Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola dvanáctá, Veselý renegát

10. června 2017 v 18:46 | Melkora |  Na Lovu
Večerní probuzení po ranní erotice! Tato kapitola je převážně přemítací a nic moc se v ní neděje. :-) Rating je zvýšen ovšem spíš z principu.

Slash, Pairing Legolas/Marghul, Přemítání, Rating PG13





A pak přišel večer!
Na pláně se, jako pokaždé touhle dobou, vplížil chladný soumrak, dnes však o nepatrnou stopičku dřív, než včera. A zítra se opět přišourá stejně tiše a nenápadně jako dnes a opět malinko časněji, tak malinko, že jedna každá bytost zrozená pro sluneční svit, byť by den milovala celým svým srdcem, jen ledabyle máchne rukou nad ztrátou tak podružnou a nepodstatnou. A tak to půjde dál a dál dokud houževnatá temnota nepohltí všechen čas, co se dosud bezprizorně vznáší nad tímhle zapomenutým kouskem Ardy podobně, jako nad ním teď plachtí jemňounké nitky babího léta. Nastane věk chladu a stínu, v němž se den promění v pouhou kratičkou, popelavě ušmudlanou vzpomínku na léto. Hluboká sametově černá tma a vše spalující mráz na krátko prohlásí svou moc a vše, čemu v žilách koluje kapka pradávné živoucí Temnoty, zajásá a vzkypí bujarým nestydatým životem. Tím životem, který tolik děsí zářící děti jihu.
Jenže do to toho okamžiku zbývalo teď zdánlivě nedozírné moře času. Dnes se sluneční kotouč přeci jen ještě líně vyhoupl nad rovný obzor a pomalu, jakoby se ani jemu nechtělo z vyhřátých mlžných peřin, kutálel se nízko po obloze. Chabými paprsky při tom rozehříval černou střechu nízké chýše, ukrývající skupinku stepních lovců. Leželi tam namačkaní na sebe, jak hrášky v lusku, aby ve spánku neztratily ani špetku převzácného tepla.
Byly to ovšem podivné hrášky!
Hrbolaté, huňaté a střapaté a sytým hnědavým odstínem svých pletí i vlasů nápadně upomínající na poctivou hrst čerstvé mokré prsti. Jen jeden z nich, jakoby se odrodil a ojedinělé sluneční paprsky nakukující dovnitř dírami ve střeše to jen stvrzovaly. Jásavě poskakovaly mezi jeho zlatými, kovově lesklými kadeřemi, jakoby se shledávaly s rodnými bratry. Hladily jeho atlasovou pleť a klouzaly mu po hrudi, pokojně se vzdouvající pravidelnými příděly vzduchu a svým tancem ještě více zdůrazňovaly jeho jinakost. Až západ slunce propůjčil těm bledým lícím jemný nádech krve a plavé vlasy obarvil do rezava. Teprv pak se zachvěly i jeho oblé, neuvěřitelně dlouhé řasy. A ještě o chvíli později se k tomu zvláštnímu souzvuku nepravděpodobných barev přidala i šmolková modř jednoho páru elfích očí.
Princ mirkwoodský se právě probral z hlubokého ničím nerušeného spánku. Procitl svěží jak jarní vánek, dokonale odpočatý a plný sil. A jeho víčka se ještě ani doopravdy neodlepila od sebe, když jeho napůl spící zraky popatřili na tu hnědavou záplavu kolem něj a upomněly ho na tvrdou bolestivou skutečnost jeho života.
Je renegát! Z poutníka, který se na čas strategicky spojil s nepřítelem, aby prospěl svému lidu, se pomalu vyklubal zběh, co s nepřítelem nejenom líhá, ale činí tak zcela nestydatě před lačnými slechy a kdo ví, téměř jistě i před zraky jeho soukmenovců.
Měl by být zahanbený! Měl by se stydět až do morku kostí a proklínat den, kdy ho matka přivedla na svět.
Hluboce vydechl a pak udělal něco, co by na jeho místě nikdy neučinil jakýkoliv jiný elf, ať už by pocházel z kteréhokoliv rodu, z jakéhokoliv koutu Ardy.
Znovu zamhouřil oči a ze široka se spokojeně usmál.

Byl to večer jako každý jiný! Skřetí lovecká jednotka se, jako obvykle, spěšně sbalila a bez zbytečného otálení, či řečnění se vydala na cestu. Step byla široká, rozlehlá a buvolí stáda rozhodně nechystala vběhnout jim sama přímo do náručí. Čekala na ně dlouhá cesta a nesmírná kupa práce.
Legolas nebyl mezi nimi pražádnou vyjímkou. I on si posbíral své zbraně a navěsil na sebe veškerou bagáž, připravený udělat spolu s ostatními vějíř a svižným vytrvalým poklusem pročesávat přidělený kus planiny. Ani pro něj neměla být tahle intimní tmavo šedě rozbředlá jednotka času ničím vyjímečná. I dnes byla naplněna spoustou rozpačité nejistoty, neurčitých obav a výčitek svědomí. I dnes se jeho tvář opatrně odvracela od ostatních skřetích lovců a její majitel při tom nenápadně vyhledával bezpečí Marghulovy blízkosti. Jenže pocity, co se v něm vzdouvaly dnes, byly, oproti obvyklému stavu věcí, natolik protichůdné a natolik svárlivé, že kdyby jim nebohý elf býval dovolil přiblížit se k sobě na příliš malou vzdálenost, jejich náhodný dotyk by nepochybně způsobil, že by se elfský mozek rozprskl v jednom mohutném vše ničícím výbuchu vášní.
Začalo to už včera. Když se v jeho zoufale odhodlaném srdci poprvé zrodilo to zrádné pomyšlení. Pomyšlení na horký vnitřek Marghulova těla a jaké by to bylo do něj proniknout. Ucítit ho zevnitř a nechat se jím sevřít, jako sladkým vězením. Samozřejmě, že dávno věděl, co a jak. Marghul mu kdysi všechno důkladně vysvětlil a vzápětí i přičinlivě doložil několika názornými ukázkami. Legolas nemohl popřít, že ho tahle zvláštní věc nezarazila. Že v něm nevyvolala obezřelou nedůvěru a ostražitost. Vždyť na první dojem působila tak... nepatřičně. Necudně!
Ale Marghul byl naštěstí trpělivý a zručný učitel. A Legolas zase zvídavý a učenlivý žák, který rychle pochopil, že pokud jde o rozkoš, jsou si všechny části jeho těla dokonale rovny. A důvěrnost, blízkost toho aktu, nepřekonávalo ji nic, co dosud s Marghulem dělali.
Jenže, když pak přišlo na to oplatit darovanou slast, nedokázal se k tomu přimět. A Marghul moudře nenaléhal. Nikdy se na to neptal, nikdy se k tomu nevracel, ačkoliv Legolas cítil, že ten nevyřčený nechápavý otazník se mezi nimi bimbá, jako uzrálý oběšenec
Jenže k některým věcem se prostě nedokázal přimět ani teď. Bylo to směšné a nedávalo to smysl, ale někde hluboko v jeho duši, na místech kde se ukrývalo svědomí, hlodalo podivné pomyšlení, že dokud on není ten činný, dokud je s jeho tělesnou schránkou jen nakládáno, dokud je tím hlavním pachatelem je Marghul, tak jsou věci ještě jakž takž v pořádku. Že cestička k návratu je sice křivolaká a trnitá, ale že se tam někde na jejím konci ještě přece jen někde krčí jeho staré já. Já, které bez poskvrnky obstojí před přísnými zraky elfské rady v čele s jeho chladným, jak skála pevným otcem.
Obával se, že by se nikdy nedonutil názor, kdyby měl na výběr. Jenže včera na výběr neměl.
Když se pak s Marghulem, pevně přitisknutí jeden k druhému, uložili ke spánku, začaly se od ohně, pomalu, jeden po druhém trousit jejich společníci. Zatímco jeho ghumtug už dávno spokojeně pochrupoval, Legolas ještě stále ostražitě mhouřil oči, tělo napjaté, jako strunu, která sebou pokaždé lehce škubla, když se někde poblíž, vedle, nad, pod, či ob něho svalilo další vyčerpané a k smrti utahané skřetí tělo.
Vlastně ani netušil, co od nich čeká. Jen si byl jistý, že někde pod srdcem ho svírá a natahuje sice nenápadný, přes to ale ryzí pocit hanby a provinění. Jeho hlava spočívala pod Marghulovým podpaždím a ruku měl láskyplně přehozenu přes jeho širokou hruď, jíž se on před usnutím ani nenamáhal zahalit svou kytlicí. Legolasova touha znovu se cudně zakrýt však byla silnější, takže byl už zase řádně ustrojen. Přes to, nebylo pochyb, že své skřetí druhy neopije rohlíkem. Všichni do posledního střapatého uruka věděli, co se tu právě odehrálo. A jak jeden po druhé kapali, jak mouchy v zimě, jednomu každému to bylo ukradené.
A to byl zvláštní nezvyklý pocit, o němž Legolas netušil, jak se s ním vypořádat.
Naštěstí, nový západ slunce rozhodl za něj.
Zatímco tedy onoho tuctového, ničím nezajímavého večera vykonával všechny přípravy nezbytné k řádnému opuštění tábora, jeho protivný řvoucí démonek jménem špatné svědomí se nepřestával ozývat. Stejně mocně, jako ještě včera touhle dobou. Pištěl a kňučel a vůbec vydával spoustu otravných zvuků, které měly rozdrásat elfí mysl a zatnout své drápky do jeho vnitřností. Jenže něco v něm tohle odporné zvířátko zakrylo a zadusilo, jako poctivá těžká huňatá přikrývka. Bylo to mohutné, hřejivé a příjemné a zcela jistě to nepocházelo z Legolasovy hlavy. Ne, tahle zvláštní věc se hnala zdola a bylo to, jako když ze země tryská horké vřídlo. Ta věc byla vzpomínka! Vzpomínka na tvar, na horkost, na sevření a horký dech na své tváři. A hlavně na to vláčné poddajné tělo, kterého se zmocnil jako něžný dobyvatel a které se mu tak ochotně a dychtivě vydalo, jakoby to byla ta nejsladší věc na světě. A ať si mu do uší pištělo cokoliv, tahle vzpomínka to spolehlivě přehlušila. A byla to také ona, kdo mu na tváři vykouzlia nenápadný úšklebek, vypnul mu hruď a bradu sebevědomě pozvedl k nebi. Ta bytost, která vykoukla z chajdy a teď si to štrádovala po okolí, nenašlapovala lehkým krokem lesního elfa. Ne! Tahle se ledabyle klátila a rázně podupávala, jakoby jí patřil svět. V tomhle najednou začla mnohem víc připomínat... skřeta!
Stává se z něj skřet! Rozezvučelo se v Legolasově mozku. Ještě včera by ho tohle pomyšlení hrubě poděsilo. Dnes však jen o trochu roztáhlo jeho už tak dost přidrzlý škleb. Na mysl mu vytanuly některé ze starých uruckých pověstí tak, jak mu je Marghul vyprávěl.
Jistě! Vždyť přesně takhle se to podle jeho druha přihodilo. Žádné mučení, žádná černá magie, jako ho přesvědčovali doma! Prý se to stalo... jeho mozek začal ihned stydlivě přemýtat o vhodném výrazu... postaru! Tak to Marghul doslova řekl. Dle něho vznikli skřeti "postaru". Což byl takový krycí název pro to, co spolu dělali včera ráno. Pokud je na té pověsti skutečně něco pravdy, existuje tady nějaká možnost, že by se to přihodilo i jemu? Zvířátko vztekle zapištělo, vychládající zřídlo v elfově podpalubí ho však znovu zpražilo.
A pak se událo něco ještě zvláštnějšího. Jeden z jeho společníků po něm vystřelil nenápadně poťouchlým pohledem, který jiskřil, jako plameny svíčky. Neříkal, ale přímo křičel cosi jako, "já vim, ty bejku, co jsi dělal dneska ráno. Měl jsem to přímo pod nosem."
Legolasovi se zúžilo hrdlo. Za tu dobu, co patřil ke kmeni Buvolů, už se naučil rozpoznávat jisté nuance skřetího společenského chování a tohle byl nepochybně projev náklonnosti. První co za tu dlouhou dobu zažil.
A on mu ho vesele oplatil.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rozza Rozza | 11. června 2017 v 10:01 | Reagovat

FANTASTICKÝÝÝÝÝÝÝ!
Ehm...pardon. Tohle mi trochu ujelo. Každopádně jako vždycky úplně SUPER a těším se na další článeček... Ale to už je asi rutina😀. Nevím proč, ale úplně mě fascinuje představa šklebícího se Lístka...hmm😉.

2 Saurén Saurén | 11. června 2017 v 19:21 | Reagovat

Super, jsem zvědavá, zda se proces skřeti-fikace spustí po tolika letech od stvoření Ardy. Možná ne, možná by na to s Lístkem musel ulehnout Melkor, možná by to zabralo víc generací...možná...

3 Melkora Melkora | Web | 11. června 2017 v 20:38 | Reagovat

[1]: Děkuji! A pokud jde o to, vyjadřovat obdiv k mému dílu, tak klidně ujížděj dál :-)

[2]: No... Jistě to nebude snadné, ale Marghul naštěstí není z těch, kdo by to vzdávali, takže pokusy o skřetifikaci budou pokračovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama