Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola sedmnáctá, Žena utkaná z měsíčního světla

11. července 2017 v 13:18 | Melkora |  Na Lovu
Minule se Legolas rozhodl čelit sám vůdkyni vrrrčí smečky. Dnes nás čeká malá retrospektiva, v níž se dozvíme něco bližšího o tom, proč si myslí, že to může dokázat. Má to co do činění s Hašepsuth Pelyňkovou, ale taky...

Rating G, jinak bez varování






Svítání v Buvolí osadě bylo tenkrát stejně sivé, stejně mlžné a stejně lezavé, jako to dnešní. Když se jím elfí princ konečně prodral a odhrnul závěs, který strážil vstup do čarodějčina stanu, okamžitě ho oslnila jasná záře. Uprostřed místnosti, na čemsi, co se na úprvní pohled zdálo být opracovaným čtvercovým kamenem , ve skutečnosti to ale bylo celé vyrobeno z hlíny, trůnila masivní kovová mísa, v níž to zářilo a plápolalo bílozlatými plameny. Plameny až příliš palčivými , aby byly živeny prostým, fádním všedním dřevem, jaké byli zvyklí přikládat obyčejní smrtelníci. Dokonce ani pach nebyl stejný. Postrádal tu známou povědomou stopu po jemném popelu, který se tak rád usazuje na nosních skořepinách, aby tam otravoval a dráždil ke kýchání. Tenhle čpěl něčím ostrým, průrazným a smrtelně nebezpečným. Něčím, co by rozhodně neztrácelo čas fádním šimráním nosní sliznice, ale bez váhání se prokutalo přímo skrz ni až k mozku, aby tam zasadilo jedinou ránu. Smrtící!
Legolasovi naskočila husí kůže a podvědomě zatajil dech. Jeho fascinované zraky, jakoby se nedokázaly odtrhnout od toho záhadného ohně, zíraly do něj, jak přikované.
"Co v nich vidíš, princi?"
Legolas sebou poděšeně škubl. Zvuk toho hlasu byl ostrý a připomínal nářek hodně starých a hodně rezavých pantů, které se nikdo už celá léta nenamáhal promazat. Poplašeně se otáčel, hledaje zdroj onoho hluku, jeho oči, ještě stále přesycené bílým ohněm, nepřivyklé na temnotu v níž se topil zbytek stanu, prostě odmítaly spolupracovat.
"Světlo je nebezpečná zbraň!" Pokračoval ten tajemný hlas, bez ohledu na princův vlastní neklid. "Když je ho moc, oslepí tě. Zabrání ti vidět věci tak, jaké ve skutečnosti jsou. Ptej se sám sebe, výsosti," - Legolasovi neunikla jemná, nenápadná posměšná linka, ukrytá někde hluboko, pod hlavní melodií onoho slova - "kdo tě oslepuje?"
Ta otázka udeřila o jeho hruď, jako mohutný kyj. V mysli mu najednou vyskočil obraz Thranduila. Jeho mocného, úchvatného otce, krále lesních elfů, zastiňujícího svou vznešeností i samé slunce. Vzápětí se zas rozplynula do nebytí a zanechala po sobě jen neurčitou, nic neříkající pachuť na jazyku.
Cizí hlas mu však nedaroval ani trochu času, aby si srovnal dohromady všechny souvislosti.
"Jen ten nejmocnější! Nejsilnější! Jen ten na sebe může vzít tíhu věčného světla. Jen on s ním dokáže zacházet s citem a spravedlivě, vedený svou nekonečnou moudrostí. Ale i on se nakonec pod jeho nesmírnou váhou ohne a zlomí."
Legolas překvapeně zamrkal. Co mu to jen připomíná? Jistě! Pověst o Burzumovi a Draut! Vládkyni světla a pánovi temnoty! Dávná vzpomínka mu prosvištěla myslí, jako by se mu tam prohnalo splašené čtyřspřeží. Tahle skřetí legenda, co mu kdysi vyprávěl Marghul, trochu připomínala elfí příběhy o paní Elbereth a Morghotovi. Ale... proč mu to... A kdo mu to...?
Pořád ještě nepřestával kroutit hlavou a pátrat očima, když v tom náhle z přítmí po jeho pravici vyloupl tolik povědomý obrys. Shrbený a bachratý, jen o málo světlejší, než okolní šedá tma. Vzápětí se od něj oddělila sukovitá hůl, která pomáhala té bytosti stát vzpřímeně. Pak kožešinová loktuše, potom na něj ze tmy jukl neforemný frňák, ne nepodobný borové šištici. Nakonec se objevila hrubá tvář zbrázděná vráskamy a zohyzděná bezpočtem bradavic.
Stála před ním Hašepsut Pelyňek v celé své kráse.
"Je to ta nejmocnější čarodějnice na pláních"
Šeptal mu Marghul, když se spolu vydali hledat její stan. Roztřeseně, jakoby mu sděloval nějaké nebezpečné a vzácné tajemství, zapovezené uším nepovolaných.
"Umí mluvit s mrtvejma!"
"Choděj za ní a řikaj jí... No... různý věci! Takový, který jsou pro živý neviditelný."
Dodal ještě, v odpověď na elfovo nevěřícné, "Cože?!"
Na svého druha však velký dojem neudělal, nepočítáme-li nakrčený nos a opatrný nenápadný úšklebek, které mu na tváři vykreslila nedůvěra.
Mrtví přece nemluví! Jejich říše je bezpečně oddělená od světa živých a jen jednomu se od počátků času povedlo uprosit pána jejich království a vrátit se zpět z hlubokých síní Mandosu.
Teď stál naproti té ženě, která o sobě pyšně prohlašovala, že veškerá omezení, která všeotec Eru nakladl na bedra smrtelníků, pro ni nic neznamenají a nevěřil svým očím. Ošklivost té podivné stařeny byla opravdu nesmírná. Přes to marně vzpomínal, že by se kdy setkal s někým, jehož ramena byla tak pevná, pohled tak sebejistý a páteř tak vzpřímená. Rozhodně ne, mezi elfy, ctícími krásu nade vše ostatní! Dokonce ani jeho otec ve svém královském majestátu nedokázal stát a hledět tak hrdě a tak důstojně, jako tahle prostá obyčejná skřetice, postrádající jak vznešený rodokmen, tak slavné předky, stejně jako půvab fány.
Bylo to fascinující! Nepochopitelné! A zároveň trochu děsivé. Kde se asi bere tahle nebetyčná pýcha? Z čeho čerpá zdroj a sílu? Dumal elf nechápavě.
Ona se zatím obrátila a zvolna zamířila na druhý konec místnosti, aniž by se obtěžovala podruhé pohlédnout na svého exotického návštěvníka. Stanem se znovu rozlehl její skřípavý hlas.
"Poslala tě za mnou Marghulova rodina. Abych prolomila kletbu, kterou jsi prej uvalil na Marghula."
Neznělo to jako otázky. Ta žena mu to oznamovala! Jemu, který byl přímým účastníkem oněch událostí.
Nehlučně se zasmála. "Nebo si to aspoň myslej! Při tom... já už na tebe čekám dlouho!"
V tom se k němu konečně obrátila a její oči se při těch slovech zabodly do těch jeho, jako pár dobře nabroušených dýk. Legolas měl náhle pocit, jakoby pohlédl do tváře nekonečna. Hlava se mu zatočila a hrdlo se stáhlo. Zalapal po dechu, ale cesta do jeho plic byla uzavřená.
Jediné, čím byly v ten moment naplněny veškeré jeho smysly, byla ona divoká vzdouvající se temnota, ty zběsilé, přes sebe se přelévající vlny bouřícího chaosu, které tryskaly z těch pichlavých očí naproti němu.
Náhle se rozhostivší ticho opět rozčíl až čarodějčin hlas.
"Teď byses měl ptát, jak vim, kdo seš."
A přidala hrozivé, "Legolasi, Zelený lístku, synu Thranduilův."
Z jejího hrubého hrdla se opět vydralo ono důvěrně známé "L'gh'laas", kterým ho někdy častoval Marghul, tentokrát to však neznělo ani trochu důvěrně a už vůbec ne, mile. Jeho rysy ztvrdly, dlaň se mu samočinně sevřela v pěst.
"Jak to víš?"
Vyštěkl, plný podezíravého nepřátelství. Ona se jen krátce zasmála a odvátila se od svého hosta, aniž by se namáhala s odpovědí. Místo toho se rozhodla věnovat pozornost jedné ze svých mnoha polic, přeplněných nejruznějšími tyglíky hrnci a karafami neurčitého obsahu. Až na občasné cinknutí bachratých keramických nádob o sebe navzájem, panovalo ticho.
Nakonec babice našla, co hledala. Obrátila se zpět k ohni a v ruce při tom svírala malou baňku uzavřenou korkovým špuntem. Vytáhla ho a do druhé ruky popadla lžíci. Zvolna se jala odsypávat na ni obsah baňky, což byl, jak se ukázalo, jakýsi sytě rudý prášek a při tom se pustila do řeči.
"Slýchám hlasy! Už tak dlouho, že si to ani nedokážeš představit. Patřej smrtelníkům i démonům. Bytostem mrtvým i nesmrtelným, co přebejvaj ve světě na dotek od nás a zárověň věky, celý věky vzdáleným. Bytostem z neviditelných světů, co se proplítaj s tim našim a přisávaj se na něj, jak pijavice. Napřed mě ty hlasy mučily a tejraly. Pronásledovaly mě svym sténánim a výkřikama plnýma bolesti. Vyčítaly a zraňovaly až do krve. Pronikaly do mýho spánku a nenechaly mi klidně spočinout. Budívala sem se zalitá potem a krví a proklínala celej svět. Až jednou za mnou přišla Černá Šatogtar, moje učitelka a řekla mi tu nejdůležitější větu mýho života. Řekla, podívej se na ně!Pohlídni jim do očí! Poslechla sem ji!"
Rudého prášku už bylo, podle všeho, na lžíci dost, dost na to, aby byl přesypán do titěrné mističky povalující se na hliněném hranolu poblíž mísy s ohněm. Teď přišel na řadu černý. Pelyňková bába mluvila dál.
"Trvalo dlouho, než jsem se jim naučila rozumět. A ještě dýl, než jsem se je naučila přivolával. Dodnes slýchám hlasy. A nejenom to! Vídám stíny! A někdy i tváře! Bytostí a tvorů, o kterých si ty ani nemyslíš, že by vůbec mohly existovat. Stačí udělat takhle!"
Její ruka najednou bez varování prudce vystřelila. Mistička, v níž už byly pečlivě smíseny obě substance, se vznesla, sevřená do jejích kostmatých prstů. Její obsah z ní vylétl a krátce se zablištil v záři bílých plamenů, dokud se s konečnou platností nepropadl do jejich žhavého středu.
Legolas poděšeně vyjekl a uskočil do temného bezpečí v hloubi stanu. Oheň zapraskal a s hrozivým blafnutím se vzedmul do výše, rozsévajíc kolem sebe štiplavý kouř. Plameny téměř olízly zašpičatělý strop stanu s kulatým otvorem uprostřed namísto komína. Byly krvavě rudé!
Všechno to trvalo sotva chvilku, než se zase způsobně navrátily do svého domova na míse, stejně oslnivé a nevinně bílé, jako před tím. Jakoby se nikdy ani nevzbouřily a nepokusily osvobodit z vězení ohniště. Nebýt hlasitého posměšného Hašepsutina chechotu , Legolas by snad ani nevěřil, že to, co právě spatřil na vlastní oči, se opravdu stalo.
Vlna ponižujícího studu se přehnala po jeho tváři, hrdle a nepřijěmně sevřela jeho srdce. Zahanbeně se vrátil na své místo a stíhal čarodějku jedním nasupeným pohledem za druhým. Ta si toho nevšímala.
"Možná tě zajímá," pokračovala, "proč ti to všechno vykládám."
Legolas překvapeně polkl. Její oči se opět obrátily k němu. Stejně hluboké, stejně pronikavé, stejně neodolatelné. Jenže teď se v nich odráželo ještě něco víc, než temné hlubiny, přeplněné zuřícím chaosem, hladovějícím po jeho krvi. Bylo v nich něco... naléhavého. Něco... zásadního, něco... co mu bylo nakloněno.
"Kdybys do naší osady přišel jen tak, poradila bych jim, ať se tě co nejrychlejc zbavěj. Zabít, prodat, cokoliv! Jen pryč s tebou! Na to, abys tady u nás zůstal, seš až moc horký zboží. Jenže to bych nesměla mluvit s ní."
Legolasova brada se nechápavě naklonila, víčka se tázavě zachvěla. Hašepsuth to neuniklo a ušklíbla se.
"Ve svých snech už sem viděla ty nejpodivnější nejneuvěřitelnější bytosti. Alespoň jsem si to myslela." Její hlas zněl najednou téměř zasněně. "Jenže pak jsem začala slýchat dupot nohou. Vlastně jsem dlouho nepoznala, že je to dupot nohou. Připomínalo to spíš šustění stébel. Nebo cvrnknutí motýlích křídel o okvětní plátek. Nebo našlapování mravence po mechu. A tak podobně! Ty nožičky byly zkrátka moc jemný!
Pak se k k tomu přidal i hlas. Byl tenkej a hladkej, jak med. Křičel a naléhal v cizí divný řeči, který jsem nerozuměla ani zblo. Tak jsem provedla obřad. Obětovala vlastní krev a ponořila se tak hluboko do nesvěta, jak jsem jen dokázala. A tam jsem ji konečně spatřila. Ženu, bělostnou, jako tyhle plameny." Kývla hlavou směrem k ohni. "Utkanou se světla, s vlasama barvy slunečních paprsků a očima jako nebe. Byla průsvitná, jako ranní mlha a objímaly ji zelený větve stromů."
Legolas zíral na čarodějku, brada se mu bimbala a s otevřených úst sotva vyšel nějaký zvuk. Zoufale se snažil nalézt přijatelný způsob, Jak tohle všechno vysvětlit. Jak ani na vteřinu nepřipustit, že by tohle všechno mohlo být něco víc, než bohapustá lež. Protože jinak... jinak...
Čarodějka v něm však četla, jak v otevřené knize.
"Já vim, co si teď myslíš!"
Pronesla s jedním ze svých typických úšklebků.
"Jeden nemusí bejt zrovna král chytráků. Stačí se na tebe podívat, aby přišel na to, jak asi vypadala tvoje nebožka máma."
A v ten okamžik se Legolas vzdal.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 11. července 2017 v 16:29 | Reagovat

Takze Legolas ma svojho anjela strazneho, inak by bolo po nom. Esteze jeho mama presvedcila bosorku Pelynkovu ☺

2 Rozza Rozza | 19. července 2017 v 11:03 | Reagovat

No, že je Legolas pod čísi ochranou bylo jasné téměř od začátku. Ale rozhodně ne tak jasně a přímo.
Kapitola mě velmi zahřála na srdci. K Legiho mámě mám velmi osobní vztah - temnota ví proč.
Díky moc!

3 Michelle Michelle | Web | 11. září 2017 v 20:33 | Reagovat

Zajímvavý nadpis.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama