Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola šestnáctá, První krok

5. července 2017 v 22:07 | Melkora |  Na Lovu
Dnešní kapitola je spíše povídací a nitro zkoumající. Možná se v ní dovíme, kde se vzalo Legolasovo přesvědčení vrhnout se vstříc vrrrčí smečce.

Rating G, napětí, dušezpyt





Když Legolas pronášel ta osudová slova, jeho hlas se nezachvěl, ani co by se za nehet vešlo. Byl pevný, klidný, sám sebou jistý. Kdyby měl někdo čas a náladu ponořit se do jeho jemného zvuku a nechat se pohladit jeho melodií, kdyby se někdo opravdu snažil rozmotat copánky všech jeho barev a nálad, jistě by za vší jeho naléhavostí našel i pár překvapivých vlákének veselí. Možná by mu dokonce zavoněl i jemnou, stěží znatelnou příchutí nedočkavosti! A pak by se onen průzkumník jisto jistě nechápavě zarazil a položil si mnoho zvídavých otázek. Ta nejhlasitější by nejspíš zněla, jak je možné třást se nedočkavostí tváří v tvář vlastní (téměř) jisté smrti!?
Skutečnou pravdu by se však nikdy nedozvěděl. Elfí princ nebyl připraven nic sdílet, ani vysvětlovat. Slova by se mu stěží vedrala na jazyk, aby vytvořila souvislou a smysluplnou větu. Myšlenky by se jen marně pokoušely seřadit do spojitého útvaru, jež by dával smysl komukoliv jinému, než jejich otci a zploditeli. Přes to však měl Legolas pocit, že jeho mysl nebyla nikdy jasnější. Nikdy otevřenější a svěžejší, nikdy přesvědčenější o vlastní pravdě.
Zatímco zbytek skupinky se ještě stále divoce dohadoval o jeho dalším osudu, aniž by se namáhal byť jen slovíčkem zeptat na jeho názor, v elfově hlavě to vřelo a pulsovalo. Jednotlivé vjemy tančily jeho myslí, bujné a opilé svou vlastní svobodou. Zarputile odmítaly řád a jistotu, kterou by jim jindy vnutilo přísné a disciplinované vědomí, které se teď však rozpustilo v růžovém oparu raghazové mlhy stejně neodvratně, jako kostka cukru v horké vodě.
Tak takhle to funguje! Stihlo ještě vyplodit, překotně a zbrkle, dřív, než se definitivně odporoučelo do nebytí. Jeho mysl byla dokonale otevřená. Nechráněná, jako sotva ochmířené ptáče hovící si v hnízdě. Dokonale přístupná hladové a chtivé vrrrčí duši, která se s ním srazila jako kámen, když šplouchne do vody.
Opatrně se rozhlédl po tvářích svých druhů. Najednou měl pocit, že jsou mu vzáleni na celé míle. Rachot jejich hrubých hlasů se rozmazával a sléval v jedno a vyřčená slova ztrácela svůj význam, ačkoliv mozek chápal všechno, co se za nimi skrývalo. Mluvily o něm! Jeho život byl v sázce! Ještě před pouhými několika okamžiky si toho byl až bolestně vědom. Chtěl se bránit. Byl umlčen! Svým vlastním ghumtug, který... jistě pro to měl rozumný důvod a byl přesvědčen, že jedná v jeho nejvlastnějším zájmu. I teď za něj bojoval, jak lev. A vítězil! Jenže se mýlil! Ach, jak fatálně se mýlil! Do elfovy mysli vstoupil blažený vyrovnaný klid. A vrrrčí přítomnost v ní byla stále zřetelnější a zřetelnější. Upíral pohled do těch žhnoucích divokých očí šelmy. Tak pronikavých! Tak výmluvných! Tak... Náhle si byl zcela jistý! Hovoří k němu! K němu a k nikomu jinému! Přišla kvůli... Přišla mu sdělit...
Ruka, která ještě před pouhou chvílí svírala rukojeť loveckého křiváku tak, jakoby byla odhodlána nikdy už ho nepustit, pomalu uvolnila své smrtící sevření, aby nakonec sklouzla z jeho hlavice a způsobně se položila podél těla. Jeho bránice sebou zaškubala v marném, včas potlačeném, pokusu o bezuzdný smích. Vzpomínka na Hašepsut Pelyňkovou mu při tom kroužila nad hlavou, jak dravec nad polem. Jak jen mohl být tak slepý? Tak hluchý?
Najednou začalo všechno dávat dokonalý smysl.
"Já.... já... Já to zkusím! Promluvím s nimi!"
Vyhrkl, až se v něm duše zachvěla. Pak už jen sledoval nevěřícné tváře svých druhů, naplněné pochybnostmi. V něm samém by se však nenašla ani jedna.
"Promluvím s nimi!"
Zopakoval pro jistotu, tentokrát však ,mnohem důrazněji a s notnou dávkou sebevědomí.
"Cože? Co to... co to plácá?"
Ozval se jakýsi hlas a jeho šokovaný majitel se obrátil na Marghula s pohledem, který řval, slyšel jsem dobře, nebo mě mámí smysly? Marghul nedokázal odpovědět.
"Aghar vadokanuk!" Vysoukal ze svého šokem staženého hrdla. "Teď sem jim tě vyrval z huby! Co to má... Chceš se tam snad sám vrhnout?"
Legolas si byl vědom jejich vytřeštěných nevěřícných pohledů. Byl si vědom i Rághulova útrpného šklebu. Byl si vědom vrrrčího bažení a touhy pernamentně přítomných v jeho vlastní rozplizlé a rozbředlé fea. A hlavně, byl si vědom i ohromného nebetyčného úkolu, který si právě sám chystal svalit na svá vlastní bedra. Jeho mysl, se najednou disciplinovaně scvrkla a zakulatila se do uzavřených hranic. Líně se převalující raghazová mlha, tak opojná a žádoucí, způsobně zústávala vně. Někde v nekonečné dáli se jako zářivá hvězda skvěl jeho cíl, střežený mohutnou vše objímající vrrrčí přítomností. A on k němu upíral svůj vnitřní zrak. Zdálo se mu, jakoby byl uzavřen v v dlouhatánském temném tunelu, osvětlovaném jen jasným bílým svitem na jeho opačném konci. Věděl, že se tam bude muset vydat.
"Projdeš zkouškou!"
Řekla mu kdysi Pelyňková a její slova mu teď bušila v hlavě, jako tisíce kovadlin. Když pak odpovídal na Marghulovu rozlícenou výtku, měl pocit, že mluví jejím hlasem.
"Uvažuj o tom! Uvažujte všichni! Když se teď budeme bránit, můžeme prohrát. Pak stejně zemřu. Nebo zemře někdo z nás. Když vyhrajeme, zemře někdo z nich. A my už nikdy nebudeme moct počítat s jejich pomocí. Když s nimi budu mluvit, možná neuspěju. Pak přijde v niveč jen můj život. Nebo uspěju a pak bude všechno v pořádku. Je to jediná rozumná možnost!"
Když Legolas domluvil, na vteřinu se kolem rozhostilo hrobové ticho. To jak skřeti, nepřivyklí na ten jasný zvonivý elfí hlas, tím méně na rozhodnou autoritu, jíž byl naplněn, převalovali a zkoumali ten rázný proslov, napřed ve svých uších a když mu to konečně dovolili, tak i v mozcích.
Jako první se opět ozval Marghul, jak jinak, než z důraznou námitkou.
"Ale...!" Zavřískl, hlasem rozechvělým panikou. "To... to přece nemůžeš! To se ti v životě nemůže..."
"Povést?" Dokončil Legolas za něj, tiše a s ledovým klidem. "Jsem přece Nagha. Sám jsi to říkal. Jako Nagha bych to měl umět."
Marghul náhle neměl co namítnout. Zmohl se jen na chatrné a nedomrlé,"ale...", které se neochotně vyštrachalo z jeho úst, aby se pak nepotřebně rozplynulo v ranní šedi.
"Ale co?" Kontroval elf a znělo to skoro, jakoby se pokoušel svému druhovi pošklebovat. "Ale to bylo jen jako? Ale ty jsi přece ghijak?"
Marghul mlčel!
"Ne, ty troubo!" Vštěkl za něj Rághul. Legolas prudce škubl hlavou ve směru toho hlasu.
"Dostat se do vrrrčí mysli neni jen tak! Cvičí se to léta. Léta! Rozumíš? A ty si teď myslíš, že nějakej blbej přivandrovalec si sem jen tak napochoduje a rázen bude umět to, co rodilí uruci?"
Legolas se vědoucně ušklíbl. Takže přece jen ghijak. Pomyslel si, ale měl dost rozumu, než aby tu myšlenku vyslovil nahlas. Namísto toho pronesl, pomalu a rozvážné s očima zabodnutýma do těch Rághulových.
"Když to dokážu, uznáš, že jsem Nagha?"
"Pche! Nikdy to nedokážeš!"
Z každého Rághulova slova ukapávaly porce jedu, Legolas je však ignoroval. Ignoroval i tu pohrdlivou nedůvěru, kterou byla zkřivená jeho tvář. Jemnou stopu nejistoty a pochybnosti, jenž jí také pokradmu prokmitla, však nepřehlédl.
Neodpověděl! Čas řečnění skončil. Teď bylo třeba konat!
Nikdo, dokonce ani Marghul se ho nepokoušel v nejmenším zarazit, když vykročil vstříc vůdkyni vrrrčí smečky. Nikdo ani necekl, nikdo si dokonce nedovolil ani příliš hlasitě dýchat. Skřeti stáli jak sochy, dokonale ochromeni tou neobvyklou podívanou. Legolas se po nich ani neohlédl. Jeho lovečtí druhové byly v jeho příliš zaměstnané mysli dávno degradováni na pouhý otravný šum na dalekém pozadí. V jeho vlastní duši bylo přeplněno. Byla tu Az... Az... se svými vyceněnými tesáky a hladovým žaludkem. Silná a neohrožená královna severu, svobodná jak vítr, neskrotná, jak oheň. Cítil, jak zuřivě buší na jeho vlastní fea utkanou z větru, světla a vůně květin. Věděl, že kdyby v něm bylo jen to, už by jí podlehl. Elfí nitro bylo příliš křehké, aby zvládlo čelit frontálnímu útoku bytostí Temnoty. Dávno pochopil, že je to právě tahle slabost, z níž se v duších jeho rodných bratří rodí strach. A tenhle strach, pečlivě potlačovaný a tajený, že plodí zuřivou nenávist Světla k Temnotě. Jenže on si dnes už byl jistý, že v něm je i něco víc. Alespoň v to zoufale doufal.
Z jeho paměti se vyloupla vzpomínka. Ostrá a jasná, jakoby nebyla vzdálenou minulostí, již zanechal kdesi u Črrných kamenů, ale opravdové tady a teď, odehrávající se přímo před jeho očima .
Byla to vzpomínka na Hašepsut Pelyňkovou. Na její, "projdeš zkouškou!"
"Právě jsem učinil první krok!" Pokoušel se jí v duchu odpovědět. "Teď se ukáže, zda ses ve mě nemýlila."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 6. července 2017 v 7:55 | Reagovat

Tak vidim , ze Marghul moze byt na odvazneho a vzneseneho elfa zatial hrdy,nech to skonci hocijako. Ja si myslim, ze im vytrie zrak a budu sa divit ☺

2 Rozza Rozza | 6. července 2017 v 21:52 | Reagovat

Odvážné, filosofické, zamyšleníhodné. Proklínám tě, teď budu dvě hodin civět do stropu a uvažovat nad smyslem života😉. Moc by mě zajímalo, co chce Az našemi elfíkovi sdělit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama