Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola čtrnáctá, Pelyňek

22. června 2017 v 20:40 | Melkora |  Na Lovu
V ďábelském intemezzu jsme se dozvěděli, že vrrrčí smečka je ochotná našim lovcům pomoci v honbě za buvoly. Vyžádá si však za to strašlivou cenu. Elfí obětinu! Přistoupí lovci na tenhle obchod?

Slash jen náznakem, spíše napětí. Další originální skřetí postava





Vrrrčice se jmenovala Harzhmagoth a byla to stará známá Buvolího kmene. Snad už stokrát se, v doprovodu skřetích lovců, vydala po stopách obrovských nespočetných buvolích stád. Snad už stokrát ji na sliznici jejího citlivého čenichu zesládl pach buvolího pižma, zatímco se neúnavně hnala za jeho vábením. Štvána pravěkým nutkavým pudem predátora, stejně tak jako mnohem pragmatičtějším hlodavým sevřením v jejích útrobách, které dohání až k šílenství, a které dokáže vyčarovat jen dlouhý krutý mnoho dní neukojený hlad
Legolas to všechno věděl!
Na okamžik se to mihlo jeho strnulou myslí, příliš ohromenou osudovou tíhou Marghulova sdělení, než aby se dokázala spořádaně vzepřít a čelit tomuhle novému naprosto neočekávanému a naprosto omračujícímu nebezpečí.
Snad za to mohla ona neblahá šištička raghazu, snad těch pár loků pálenky. Nebo možná jen ten náhlý otřes. Ale v jeho mozku, teď celém rozbředlém a blátivém, se na kratičkou chvíli zjevilo ještě něco dalšího, co jakoby téměř jistě nepocházelo od něho samotného.
Byla to neodolatelná palčivá touha, po horké, rudé krvi, jejíž ostrá kovová chuť hladí jazyk, jak nejjemnější chmýří. Touha zabořit tesáky do křehkého bílého masa, tak nekonečně jemného, že ho ani není potřeba doopravdy žvýkat, protože se v ústech samo rozplývá. Touha pocvičit si stisk svých mohutných čelistí na štíhlých pružných kostech a vysát z nich šťavnatý morek do poslední sladké kapičky. A hlavně, neodolatelná touha naplnit si žaludek měkkou lehkou přesnídávkou, která sice doopravdy nezasytí, ale aspoň na chvíli uchlácholí démona, který ničí a rozdírá jejich sevřené životy v ubíjejících křečích. Tahle lahůdka netíží a netáhne k zemi, ale pumpuje do napružených svalů další a další energii, nadnáší a žene po pláních s větrem o závod.
A pak stačilo jediné mrknutí, aby se ten zvláštní cizí vjem vytratil, jakoby nikdy ani nebyl. Až měl Legolas chvíli pocit, že snad spal. Nebo že si to celé jen nalhal. Zůstalo jenom tušení! Tušení něčeho hladového, vášnivého a pradávného, jako Arda sama. A pohled do žhnoucích rudých očí, které se na něj upíraly, jakoby k němu promlouvaly. Najednou to byl jejich malý soukromý vesmír. Jeho a její! Vesmír, do něhož neměl přístup nikdo z jeho, či jejích společníků. Svět dravce a jeho kořisti, pevně svázané a spojené navždy, věčným koloběhem života a smrti.
"Ona... zkouší... zkouší mluvit... Ke mě!"
Nehorázně překvapená Legolasova mysl najednou vnímala ta slova, která se zdála zaznívat jakoby z nesmírné dálky, přes to že zcela nepochybně vycházela přímo z jeho vlastních úst. Snad v odpovědi na ně sebou azhragova široká ramena zaškubala a jeho hlava se prudce, trhavě otočila směrem ke skupince obklíčené kroužícími vrrrky. A hned se nasměrovala přímo k elfovi, krčícímu se v jejich středu. Ten měl rázem pocit, jakoby dostal ránu palicí přímo do temene. Nebo jakoby mu vychrstli vědro ledové vody do zátylku. Nebo jakoby ho zaplavil celý vodopád, řítící se střemhlav v nekonečných kaskádách z krajiny věčného sněhu a ledu. Hledě do azghagovy tváře, ztuhlé v nelítostně kamennou masku, sršící pohrdavou nenávistí, svět se mu vrátil v celé své kruté chladné jsoucnosti.
Hrdlo se mu zúžilo a on nasucho polkl. Rághulovy zlobné oči zůstávaly zaklesnuté do těch jeho.
"Určitě ti řiká, že seš tady navíc!"
Pronesl jeho hrubý, chraplavý hlas. Legolasova pravá ruka bezděčně zabloudila k pasu a položila se tam na rukověť jeho loveckého křiváku. Rághul se pomalu, rozvážně vydal na cestu. Vykračoval si kroky širokými, ráznými, jistě při tom našlapoval. Byla to chůze tvora pevně rozhodnutého, dokonale si jistého správností svého počínání. Každým okamžikem se přibližoval zlatovlasému princi, jako osud sám. Elfova pravačka se sevřela pevněji. Tuhá hladká kost rukojeti působila jakýmsi konejšivým povzbudivým dojmem, ačkoliv on sám neměl jakýkoliv plán, jak se s tímhle náhlým, překvapivým, nepochybně však smrtelným nebezpečím vyrovnat, nebo mu alespoň čelit. Vše, co se doposud událo, působilo jako hrozivý klamný přelud. Rághulova mohutná figura už byla na dosah ruky.
"Tak dost! Dost tý šaškárny!"
Známý hlas ho náhle vytrhl z tohohle zlého snu a hrubá široká tlapa ho trochu bezohledně odstrčila Rághulovi z cesty. Mezi ním a azhragem se najednou jako pevná ochranná hráz vztyčil Marghul.
"Žádný zasraný obětování nebude!"
Pronesl jeho druh hlasem pevným, jak štíty Thrangorodrim. Blesky mu při tom sršely z očí, nohy jakoby mu vrostly do země, jako kořeny těch nejstarších nejmocnějších lesních velikánů z Mirkwoodu. Legolas k němu zvedl hlavu, jakoby se chystal něco říct. On však jen odmítavě máchl rukou, aniž by se na něj opravdu podíval. Celá jeho bytost vyjadřovala jediné. Ticho! Sklapni a zalez! Tohle se tě netýká! Tohle je mezi mnou a jim! Legolas poslechl a opět se pokorně stáhl. A protože měl najednou spoustu přebytečného času, opatrně se rozhlédl po tvářích ostatních skřetů. Opatrně se od něj odvracely naplněné směsicí rozpaků, nejistoty a provinilosti.
"Obětovali sme už předtim!"
Rághulova slova zněla, jako ostří sekery protínající vzduch.
Marghul se ještě víc se rozkročil a naklonil se dopředu, jakoby se chystal k výpadu.
"Ale nikdy ne naše!"
"Naše!!"
Vyštěkl druhý skřet a opepřil při tom svůj hlas takovou dávkou posměchu a pohrdání, až se Legolas otřásl. Cítil, jak si ho azhragovy oči nemilosrdně přeměřují od hlavy k patě. Cítil je na sobě ještě, když se do jeho uší zabodávala nelítostná Rághulova odpověď.
"Neni to žádnej našinec. Všichni viděj, že je to zkurvenej elf!"
Ohně, co zatím plápolaly jen v Marghulových očích, jakoby zachvátily celou jeho bytost. Z ničeho nic se vrhl k tichému nehybnému a nic netušícímu Legolasovi, popadl ho za horní lem jeho haleny a trhl jím tak prudce, až se rozletěla šňůra, kterou byla u krku sešněrovaná. Ozval se naříkavý zvuk cupované tkaniny. Marghul na to nedbal. Bezohledně s ním smýkl dopředu a odhalil kůži pod jeho levou klíční kostí. Byla rozrytá sérií jizev. Tvrdých a rozšklebených od toho, jak poraněná pokožka pod nimi, opakovaně drásaná nožem a zasypávána jako prach jemným popelem, nikdy nedostala příležitost doopravdy se zhojit. Ranní světlo v ní odhalilo kresbu. Jednoduchou, prostou, přes to ale zcela neklamnou buvolí hlavu.
"A co je teda tohle? Co je, kurva tohle?"
Vřískal Marghul, jako smyslů zbavený a nepřestával při tom cpát Legolase před sebe tak, aby měl ten ornament Rághul pěkně na očích. Jen škoda, že na něj to neudělalo sebemenší dojem. Jeho pohled sklouzl po Legolasově zbrázděné kůži, jako kapka rosy po okvětním lístku. Trvalo jen vteřinu, než si pohrdlivě odfrkl. Pak se se znovu otočil k rozzuřenému Marghulovi.
"A kdo mu to tam asi tak vyškrábal, co? Sám! Bez souhlasu kmene! Bez toho, aby se to aspoň namáhal oznámit! Nevim, jakejma svinskejma kouzlama tě tenhle ghijak očaroval, ale jedno je jistý. Myslíš ptákem!"
Poslední větu Rághul vyplivl, jako nějaký odpudivý chrchel a Legolas měl skoro pocit, že slyšel, jak se čvachtavě rozplácla o zem mezi těmi dvěma. Marghul přímo pěnil a jeho hrdlo začalo tichounce vibrovat výhružným vrčením.
"Na jedno zapomínáš!" Kontroval sebejistě. "Pelyňková bába to schválila!"
Tak tohle byla těžká váha a Legolas to věděl. Koutkem oka zaznamenal, jak pouhé vyslovení onoho jména zažehlo jiskry v očích jejich společníků a prohnalo stíny pochybností jejich tvářemi.
Rághul však zaváhal jen na chviličku a pak z jeho úst zazněla věta, rodinou Nagha dosud nevyslovená.
"Pelyňková bába začná senilnět!!"
Legolasovy oči se samy odlepily od obou protivníků, aby propátraly obličeje jejich druhů. Všechny do jednoho se nevěřícně zkroutily, jakoby byly přesvědčeny, že špatně slyšely. Dokonce i titěrný koláč vzduchu, který je obklopoval, jakoby se sám rozechvěl závažností onoho sdělení. Rághul byl nesmírně odvážný muž. Přes to se i jemu chvěla brada, když vypouštěl ta osudová slova a ač se snažil sebehorlivěji, nepovedlo se mu to zcela potlačit.
A Legolas věděl proč! Znal to jméno. A znal i víc! Znal osobu, která se jím honosila a byl si zatraceně dobře vědom, že jenom jí vděčí za to, že je kmenem Nagha, když už ne přijímán, tak alespoň trpěn.
Jeho vnitřní zrak se obrátil do nedávných vzpomínek a vyhrabal z nich obraz ženy zvané Pelyněk.

Úplně poprvé zaslechl jen letmou zmínku. Titul, který se sotva otřel o jeho mysl a vystřelil z ní tak rychle, jak do ní vtrhl. Měl tenkrát zrovna úplně jiné starosti, třeba jak zůstat naživu obklopen bandou rozhorlených hulákajících uruků a výhružky "čarodějnicí od Černých kamenů", byly to poslední, co by ho pálilo.
Pak, se dozvěděl i jméno. To, když už se vyhlídka na jejich vzájemné setkání zdála nabývat jasnějšího tvaru i obrysů. Podezření, že Marghul je pod vlivem jakýchsi neblahých elfských čar, se totiž nedařilo spolehlivě vyvrátit a mělo se za to, že jenom skutečná odbornice, jako je ona, dokáže onu rafinovonou kletbu rozpoznat a následně samozřejmě i zdárně rozlomit. Ve skutečnosti však existovalo nemalé množství skřetů, kteří zoufale přáli najít jakýkoliv důkaz, že Marghul je obestřen tajemnou kletbou a byli nehorázně zklamaní, že se to nedaří, jen to nepřiznali nahlas.
Až ji konečně spatřil na vlastní oči!
Nejmocnější, nejobávanější a nejváženější čarodějnice buvolích plání se jmenovala Hašepsuth, ale nikdo jí neřekl jinak, než Pelyňek, či Pelyňková. Legolas netušil proč, ale snad to mělo co dělat s tím odporným puchem, který se šířil z okolí její chýše a zadíral se jí hluboko do šatů i do kůže a táhl se s ní, jako věrný společník, kamkoliv se hnula.
Okamžitě si v tu chvíli pomyslel, že je to ta nejšerednější živá bytost, na které jeho zrak kdy spočinul.
Ošklivá, dokonce i na skřeta!
Prolétlo tenkrát mu hlavou a babizna hrbící se naproti němu se krutě ušklíbla. Legolase zamrazilo! Poprvé, nikoliv naposled ho v její přítomnosti napadlo, že pevná klenba jeho lebky, ani křivolaké záhyby jeho mozku nejsou pro tuhle strašidelnou osobu žádnou překážkou a jeho nejvnitřnější duševní hnutí že jsou jejím očím vystavené tak jasně, jakoby pozorovala drobné rybky na dvě křišťálově čisté tůňky.
Na chvíli se rozhostilo ticho, napjaté, jak struny loutny. Pak se její ruka, vyhublá, kostmatá plná baťatých kloubů a dlouhých stářím zkroucených prstů, pozvedla jeho směrem s dlaní stočenou vzhůru. Legolas se oklepal. Bylo to zvláštní, ale ač tomu gestu nechyběla jediná potřebná náležitost, vůbec nepůsobilo přátelsky. Tím méně pohostinně!
Přestože nedokázal odtrhnout oči od té prázdné dlaně, nepřestával na sobě cítit čarodějčin pohled, tvrdý jak kov a stejně tak i chladný. Mravenci, cestující nahoru a dolů podél jeho páteře, se rozběhly ještě zběsileji, když konečně zaslechl i její hlas. Připomínal vrzání holých větví ve vichřici.
"Vítám tě!" Pravila pomalu a rozvážně, vážíc každé slovo. "Vítám tě, princi Mirkwoodský!"
"Konečně! Konečně jsi tu."
Dodala potom, mnohem tišeji, jakoby ani nemluvila k němu. Jeho to však ani v nejmenším netrápilo, neboť ho právě plně zaměstnávalo pomyšlení na jeho královský titul, který v celé své skvělosti zazněl ze skřetích úst a nikoliv jako posměšek, či urážka. Podivil se, jak se o něm asi dozvěděla. Chvíli měl za to, že jí ho nejspíš prozradil sám Marghul, pak si ale uvědomil, že to byl právě on, kdo mu zakázal odhalit před jeho soukmenovci svůj původ. Prý pro jeho bezpečnost!
Než se nad tím stačil pořádně zamyslet, ta malá baňatá strupatá bytost se otočila směrem ke svému zavánějícímu příbytku.
"Promluvíme si vevnitř!"
Oznámila mu a pajdavě se vydala směrem ke dveřím. Opírala se při tom o svou sukovitou hůl, na jejímž horním konci se skvěla buvolí lebka bledší, než smrt.
Elfovi nezbylo, než se pustit za ní.
Když pak o hodnou chvíli později zase vyšel na denní světlo, měl oči rozšířené až k prasknutí. Sám nevěděl zda je to nedůvěrou, ohromením, strachem, či nadějí. Každopádně si byl jistý, že jeho svět není takový, jak ho byl zvyklý vídat. Toho dne souhlasil, že zůstane. Slíbil to nejenom navenek Marghulovi, ale hlavně někde uvnitř i svému vlastnímu svědomí. Také toho dne souhlasil, že se spolu se svým ghumtug vydá na tuhle loveckou výpravu.
Teď se otřásl. Jen sám Eru ví, zda tenkrát neudělal tu největší chybu svého života.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | 22. června 2017 v 21:12 | Reagovat

Neskutečný drama, zajímalo bz mě jak z téhle šlamastyky princátko vybruslí, pokud z ní tedy vybruslí. Skřeti se totiž můžou hádat a štěpit frakce jak chtějí, ale Vrrk musí jíst.

2 Rozza Rozza | 23. června 2017 v 21:47 | Reagovat

No ano, rozehrává se nám tu skutečně zajímavá partie. Otázka zní, jestli ,,skřetí partou" otřese napadení jejich dámy natolik, aby vytáhli proti Rághulovi. A další otázka, jak už naznačila Saurén, jestli se na ten elegantní, šachový zápas se slovy vrrci prostě nevykašlou a nezhltnou Lístka rovnou....
Odpusťte mi prosím ty šachové metafory😁. Jinak, fantastický díl, jako obvykle👍

3 ester ester | 25. června 2017 v 8:41 | Reagovat

Konecne som si precitala cely pribeh od zaciatku, aby som si ho riadne zopakovala, ked bola taka dlha pauza medzi jednotlivymi castami. Tvoj sposob pisania je uuuuzasny, skvele som si to uzivala. Vytesovala som sa z kazdeho pismena, vety a aj slovneho spojenia ☺ velka vdaka.

4 Melkora Melkora | Web | 25. června 2017 v 10:56 | Reagovat

Děkuji, děkuji! Sdílejte, lajkujte, komentujte, doporučujte! Já zatím půjdu psát další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama