Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola třináctá, Duchové stepi

15. června 2017 v 10:17 | Melkora |  Na Lovu
V minulé kapitole jsme hráli na lehkou strunu. Ale nesmíme zapomínat, že kmen se nevydal na pláně kvůli veselým tělesným radovánkám. Ne, jsme tady za lovem! A ten se nedaří a nedaří. Situace se stává kritickou a je na čase učinit zoufalá opatření.

Slash, Legolas/Marghul, ale tentokrát jen náznakem. Skřetí kultura, skřetí mytologie, užívání omamných látek za náboženskými účely.









Nad chladnou stepí panovala bezměsíčná noc, jejíž sazová temnota se nenápadně mísila s černí mokré půdy, až nebylo patrné, kde začíná jedna a končí druhá. Pak to všeobecné temno najednou rozčísl jas ohýnku. Malého, nicotného, sesmoleného jen z toho, co dala okolní travnatá a křovinatá krajina. Přes to jeho zlatorudé jazyky působili v onom moři vlnících a vzdouvajících se stébel jako mohutný maják. Maják, který byl tu a tam zastíněn temným obrysem některého ze skřetích těl, plovoucími tím mořem, jako koráby. Ohnivá záře nerušeně pelášila do všech stran a v patách se jí hnal tichý rytmický zvuk bubínku, do kterého bušil pár tmavohnědých rukou. Až zblízka, když zdánlivě neprostupná hradba černočerné tmy přestala být pro neuvyklé oči překážkou, začalo být patrné, co se vlastně děje. Náhodný pozorovatel by býval popatřil na divoký tanec, vířící v nekonečných kruzích kolem onoho skrovného ohýnku, kterému jen nezvykle tiché bubnování určovalo rytmus. Tanečníkům se zdvihala pára od úst a stoupala i z jejich obnažených ramen a plecí. Černé panenky odrážely rudou barvu plamenů, ruce, kmitající a vzpínající se tu nebi, tu se nořící dolů k jejich nohám, se leskly rudou krví.
Nebylo skřetí nohy, která by zůstala nehybná. Všichni lovci svižně podupávali a hopsali do rytmu bubínku a máchali při tom svými bujnými hřívami tam a sem. Dokonce i bubeník co chvíli odlepil paty od země a zašoupal podrážkami, jakoby mu bylo líto, že musí stát.
Jen jeden jediný z uruckých lovců se nepřidal k tanci. Jeho ohromná černá silueta se rýsovala proti ohni, zatímco on se, se strnulostí sochy, hřál v jeho žáru. Třeštil při tom do plamenů své stále rozostřenější zraky a cpal si do úst jednu šištici raghazu za druhou. Jeho čelisti líně přežvykovaly, zatímco on splachoval jeho hořkou pachuť novými a novými loky pálenky. Dlouho mlčel jako zařezaný až konečně, po době, která se zdála být dlouhými věky, se jeho hrdlo rozechvělo harmonickým chrčením. Napřed tichým tak, že stěží připomnělo odkašlávání. Pak pomalu sílícím na úroveň hlasu a pak ještě víc a víc, až se jeho drsná melodie rozletěla nad stepí, jako pták. Ostatní hrdla se pomalu přidávala v dokonalém souznění. Víření kolem ohně pomalu sláblo a zpomalovalo, až konečně ustalo.
Pak se to statné tělo konečně zvedlo, zprudka a s průbojností vichřice se vrhlo kupředu, jakoby ani samo nebylo skřetem, ale rozzuřeným buvolím samcem. Ten prudký výpad budil hrůzu nejen svou silou, ale byl doprovázen i hlasitým skřekem, z něhož by ztuhla krev v žilách i těm nejodvážnějším elfím válečníkům. Široká dlaň se natáhla a popadla kruh velikosti kola od vozu potažený vyčiněnou buvolí kůží, co se dosud bezprizorně povaloval opodál. Prsty se sevřely v obrovskou pěst a bez váhání udeřily do jeho středu. Zvuk, který vydala napjatá kožka se roznesl po stepi výhružněji, než by dokázal zvuk hromu. A pak zas a znova! Ač to bylo k neuvěření, vibrace skřetího hrdla ještě zesílily, až se zdálo, že rozechvěly i samotnou zemi. Pak se, jakoby odnikud, zjevili jakési dřevěné řehtačky, které se burácivě rozdrnčely ve všech skřetích rukou a celý ten chorál vzlínal a splétal se jako tisíce drobných copánků nad jejich hlavami, vysoko v chladném vzduchu, aby se pak rozběhl do všech širých koutů stepi.
Ten vzkaz nebyl určen pro uši prostých skřetů a tvor, který ho posílal k nebi nebyl nikdo jiný, než nejzručnější a nejschopnější z lovců, Rághul od Černých kamenů.
Obřad zvaný azhgar dhatur byl v plném proudu.

"Eště je na to brzo!"
Vyštěkl jeden z uruckých lovců, když ten návrh zazněl poprvé.
"Blbost!" Trval na svém Rághul, slovy ostrými, jak břitva a tvrdými, jak kámen.
"Je to tak akorát! Vlastně už jsme správnej čas skoro prošvihli."
"Vidíš tady snad nějakou buvolí stopu? Vidíš tady jedinou blbou buvolí stopu?"
"Klid! Nemůže se nic stát. Pokud jsou tu voni, budou tu i buvoli."
Rághul uzavřel rozmluvu chladný, jako led a dokonale sebejistý. Bylo rozhodnuto!
Legolas se s němou otázkou v očích obrátil na Marghula. Ten mu však pohled neopětoval. Elf si nemohl nepovšimnout jeho tváře náhle proměněné v nehybnou masku, upřenou směrem k dohadující se dvojici. Nádech znepokojení a ostražitosti, co se v ní zračili, vyvolal notné obavy i u elfa.
"To je... pustil se Marghul do přerývaného vysvětlování po té, co konečně vzal na vědomí druhovu existenci, "to.. je... takovej... no, způsob."
Vysoukal za sebe nakonec.
"Jak se dorozumívat s duchama stepi."
Dodal a po chvíli přidal ještě mnohem hrozivější, "a vyvolat je!"
"Menuje se to...," a pak padla ta zvláštní slova, která se nepodobalo ničemu, co Legolas kdy slyšel a čemu by rozuměl. Otřásl se a znovu obrátil zrak k dohadující se dvojici, která se nyní už rozrostla na dohadující se skupinku, aniž by opravdu vnímal jejich hlasitý spor.
Azhgar dhatur! Zvuk onoho podivného zaklínadla proletěl elfovýma ušima, jakoby jim cestou ani nepřekážel mozek. Ten už byl nyní vyplněné zcela jinými úvahami. Duch stepi, burácelo mu myslí v místech, kde se obvykle ukrývaly pradávné vzpomínky. Teď se tam jeden za druhým zjevovaly staré obrazy jejich osamělého putování po Hnědých pláních v časech jejich společného vlahého jara. Především pak jeden, který svou děsivostí dalece překonával všechny ostatní. Byla to vzpomínka na noc, v níž, bezbranný a se svázanýma rukama, čelil největší a nejnebezpečnější šelmě Středozemě, vrrrkovi. Jak zázrakem tenkrát uspěl a dokonce se mu naskytla jedinečná příležitost ho usmrtit. Jenže Marghul mu v tom rázně zabránil. I když to znamenalo riskovat oba jejich životy.
Duch stepi, tak onehdá jeho skřetí druh nazval tu krvelačnou šelmu. Nemůžeš zabít ducha stepi! Zařval na něj a jemu nezbylo, než složit zbraň. A teď tady ta vzpomínka byla znova a s ní i vyhlídka na další setkání s oněmi děsivými přízraky noci.
"Ale... proč?"
Hlesl a jeho tichý hlas se málem ztratil mezi rozjitřenými vzrušenými hlasy skřetů. A Marghul se pustil do vysvětlování. Přidušeně, jakoby i on sdílel druhovy obavy.
Že prý tohle je způsob, jak se loví. Přivolá se smečka, která štve buvoly po pláních přímo proti čekajícím lovcům. Z jedný strany běží voni, z druhý se na ně vrhnou uruci. Z výsledku pak těží stejně obě strany. Duchové i hai, tedy skřeti. Někdy se smečka požádá, aby nadehnala vzdálená stáda, ale vždy až tehdy, když už se o stádech ví. A obvykle to nebývá soukromá iniciativa jednoho azhrag, ale shodnou se na tom všechny skupiny na pláni. Nebo se jim aspoň dá včas vědět.
"Azhgut dokážou bejt zatraceně nebezpečný!" Dokončil Marghul, jakoby to nebylo zjevné. Přivolat je, to je prý úkol pro azhraga.
A azhrag byl v tomhle případě, kdo jiný, než Rághul.
"Někdo, kdo se z duchama dorozumí."
Opět přičinlivě vysvětlil Marghul svým typicky strohým přímočarým způsobem.
Debata pokračovala neméně bouřlivě, až nakonec po chvíli zvítězila Rághulova autorita prostředníka mezi duchy a hai. Takže bylo rozhodnuto, že ta věc s tím divným jménem se uskuteční a že to bude dnes.

A tak nyní Legolas, neznalý náležitého postupu, posedával opodál, ukrytý v hluboké půlnoční tmě a pozoroval dění u ohně. Začalo to obětováním hrstky drobných stepních tvorečků a pokračovalo tichým sdílením těch několika málo šištic raghazu, donesených až sem a bedlivě opatrovaných v některé z četných skřetích kapes či mošniček. Elfí pozorovatel při tom doslova vnímal to podivné napětí a nejistotu, která se rozhostila mezi lovci, přestože rituál, který se chystali provést byl prastarý, prověřený a léty odzkoušený. Jen Rághul sršel sebevědomím. Okamžitě zaujal čestné místo u ohně, odkud se jal dirigovat ostatní druhy a usměrňovat jejich aktivity. Byl při tom tichý důstojný, rozhodný a sebejistý.
Azhrag, jak má být! Napadlo Legolase, až na to, že čím víc a důkladněji Rághula pozoroval, čím víc se vpíjel do tvrdých rysů jeho tváře, čím hloub se nořil do jeho skelných, jako led chladných očí, tím urputněji se ledový chlad rozléval i v okolí jeho vlastní srdeční krajiny.
Něco nebylo v pořádku! Něco na tomhle skřetovi ho zneklidňovalo až do samé podstaty jeho bytí. Oklepal se a přitáhl si blíž svůj plášť, jakoby zima, která ho roztřásla, přicházela zvenku a ne zevnitř. Nedokázal se zkrátka oprostit od neurčitého pocitu, že něco je zoufale špatně, aniž tušil co a proč.
A pak se konečně rozezněl buben!
A dědic skvělého lesního království si najednou nedokázal pomoci. Civěl na ten rituál naplněný divokou nezkrotnou vášní a nechával se jím pomalu a nenápadně pohlcovat. Netušil, co se to s ním děje. Snad za to mohla ta drobná šištice raghazu, kterou se uvolil sežvýkat, snad to mělo co dělat s těmi několika hlty pálenky, které mu už teď nebezpečně stoupaly do hlavy. Věděl jen, že ta věc s tím divným jménem, to co se zuřivě a bez ptaní hrne do jeho duše všemi dostupnými cestami, všemi smysly, je zhmotněním něčeho, co v něm žilo, už celá staletí. Tiché a nenápadné utlačované a opomíjené. Věc, která se tiše styděla na samém dnu jeho existence a neměla jméno. Teď se rozezvučela a rozjásala, jakoby oslavovala návrat domů.
Bubnování pokračovalo a s ním i melodické chrčení vyluzované skřetími hrdly. Drsná hrubá píseň se znovu a znovu rozléhala stepí a odpovědí jí znovu a znovu bylo jen strnulé ticho. Tanečníků se pomalu začínala zmocňovat nespokojenost a s reptavým brbláním se obraceli na bohorovného Rághula. Ten jejich výtky odbýval pouhým mávnutím ruky. Jenže čas se nachyloval čím dál tím víc a hvězdy na bezmračném nebi se pomalu chystaly začít blednout. Až když už pouhá nelibost hrozila přerůst v otevřenou revoltu proti osobnosti samého azhraga, všichni sebou jak na povel trhli. Ze severu jim v ústrety pelášil zvuk jen stěží hlasitější, než pouhé šustění trávy ve větru. Všechna těla ztuhla, všechny hlavy se natočily severním směrem, protože, ač ho sotva slyšeli, nemohlo být sebemenších pochyb. Takhle zní jedině vrrrčí vytí.

První, kdo se vzpamatoval, byl Rághul. Kdo jiný, než Rághul! Sevřel pevněji svůj buben a zprudka do něj udeřil. Pak se jeho ohlušující vřískot vydal vstříc vzdálenému vrrrčímu volání a to mu odpovědělo. Chvíli se oba hlasy přetahovaly o nadvládu nad chladným nočním vzduchem rozprostírajícím se mezi nimi. Vzdálené vytí se mezi tím hrozivě blížilo a násobilo novými vrrrčími hrdly. I k Rághulovi se po chvíli opatrného váhání opět začali přidávat ostatní lovci. Napřed tiše a nesměle, pak se jejich spojené hlasy radostně vrhly vstříc těm vrrrčím, aby se ty dva nezkrotné zvuky v půli cesty srazily jako dva roztoužení milenci. Vytí sílilo a sílilo a Legolas se rozechvěl, jak list osiky.
Jsou tady! Tepalo jeho vědomím!
Jsou tady, skryti hlubokou temnotou a pozorují je. A už brzy, brzy se z ní vyloupnou, jako jádra z ořechů a oni jim budou stát tvářemi v jejich rozšklebené zubaté mordy.
Vytí ustalo! Pak, jako na povel ztichli i skřeti. Rozhostilo se ticho, které neuvěřitelně kontrastovalo s předchozím ohlušujícím řevem. Svět jakoby zamrzl v jednom nepatrném děsivém okamžiku.
A pak se to stalo!
Napřed se objevily rudé odlesky zraků opatrně pableskující v bezpečné vzdálenosti od ohně. Legolas napětím ani nedýchal. A pak se konečně jeden pár těch ohnivě žhnoucích živých uhlíků vydal kupředu. Ve světle plamene se zaskvělo mohutné vrrrčí tělo. A pak další a další, dokud jich nebylo celých pět.

Smečka, nyní tichá a pokojná, zdárně dorazila na místo setkání.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 15. června 2017 v 10:31 | Reagovat

Nádhera, cítila jsem se při čtení jako kdysi  v mládí v paralelní dimenzi při čtení Mayovek. Ale "indiáni" jsou nádherní, dredatí, snědí, pansexuální uruci, takže je to lepší počtení než Mayovky. Najs!

2 Rozza Rozza | 15. června 2017 v 19:47 | Reagovat

Takže, tady máš svou obvyklou dávku výkřiků obdivu, žádostí o pokračování a té omáčky okolo😀. Úplně jsi mě do toho tance vtáhla, přísahala bych, že ještě před chvilkou jsem cítila žár ohně, vůni raghazu...
Sakra, mě už asi vážně šplouchá na maják. Každopádně : ÚŽASNÉ, SKVĚLÉ, BÁJEČNÉ a další přídavná jména si nechám napříště😉. Jen tak dál!

3 Melkora Melkora | Web | 16. června 2017 v 11:50 | Reagovat

Srdečně děkuji! Aktualizace bude následovat :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama