Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola osmnáctá, Černý oheň

3. srpna 2017 v 13:02 | Melkora |  Na Lovu
Uručtí lovci stále ještě setrvávají na pláních v očekávání, jak si Legolas poradí s vrrrčí smečkou, která je ohrožuje na životech. Co se mezi tím odehrává v elfí hlavě? Na co náš hrdina vzpomíná? To se dozvíme v tajemné mystické retrospektivě. Kam nás asi zatáhne čarodějka Pelyňková?

Tentokrát bez slashe, jen mystika, tajemno a černá magie. Rating G





Ráno na pláních bylo strejně mokré, sychravé a ponuré, jako jakékoliv jiné v tuhle roční dobu. Jak snadno by se v těch širých dálavách jednotvárné stepi dalo přehlédnout několik nenápadných fleků, jen o málo šedších, něž nebe nad nimi. Při tom právě tahle změť nesourodých skvrn naznačovala, čím je právě ono ráno vyjímečné. Az důkladnější zkoumání mohlo odhalit hrubé tvary a snad i náznaky barev. Jednalo se o skupinku uruckých lovců, jimž dělala společnost vrrrčí smečka až překvapivě podobná svým skřetím souputníkům. Jen jeden stín se nápadně vymykal svým zlatavě bledým jasem, který nezakryla dokonce ani časně ranní šeď.
Byl to Mirkeoodský princ na půli cesty k vůdkyni vrrrčí smečky.
Vlčí oči divoce planuly a palčily v těch elfích, jakoby se v nich odrážely celé tisíce požárů a nikoliv pouhý jeden skrovný ohýnek živený z toho, co dala step. Jenže čím hlouběji se do nich Legolas nořil, tím více poznával, jak povrchní je to zdání. Všechna ta rudá, mihotavá záře, blyštící se na lesklé hladině vlčí rohovky, to byl jen sen. Maska, ukrývající pravou, nefalšovanou podstatu toho pohledu, jež se do něj tak nemilosrdně a dobyvačně zabodával. Ještě před nedávnem by stěží dokázal sloupnout tuhle tenkou vrstvičku falše a klamu, dnes se však jeho vlastní zrak snadno prokutal pod onu horkou červeň. A pokračoval hloub, až tam, kde se pod vlčími panenkami rozlévala a vířila hluboká zdánlivě nekončící temnota. Necvičené oko by o ni nejspíš jen stěží zavadilo. Pro ně by byla pouhou fádní černou barvou, tak příznačnou očím divokých šelem. Nudnou a nezajímavou, nezasluhující špetku pozornosti.
Něco uvnitř Legolase se pohrdlivě ušklíblo.
On už byl moudřejší. Poznával ten divý chaos vzdouvající se neklidem a kroužící v kvapných finesách věčného tance, proměnlivou a nestálou, při tom věčnou jako život sám. Jeho ústa se sotva pohnula, aby vykouzlila slovo tak tiché, tak nenápadné, že nebylo s to dolehnout dokonce ani k jeho vlastním uším.
"Temnota!"
Živě si vzpomínal, jak její substanci poprvé uviděl.. poznal... ochutnal... . Vida! Dokonce ani teď neví, jaké jméno by mě dát své nedávné zkušenosti, kdy se mu této tajemné substance poprvé štědře dostalo v její čiré destilované podobě. Navíc, pravdou bylo, že ohledně Temnoty nebyl až tak panenský, jak by býval věřil... Až na místě pochopil, že ať už ta věc byla cokoliv, on ji dávno zná. Vídal, slýchal ji z dálky. Nepatrnou a tichou. Nenápadně ševelící ve vysoké trávě, bujně se prohánějící na vzdáleném obzoru. Píseň, opatrně se probíjející k jeho ušním boltcům a vábící ho k sobě v pradávné cizí řeči. Řeči sice povědomé, ale zapomenuté dávno před tím, než se sám naučil mluvit.
"Prozraď mi, elfe," zeptala se ho Pelyňková tím svým chraplavým skřípavým hlasem, který přetékal blazeovaným pohrdání.
"Kolikrát za svůj život ses k něčemu sklonil?"
Legolas nechápal tu otázku. Sklonil? Jak sklonil? Přece... nesčetněkrát! Před očima mu prolétl jen zlomek ze všech těch událostí, kdy měl příležitost pokleknout před trůnem svého otce a krále. Nebo kdy zdravil Elronda, pána Roklinky, u něhož byl váženým hostem. Nebo... copak nakonec nevzdal čest svému příteli a druhovi z mládí, Aragornovi, když usedl na trůn svých předků a prohlásil se Elesarem, panovníkem Gondoru?
Posměšné odfrknutí rázně uťalo veškeré jeho úvahy.
"Ne, před něčim!"
Okřikla ho Pelyňková, která opět jednou bystře odhadla, kam směřují jeho myšlenky.
"Ne, před něčim, co je větší, než ty. Ale sklonil k něčemu! K něčemu menšímu!"
Legolas na ni nechápavě zíral a marně se snažil přijít na to, jak to myslela. Dřív, než se mu to povedlo, byl opět usměrněn dálším s nespočetných čarodějčiných jízlivostí.
"Nevíš!"
Odtušila, aniž by ho nechala promluvit.
"To ste celý vy! Pořád jen zíráte nahoru! Do nebe! Ke slunci! Ke hvězdám! Hledáte tam něco vyššího! Vznešenějšího! Ale tam nahoře neni nic víc, než jen pusto a prázdno. A vy si toho ani nevšimnete! Ve svý tupý zabedněnosti nepochopíte, že to nejdůležitější se děje pod vašima nohama."
Legolas, namísto aby se rázně ohradil proti téhle nepochybné urážce, instinktivně sklonil hlavu a jal se zkoumat svoje nohy. Vysloužil si tím jen další salvu rachtavého smíchu.
"Už si viděl světlo, princi?"
Z elfovy mysli se najednou, kdo ví proč, dnes už podruhé, vynořila trýznivá vzpomínka, která ho vytrvale pronásledovala a zatvrzele se odmítala odporoučet do zapomnění. Jako ve zlatém rámu na něj náhle opět shlížel jeho vznešený otec, kolos tyčící se nad ním a zářící na svém kamenném trůnu jako slunce, měsíc a hvězdy dohromady.
V tom to v ohni zasyčelo a plameny se hladově vzedmuly ke stropu. Poplašený a dokonale zaskočený Legolas tak tak stihl uhnout, z úst se mu při tom vyhrnulo přidušené zasténání. Překvapeně mrkal na Pelyňkovou. Ten oheň! Byla to její práce? Pokud ano, proč to udělala? Ona se, stejně, jako před tím, jen tajemně uculovala a nenamáhala se s vysvětlováním. Vypadalo to, že od něj očekává jakousi odezvu.
"Já... Já jsem...," koktal její host, který prostě nedokázal v těch nesmyslných zdánlivě nesouvislých přes to však podivně naléhavých otázkách nalézt jakýkoliv smysl.
"Já... viděl jsem oheň. Bílý oheň, když jsem vešel..."
Další uchechtnutí! Tentokrát však znělo spokojeně.
"Výborně!"
Pokývala babice hlavou.
"Vsadim se, že tě to úplně uchvátilo. Přitáhlo si tvou pozornost, jako bys byl nějaká noční můra. Ha, ha!"
Legolas se zamračil. Její posměšný tón se mu ani trochu nelíbil. Pořád však neměl ani zdání, kam tímhle vším míří.
"A teď si polož další důležitou otázku!" Pokračovala ona, opět zcela netečná k jeho vnitřnímu neklidu. "Co důležitýho, vopravdu důležitýho si neviděl?"
Rozhostilo se hrobové ticho, během něhož se elfova brada pokorně poroučela k zemi. Neměl ani tušení, jaká je správná odpověď tentokrát. Ticho se prohlubovalo, dokud ho rázně neuťal čarodějčin úšklebek.
"Mě!" Kontrovala s obvyklým povýšeným veselím. "Neviděl si mě!"
"Co to má... " Pokoušel se on zarazit, nebo alespoň narušit její očividnou převahu, bylo to však stejně marné, jako když se přílivová vlna snaží pouhým nárazem roztříštit pevnou skálu. Když vstoupil do stanu a vyčiněná kůže sloužící místo dveří, obloukem spadla k zemi a znovu spolehlivě zatarasila vchod, takže dovnitř nepronikla, dokonce ani ta chabá, nedomrlá stopa počínajícího svítání, sbírajícího se venku. Celý jeho obzor v ten okamžik vyplňila jasná záře bělostných plamenů. O ženě, skrývající se ve stínu, neměl ani tušení.
"Co z toho asi vyplývá, he?"
Vyprskla na něj aniž by věnovala pozornost jeho otázce nebo spíše pokusu o ni.
"Bojíš se tmy?"
Ptala se dál. Nečekala dokonce ani na jeho odpověď. Ani prve, ani teď. Ostatně, Legolasovu odpověď znala nepochybně velmi dobře. Stejně, jako odpověď kteréhokoliv zástupce sličného národa, pokud by některý z jeho zástupců byl ochoten být k sobě dokonale upřímný.
"Dobře děláš! Rozhodně bys měl mít. Skrejvá se v ní totiž pravda. A ta umí bejt sakra, nebezpečná."

"Nebezpečná! Pravda umí být nebezpečná!"
Papouškoval si Legolas tady, na buvolí pláni. S každým dalším krokem byly vrrrčí oči blíž a blíž a Temnota v nich stále hlubší a divočejší. Hrdlo se mu svíralo strachy. Cítil, jak se k němu vzpíná, sápe se vzhůru po jeho rukou a nohou, jako popínavá rostlina, vtahuje ho k sobě do hlubiny, studené a tiché, jako bývají vody těch nejzrádnějších horských tůní. Zhluboka se nadechl. Ze všech sil se pokusil zklidnit své pulzující srdce a ustálit myšlenky splašeně se mu třepotající v hlavě. Najednou mnohem víc připomínaly můry nad plamenem.
Tak dobře! Pravil sám k sobě! Hašepsuth Pelyňková říkala, pravda ve tmě. Takže, jestli tam někde jsi, tak se mi ukaž!
Otočil se zpět k Temnotě a pozvolna, pokorně, jako když se loď noří pod hladinu, nechal do sebe vstoupit její chladivé neposedné šlahouny.

Z počátku, když poprvé padla zmínka o jeho mrtvé matce, Legolas stále ještě pochyboval. To ryzí, elfské, slušně vychované a tradic dbalé v něm se prostě odmítalo podat takové bláznivé myšlence. Že by něco takového opravdu bylo možné? Opět si v duchu pečlivě opakoval vše, co ho v mládí naučili o síních Mandosu a duších mrtvých elfů, které v něm přebývají. Rozkládají se přeci na západním pobřeží Valinoru, země neumírajících, v níž sídlí i duchové ainur. Jejich pánem je vala Námo a jak přibývá mrtvých, jejich velikost se zvětšuje?
"A jak se do těch tvých zatracených síní asi tak ty mrtvý duše dostanou, co? Kudy? To se, chudinky štrachaj přes celej podělanej oceán na jinej kontinent? Vznášej nad vodama? Nebo to prostě vemou čubičkou skrz vlny? A co potom? Když už jsou na suchu? To dou jako na stopa, nebo co?"
Pošklebovala se Pelyňková po tom, co přece jen sebral odvahu a svěřil se jí se svými pochybnostmi. Pak ještě dodala, zatímco on se dotčeně mračil.
"Svět ve kterym žiješ zdaleka neni tak pěkně utkanej a pevně spojitej, jak se ti odsuď z vejšky zdá. Jaká škoda, že vám elfům, nikdy nestál za to, abyste si ho prohlídli pěkně zblízka. Zjistili byste, že nemá na hranicích žádnou pevnou zeď. Je to spíš něco, jako plaňkovej plot. Se spoustou škvír a mezer. Občas jsou v něm i vrátka. A daji se otevřít!"
"Hranice... Jaké hranice... kde...?"
Vykoktal elf, kterému z toho všeho šla hlava kolem.
"Všude! A nikde!"
Pronesla Pelyňková s okázale strojenou důstojností a v Legolasovi se konečně rozbublal potlačovaný vztek, dosud pomalu živený a přihřívaný narůstajícím ponížením. Dělá si ze mě dobrý den! Zuřil v duchu náhlým uvědoměním. Už měl dost věčných hádanek a tajemných dvojsmyslů, kterými ho tahle ženština krmila.
"Chceš mi snad tvrdit," vyštěkl na ni, "že znáš zkratku do světa mrtvých?"
Mělo to znít posměšně. Mělo ji to zahanbit a usvědčit ze lži. Osoba, jíž byla ona invektiva určena, však ani nezvedla obočí. Svěsil ramena. Jak málo se jí jeho výpady dotýkaly! Mohl si namlouvat, že nepochopila jeho úmysl, rizí pravda však byla mnohem nepříjemnější. Nicotný tvor jako on, zkrátka nemá v jejích očích k dispozici nic, co by ji dokázalo urazit.
"Znám!" Opáčila ona, aniž se jedinkrát zachvěla. "Tuhle a spoustu jinejch. Vaši bohové vám nalhali, že existuje jen jedna a ta je průchozí akorát tak pro ně. Možná to mysleli dobře! Možná vás jen chtěli chránit."
Taková blasfemie! V Legolasovi už zase bouchly saze, až zastínily i čerstvou vzpomínku na fiasko po jejich nedávném vzájemném střetu. Jak může tahle drzá bytost obviňovat duchy Valar ze lži? Jak může nazvat lhářkou Elbereth, paní světla? Jenže Hašepsuth Pelyňková mu opět jednou viděla až do žaludku. Skoro soucitně se na něj usmála.
"Vlastně to neni až taková lež!" Pronesla smířlivě. "My, smrtelníci, můžeme nejvejš tak dopředu. Voni i nahoru a dolů. Ale nikde neni psáno, že se nesmímě dívat! Házet vočkem za plot, když nám to projde."
Šibalsky zamrkala na brunátného elfa.
"Měl byses radši ptát, proč ti to všechno řikám, místo, abyses takhle blbě čepejřil."
Legolas si povzdech! Ta otázka mu vrtala hlavou od okamžiku, kdy vkročil do tohohle zatraceného stanu, nasál do nozder tenhle odpudivý pach a zaposlouchal se do toho skřípavého hlasu. Byla mnohem zásadnější a důležitější, než cokoliv z toho, kvůli čemu se teď chtěl přít a rozčilovat. Trochu zkrotl! Ucítil dokonce i lehký, sotva patrný osten hanby.
Takže, ano, kvůli čemu?
"To je dlouhej příběh!"
Prohodila čarodějka.
"Na úplnym začátku stála vona. Ta ženská z měsíčního světla."
Legolas polkl a srdce se mu zatetelilo. Je skutečně možné, že tahle tajemná bytost byla jeho...
"Mluvila o mě?" Naléhal na Hašepsuth s očima rozšířenýma dychtivostí. "Co ti řekla?"
Odpovědí mu byla další salva divokého chechotu.
"Řekla mi toho spoustu, elfíku! Ale rozuměla jsem jednomu jedinýmu slovu. Ama! Ty víš, co to znamená, viď!"
Legolas jakoby se pomalu měnil v solný sloup. Jeho končetiny zamrzly v pohybu, víčka odmítala mrkat, hruď se jen opatrně a pokradmu vzdouvala tajeným dechem. Jistě, že to věděl! Ve staré, vznešené quenijštině, v níž mělo původ, se vyslovovalo spíše jako amë, přes to nemohlo být pochyb.
"Jedno z mála slov, který zůstalo našim národům společný. V řeči hai znamená to samý. Zachovalo se ještě z dávnejch časů, kdy jsme byli jedno. A víš proč? Protože je to mnohem víc, než všechny vaše pitomý války. Všechny ty nároky a vzájemný křivdy! Mnohem víc! Chápeš to vůbec? Dokážeš to pochopit? Já, jo! Proto jsem se rozhodla, že jí pomůžu. Konec konců, sem taky máma!"
A bylo to venku. Vypadlo to u ní, jako hrášek z lusku. Slovo, které v Quendi i uručtině znamenalo totéž. Matka!
Legolas ani nedutal, Pelyňková mluvila dál!
"A tak jsem šla za ní! A ona mi ukázala cestu. Pomohla mi najít škvíru v plotě, kterej mě odděloval od světa, ke kterýmu jsem do tý doby neměla přístup. Byl celej zlatej a zářící a já ho stěží mohla pozorovat z dálky. Díky ní jsem ho viděla přímo. A spatřila jsem neuvěřitelný věci!"
"Co?" Vydechl elf, napjatý, jak struna. "Co jsi viděla?"
Čarodějčin chraplavý hlas zvolna přešel do vzrušeného šepotu.
"Podivnou bytost! Mužskýho pohlaví! I když se podobal démonům, jaký jsem byla zvyklá vídat dřív, tak nebyl jako oni. Tenhle zářil! Oslnivym bílym světlem, jasnějšim než tisíce hvězd. A ty si byl s nim!"
"Já?"
"Ty a sedm dalších! Nikdo z vás jste neznal jeho pravý méno. Nikdy ste se nepokusili pohlídnout mu do tváře. Do tý pravý! Nemyslim tu, do který se oblík a vystavil vám ji na odiv. Všichni ste se hnali za nim, jak diví, a ani jeden ste se nezeptal, proč. Před čim vlastně utíká.
"Cože...!? Ty chceš říct, že...?"
Jenže co? Co vlastně chce tahle obludná osoba říct?! Běželo elfovi hlavou, jakoby se mu tudy probíjelo tornádo. Zářící démon? On a dalších sedm? Společenstvo? Gandalf? Mohl by být Gandalf oním tajemným světlem, o kterém mluvila? Pravdou bylo, že on, ani nikdo další z jejich skupiny netušil, kým Gandalf opravdu je a jak se skutečně jmenuje. Tenkrát mu to, kdo ví proč, nepřišlo důležité. Jemu, ani komukoliv jinému z jeho "světlé" strany. Pokud to některý z jeho spojenců tušil, nechal si to pro sebe. Ale, jak by ona mohla vědět...? Jak by je mohla sledovat... nepozorována? To je přeci...
"To přece... není možné!" Vypravil ze sebe nakonec s krajním úsilím. "Vždyť... jak bys mohla ty? Ty! Ty, která... "
Nedořekl! Hlavou se mu hnaly úvahy o tom, jak by mohla pouhá prostá skřetice uspět tam, kde selhal čaroděj Saruman bílý a dokonce i sám vládce Mordoru, Sauron? Ale na druhou stranu... po tom, co mu řekla o jeho matce...
"Ani ty největší, nejchytřejší pánové obvykle nevnímaji šedivý myšky, co se jim motaj pod nohama!"
Odtušila Pelyňková!
"Ke svý vlastní škodě!" Dodala ještě. "Šedivý myšky toho někdy viděj mnohem víc, než mocný pánové. Maj totiž mnohem lepší výhled. Nerušenej! Stačilo zastínit tu zář!"
Šibalsky se uculila a Legolas, aniž by přemýšlel o tom, co dělá, okamžitě vyhrkl.
"Co? Co se podle tebe skrývalo za tou záží?"
"To je právě vono! Nic!"
Jak, nic? Co...to...má...zaname... Převalovalo se elfovi na jazyku, ale ještě než stačil tu větu osvobodit ze zajetí svých úst, skřetice pokračovala.
"Velký prázdný nic, schovaný za tim bílym světlem, kterym jste se vy vostatní tak rádi nechali oslnit. To nic bylo tak tvrdý! Pevný! A tak spojitý! A úplně průhledný! Přes to dokázalo neuvěřitelnou silou ohýbat jsoucnost kolem sebe. Jako sklo! Jako čirej diamant! A bylo dokonale neprostupný. Jako nic z toho, co jsem dotěď poznala. Teda, neprostupný! Alespoň pro mě! Prachvobyčejnou babu z plání! Ale existujou jiný, mnohem mocnější, pradávnější kouzla, který ani já, dokonce ani von, ten zářící..."
Prohodila ještě, spíš k sobě, než ke svému hostu. Legolas si nemohl nepovšimnout toho hladkého sametového tembru, do kterého náhle sklouzl její hrubý hlas, který teď jakoby jí vůbec nenáležel. Co to v něm zpívalo? Byl to strach? Byla to úcta? Byl to obdiv? Či snad touha? Nebo ještě něco?
A ona nepřestávala.
"Ba, co víc? Viděla jsem i to, před čim utíkal. Měli jste to s sebou, viď? Bylo to velký mocný a úchvatný! A on prchal a prchal a zajíkal se strachy. Nikdy se po tom ani neohlédl, nikdy se k tomu ani nepřiblížil. Nikdy se nepokusil porozumět. Nepokusil se naslouchat šepotu tý věci, přestože ho slyšel úplně jasně. Jen prchal tim rychlejc, čim víc mu ta věc šlapala na paty. Jenže jedna důležitá maličkost mu při tom zbrklym úprku nědošla. To, že základnim tvarem světa neni úsečka. Je to kruh!"
Zakřenila se!
"Tak dlouho před tou věcičkou prchal, až ji nakonec dostih. Nevěříš elfe?"
Dodala, když její pohled na Legolasovy zraky, rozšířené ohromením a přeplněné pochybami.
"Sama sem viděla, jak bylo v jeho diamantovym srdci zasazený temný semeno a jak v něm nakonec vykvetla černá růže."
V princi Mirkwoodském už se drahnou chvíli všechno vzpíralo. Co mu ta ježibaba vykládala, znělo jako nějaká naprosto nesmyslná, zparchantělá verze příběhu, který na vlastní kůži prožil. Společenstvo! Gandalf! A teď snad i... Jeden prsten? Protože, co jiného by mohla být ta mocná věc, kterou údajně nesli s sebou? Najednou měl jasno! Ta ježibaba, ta temná černokněžnice, ať už se spojila s jakými chtěla démony, se ho pokouší se ho zmást. Obludit a nakonec... Co s ním vůbec tohle neblahé stvoření má v úmyslu? Jeho pravačka marně tápala u pasu po zbrani, která tam nebyla. Uvědomil si, že stojí bezbranný a sám proti kdo ví jaké černé magii, kterou Pelyňková disponuje. Strach mu na chvíli sevřel vnitřnosti a spolu s ním se zjevilo i pomyšlení, zda ještě někdy vyjde živý z tohoto stanu. Teď není čas na opatrnost!
"Žvásty!"
Vyprskl zcela neelfsky, asi jako když horká pára nadzdvihne poklici a z hrnce vyprskne vařicí voda.
"Samé žvásty! Možná jsi i něco viděla. Možná ti něco nakukal někdo z těch tvých krvelačných stínů. Ale já se zmámit nedám! Neuvěřím ti ani slovo, dokud neuvidím důkaz!"
A pevně se obrnil, proti bouři hněvu, o níž byl přesvědčený, že se v následujícím okamžiku snese na jeho hlavu. Jeho překvapení nemohlo být větší, když mu odpověděl úsměv, ba co víc, ano, hrdý úsměv.
"Skvěle!"
Šlehla po něm čarodějka svérázným projevem uznání.
"Možná máš přece jenom naději. Tak důkazu se ti zachtělo."
Rozvážně se otočila a pozvedla jeden ze svých tyglíků. Ten s černým práškem! Zahleděla se do něj a začla si k tomu tiše pobrukovat jakousi melodii.
"Bojíš se ohně?"
Legolas, přestože jeho vztek trochu ubral na intenzitě, se na ni nepřestával škaredit. To už je podruhé, říkal si v duchu, co se ho vyptává, zda se bojí. Snaží se ho snad ta babice obvinit ze zbabělosti? Hněvivě po ní vyštěkl.
"Princ Temného hvozdu a dědic kamenného trůnu se nebojí ničeho!"
"Cha, cha, cha!"
Skřehotalo to naproti němu v dalším záchvatu bujného veselí.
"Tak proč se teda schovává za svý vznešený tituly?"
Opět ho zahanbila. Stál a váhavě mlčel.
"Tak bojíš se?"
"Já... ne dost, abych..."
Tentokrát už to byla pravda. Ačkoliv netušil, co se od něj vlastně bude žádat a jakému nebezpečí bude vystaven. Ona jen pokývala hlavou, nos stále zabořený do svého tyglíku.
"Další správná odpověď! Žádnej strach, povedu tě!"
"Kam??"
V ohništi, plápolajícím v železné míse přistála potřebná várka černého prachu. Plameny se nadmuly a hrozivě zasyčely. Jejich jazyky s hladovou dravostí pohladily špičku stanu a vtěsnaly se do komínového otvoru. Najednou jakoby půlka místnosti byla tvořena jen ohněm. Ohněm, jehož každičký kousek se černal temnotou tak hlubokou, že by i nejčernější bezměsíčná půlnoc mohla jen závidět. Sykot a hučení se stávalo hlasitějším, až to znělo, jakoby se z jeho nitra dral jakýsi strašlivý nelidský nářek. Legolas zíral do těch plamenů, neschopen kloudného slova. Čarodějka ho popadla za ruku.
"Pojď!!"
Rozkázala hlasem tak nekompromisním, že se jeho ztuhlé nohy neodvážily protestovat. Až pak sebou vzpurně škubl, spíše samovolně, než v pokusu o odpor.
Čarodějka jen přidala na naléhavosti.
"Chtěls důkaz! Tak pojď!!"
Už se nevzpíral. Ač se v něm nedůvěra mísila se strachem a podezíravostí, bylo to ještě něco drobného dotěrného a neodolatelného, kvůli čemu se vyplatí dát té ženě alespoň šanci. Byla to dychtivá touha, zajíkající se zvědavostí. Dozvědět se, co na něj čeká za tou zdánlivě neprostupnou hradbou z černých kypících plamenů. Plamenů, které byly stále mohutnější a mohutnější a neustále blíž a blíž. Až se téměř dotýkaly jeho nosu a jak už to tak plameny dokáží, hypnotizovaly svým nekonečným tancem každičkou buňku jeho těla. Vířily a převalovaly se jeden přes druhý, tu do sebe strkaly a zápasily spolu, tu se k tobě skláněly, jakoby se snažily spočinout spolu v milostném obětí. Čím blíže jim byl, tím více si byl jistý, že nejsou spojité. Jakoby byly tvořeny, tisící a miliony menších plamínků, napodobujícími jejich strhující chaotický cval a vytvářející svůj vlastní, mnohem divočejší. A nakonec uslyšel jejich šepot. Tisíce tichounkých hlásků slévající se v jeden hutný hluboký, křičící.
"Elbereth! Vždyť ta věc je... živá!"
Stačil ještě vykřiknout, než ho černý oheň pohltil do poslední umolousané nitě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 3. srpna 2017 v 13:12 | Reagovat

Uááá muhehe, elfík v černém ohni...no teď uvidíš...a nebo taky neuvidíš...protože dřív shoříš...každopádně naše ohnivost se skvěle baví.

2 Rozza Rozza | 3. srpna 2017 v 22:52 | Reagovat

Většinu dílu jsem zírala s otevřenou pusou.😁 Tolik filozofie je na mojí jednoudouchoučkou mysl moc☺.
Obávám se ale, že jsem se nakazila od nějakého běláka v okolí - přemoudřelá Pelyňková mě začíná s tím svým vševědoucím úsměvem neskutečně dožírat.👹☺

3 Melkora Melkora | Web | 4. srpna 2017 v 11:15 | Reagovat

[2]: Ale, no tak! Jsi chytrá holka. To dáš! :-)

4 ester ester | 6. srpna 2017 v 18:25 | Reagovat

Vdaka za vyborny, priam filozoficko-psychologicky diel. Netrpezlivo cakam, kam ho ta baba odvliekla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama