"Co ti dala?"
Co... od tam dole dostal nějaký dar? Něco... si odnesl? Bezděčně sklopil zrak ke svým prázdným rukám. Ale jistě! Tohle je přece zcela prosté! Zvrátil hlavu nazad a blaženě se rozplácl po hliněné podlaze z rukama rozpřaženýma podobně.
Ví o co je bohatší.
"Svobodu! Dala mi svobodu!"
Zašeptal sladce a přimhouřil víčka. V tom se jeho oči zprudka otevřely a úsměv mu zmrzl na rtech. Pocit, co v sobě hledal! Ten nádherný opojný pocit, který mu ve své blízkosti dala zažít všematka se rozplynul, jak ranní mlha. Ta bujná tmavá věc, která ho stravovala tam v těch bezedných hlubinách byla pryč, přestože ještě před chvílí byla jím. Jediné, co mu po ní zůstalo byl nepatrný pocit. Bod! Tečka podobná kapce černé rosy někde uprostřed jeho hrudi, v níž bylo ukryto všechno. Ochranářsky přes ni položil svou dlaň, jakoby se bál, že se vypaří. Pelyňková ji přikryla svou vlastní strupatou pařátou.
"Dostal si semínko Temnoty. Nevložila by ho do tebe, kdyby si nemyslela, že tam pro něj neni úrodná půda."
Jen to slovo padlo, jeho srdce se hned sevřelo úzkostí a pod jeho bílou dlaní to začalo pálit, jakoby se tam skrýval řeřavý uhlík. Temnota! Ta nebezpečná substance, co dokáže zasít zmar a zkázu všude, kam se jen přiblíží. Ta démonická setba, schopná připravit ho o život v jediném okamžiku, je v něm.
"Vykvete, ať chceš, nebo ne!" Pronesla Pelyňková, jakoby odpovídala na jeho nevyřčenou otázku. "Záleží jen na tobě, jak ten květ bude vypadat!"
Legolas si dál křečovitě svíral místo na hrudi, kde se vzpínal a přeléval jeho podivný dar. Pelyňková se ušklíbla.
"Jen se hned nepodělej! Co když to vopravdu všechno byl jen hloupej sen, co sem na tebe seslala, abych s tebe udělala šaška? A co když mi to žereš a jenom si namlouváš, že v tobě něco roste?"
Tázavě na ni pohlédl. Proč mu to říká?
"Já...!"
"Ale kdyby náhodou, co pomůže tvý Temnotě dozrát?"
Zeptala se, jako kdyby rozuměl zblu z toho, co se dělo tam v plamenech. Přes to se odkudsi z neznáma vysoukala odpověď. Všematka mu přece už všechno vysvětlila.
"Pochybnosti!"
"A co ji zabije?"
"Slepá víra."

Teď, na širých dálavách tu a tam lehce zvlněných, porostlých béžovou travou a řídkými křovinami, pomalu kráčel vstříc svému osudu. Myslel na to, že vše, čemu se doma naučil, byla lež. Vlastně ne! Ne úplně lež! Co je vlastně lež? Pokroucený výsek pravdy pozorovaný zdáli a viděný zpoza rohu. Duha, popisovaná slepcem! Teď ví, že okno do nebe je širší, než věřil tam doma! Mnohem širší. Teď může ke svému malému kousku nebe přidat zbytek oblohy a přivlastnit si celou pravdu. Ale existuje vůbec pravda? Není to jen přelud, po které napřahujeme ruce a čím jsme jí blíž, tím víc nám s výsměchem uniká a ztrácí se nám v dalších dveřích, za dalším obzorem? Zvláštní! Dřív ho nikdy nenapadlo takhle uvažovat. Ať už je to s pravdou jak chce, naděje ta existuje určitě! Dokud nepřestane hledat má aspoň naději. Ve stanu u Pelyňkové poznal první z cest a teď po ní rozhodně kráčel.
Pomalu se nadechl a ponořil se do nesvěta, jako se potápěč noří pod hladinu. Chvíle napjatého očekávání a... Povedlo se! Vteřiny se natáhly, vzdálenosti zpomalily. Svět se náhle ocitl nad ním, obrovský, vzdálený, lenivý! V jejich drobné časové kapsli zůstali jen oni dva, on a vlčice, k níž byl stále blíž a blíž. Jeho vědomí se opatrně a nesměle proplétalo s tím jejím a klouzalo po něm, jako když se voda mísí s olejem. Nakonec ucítil, jak jeho poddajné myšlenky narazily na tvrdou vrrrčí mysl a zajásal.
Jenže tohle byl jen začátek! První krok na dlouhatánské cestě, cestě která vedla po vrcholku ostrého skaliska a kde každý krok stranou znamenal smrt. Zhluboka vydechl a vyhnal ze svého vědomí poslední ulpělé zbytky vnějšího světa, Tady by mu jen překážely. Celou svou osobností se soustředil na veledůležité sdělení, které se chystal předat.
"Nenech se zmást! Pochybuj o tom, co vidíš!" Vysílal směrem ke své společnici. "Nejsem to, co se zdá! Mám v sobě Temnotu! V mém srdci vykvetla černá růže. Přivoň k ní! Dotkni se jí!"
S každým sáhem, se kterým pokročil, svlékal si z duše všechen balast, který na ní ulpěl během let strávených mezi elfy i lidmi. Pýcha! Jistota! Domýšlivost! Tížily jeho ramena, jako dlouhé šedé pláště.
Po čase, který se zdál jako věčnost, se přiblížil vrrrčici na dotyk. Celá skřetí skupinka ani nedutala, když k ní zvolna přiklekl a jemně položil ruce na její spánky.

V pelyňkové chýši se zvolna začalo prohlubovat ticho.
"Ona... já... Mluvila ke mě!"
Vypravil ze sebe nakonec Legolas.
Mluvila... Pomyslel si vzápětí, když se pokoušel vybavit si, správné pořadí slov, vět a myšlenek které se mu tam dole jakoby samy a z ničeho, zjevovaly v hlavě. Copak tohle byla rozmluva? Takhle se mluví? To sdělení bylo v hudbě! Ve verších písně! Bylo to... V něm! Jasně si vzpománal na ten oslnivý pocit náhlého prozření! Mocného všeobjímajícího vědomí, moudrosti, jež mu dala pochopit věci... Jakoby na nepatrný zlomek času uzřel všechno! Všechno, všecičko v Ea i mimo ni! Vstoupila snad Dha do něj? Nebo on do ní? Ale proč? Proč to udělala?
"Řekla mi, řekla mi..., " doloval z paměti a roztržitě si při tom mnul čelo, "dala mi jméno. Řekla mi, Estel."
"Co to znamená?"
Zeptala se Hašeptutrh Pelyňková.

Zpět na pláních si to slovo nepřestával opakovat. Estel! Estel! Sindarský výraz pro naději. Znal to jméno a znal i člověka, kterému tak říkali před ním. Kdysi si spolu byli blízcí, dnes však mu jejich přátelství připadalo téměř neskutečné, skoro jakoby si ho jen vysnil! Patřilo Aragornovi, dnes králi Elessaru Telcontarovi, mocnému vládci Gondoru.
"Vy už jste svou naději měli! Řinčela kovem a z rukou jí crčely potoky černé krve. A v patách jí táhla smrt. Teď je řada na nás! Naší nadějí jsi ty!"
"Estel...! Já...? Proč...? Proč já?"
Ptal se tam dole a drmolil si pro sebe i tady. Co po něm chce Všematka..., či kdo se to vetřel do jeho hlavy!? Jakou naději do něj vkládá? A jak by mohl někdo tak nepatrný, jako on, vzbudit tolik naděje? Teď mu nezbylo, než spoléhat na její pravdomluvnost.
"Pohlédni na mě! Dotkni se mě! Nejsem tím, čím se zdám být, jsem naděje. Naděje! Dha mi to řekla."
Šeptal horečně vstříc vrrrčí mysli a burcoval černé zrnko zaseté ve své hrudi.
Pelyňková mu tvrdila, že projde zkouškou! Aby prokázal, zda se svým darem naložil správně. Je tohle ta zkouška? Děje se to teď? Vlčice byla ještě stále tichá a nehybná, pokorně vyčkávající. To bylo dobré znamení! Elfí ruce pevněji sevřely srstnatou mordu, jeho čelo se odhodlaně přibližovalo k tomu jejímu.
"Prohlédni si mě! Dobře si mě prohlédni! Je ve mě Temnota! Ty a já jsme jedno."
Vnímal, že jeho rty, okoralé horkostí a roztřesené obavami, bezhlesně pohybují a formují tvary těch slov pronášených zoufale a naléhavě v hloubi jeho mysli? Vnímal ten proud vzduchu stejně horký, jako nicotný, co skrz ně proudil a oděl je šepotem tak tichým, že nedoléhal snad ani k jeho vlastním uším?
Čela se vzájemně dotkla a obě mysli, elfská i ta vrrrčí se promíchaly.
"Ty a já jsme jedno! Ty a já jsme jedno!"
Rezonovalo v jeskyni jejich spojených vědomí a dunivě se odráželo od jejich stěn. Z jediného se postupně začaly stávat dva hlasy.
"Jsme jedno! Jsme jedno!"
Přizvukovala vlčice, v Legolasovi se zvedla vlna bouřlivého nadšení. Vychází to! Možná se z toho přeci jen dostanou.
Náhle se však stalo něco, čeho by se v nejmenším nenadál. K jejich dvouhlasému souznění přibyl kdosi třetí. Jako duch! Jako vetřelec, který se celou dobu nenápadně skrýval kdesi v zákrutách vrrrčí duše a těď se rozhodl dát o sobě vědět. Napřed to připomínalo tiché ševelení listí. Šeptání mohutných listnáčů v jejichž korunách si rozmarně pohrává vánek a někde poblíž snad bublá tenká bystřina.
Jako v Mirkwoodu! Prolétlo Legolasovi hlavou, když v tom se k tomu zvuku přidala i slova. Najednou nemohl být ohromenější.

"Ne minuial tôl lû
Ir tirich er-'îl gelair awarthannen
Ir in-elenath gwennin.
I 'îl thinna, i amar ú-dhartha.!!

Byla to ta samá píseň! Byl to stejný hlas! Chtěl zvednout zrak! Chtěl halasně křičet. Chtěl běhat okolo a hledat ústa, co je vyslovila, ale než se stačil třeba jen nadechnout, dveře nesvěta se pod ním otevřely a on se znovu řítil zběsilou rychlostí kamsi dolů.

Otevřel oči! Byl opět sám v širých hlubokých temnotách? Nebo...? K jeho uším dolehl tichý zpěv. Přece má společnost! A pak tu náhle byly... Ach! Ty mocné, laskavé hebké ruce. Ty vlasy, co ho šimraly na nose! Tohle zná! Tohle už zažil a líbilo se mu to. Chtěl se v klidu uvelebit, jenže cosi se mu honilo hlavou a okrádalo ho to o klid. Tam nahoře! Tam nahoře je svět! Něco se tam stalo! Byla tam... vrrrčí smečka! Bylo to důležité. Jak to jenom souviselo s ním?
"Musím zpátky!"
Pravil k těm rukou a vlasům. Píseň na chvíli zmlkla.
"Mon nin! Nemusíš! Všechno je v pořádku."
"Byla jsi tam! Celou dobu!"
"Mnohem víc! Byla jsem to já!"
Legolas pozvedl zrak a pátravě se rozhlížel, jakoby někde v okolní temnotě bylo zapsáno vysvětlení.
"Ta vrrrčice! Já jsem jí k tobě poslala. Poslechla mě! Tak, jako Hašepsuth."
Podezíravě otočil za tím hlasem.
"Věděla jsem, že to dokážeš." Dodal hlas konejšivě. "Teď spi! Nemusíš se ničeho bát! Budu s tebou!"
Legolas se sladce usmál. Je to tak! Všechno je v pořádku! Nemá se čeho bát! Víčka se mu klížila a on se pomalu nechal ukolébat sladkému očistnému spánku.

Na pláních zatím zbytek lovců stěží popadal dech. Před jejich vyjevenými zraky se napřed vůdčí samice pomalu rozvážně obrátila a odkráčela z kruhu světla, aniž by jim věnovala další pozornost. Zbytek smečky ji poslušně následoval. Pak se elf trhaně natrovnal a pomalu, jako když se kácí strom, klesl v bezvědomí k zemi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sauren Sauren | 8. září 2017 v 22:54 | Reagovat

Skvěle! Legolas objevil své temné nitro, škoda, že elfů schopných něčeho takového je tak málo. Napadá mě ještě Feanor, ale ten ehm...dostal co si zasloužil. Výborná kapitola, dobře jsem se bavila, líp než při pobíjení elfů palcátem.

2 Violet Violet | Web | 11. září 2017 v 19:56 | Reagovat

[1]: Souhlasím :)

3 Rozza Rozza | 12. září 2017 v 17:39 | Reagovat

Hluboce se stydím, poněvadž tentokrát jsem to já, kdo se opozdil. Přesto (třebaže pozdě) komentuji a prohlašuji - FANTASTICKÝ! Může mi někdo vysvětlit, proč mi pokaždé, když tě chci pochválit dochází slovník? Jsi prostě úžasná! Víceméně vše co jsem chtěla říct už přede mnou zmínila Saurén, takže opět pouze žasnu - D. O. K. O. N. A. L. É!

4 Melkora Melkora | Web | 12. září 2017 v 21:45 | Reagovat

[3]: Srdečně děkuji! Další kapitola je dopsaná, takže aktualizace bude následovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama