Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola devatenáctá, Matka

28. srpna 2017 v 19:22 | Melkora |  Na Lovu
Urucká čarodějnice Hašepsuth zatáhla Legolase do hlubin černého ohně, aby mu předvedla... co vastně? To se dozvíme v následující kapitole.

Magie, Tajemno, Rating G





Ucukl! Zcela instinktivně, jako jakýkoliv jiný ze smrtelníků, který se kdy přiblížil na dosah ohně. Nepřemýšlel, neměl na to ani zrnko času. Živoucí plameny, černější než půlnoc v Utumnu ho obklíčily a souvysle vyplnily každý kousek prostoru v jeho zorném poli. Nic než oheň, oheň a zase jenom oheň. Všudypřítomné plameny olizovaly jeho ruce, nohy, zaplétaly se mu do vlasů, dobývaly se vzhůru po jeho končetinách, aby se zmocnily jeho tváře, úst a očí. Pokusil se otočit, ale místo toho se mu povedlou jen zoufale škubnout hlavou tam a sem.
Pelyňková! Pro spásu, kde je Pelyňková!?
Nepřestával se zmítat a škubat, pokoušeje se rozhlédnout kolem sebe, ale plameny byly vždy rychlejší. Tančily a vzpínaly se, jakoby v rytmu divokého kvapíku, vystřelovaly tu vzhůru, tu dolů a vždy mu dokonale zakryly výhled, takže nakonec neměl ani tušení, kde je nahoře a kde dole, kde je levo a kde pravo. Chvílemi dokonce vyskakovaly jakoby z ničeho přímo před jeho vyděšenýma očima, aby se vzápětí zase rozplynuly do nicoty. A pálily! Pálily nepochopitelným pronikavým žárem, který nezanechával sebemenší stopu na jeho bledé jemné pokožce, přes to se dokázal zavrtat hluboko pod ni a tam se zakusovat do svalů a zanechávat je... ano, zmrzlé! Zmrzlé na kost! Bylo to neuvěřitelné, ale v tomhle ohni, jakoby dokázaly přežít oba nesmiřitelné protiklady a mírumilovně spolu koexistovat, jako rodní bratři. Bratři, co se pro tentokrát spojily, aby ho strávili za živa!
Chtěl volat! Ale z jeho vyschlého, úzkostí staženého hrdla nevyšlo víc než chrčivé zasténání. A pak další a další, až se jeho vlastní hlas ocitl zcela mimo jeho kontrolu. Legolas křičel a sténal stále zoufaleji, s tím jak podivný horkostudený oheň pronikal hloub a hloub do jeho těla a probíjel se k jeho torzu. Zcela bezbranný a vydaný na pospas onomu neznámému živlu, plnému hltavého hladu.
Čarodějka! Křičela ta část jeho mysli, která ještě zcela nepropadla hrůznému šílenství vzbuzenému dotykem něčeho, o čem se domnívala, že je to mrazivý pařát smrti.
Kde je ta prokletá ježibaba?! Zradila ho! Vydala ho plamenům! Ona...
Jenže nikde po ní nebylo ani stopy. Zdálo se, že byl zanechán napospas ohni zcela opuštěný. Palčivý chlad černých plamenů pomalu stoupal vzhůru po jeho lýtkách a stehnech a zanechával ho zcela ochromeného. Až když se neuprosně zakousl do jeho rozhroku, povedlo se elfovým ztuhlým okoralým rtům zformovat to slovo.
"Hašepsuth!"
Zašeptal přerývaně a s nesmárnou námahou.
Hašepsuth! Dodával k tomu v duchu s poníženou pokorou, která v jeho skomírající mysli zvolna nahrazovala zpupnost i vzdor.
Nenech mě tu umřít! Prosím! Hašepsuth!
Jakou úlevu by mu teď poskytla ona škaredá, vráščitá strupatá tvář! Jenže po ní nebylo nikde ani stopy.
"Haš..."
Stačil ještě vydechnout, než se pod ním prolomila zem a on se propadl kamsi do nekonéčné hlubiny, co se bez varování otevřela pod jeho bezvládným tělem.
"Ne! Špatně! Takhle Temnota nefunguje!"
Ozvalo se někde na míle daleko. Mohl to být hlas Hašepsuth Pelyňkové, nebo taky jeho vlastní myšlenka, překotně vylíhlá v zapomenutých zákrutách jeho mozku a bezprizorně bloudící jeho vyděšenou duší. Neměl čas o tom přemýšlet. Neměl čas vůbec ji zaznamenat. Jediné, na co byl schopen se soustředit, jediné, co byl schopen si uvědomit, byl střemhlavý zběsilý pád do černého chladného prázda.

Legolas nechápal, kde se v jeho plicích vzalo tolik vzduchu. Už tam nahoře (snad to bylo nahoře) měl pocit, že se každou chvíli musí zadusit. Jenže spolu s tím, jak se řítil čím dál tím větší a větší rychlostí do temného neznáma, unikal z jeho hrdla čím dál tím vyděšenější řev. Hrůza se ho zmocňovala podobně, jako před chvílí onen paralyzující chlad a jeho šílená cesta nebrala konce.
Nakonec strach přešel v beznaděj a beznaděj v otupělou smířlivost. Princ rezignovaně zvrátil hlavu nazad... aby si náhle uvědomil, že se nehýbe. Strnule visi uprostřed ničeho a to, co se nezřízeně řítí vzhůru je svět po jeho pravici i levici. Najednou bylo všechno v pořádku! Chtělo se mu smát a opravdu uslyšel smích. Na chvíli měl za to, že vychází z jeho vlastních úst, vzápětí však odhalil svůj omyl. Tenhle smích zněl jinak. Hebčeji, jemněji! Byl hladký a kulatý, jako hrst bílých perliček. Bublal a kolotal, jak horská bystřina. Burácel, jako hromobití, přesto byl však příjemně vábivý a zpěvný. Legolas se vznášel na měkkém černém obláčku utkaném jen ze smíchu. Nakonec se k němu sám vesele přidal. Cítil se šťastný a spokojený, příjemně ukolébaný, bez jediné starosti, co by ho tížila. Pak se pod jeho tělem objevily ruce. Pár horkých štíhlých dlaní, které ho pevně objaly kolem beder a pod hlavou. A byly tak obrovské! A podivně povědomé! Nebylo pochyby, že patří ženě. Nebo... bohyni? Bez ohledu na to, jaký strach měl ještě před pouhým okamžikem, teď se mu zdálo, že se ještě nikdy necítil bezpečněji. Znovu se ozval smích, tentokrát byl bližší a tišší. Polechtalo ho několik měkkých zlatavých kadeří, které sklouzly do jeho tváře a visely nad ní jakoby odnikud. Natáhl po nich ruce. Hlas, který se ještě před chvílí smál si začal pobrukovat jakousi tichounkou melodii. Melodii, kterou znal. Přiletěla k němu přes celá staletí a zazvonila, jako dávno zasutá vzpomínka. Pak se přidala i slova.

Ne minuial tôl lû
Ir tirich er-'îl gelair awarthannen
Ir in-elenath gwennin.
I 'îl thinna, i amar ú-dhartha.

Am man darthon a linnon
Nu galad hen fireb?

Eirien vi elenyr
Enni e bain.
Brethil nui mellyrn
Enni e bain.
Gwilwileth or alph
Enni e bain.
Tinnu aphada Chelluin
Enni e bain.

I laiss e-mallorn ernediaid.
El-lass dithen, el-lass fíreb
Gâr chinnen. Ir dannatha?

I-'îl gelair fîr.
Si e gwanna Menel.
Si gwannathon i amar
Garel lass vi cammen.

Poznával i ten sladký hlas, co ji zpíval. Sladce se pousmál, a natáhl ruce, aby si pohrál s těmi zlatavými provazci vlasů pohupujícími se nad ním. Tak, jako už mnohokrát před tím, se jeho prstíky propletly s jejich vábivou hebkostí a protivně se do ní zašmodrchaly. Jejich majitelce to, zdá se, nevadilo. A pak k jeho nosíku konečně dorazila povědomá vůně, omamná, jak nejsladší víno. Rozkošnicky ji nasál do plic. Chtěl promluvit, jeho ústa však vzdorovala. Jak těžce! Jak nemotorně se dosud dokázala formovat slova, kromě těch několika málo, které už znal.
Jedno však zvládala bez problémů.

"Nana!"
Matko! Splynulo z princových rtů.

"Iôn nín!"
Můj synu, odpověděl mu veselý ženský hlas.

Na krátkou chvíli bylo vše v naprostém pořádku. Legolas blaženě přivřel oči a nechal se ukolébat až ke slastné netečné malátnosti, písní i těma něžnýma silnýma rukama. Dokud se jeho víčka konečně sama neuzamkla a za jejich pevné stěny se nevplížil zlověstný stín. Snad to byl sen, možná vzpomínka! Anebo nějaký poťouchlý démon, kterému se podařilo proklouznout sem na tenhle malý ostrůvek soukromého ráje, zamrzlého v prostoru a čase, aby ho mohl rozdrtit a navždy smést z povrchu zemského.
Začalo to světlem. Jasným a bílým, jako je světlo hvězd. Pak se přidal šepot. Zněl zlomyslně a krutě, jakoby se chtěl nebohému princi vysmát, ponížit a zesměšnit ho až na samu dřeň.
"Není to pravda!" Kňoural vtíravě! "Nic z toho není pravda a ty to víš! Je to jen hloupá iluze! Mámení! Probuď se, princi mirkwoodský! Nemužeš k ní zpátky! Už nikdy! Ona je mrtvá!"
Legolas se zmateně ohlížel a pátral po zdroji těch krutých slov, dokud nespatřil, jak se z onoho oslnivého světla vynořila mužská postava, zářící snad ještě intenzivněji, než světlo samo. Pozadí za ní se vybarvilo do blankyntě modra a zostřilo její obrysy. Pár ojedinělých stínů odhalilo ostře řezanou tvář, přísné, kobaltově zbarvené oči a dlouhé rovné kaskády bělostných vlasů, spadající na záda a ramena, připomínající těžké závěsy.
"Byl si podveden, princi mirkwoodský!"
Pokračoval ve své litanii.
"Ve skutečnosti jsi mezi nepřáteli!" Znělo stále hlasitěji a hlasitěji. "Nepatříš sem! Tvé místo je mezi vznešeným lidem! Na západě! Za mořem! V zemi blaženosti! Odejdi, dokud je čas!"
Teď už to byl rozhořčený křik!
"Nenech se ošálit, princi mirkwoodský! Je mrtvá! Je dávno mrtvá! Otevři oči! Otevři oči!"
"Mrtvá!" Hlesl Legolas jako ozvěna a poslušně otevřel oči.
V tu ránu jakoby zdřevěněl! Panenky mu se rozšíříly, hrdlo se sevřelo v uzkostné křeči. Ústa chtěla vykřiknout, ale ochromena nezměrným přívalem děsu, nevydala ani hlásku. Jen se bezmocně otevřela, takže připomínala tlamu leklé ryby bezmocně lapající po dechu v bahně na pobřeží.
Před jeho očima se na okamžik mihla povědomá tvář rozkošné ženy s mléčnou pletí a medově zlatými loknami kroutícími se v měkkých širokých vlnách. Jeho spánkem ještě stále ještě slepené oči ji sotva stihly zaznamenat a už se začla měnit. Její laskavý usměv se zkřivil do odpudivé nepřirozené křeče, nepřipomínající žádný tvar, který by lidské svaly dokázaly samy od sebe vytvořit. Pružná broskvově sametová pleť se scvrkla, zbělala a místy se dokonce vybarvila do mrtvolného šeda. Svěží růžová okamžitě vyprchala z jejich plných rtů, které rázem zsynaly a scvrkly do sady hlubokých svislých vrásek a odhalily dvě řady špinavě žlutohnědých zubů, které se nadouvaly, dokud první u nic nepukl s chřestivým rámusem, zavrtávajícím se do uší jak nějaký cizopasný červ. Oční víčka dolní i ta horní se stáhla před obludnými bulvami s nalitými červenofialovými žilkami, z nichž mnohé už začaly praskat a zanechávaly po sobě beztvaré krvavé skvrnky na jejich vysychajícim povrchu. Medové kadeře, s nimiž si ještě před chvílí pohrával, byly ty tam. Místo nich teď svíral křehké sivé chuchvalce čehosi, co ze všeho nejvíc připomínalo koudel a rozpadalo se mu to v dlani na prach při nejjemnějším dotyku. Z lebky, která jich ješně před posledním mrknutím byla plná, teď trčelo sotva pár střapců té odporné substance a ustupovalo před stále se rozšižujícími svítivými lysinámi.
Ještě než si jeho oči stačily jakž takž uvědomit plnou hrůzu představení, jež se před nimi tak bleskurychle odehrávalo, do mozku mu, jako ostrá dýka zajel nový příval děsu. To když popelavá, jako papír tenká kůže té zrůdné bytosti konečně pukla. Napřed jen na jednom místě nad lícní kostí a ona prasklina se začla okamžitě bleskurychle rozšiřovat. K ní se přidávaly další a další a odhalovaly záplavy hnijícího masa skrytého pod ní. Jenže i hnědé zapáchající maso začlo vzápětí mizet, nakonec zbyla jen bledá rozšklebená lebka a pár kostlivých rukou, které ho nepřestaly svírat.
Jako poslední se ztratil hlas! Zpěv neutichl hned, jen do jeho půvabného melodického toku se tu a tam připletko ošklivé zachrčení. A pak pořád častěji a častěji! Až nakonec zbylo jen to. Stále hrdelnější stále drásavější, stále trhanější, linoucí se z téměř bezzubých úst obrovské holé lebky tyčící se nad ním.
Všechno to trvalo sotva okamžik, během něhož si princ mirkwoodský jen tak tak stačil rozvzpomenout, jak se dýchá. A jen co se do jeho hrůzou stažených plic vrátil vzduch, otočil se na místě a vyhrnul se ven v jednom táhlém zděšeném výkřiku. A v ten ráz se hrozivý kostlivec rozsypal v tisíci zrníčkách bělošedého písku, který se ztratil v okolní temnotě.

Legolas se znovu řítil sám do hlubiny. Jen teď už chápal, čím je naplněná. Hustým, jak smůla mazlavým děsem, o to hutnějším a tužším, čím hloub se propadal. A bude to ještě horší, tím si byl jistý. Nebyla žádná cesta ven. Kolem něho víříla temnota a sápala se po něm spoustou horko chladných černých ruček. Svírala ho a drtila, jako žentour drtí zrno, až měl pocit, že se musí co chvíli rozsypat. Mrtvolné chrčení, jež se sotva rozpustilo bylo náhle nahrazeno křikem. Hlomozným a plným bolesti. Legolas křičel, co mu síly stačily a celé jeho tělo bylo týráno novými návaly tupé stravující bolesti. Ponurou beznaděj, náhle rozčísl známý hlas a zažehl v jeho skleslé mysli nový plamínek. Jak vděčný byl teď za to pohrdlivé chraplavé krákorání, peskující ho, jak malého kluka.
"Cos to vyved, ty tupče!?"
Nehulákal to nikdo menší, než Hašepsuth Pelyňková.
"Drž se zpěvu! Musíš jít za zpěvem!?"
"Kde... kam..."
Snažil se jí odpovědět a zmateně se rozhlížel. Z jeho úst se však ztěží vydralo jedno bezhlesé zasténání.
Zpěv! Zpěv! Melodie, co ji slyšel, když si hověl v náručí bohyně. Kde jen může... ?
A náhle ji spatřil! Chvěla se nad jeho hlavou, jako tenká stříbrná struna lehce nadnášená větrem. Neměl čas přemýšlet o tom, jak je možné, že zvuk je vidět. Popadl ji a pevně se jí chytil. Pokoušel se po ní šplhat, ale čím víc se mořil a probojovával kupředu, tím krutěji se nové přívaly bolesti zakusovaly do jeho těla. Čím hutnější byla smolná čerň, tím hlasitěji se rozezníval křik. Dokud se jeho postup nezastavil. Až dokud...
"Hašep..." Zajíkl se vyděšeně,když to spatřil. Zbytek slova mu uvízl v hrdle.
"Hašepsuth!" Zkusil to znova, tentokrát úspěšně. To když zjistil, že jeho ruce i paže jsou celé zbarvené rudou, jak oheň horkou krví. Byla mazlavá a páchla kovem a bylo jí kolem něho učiněné moře. Krvavé vlny se vzdouvaly nad ním, tak jako nesnesitelná bolest v něm, tak jako výkřiky unikající z jeho úst.
A pak se znovu ozvala ona i se svou přímočarou obhroublostí.
"Uklidni se, ty hovado! Nic z toho co tu vidíš, co tady cejtíš neni tvoje. Ta bolest! Ten strach! Všechno je její. Tý krvi, ze který seš tak posranej, vděčíš za svůj mizernej život!"
Ani nedutal a čekal co bude dál. Zapomněl dokonce i na temno, co ho drtilo, na přívaly bolesti, co ho sužovaly. Ani rudý oceán už ho neděsil. Tak moc toužil přijít té věci na kloub.
"Dereš se na svět!"
Pokračoval čarodějčin hlas na vysvětlenou.
"To, co vidíš na svejch nanicovatejch rukou, je krev, kterou obětovala, aby tě do něj přivedla."
Legolas pozvedl své zakrvácené ruce ke svým očím.
"Je tady toho víc!"
On se nechápavě rozhlédl.
"Copak necejtíš, jak tě k sobě volá? Jak po tobě touží?" Vyčítala jeho průvodkyně. "Běž dál!" Rozkázala tónem, jež nepřipouštěl námitky. "Už brzo se s ní setkáš!"
Elf polk a sevřel vlákénko melodie. Znovu se vydal na cestu.

Píseň v jeho rukou tiše ševelila a on cítil, jak se jemně vzdouvá, vibruje občas i rozpustile poskakuje, přesně jak po ní vyžadovala zákonitost harmonie. Její předvídatelná povědomá pravidelnost byla uklidňující. Dokonce i jeho panikařící mysl, dosud změněná ve vířící tornádo chaosu a strachu se pomalu ustálovala, jako když se usazuje prach a on byl najednou schopen začít se soustředit. Je kdesi v temné hlubině, ovládané černým ohněm. Ale má svou píseň! A když se jí bude pevně držet, dostane se zpátky na svět. Živý a zdravý! Pelyňková to slíbila! A i když někde ve vzdálených zákrutách jeho vědomí, tiše reptala a brumlala nepatrná pochybnost, nezbylo mu, než věřit Pelyňkové.
Cože mu to vlastně všechno řekla? Je tady toho víc! Víc než jen bolest, strach a beznaděj a on měl pocit, že to něco už pomalu začíná nacházeti mezi těmi nápory beztvarých zdrcujících mas temnoty. Kličem byla ta píseň.

Ne minuial tôl lû
Ir tirich er-'îl gelair awarthannen
Ir in-elenath gwennin.
I 'îl thinna, i amar ú-dhartha.

Šeptal si princ bez hlesu spolu s vrněním stříbrného vlákna. Píseň byla stále hlasitější a hlasitější a spolu s ní rostlo a bujelo i to druhé. To příjemné! To, o čem Pelyňková tvrdila, že tam je. Byla to touha! Radost! Očekávání! Naděje a víra v budoucnost, které se ho zmocňovaly a naplňovaly jeho bytost opojným povznášejícím koktejlem. Za to úzkost, která se ho ještě před chvílí pokoušela rozdrtit na kaši byla zapomenuta. Jak prudce se měnily emoce zde, v srdci černého ohně. A jedna každá, jakoby byla až příliš mohutná na jednu nepatrnou osamocenou elfskou duši. Jeho nově probuzená citová hnutí v něm rozkvétala, vařila se a vybuchovala a nakonec, když přerostla jeho tělesnou schránku, drala se ven jak horká pára, takže se jejich původce proměnil v pouhou rybku zmítající se v pevné síti jejich éterických sfér.
Ani teď to nebylo jinak! Probíjel si cestu za stříbrným vláknem, stále hlasitějším a hlasitějším, vesele jí přizvukoval a přímo bublal roztouženou nedočkavostí. Vůbec při tom nepřemýšlel o tom, kdo je, proč sem přišel a co zanechal ve světě nad sebou. Už brzo bude... tam. Setká se s bohyní. Poslala mu svou melodii! Volá ho k sobě!
Kdesi nad ním zněl poplašený hlas Hašepsuth Pelyňkové: "Ne! Počkej! Tam ne! Tam ne! Seš moc hluboko! Moc hluboko!"
Nevěnoval mu však pozornost a jeho zvuk se po chvíli neslyšně rozplynul kdesi v bouřící temnotě nad ním. Teď už se jen bláznivým tempem hnal stále níž a níž až tam, kde se pod ním počala rozlévat rudá záře. Napřed tlumená, později čím dál tím jasnější a palčivější.
Počkat! Praštila ho přes nos jakási zbrklá úvaha. Nebo to snad byla vzpomínka? Takhle to přece být nemělo! To světlo mělo být bílé... Světlo světa je přece bílé...!
Jenže zářící brána byla neúprosná! Než si vůbec stačil uvědomit všechny důsledky, zalil ho její svit a on byl nenávratně sevřen a pohlcen.

Na nicotnou zanedbatelnou chvilku bylo ticho a tma. Jakoby svět někam zmizel a vše, dokonce včetně jeho samého přestalo existovat. Byl to jen zlomek vteřiny než se oběvil tlak. Obrovský tlak a nesnesitelná horkost, jakoby se nacházel v nitru sopky. Kde to jen je a jak může být kdekoliv tak zoufale málo místa? A pak najednou jakoby se rozhrnul závěs. Děsivá tíže a svírání nepolevily, ale plamenně rudá se zeširoka rozevřela jakoby toužila vyplnit celou tuhle tajemnou malou existenci a spolu s ní se zhmotnil i on. Princ mirkwoodský, dědic kamenného trůnu a Temného hvozdu. Jenže teď byl nahý! Krčil se na patách a kolenou, hlavu skloněnou, své obnivuhodné vlasy, stejně jako celé tělo umolousané čímsi vazkým lepivým a krvavě rudým. Pod ním to hlasitě čvachtalo a čeřilo se v drobných vlnkách. Jeho srdce bušilo neuvěřitelnou rychlostí a hrudník se zdvíhal jako plece závodního hřebce po prudkém cvalu. Bezděčně sklopil zrak ke své sevřené pěsti. Vákno melodie, které v ní stále ještě vězelo, se ani teď nepřestalo nenápadně natřásat. Najednou však čiperně poskočilo a vyškublo se mu z dlaně. Pak se rozprsklo po celé téhle nepatrné dutince světa a jako stříbrný déšť ji pri tom naplnilo tisíci osvobozených tónů.
A najednou opět nastal čas na strach.
"Hašepsuth!" Pokoušel se zavolat do rudého žáru, jeho výkřik však zanikl v perličkovém smíchu. Svět se otřásl a divoce se rozepjal do ruda. Rudá, rudá s černými stíny, kam jen se podíváš. Legolas zoufale vykřikl a marně se pokoušel nalézt oporu. Smích zatím sílil, řehtal se, přeléval, a křičel. Pak řval a řval v nespočtu zoufálých ohlušujících srdcervoucích výkřiků plných bolesti.
Už zase! Znova! Ne! Chtělo se mu zvolat, ale opět marně.
Hlas, který se potom ozval, jakoby ani nepatřil smrtelníkovi. Duněl a chroptěl, jakoby mluvila skála. Přeskakoval a skřípak a zněl odevšad. Přes to v něm neopmylně rozpoznal Hašepsuth Pelyňkovou zalykající se smíchem.
"Tak takhle to je! To ona tě dotáhla až sem! Chtěla s tebou mluvit! Chtěla se na tebe podívat. Ona! Ona!"
"Kdo?" Vykřikl princ roztřeseným hlasem a zoufale se rozhlížel okolo, jak se snažil nalézt původkyni toho hromového hlasu.
"Hašepsuth, kde jsi?" Pomoc! Pomoc!"
Zděšení ho ovládlo a on se z úpornou snahou pokoušel narovnat. Tragicky selhal a tak se alespoň plazil onou lepivou čvachtavou břečkou, bezcílně a nesmyslně, jakoby tušil, kudy a kam utíkat. Hašepsuth pranic nedbala na jeho směšné zoufalství.
"Darovala ti tělo! Každej kousek tvýho zasranýho bílýho masa pochází z její vlastní krve. A tys jejim darem pohrdnul! Řekni, jak ses odvděčil ženě, která tě přivedla do tohohle světa? Jen pověz! Jak se jí hodláš odvděčit?"
Legolas nechápal! Chtělo se mu ječet, sténat a prosit. Rudá tekutina se měnila v plameny, olizující jeho kůži a on se před nimi nesmyslně pokoušel uskakovat. Nechápal, kam Hašepsuth míří, ale tušil, že dokud jí neodpoví, její pomoci se nedočká. A tak vydechl to první co mu dávalo smysl.
"Ale... mluvíš o mojí matce? Moje matka... ona.. je mrtvá."
"Ne, ty blbče! Já nemluvila o tý bílý, ale o ní!"
Dvě šikmé vrásky vyskočily na elfově čele, jak na povel. Když nemluvila o ni tak o kom tedy.... Nestačil si pomyslet, protože řev se tak rozezvučel, že zahlušil dokonce i myšlenky. Už nezněl ani trochu bolestně a už vůbec ne zoufale. Jeho oči se samočinně stočily směrem, odkud vycházel a on najednou spatřil, že se krčí mezi stehny ženy. Obrovité, plamenně rudé groteskně kypré. Ženy tak nesmírné, až to vypadalo, že vyplňuje celý svět od obzoru k obzoru. Ženy neuvěřitelně ohyzdné a desivé s šupinatou kovově lesklou kůži, dračími pařáry a rohy stočenými na své obrovské lebce.
Ženy bez tváře!
Pak si ho ta obludná bytost konečně všimla a sklonila se k němu svým prázdným hladkým obličejem a on, ztuhlý děsem, ani nedutal.
"Podívej se líp!"
Řvala Pelyňková, ale on se za nic na světě nedokázal přinutit poslechnout jeji rozkaz. Nakonec se se zatajeným dechem a roztřesenou bradou odhodlal k dalšímu pohledu a v ten ráz ho přepadl smích. Jemný, obezřetný, tichounce perličkový. Před jeho očima se ta rozmazaná beztvará masa obličeje, která ještě před chvílí připomínala spíš kapku rosy rozpíjející se na víčkách, začínala měnit. Zaostřovat! Každý jeji kousek se navracel na své místo, každý rys se vyhlazoval a zakulacoval. Ta brada! Ty rty! Ty oči! Oči modravé, jak nebe! Byla to ona! Tvář ženy, která ho ještě před chvíli svírala v náručí a zpívala mu píseň.
Konečně pochopil! Úzkost z něj úplně nespadla, ale byla přebytá něčím novým. Hřejivou sladkou uklidňující... láskou.
"Ama!" Zašeptal!
"Dha! Všematka!"

Dodala k tomu Hašepsuth.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rozza Rozza | 29. srpna 2017 v 9:51 | Reagovat

HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁAÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Konečně, sláva, ať žiješ ty! Už jsem myslela, že jsi na nás zapomněla!
Tak a teď k samotné kapitole.
Byla dlouhá = velké plus.
Byla poučná = další velké plus.
Byla totálně úžasně skvěle božsky napsaná = SAKRA ÚPLNĚ ÚŽASNÁ KAPITOLA, PROČ SE S TÍMHLE VŮBEC OTRAVUJU! Bylo to prostě tak neuvěřitelně úžasný, o to víc, že jsem od tebe dlouho nic nečetla, že ti tu dlouhou přestávku odpouštím.
Ale to neznamená, že ti jí odpustím i podruhé, jasné? 😉

2 Melkora Melkora | Web | 30. srpna 2017 v 17:55 | Reagovat

Děkuji! Příště se pokusím  dodat novou kapitolu rychleji. Vzhledem k tomu, že už jsi mi jednou vyhrožovala teroristickým útokem, neberu tvé požadavky na lehkou váhu. :-D

3 Piňacoláda Piňacoláda | Web | 14. září 2017 v 16:01 | Reagovat

Měla bys napsat knihu, má to své kouzlo :)

4 Melkora Melkora | Web | 14. září 2017 v 18:44 | Reagovat

Děkuji! Jenže který blázen by mi to asi vydal? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama