Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola dvacátá prvá, O elfí smyslnosti

13. září 2017 v 2:17 | Melkora |  Na Lovu
Vlčí smečka je konečně zahnána a nebezpečí zažehnáno. Co to bude znamenat pro našeho elfa? Uznají snad uruci konečně, že je jeden z nich?

Trochu humoru, trochu romance ale jinak se tam v podstatě nic neděje :-) Rating G






V jistém místě se jinak spíše rovinatá step zvedla a vytvořila několik vršků a drobných terénních vyvýšenin. Pod nimi vyvěral silný pramen, který se v okolní ploché krajině rozlil doširoka a dal vyrůst trsům kyselých a tuhých šlahounů ostřice, stejně jako měkčím polštářům mechu, ze kterých crčely proudy vody, kdykoliv se na ně šláplo. Mezi nimi se, jako rybí oka, culilo několik drobných mělkých jezírek malebně zrcadlících hvězdné nebe.
Pod jedním ze skalních převisů, dost vysoko, aby byla bezpečně z dosahu mokřadu, se krčila lovecká chajda, nízká, avšak velkorysá, bezpečně chráněná před větrem i nepřízní počasí. Obrostlá křovinami, skrývala se před zraky případných uchvatitelů. Primitivní pícka, která stála uvnitř, teď rudě žhnula a dýchala do místnosti štědré příděly příjemného tepla. Kosti a svaly lovců, pohodlně usazených kolem, pomalu rozmrzaly a s nimi i nálada. A co nezachránil oheň, konejšivě praskající v požářišti, dokonal měch s pálenkou, který právě podnikal okružní pouť okolo pece od jedněch skřetích úst k druhým. Jídlo bude, co nevidět! Pasti na hraboše byly, naneštěstí, prázdné, ale v chatě byla, kromě nich i žabí vidlice a kulatá síť. A žab bylo v tůňkách požehnaně! Velkých, tlustých a vypasených! I kdyby si lovci bývali nevšimli malých zelených tvorečků, trůnících na každém volném listu vodní vegetace, jejich kuňkavá symfonie se rozléhala po kraji a vítala je dávno před tím, než opravdu dorazili.
Je podzim, už jsou zralý! Nechal se Legolas poučit od Marghula a Uthaluk byl zručný lovec. Dnes večer si všichni naplní žaludky čerstvým masem!
Teď seděli, příjemně prohřátí, kolem ohně a ládovali se, zatímco zábava byla v plném proudu.
"Ale, ne, že by vůbec nešukali. Tak jednou, dvakrát si zašukaj. Elfata se neroděj z ranní rosy. Tomu blábolu bys přece nevěřil."
Rozkládal zeširoka Marghul, ve tváři světácký výraz odborníka na elfskou sexualitu. K ramenu si při tom tiskl nového hrdinu dne a ochranitelsky ho objímal levou paží. Legolas, protože tím hrdinou nebyl nikdo jiný, se k němu křečovitě vinul a marně se snažil předstírat, že tam vlastně vůbec není. Nicméně bez ohledu na tuto trapnou a hluboce ponižující rozpravu, musel uznat, že věci se pro změnu vyvíjejí nesporně a výrazně v jeho prospěch. Ač se to tak neznalému pohledu, nemuselo jevit, tenhle rozhovor byl živoucím důkazem toho, že stoupá na skřetím společenském žebříčku.

Když se včera probral, ležel na zemi a do zad ho při tom nepříjemně tlačily střapaté drny stepní trávy. Pak spatřil, jak se nad ním vyjeveně sklání celá skřetí tlupa a Marghul, který klečel u něj, se ho pokouší čapnout za ramena a zvednout ze země.
"Žiješ? Je ti něco?"
Hulákal při tom, ale jeho, jakoby se to ani netýkalo. Rozvážně se posadil a rozhlédl se okolo sebe. Pomalu oddechoval a zíral do ranního rozbřesku, jakoby ho dnes viděl prvně.
"Co se to tam, u velký Temnoty, stalo?"
Vyzvídal zatím Marghul a hlas už mu při tom tolik nepřeskakoval.
"Já... nevím..."
Odpověděl on dle pravdy a snažil se propátrávat to velké šedé nic, ve které se proměnilo jeho vědomí. Až si konečně vzpomněl. Jistě! Vrrčí smečka! Mluvil s vůdčí samicí. Přesvědčil ji, aby odtáli. Na tohle se Marghul ptá.
"Jaks to dokázal!?"
Vyštěkl přísný hlas kdesi po jeho boku a bylo to jako studená sprcha. Ted dotaz nepochybně patřil jemu a on si překvapeně uvědomil, že je to poprvé, co ho někdo z uruků, tedy kromě Marghula, oslovil přímo. Ihned se otočil požadovaným směrem a nespatřil nic menšího, než brunátnou tvář přetékající nedůvěrou, patřící azhragu Rágulovi. Chvíli na něj nehybně hleděl a pak se jeho oči stočily na ostatní skřetí obličeje. Ty už sice nepůsobily tak nepřátelsky, přes to z nich otázníky přímo sršely. Došlo mu, že něco bude muset říct. Přemýšlel rychle!
"Totiž..., to Pelyňková! Ona mi poradila jak... "
Vlastně to ani nebyla lež a on přímo cítil, jak si několik skřetů úlevně oddychlo. Jistě! Táhlo jim jejich střapatými hlavami. Pelyňková! Tím se to vysvětluje.
"Proč by to dělala?"
Zavrčel Rághul podezíravě.
"Protože je Nagha!"
Odsekl mu Marghul za svého druha. Pak ho podepřel a pomohl mu vstát.
"Prozradit elfovi... nepříteli..."
Brblal si Rághul pod fousy, ale i jemu došlo, že byl poražen. Na víc si pro dnešek netroufal. Za to Marghul byl v ráži.
"Sklapni! Nedokázal by to, kdyby nepatřil k hai."
"A Pelyňkový to řeknu!"
Přidal ještě žalobnickou výhružku.

To ráno spát nešli. Tlupa se shodla na tom, že by to nebylo bezpečné. A tak klopítali, unavení a ospalí do nejbližšího přístřešku, který byl po ruce. Legolas, stále mírně otupělý jen s Marghulovou pomocí. Dorazili pozdě, ale nikomu se stejně spát nechtělo. Měli tisíce otázek a teď, zdálo se, nastal příhodný čas položit tu nejpalčivější z nich. Teď, když se ukázalo, že k nim ten žluťák přeci jen možná tak trochu patří, už se to mohlo.
"To víš, že maj ptáky!"
Nepřestal Marghul poučovat, najednou náramně důležitý.
"A sou úplně stejný, jako ty skřetí. Akorát... trochu průsvitný!"
A aby si jeho posluchači mohli utvořit opravdu ucelený obrázek, dodal ještě:
"A... blonďatý!"
Legolas se při tom málem zadusil žabím stehýnkem. Když se pak, zběsile kuckající, otočil za podezřelým pohybem, zjistil, že jeden ze skřetů ukazuje na jeho vlasy a tváří se při tom náramně zvídavě. Jeho následný dotaz sedl, jako koruna na královskou hlavu.
"A to jako takhle... rovně?"
Jenže Marghul ho nevnímal, právě totiž vysvětloval něco úplně jiného, těžko říct, zda naštěstí.
"Nejsou chladný! Ani nenečný! Alespoň některý! Jen musíš vědět, jak na to!"
Zatvářil se, jako mistr všech milovníků.
"No... pomalu! Zlehka!! Ne, neni to nuda! Vlastně je to docela zábavný! Jak dlouho...? No, to poznáš. Když jsou nadržený, měněj barvu. Asi takhle!"
Konečně si také ráčil povšimnout toho, o kom celou dobu tak zaníceně hovořil. A spolu s jeho očima se k elfovi obrátily i všechny ostatní skřetí pohledy, jejichž majitélé byli celí žádostiví odhalit, jak se to má s onou avizovanou změnou barvy během vzplanutí elfských vášní. Nelitovali! Obě Legolasovy tváře vyhrávaly tak sytě červenou, že by to zahanbilo i pěkně uzrálé jablíčko. Skřeti to kvitovali s obdivem, jeden z nich se spiklenecky zakřenil.
"Tady je někdo pěkně nažhavenej!!"
Pronesl a uznale poplácal elfa po zádech. Jednu výhodu to mělo. Konečně se díky tomu zbavil toho zatraceného kusu žáby, co mu tak úporně vězel v krku.

Nastal časný večer, oni se však rozhodli, že zůstanou na místě. Měli už pro dnešek všeho dost a odpočinek byl nutný. Ostatně byli na cestě už dost dlouho, aby si ho zasloužili. Znavená skřetí tlupa se pozvolna uložila ke spánku uspokojena prozatímním vývojem událostí. Nestali se kořistí vrrrčí smečky a vordog se nakonec ukázal být celkem užitečný. Nepřestal pro to, pravda, být elfem, byl však to znatelný posun k lepšímu. Posilněni žábami a pálenkou tak skoro zapomněli, že stále ještě nenašli buvolí stopy.

Na provizozním lůžku, tvořeném suchou travou a kožešinami spočíval i Legolas. Jeho hruď se souměrně zdvíhala, tělo bylo uvolněné a klidné. Spánek k němu však nepřicházel a on ho ani nevolal. Ležel na zádech a zíral vzhůru, očouzený rákosový strop však nebyl ani zdaleka tím, co se mu zračilo před očima. Pravidelné oddechování jeho loveckých druhů mu neznělo v uších. Jeho myšlenkám vládly obrovské vrrrčí tesáky lesknoucí se slinami, nepřátelsky vyceněné a připravené sklapnout, jako ramena jakýchsi obrovských kleští. A on jim ve svých představách byl stále na dotek. Neustále se k němu vracely rudě opaleskující oči, zdáli trochu podobné řeravým uhlíkům, rudočerně dýmajícím v nedalekém ohni. Ale zblízka! Elberet, zblízka! Bezedné propasti plné Temnoty spurtující šílenstvím. Vybavoval si sám sebe, jak do nich hleděl. Jak pomalu vplouval do její mysli, ochotné a otevřené.
Jako pravý Nagha!
Jako skřet!!
Srdce se mu sevřelo a pak poskočilo leknutím, když ta potměšilá myšlenka, obsahující to zrádné slovo, probublala až k hladině jeho vědomí, kde se s tichým pop rozprskla.
Každým dnem se stává víc a víc skřetem. Každou nocí! Protože právě v noci se jeho dosud utajená skřetí podstata roste a sílí a občas poděsí jeho elfskou duši. Ale nebylo to snad to, co chtěl? Nebylo to to, co od něj chtěla Ona? Jeho pravačka se zvedla a přikryla to místo uprostřed jeho hrudi, kde se skrývala kolotající černá perla. Dobře si vzpomínal, jak se vzepjala a rozvinula, jako poupě v květu, když se spojil s Harzhmagoth. Jak zajásala a vyšla vstříc k vrrrčí mysli dokud na kratičký okamžik nesplynuly v jedno. Na chvíli pocítil bouřlivý svíravý hlad! A také nepokoj! Touhu, která nedá spočinout a žene vpřed i k smrti unavené svaly. Dychtění, které se jako sladká vůně kořisti rozlévá v nozdrách a nutí vydat se dál za obzor, protože, kdo ví, třeba se za ním bude skrývat něco... něco nádherného! Opojného! Něco co se rozplyne na jazyku jako... jako...
Povzdechl si! Byl elf! Tahle představa mu byla cizí. Nikdy nepoznal bažení po krvi ani po té černo rudé, patřící všematce Dha. Dokud nepřišel sem, nedokázal ho ani pochopit. Vždyť kdo to vlastně byl lesní národ? Jelen, pyšne se nesoucí křovím. Plachá laň s kolouchem po boku, pasoucí se na lesním paloučku, ukrytým pod baldachýnem hustého listoví. Něžně půvabná a vznešená! Tak jako on i ona rozuměla zastřenému šepotu prastarých stromů, tak jako on se dokázala rozplynout v tajemné zeleni hlubokého hvozdu. I její smysly byly jemné a napjaté, jako struny, při sebemenším zachvění připravené zpustit poplach kvůli neklidné hladové... šelmě. Šelmě jako .... Jako Marghul!
Copak to vůbec jde, smířit dva elementy tak cizí, jako si jsou jejich dva národy?
Znovu si povzdechl. Proč na mě vložila tak těžký úkol, pomyslel si a už by býval propadl do zkroušené menancholie, jenže Temnota v jeho srdci mu na rtech vykouzila ušklebek. Trochu drzý, trochu sebejistý, trochu vyzývavý a hodně skřetí. Připoměla mu, jak se cítil, když se na kratičký zlomek času stal šelmou. Ta vzpomínka mu nepatřila. Byla ukradená z vrrrčí hlavy a už teď jakoby na hony vzdálená, přes to byla nepochybně příjemná.
A pak mu na mysl vytanula ta píseň!
Slova prastaré, polozapomenuté ukolébavky mu duněla v hlavě, jako zvony. Kdo byla ta žena, která ji zpívala? Lépe řečeno, která z nich to byla? Která z nich přivedla vlčici, aby... co vlastně? Co to mělo celé znamenat??
Nehlasné nosové frknutí, v němž by jen cvičené ucho rozpoznalo tichý smích ho vytrhlo ze zadumání. Instinktivně se za ním obrátil a první, co spatřil, byla dvě kulatá bělma, vyloupnuvší se z okolní tmy, jako dvě zářící hvězdy. Hra stínů v jejich okolí mu neomylně mu prozrazovala, že to, nač hledí je snědá kouřově zbarvená tvář stepního uruka.
Jeho zachmuřená duše se nepatrně zčeřila radostným překvapením a líně pozvedla koutky elfích úst vzhůru.
"Taks to dokázal!"
Zašeptal známý hlas a temný obrys skřetího obličeje se přisunul blíž. Obezřetná zvědavost v elfově mysli uděla prásk a zvěnila se v jedno velké, Aha! Ten tón ho nemohl mýlit! Ani ty oči, které se do něj zabodávaly, div, že ho nepropalovaly. Marghul, jeho ghumtug, se nesmířil s prostým vysvětlením, které poskytl jeho druhům a přišel vyzvídat. Další věta ho už dokonale usvědčila.
"No, tak! Jak to bylo? Doopravdy?"
Skřetí ruka se při tom vplížila do té jeho a Marhulovy rty se přiblížily k jeho ušnímu boltci. Horkost jeho těla byla tak blízko a téměř hmatatelná. V Legolasovi byla najednou malá dušička. Ač nerad, byl si vědom, že některé věci se svým druhem sdílet prostě nemůže. Pro jeho vlastné bezpečí... Jenže ho také dobře znal! Věděl o jeho všetečné zvědavosti, nutkavé potřebě strčit nos do každé záhady i vrozené nedůvěře ke všemu nadpřirozenému. Tušil, že ani jeden z nich nebude mít pokoj, dokud tomu Marghul nepřijde na kloub. Cítil, jak se jeho prsty proplétají s jeho. Cítil jak se pomalu posouvají vzhůru po jeho paži. Jak těžké bylo, tajit mu cokoliv, když byl tak blízko. Jeho mozek odmítal přijít s obranným plánem a chtěl se soustředit pouze na něho.
Opětoval jeho zasmání.
"To je tajemství..."
Rozpačitě se usmál a vztáhl druhou ruku k Marghulovi. Skrytě doufal, že mu tohle bude stačit. Odpovědí mu byl téměř neslyšný koketní smích.
"Tak tajemství řikáš?"
Na jeho spánku přistál letmý polibek, až se jeho dech zachvěl a zarazil v hrdle.
"No, dobře! Já mám taky jedno!"
Cože? Elfovy oči se rozevřely dokulata a tázavě se upřely na druhovu tvář. Marghulova ruka se mezi tím vkradla pod jeho halenu a palčila tam, jak rozpálený kovový plát.
"Myslíš, že sem hloupej?"
Ta otázka zněla trochu vyzývavě, trochu provokativně a Legolasova obočí opět jednou putovala k sobě, jen co ta slova tiše vklouzla do jeho uší. Znejistěl a ještě víc zrozpačitěl. Co to...? Je to chyták...? Jak správně odpovědět...? Jak neudělat chybu? Neprostupný Marghul se jen křenil.
"Já..."
Nic moudřejšího z Legolase nevypadlo. Marghul naštěstí nečekal na odpověď.
"Vim," špital mu do ucha, "že sám bys jim bejval nepřiznal nic z toho, co sem dneska prozradil tam, u ohně."
A bylo to venku! Legolas okamžitě pochopil, nač jeho druh naráží. Ta rozmluva při ohni o... elfské... jeho smyslnosti! Stačil si jen rozpačitě odkašlat a pak se jeho šíje sama nahla, aby poskytla víc prostoru skřetím rtům, putujícím po ní dolů a cestou po sobě zanechávajícím jemné prchavé otisky na pokožce. Cítil, jak se jeho žaludek sevřel, tísněn vzpomínkou na tu zahanbující rozpravu večer, cítil i vír vzdouvající se mu dole pod pupkem.
Polkl! Jedna jeho ruka teď vězela sevřená v Marghulově dlani, druhá spočívala lehce opřená o jeho záda. Měl pocit, že se sama zvedla vzhůru a položila na druhovi široké plece, bez Legolasova vlastního vědomí a rozhodla se tam zůstat i proti jeho sohlasu.
"Ale taky vim - " ten vtíravý domýšlivý smích se probíjel až do duše - "že ti to nevadilo ani z poloviny tak, jak bys bejval nakecal svýmu... tatíkovi."
Na poslední chvíli se skřet zarazil a spolkl přívlastek "královskýmu". Ještě stále nebyli v bezpečí. Bylo tu příliš mnoho zvědavých uší, které by mohly naslouchat.
Poplašné zvonky v té části elfova mozku, na níž byl ozdobným písmem vyveden nápis "svědomí" s podnadpisem "cudnost", se zatím rozklinkaly. Byla to pravda! Opět se o sobě dozvěděl něco, se se před sebou horlivě pokoušel utajit. Jeho prsty sevřely Marghulovu dlaň pevněji, než bylo nezbytně nutné. Před Marghulem byla jeho duše nahá. Ale nebylo to nepříjemné!
"A eště něco vim! Nažhavilo tě to! Vopravdu!"
Zavrčel tím nejtišším chrčivým tónem, jaký byl schopen vyloudit. Hlasem, který se rozléval jako sladký med smíchaný s kousky žhavého popela. Motýly v elfově podbříšku se roztančili ještě divěji. I tohle byla svatá pravda!
Najednou cítil, jak se koutky jeho úst zvedají v sebevědomém pousmání, které nakonec přešlo ve smích. Smál se a nechal svůj ostych i rozpaky ať se v něm zuřivě poperou se stále mocnější drzostí a nestydatostí. Ano! Elbereth, bylo to přesně tak! Všechno to nemravné necudné zakázané ovoce ze skřetí zahrádky! Z dálky tak hrozivé a z blízka šťavnaté sladké a plné pestrých neznámých chutí i vůní. A čím hloub se noříte, tím víc lákavých žádoucích dráždivě nebezpečných překvapení vám přichystá. Doma by mu řekli, aby odolával, aby se bránil tomu zrádnému pokušení všemi prostředky, aby se obrnil a zůstal netečný k jeho svodům. Velebili by ho a nešetřili by obdivem, ani nejrůznějšími hrdinskými jmény, kdyby to dokázal.
Pohrdlivě si odfrkl! Pak se vypjal a pozvedl se ke svému druhovi. Naklonil se nad ohyb mezi jeho ramenem a šíjí a zhluboka nasál vzduch. Naučil se to dělat po vzoru Marghula a ačkoliv neměl ani zdaleka tak brilantní čich, jako skřeti, pár úlomků druhovi vůně k jeho sliznici přeci jen doputovalo. Tohle, pomyslel si, je mnohem lepší, než všechna vznešená jména dohromady.
"Já... naučím tě píseň, chceš?"
Nečekal na ospověď, sám vyloudil tichou melodii a šeptal ji svému druhovi přímo do ucha, přitisknutý na jeho svalnaté tělo.

"Ne minuial tôl lû
Ir tirich er-'îl gelair awarthannen"

Překvapený Marghul sice nechápal, co má tahle nová hra znamenat, přes to se však poslušně přidal. Snažil se poctivě, jenže jeho hrubé hlasivky nedokázaly zformovat květnatá elfská slova a z jeho hrdla vycházelo jen přidušené chrčení. Legolas se musel smát.
"Co je to za píseň?"
Chtěl vědět Marghul, ale on se jen překulil a pohlédl do tmy před sebou. Znělo to docela dobře. Prolétlo mu hlavou. Dohromady to znělo docela dobře.
Marghul na něj stále tázavě hleděl a on měl najednou pocit, že by měl něco říct.
"Já... myslím, že... začínám měnit barvu."
Vypadlo z něj a i tohle byla ryzí pravda, ačkoliv neměl tušení, proč to vlastně říká. Odpovědí mu bylo tlumené zahihňání. Marghul si jeho slova vyložil po svém.
"Ty jeden nadrženej démone!"
Legolas skousl dolní ret. Věděl, že ani tohle by neměl, ale dělalo mu dobře, když ho Marghul častoval podobnými přívlastky. Jako třeba 'vilnej', 'chlípnej', nebo 'smyslnej'. Kdo ví, možná takovým v jeho očích i byl. Sám sobě připadal v těchhle věcech nanejvýš tak zoufale neohrabaný.
"Porazils vrrrčí smečku a eště si to chceš rozdat. Tady, přede všema!"
V elfovi hrklo! Na to nepomyslel. V místnosti pokojně oddechoval zbytek lovecké skupinky a jejich spánek byl jistě velmi lehký. Naštěstí, Marghul to vyřešil za něj.
"Už jsem úplně vyřízenej! Budeme se milovat... vy elfové řikáte milovat, že jo" - Legolas kývl, vděčný za to slovo - " budeme se milovat až ráno."
Pak žuchnul na lůžko, přehodil přez sebe houni. Ještě stačil zamumlat, "jen počkej, jak tě vošukám," a už spal.

Legolas se, chca, nechca, musel smát.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 13. září 2017 v 11:31 | Reagovat

Velmi zábavné, a pravdivé, přecijenom ti impotenti zpozamoře nemohli z dětí matky Dha vytlouct všechen život. :-D

2 Melkora Melkora | Web | 13. září 2017 v 11:54 | Reagovat

Děkuji! Ano, ano, dokonce ani asexuálním valar ze země "blaženosti" se nemohlo povést nemožné. Chce to jen pořádného skřeta, který by jim to dokázal zavčas připomenout.

3 Rozza Rozza | 13. září 2017 v 21:46 | Reagovat

Skoro se bojím, jestli s tím svým rozplýváním nad tvou skvělostí nezačínám být otravná ;-) . Jenže co nadělám, na duchaplné a vtipné komentáře tu máš Saurén, takže na mě zbyla role opakujícího se pochlebovače 😊.
Jako obvykle úžasná kapitola, líbí se mi,jak se Lístek stále víc osměluje a jak ho uruci pomalu příjmají do party - pomaloučku, polehoučku, takhle by měla vypadat jakákoliv psychologická proměna. Skoro už toho prince z první kapitoly nepoznávám.

4 Rozza Rozza | 13. září 2017 v 21:57 | Reagovat

Moment. Co se to se mnou děje!?
Ani jeden capslock!!!?

5 Melkora Melkora | Web | 14. září 2017 v 18:48 | Reagovat

Inu, také koukám a říkám si, zda nejsi nemocná, že je to dneska bez caps locku :-).
Jinak samozřejmě děkuji, devotního pochlebování není nikdy dost. Řekla bych ti už dávno, ale kromě jiných výtečných vlastností, kterými disponuji, jsem i skromná ;-)

6 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | Pondělí v 21:06 | Reagovat

Krasa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama