Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola patnáctá, Rozhodnutí

27. června 2017 v 12:47 | Melkora |  Na Lovu
V minulé kapitole propukl mezi skřety spor. Spor o to, zda přinést smečce hladových vrrrků tu nejvyšší obětinu, obětinu na životě. Je ovšem pravda, že že se mělo jednat o život elfí, takže některé Buvolí lovce by taková ztráta nejen příliš nepálila, ba dokonce by ji skrytě uvítali. Ostatně copak není pravda, že elfí rasa je prokletá? Nezapudila snad Legolasova přítomnost buvolí stáda, kvůli kterým vyrazili na pláně především? V dnešní kapitole dojde ona patová situace svého rozhřešení.

Slash jen v náznaku, Dnešní kapitola je spíše povídací. Nebo hádací! Rating G





Legolas, připomínající solný sloup, nehybně stál a kmital očima z jednoho protivníka na druhého. Tyčili se proti sobě, jak dva kamenní obři, oba neústupní, do hloubi duše přesvědčení o své pravdě. Oba urostlí, širokých ramenou i plecí. Jen Marghul o něco subtilnější. S rysy o něco jemnějšími, pravidelnějšími, s širšíma, kulatějšíma očima. To hrubá, zjizvená tvář jeho soka ještě zrůzněná vztekem, byla úplně jiná. Děsivější! A Legolase dokonce napadlo, že i víc skřetí. Také mu - Eru ví, kde se to vzalo - letmo prosvištělo hlavou, že jeho druh je okouzlující. Dokonce i v hněvu! Jaká škoda, že přemýšlení o Marghulových půvabech bylo to poslední, na co by teď měl čas. Byla tu jiná myšlenka. Mnohem bližší, mnohem hrozivější, tížící jako Arda sama.
Myšlenka na smrt!
Smrt, která se najednou zdála tak neuvěřitelně blízko! Tak, jako hladová vrrrčí smečka, držící je v šachu.
Stačilo doslova natáhnout ruku a dotknout se. Dotknout se smrti v podobě obří vrrrčí samice s planoucími zraky a vyceněnými tesáky, které už se třásly na to, zabořit se do jemného elfího masa, jako nůž do dortu. A právě ty nakonec přivábily jeho pozornost. Ostré, jak nože, výhružně se lesknoucí, vlhké slinami. Hrůza, která se horlivě vzdouvala kdesi ve spodních patrech jeho duše se výbojně se hrnula vzhůru, činíce si nároky na jeho mysl. On jí však rázně zavřel dveře. Téměř násilím se donutil zůstat klidný, ostatně nebylo to poprvé, co se díval do tváře vlastní smrti.
Jeho ledově chladný mozek počítal.
Ponechán sám sobě, uvažoval, jistě by zvládl vyřídit jednu, možná dvě z těch nestvůrných šelem. Jeho luk sice neoplýval takovými kvalitami, na jaké byl zvyklý, jeho ruce však byly stejně pevné a jeho oko stejně jisté, jako kdykoliv před tím, bez ohledu na smrtelné nebezpečí, kterému byl momentálně vystaven. Jenže, pak zbývali ještě ti další tři a ti by bezpochyby jeho osud spolehlivě zpečetili.
Otázka ovšem byla, co udělá Marghul. Legolasův zrak opsal pomalý kruh, aby se opět vrátil ke svému druhovi. Ten mu pořád ještě nevěnoval ždibec pozornosti. Stál nehnutě s čelem obráceným směrem k Rághulovi a vztekle na něj vyplivoval jednotlivá slova, jedno peprnější, než druhé.
"Takže řikáš," pravil zvolna, "že deš proti Pelyňkový?"
Rághul se zhluboka nadechl, vědom si nezvratnosti takového prohlášení.
"Jo! Jdu! A proti každýmu, kdy by si dovolil tahat zkurvený elfy na posvátnou půdu východních lovišť."
Pak se obrátil k ostatním lovcům, snaže se z nich vydolovat špetku podpory.
"Proč jste tak ticho?" Rozeřval se. "Dyť to, sakra, všichni víte! Jak dlouho bude trvat, než to někdo poví nahlas? To ste si všichni nasrali do gatí? Řekněte, že je to jeho vinna!"
Rághulův obviňující prst se zabodl přímo doprostřed Legolasovy hrudi.
"To von zahnal pryč stáda!"
Ta věta zazvonila, jako úder kladiva na kovadlinu a zmrazila už tak téměř nehybnou skupinu lovců do podoby voskových figurín. Legolas cítil vyčítavou tíži pohledů, které se k němu opatrně obrátily. Nikdo, naprosto nikdo si netroufl prolomit mlčení a přidat se k Rághulovi, ale nenašel se ani žádný, který by ho okřikl. Jen elfovo čelo se nechápavě nakrčilo. On? Oni si myslí, že on... Jak by to...? Proč by to...? Copak to... jde?? Jenže teď rozhodně nebyla příhodná chvíle pídit se po vysvětlení. Rághul pokračoval!
"Je dobře, že jsou tady! Přišlo to akorát vhod!" Vyštěkl pohrdlivě. "Čim dřív se toho šmejda zbavíme, tim líp!"
A s těmi slovy jakoby v Marghulovi uzrálo strašlivé uvědomění. A spolu s tím v něm konečně vzkypěla všechna žluč, která se za tu krátkou dobu stihla nastřádat. Jeho nohy se vymrštily a mžikem překonaly tu krátkou vzdálenost, která ho dělila od jeho protivníka. Rty se mu nakrčily a odhalily hrozivé čelisti i rudé dásně. Bělma se zalila krví. Ruce se sevřely v hrozivá klepeta.
"Tys o tom věděl!! Ty hajzle! Tys to plánoval!!"
Nepřestával vřískat sápaje se po Rághulově hrdle. Toho náhlý útok překvapil. Stihl sice uskočit, ale už ne udržet rovnováhu. Nemotorně se zakymácel, nakonec si kecl na zem a zůstal tam sedět. Marghul by se jistě vrhl za ním, kdyby se konečně neprobral jeden ze skřetů a neodtáhl ho od jeho soupeře.
Ten muž se jmenoval Uthaluk a měl co dělat, aby rozzuřeného Marghula udržel.
"No tak!" Pronesl chlácholivě. "Tohle můžete nechat na nich." Kývl hlavou směrem k vrrrčí smečce. "Neusnadňujte jim práci." Pak pohlédl na Rághula, stále ještě dřepícího na zemi.
"Je to pravda? Plánovals to?"
Tázaný se ani nepohnul, jakoby věřil, že když povstane, pevná půda se mu ztratí pod nohama.
"A kdyby, tak co?!"
Odsekl v pokusu o obranu.
"Co?" Kontroval Uthaluk, stále se ještě snažící upokojit rozzuřeného Marghula.
"Jenom, že sis prosadil zavolat smečku. I když si věděl, že je to předčasně. A že si ohrozil nás všechny."
Na tohle jakoby azhrag najednou neměl co odpovědět. Jenže tenhle krátký stín nejistoty, co se mu přehnal přes tvář, neměl dlouhého trvání.
"Věděl, nevěděl!"
Zamručel nerudně, zatímco se přece jen pomalu hrabal ze země.
"Teď sou tady! Co na tom záleží!"
Kývl hlavou směrem ke smečce která nepřestávala zužovat kruh.
Hoďte jim toho zmetka a budete mít pokoj. Stáda se vrátěj a vy budete moct lovit."
Elfova ruka se sevřela na rukověti nože ještě o něco pevněji.
"Ty...!"
Soptil Marghul, který jakoby ve své zuřivosti ani nedokázal příjít svému nepříteli na jméno. Jenže Uthalukovy ruce byly jako pevná zeď.
Najednou i Marghula zarazilo hrobové ticho, které se linulo směrem od jeho bratří a vzpomněl si na hrozivá obvinění vzešlá z azhragových úst.
"To je hovadina!"
Zahulákal na ně ve snaze je probudit.
"To může bejt čimkoliv! Dokuď neuvidíme důkaz, je to jen jeho nesmyslnej blábol!"
Skřetí oči kmitaly tu po vrrrčí smečce, tu po sobe navzájem. Nikdo si netroufal promluvit. Až na Uthaluka!
"Ohrozil si nás všechny... Nic si nám neřek..."
Pronesl vyčítavě, jako svoje vlastní ozvěna.
"Rozjíždíš si tu vlastní akce. Bez ohledu na Pelyňkovou! Bez ohledu na všechny!!"
Překvapivě se zdálo, že právě tahle zmínka dokázala probrat strnulé skřetí sousoší k životu. V několika očích to zajiskřilo, několik hlav neznatelně přitakalo. Rághulovi to neušlo. Jeho sebejistota se začínala pomalu rozpouštět.
"A co chceš jako dělat?"
Vysoukal ze sebe pomalu s očima zapřenýma o Uthaluka. Marghul mu nedal příležitost odpovědět.
"Vy si dělejte, co chcete!"
Pronesl pevně, jako skála.
"Já se vodsuď ani nehnu!"
A jakoby svým slovům toužil přidat na váze, zakryl při nich svého druha vlastním vlastním tělem. V elfově mysli se náhle jako blesk zjevila vzpomínka. Bylo to onoho osudového jara na Hnědých pláních, kdy jejich cesta začínala.
Zabil byls kvůli mě ducha stepi? Zeptal se ho ten tenkrát a Marghul se jen ušklíbl. Teď se díval na jeho lovecký tesák, blýskající se v raním matném světle jako bojová zástava. Už znal odpověď!
"Margh..."
Vyhrklo jeho hrdlo bez jakékoliv elfovy spoluúčasti. Neměl sice sebemenší náladu na umírání, jedním si však byl dokonale jistý. Nestál o to, aby nejvyšší cenu zaplatil i Marghul. Ten však sykl jen přidušené, "Drž hubu!" a ani se na něj nepodíval.
"Si blázen!"
Odplivl si Rághul, zdaleka už ne tak sebejistý. Popadl svůj buben a pečlivě se při tom vyhýbal jakémukoliv přímému pohledu do očí Marghulových, tím méně Legolasových.
"Dělejte chlapi! Padáme vodsuď! Ať si tu ty dva cvoci třeba zhebnou!"
Už byl na půl cesty, když ho rázné, ne, zarazilo uprostřed kroku. Patřilo komu jinému, než Uthalukovi.
"Zůstaneš tady! Ty i všichni vostatní!"
"Tohle vyřešíme jako parta!" Dodal, téměř omluvně, když na sobě pocítil upřené pohledy všech zúčastněných. "Žádný sólo podniky nebudou."
"Možná..." ozval se tichý, téměř upejpavý hlas, jehož majitel zjevně pochopil Uthalukova slova jako výzvu k debatě, "možná... ty zmizelý stáda... co když za to vážně může von."
Další nepřátelský pohled se upřel na elfa.
"Ty zatra..."
Zuřící Marghul měl najednou další cíl. Už, už by se na něj vrhl, Uthaluk mu ale nedal příležitost. Jeho silné ruce v sevření nepovolily.
"Neviděl si důkaz, to je pravda! Neviděl si jedinej důkaz!" Pravil klidně. "A Pelyňková nic neřikala."
"Mohla něco přehlídnout..."
Další, kdo otevřeně zpochybňoval kompetenci čarodějky od Černých kamenů a to už něco znamenalo. Minimálně to, že pokud šlo o přítomnost proklaté rasy světla, veškerá stará osvědčená pravidla přestávala platit. Do Rághula jakoby to vlilo novou čerstvou krev.
"Co sem vám řikal?! Hoďte jim ho! Zbavte se ho! Co ztratíte? Co na něm záleží?"
"Marghulovi na něm záleží! A Marghul je jeden z nás!"
"Neni! Otrávil naše loviště bílym ohněm. Zradil nás!"
"Ne!"
To rázné slovo se chraplavě vydralo z hrdla, které až dosud zůstávalo tiché. Legolas se ohlédl za tím slovem a poznal tvář skřeta, co se na něj dnešního večera jako první přátelsky usmál.
"To tys nás zradil, ty hovado! Zavolal sis duchy stepi a naplánoval sis vlastní obětování. Bez nás! Proti vůli kmene! A teď chceš co? Obětovat i Marghula?"
Azhragovy oči se prudce opřely do elfího ghumtug, z něhož teprv před nepatrnou chvílí sklouzly a opatrně si ho přeměřovaly. Jeho ústa však zůstávala pevně uzamčena. Přestože brada se rozčíleně chvěla, přestože šlachy na jeho krku pulzovaly napětím. Něco jakoby mu bránilo vyslovit finální ortel. Jakoby si sám nebyl jistý, co jím vlastně má být. I když jeho póza zůstávala pevnou a sebejistou pózou mocného buvolího válečníka, nepatrné chvění jeho řas prozrazovalo tajenou nejistotu.
"Zruš to!"
Pokračoval ten vemlouvavý hlas, který se tak překvapivě jal horovat za zvláštní milenecký pár.
"Zruš to nějak! Vysvětli jim to! Promluv s nima! Sakra, udělej něco! Jsi azhrag, ne!? Tak si poraď!"
Rághul tiše polkl a váhavě se ohlédl po vrrrčí smečce. Našel jen spoustu vyceněných tesáků, hladově se blýskajících ve tmě a uhlíkových očí, planoucích výhružnou rudou, jak se každým okamžikem přibližují víc a víc. Pochopil, že lovcům už pomalu dochází čas!
Nakonec se opět obořil na své druhy.
"To je vůle vás všech?" Zeptal se, jakoby ani sám nechtěl věřit, že byl přehlasován. Několik hlav váhavě přikývlo.
"Jenže..." pokračoval Rághul pomalu. "Já... já už jim to slíbil!"
Vynesl to, jako svůj největší trumf!
"Už sem jim to slíbil! A rozhodně tu nechcípnu kvůli elfovi!" Rozeřval se už téměř zoufale.
"Možná!" Odvětil Uthaluk, klidný, jak den. "Ale chcípneš kvůli Marghulovi! Takže do toho!"
Uthalukovi svalnaté ruce ho nekompromisně popadly a vtáhly mezi hlouček na sebe natěsnaných uruků, z nichž většina už třímala v rukou své lovecké tesáky. Tiskli se k sobě zády a ostražitě sledovaly smečku, která se očividně hotovila k útoku. Boj se se zdál na spadnutí.
Pak se najednou ozval stříbrný melodický hlas toho, na nějž už všichni úplně zapomněli, přestože právě on byl jádrem a důvodem celého toho sporu. Když se to stalo, zanechalo to skřetí bojovníky úplně paf a neschopné odpovědi.
Ten hlas totiž říkal cosi neslýchaného a nemyslitelného. Nejistě, vyplašeně, jakoby ani sám netušil, zda si může dovolit takovou troufalost.
"Já.... já... Já to zkusím!" Zvonil odhodlaně. "Promluvím s nimi!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 27. června 2017 v 16:32 | Reagovat

Wau, tak taky zaver som necakala. Myslela som si, ze tato situacia nema riesenie. Ze vsetci skreti budu proti elfovi. Tesim sa, ze sa Marghula a Legolasa zastali. Ale, ze Legolas bude taky odvazny a chce sa postavit krvilacnej svorke, tak na to som zvedava...

2 Saurén Saurén | 27. června 2017 v 18:57 | Reagovat

Líbí se mi, jak se Legolas po počátečním šoku chápe iniciativy. Těším se co bude dál, kdo tenhle rozhovor dýk a tesáků přežije a koho oklovou stepní vrány.

3 Rozza Rozza | 27. června 2017 v 19:31 | Reagovat

Tím koncem jsi mě dostala! A...potěšila! Už jsem myslela, že lístek zůstane celou dobu mlčet jako hadrová panenka. Sečteno a podtrženo, poetické vystoupení Elíka Thingola se konat nebude.😉

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama