Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Inspekce v Angbandu, šestý díl

23. března 2017 v 20:35 | Melkora |  Inspekce v Angbandu, aneb Pán tak řečeného Prstenu
Temný pán z Utumna se chystá vykonat inspekční cestu do Angband. Tam už je konečně je všechno vycíděno, naleštěno a perfektně připraveno k Sauronově spokojenosti. Včetně Saurona samého! Bude Temný pán spokojen? Jenom jednou, nebo víckrát? Necháme se překvapit!

Slash, Pairing Melkor/Sauron, Povídání, Srandička, Rating G, fandom Silmarillion, První věk Ardy






A pak, když toho měli všichni po krk, když už sípali únavou, a pevně věřili, že v příštím okamžiku musejí skapat, jak mouchy, když už se nemohli dočkat, až skapou jak mouchy, protože nabyli nabyli dojmu, že rychlá bezbolestná smrt má nezaslouženě špatnou pověst, když si jejich vyčerpané mozky nebyly s to vybavit, proč se do tohohle šíleného podniku vůbec pustili, zkrátka, po celém tom zběsilém kvapíku, během něhož byli nuceni doslova přestavět a vycídit celý Angband od sklepa až po střechu, to konečně, konečně přišlo.
A když to přišlo, vše se najednou obrátilo. Vražedná únava byla zapomenuta, zlost a přepracování vypuzeny z mysli. Ne, nezmizely kruhy pod očima, strhané rysy se zázračně nevyhladily. Byly jen zamaskovány. Skryty za návaly vzrušeného očekávání, horečné nedočkavosti a netrpělivého těšení. To kouzlo nějakým způsobem nakonec zasáhlo každého! Ostatně, jako vždycky! Temnota takhle prostě působila. Ať už jste byli jakkoliv nabručení, zdráhaví, ať už jste se bránili, jak jste chtěli, nakonec vás vždycky dostala. Ať už vás při tom naplnila po okraj rozkoší nebo zhltla i s botama. Angbanďané příliš nepřemýšleli, proč je zrovna taková. Prostě ji přijaly do svých životů a upřímně doufali v tu první variantu.
Tak tomu bylo i onu osudovou noc. Angband, jakoby se zhluboka nadechl a pak zamrzl v pohybu, celý bezdechý, neschopný uvěřit, že se to opravdu stane. Že Ho po tolika letech a pro některé z nich dokonce úplně poprvé v životě, spatří na vlastní oči. Na pouhou vteřinu se život proměnil led, aby vzápětí propukl v horoucí vířivý chaos, připomínající lávu vystřelující ze sopouchu. A byl ještě energičtější, než před tím. Klení a nadávky na nehorázné pracovní tempo, které dozněly sotva před chvílí, byly okamžitě nahrazeny novými, stejně šťavnatými a stejně upřímnými, to když se zástupci temného národa namačkaní na hlavním nádvoří, tedy vlastně na obrovské střeše hlavního komplexu, škorpili o místa s nejlepší vyhlíkou.
A uprostřed toho divokého mumraje zářil plamen. Tak oslnivě zlatorudý, že by i samotné zapadající slunce bledlo závistí. Tak žhavý, že i přes zoufalý nedostatek prostoru, měl kolem sebe pohodlný kruh prázdné země. Jako maják se třepotal se a pableskoval v okolním chladném vzruchu a jeho svit se při tom měkce odrážel v tisících černých panenek. Snad někdo z nich ucítil, že to je ten středobod všeho toho roztouženého napětí. Že v tom plameni bylo soustředěno veškeré jejich očekávání a zahuštěno tak, že jste si na něj mohli téměř sáhnout.
Nebyl nikdo menší, než pán a vládce, žhnoucí ohnivé srdce celého Angbandu, Sauron sám.


Navzdory pochybovačným komentářům své paní Thuringwethil, NIS, tedy Netopýří Informační Služba, zafungovala bezvadně. Bude to dneska!
Bytosti jménem Mairon se úžilo hrdlo. Brzy zvečera vztekle nacpal své parádní šaty zpátky do truhly. Ne ty, co předváděl Thil! Tohle byla jistá slavnostní róba, skrz niž na dnešek nespala skupinka elfských otrokyň, jen aby ji stihla včas dokončit. Teď však postával uprostřed hlavního nádvoří, netrpělivě přešlapoval v jedné ze svých kožených kovářských vest a co chvíli při tom pozvedal oči k zašedlé obloze. Ta róba byl nesmysl! Ujišťoval se, spokojený s tím, že omyl byl zavčasu napraven. Byla až příliš honosná. Jakoby řvala, podívej, jak moc se snažím. Takhle vypadá, jako Zaneprázdněný Panovník. Panovník, co má stěží čas odskočit si ze své dílny a na nějakou inspekci vlastně skoro zapomněl. Jako někdo plnící své povinnosti příliš svědomitě na to, aby se staral o něco tak profánního, jako je oděv.
Nedočkavost v něm rostla, sílila a bobtnala tak pronikavě, dokud se ho nezmocnila od hlavy až k patě. Aby vzápětí, propletena s roztřesenou nervozitou, která se tam někde vzadu taky krčila, zvolna počala krystalizovat ve zcela novou překvapivou emoci. V dusivý hněv! I když, upřímně řečeno, po bližším zkoumání by nezbylo, než přiznat, že na to aby se tohle čerstvě zrozené duševní hnutí mohlo zvát jménem tak vznešeným, mu leccos schází. Tak třeba bylo až příliš mladé. Pak taky zbrklé a dětinské. Takže bez ohledu na to, co by si pán Angbandu rád nalhal, připomínalo spíš trucovitý vzdor. Vzdor, vztekle kňučící a podupávající nožkami, láteřící, že on právoplatný vládce Angbandu, nejmocnější duch ohně, pán kovu a Dha ví, co všechno ještě, přece nemá zapotřebí takhle se ztrapňovat kvůli... kvůli komu vlastně? Kvůli nějakému nezodpovědnému, sebestřednému, namyšlenému, nevěrnému...
A v tom se stalo něco neuvěřitelného. Svět se zakymácel a celá pevnost se vším, co v ní bylo živé se zatřásla v základech. Každičký tvor, který byl poblíž a choval si v srdci jen ždibec Temnoty, pocítil, jak v něm ten ždibec rozkvétá a rozvíjí se jako poupě zjara. Rostla a sílila, s houževnatostí zahradního plevele. Rozlévala se žilami, jako nejopojnější nápoj. Někteří jen oněměli, jiní se rozklepaly jak sulc, dalším vyhrkly do očí slzy.
Rázová vlna je tady! Prolétlo Sauronovou hlavou, zatímco se zoufale snažil přesvědčit své vlastní srdce, aby mu nevyskočilo z hrudi. Vždycky přišla! Nejmocnější bytost Ardy ji před sebou hrnula jako nevyhnutelný vedlejší důsledek své existence a zaplavovala s ní vše, co ji přišlo do cesty. Když jste ji překonaly, pokud jste ji překonaly, bylo pak už vše v pořádku.
S každým dalším nádechem, s každým mrknutím očních víček, vstřebával do sebe Sauron tu tajemnou neviditelnou neuchopitelnou esenci Temnoty a vnímal, jak se vteřiny natahují. Každým okamžikem! Už! Už...
Zvedl se vítr! Ze tmy se vyloupla dvě obří černá křídla, která vzápětí doprovodil pár neméně impozantních pařátů. Na nepatrném, téměř až směšném kousku volného prostranství, se jal přistávat drak, jak hora. Jen co dosedl, tiše a způsobně sklonil hlavu, takže se čumákem div nedotýkal špičky Sauronova nosu. Z černých stínů nad jeho krčními štíty se odlepila nesrovnale černější postava, překvapivě titěrná ve srovnání s tou masou živé hmoty. Bezstarostně, téměř až hravě sklouzla po jeho krku, aby pak s tupým žuchnutím přistála v podřepu na zemi, obezřetně balancující na všech čtyřech. Zmrtvělým nádvořím se ten zvuk rozlehl s průrazností nebeské klenby řítící se k zemi. Pak se ten zvláštní tvor narovnal a nenuceně si smetl několik smítek, která ulpěla na jeho prosté černé haleně.
Melkor! Mocně povstávající!
Vydechla by právě celá angbandská stafáž, kdyby se zavčasu dokázala rozvzpomenout, jak se dýchá. A bezpochyby by přidala ještě jeden pořádný tlustý vypasený otazník. Tohle že je ten slavný pán Ardy? Kroutila by nevěřícně krkem a tiše si špitala. Vypadá tak... obyčejně! Je to opravdu on? V tisíci hlavách to právě zběsile vířilo.
Opravdu si ho takhle pamatuju? Vypadal takhle, když jsme se naposled loučili? Dodával k tomu nevyřčenému chóru pochybností ještě jeho nejbližší nejspolehlivější služebník. Jeho obličej měl při tom podobu zářícího měsíčního kotouče v úplňku. Pak se najednou jeho vypoulená kukadla propadla do těch nejhlubších nejuhrančivějších očí v Ea a jeho smysly podráždil drzý sebevědomý škleb dvou bledých rtů, podobných odpadlým snítkám třešňových květů.
Udělal dva kroky dopředu, jeho vlastní kolena ho však zradila. Zhroutil se k zemi, přemožený ochromujícím náporem štěstí a zůstal ležet v prachu dlažby u Jeho nohou.
"Můj pane!"
Vzal to nešť! Jen ať všechna ta sběř vidí, kdo je jejich skutečný vládce. Jen ať vidí, před kým se koří jejich nelítostný velitel a obávaný pán nad životem a smrtí. Jen ať se dívají a pochopí!

Temný pán si zatím rozpačitě odkašlal. Nerad to přiznával, ale Sauronova devótní oddanost ho vždycky trochu znervózňovala, protože na něj kladla jistou odpovědnost a odpovědnost ho nesmírně otravovala. Konec konců, od odpovědnosti měl Saurona. Sklonil se a nesmírně opatrně postavil svého nejbližšího podřízeného na nohy. Ten však příliš nespolupracoval, ani se o to dvakrát nesnažil. Váhu jeho těla teď neslo Melkorovo rámě a jemu scházela síla i ochota na tom něco měnit. Tak jen zbožně poulil oči a vpíjel se do té okouzlující tváře, jakoby měl v plánu, zůstat takhle už navždy. Jeho pohled labužnicky putoval po těch ostře řezaných rysech, hranaté bradě, vystouplém nosu i s tím jeho rozkošným hrbolkem, který tak trochu upomínal na ptačí zoban. Kochal se těma pronikavýma, ach, tak pronikavýma mandlovýma očima, střapatou čupřinou, kde se neuvěřitelné množství vlasů, černějších než noc, kroutilo přes sebe, jako klubko hadů.
A tam se Sauronovy oči zarazily. Zůstaly na ten nehorázný chaos civět sotva mžik a přes to to stačilo k tomu, aby se jejich panenky hněvivě stáhly a víčka přivřela. Rty je v tom podpořily tou nejukřivděnější vlnovkou do jaké se byly schopny stáhnout.
Ten mizera!
Rozburácelo se to v jeho hlavě. V hlavě dokonale upravené a načesané, kde každý vlásek znal svou přesnou úlohu i umístění a kdyby je býval opustil, jistě by ho čekala poprava za dezerci.
Proč se vůbec namáhám?! Vedli si dál svou ukřivděný hlas v pobočníkově mysli. Ten mizera se stěží učesal! Prostě se jen vykulil z postele a narychlo si stočil ty své pačesy do tohohle skandálně lajdáckého uzlu. Hele! Tu sponu jsem mu vyrobil!
Uražená ješitnost vytáhla s hurónským řevem do bitvy proti nadšenému zbožnění a chvíli se opájela pocitem, že má navrch.
Vida! Ten mizera tu není ani pět minut a on, Sauron, už má chuť mu jednu vrazit. A pak ho povalit na zem a vášnivě se s ním milovat až do samého rána. Tady a teď a nestarat se o to, kdo všechno to uvidí. A pak mu vrazit ještě jednu.
Jako první se vzpamatoval Melkor. Významně si odkašlal a doufal, že tím dal svému zástupci dostatečně najevo, že si nedávají na romantické dostaveníčko v jeho soukromých komnatách, ale sešli se v úřední záležitosti na zcela veřejném prostranství, před zraky celého království. Jak se zdálo sdělení nakonec doputovalo až do pobočníkova protestujícího mozku. Sauron se pozvolna upomněl na své dolní končetiny i na to, jak je použít. Poslušně udělal krok dozadu. Pak nasadil ten nejprofesionálnější výraz, jakého byl momentálně schopen a opatrně si stáhl svou zástěru. Pravda byla, že se v ní necítil zrovna pohodlně.
Bezednou hlubinou Melkorových očí se v tu ránu prohnala jiskra pochopení. Od dob co vkročil do Ardy, ještě nikdy nespatřil žádného kováře v něčem tak upjatém, naleštěném a vykrojeném na zcela nepatřičných místech. Nikdo ještě nikdy takového kováře nespatřil. Sauron moc dobře ví, co lichotí jeho postavě, pomyslel si Melkor požitkářsky. Naštěstí, měl Temný pán dost rozumu, aby nedal najevo, že chápe. Chceš si hrát? Pomyslel si! Dobře budeme si hrát. Svit v jeho očích byl ihned pečlivě ukryt za plentu hladké neprostupné přezíravosti.
Napřed se ale pustíme do práce! Otočil se k drakovi a vyštěkl pár řízných povelů v ainurštině. Na to příšera uvolnila pařát a mrskla na zem jakýsi kožený vak, který měla podle všeho až dosud připnutý na břiše. Vak se několikrát překulil, napřed samospádem a pak už se začal mlít sám od sebe. Vydával při tom spoustu odpudivých skřeků a nadávek tak květnatých, že některé z nich neznali dokonce ani Angbanďané. A to bylo co říct! Publikum v prvních řadách zvědavě nastražilo uši.
Pytli, respektive jeho dočasným obyvatelům se nakonec povedlo vyprostit. Všichni upírali zvědavé pohledy na chumel, který se dle všeho skládal z neurčitého množství goblinů a sem tam nějakého uruka. Osazenstvo pytle se vzápětí úspěšně rozmotalo a postavilo do pozoru přesně, dle instrukcí svého vládce. Temný pán Melkor je ještě před tím, než je trochu bezohledně nacpal do té proklaté kožené vymyšlenosti, jakoby nebyli důležitými vyslanci, ale nějakým sprostým zavazadlem, prostě před tím, než jim provedl tuhle hanebnost, podrobně instruoval. Pan Sauron, budiž mu sláva, je mocný válečník, velký vynálezce a hrdinný ochránce Temných národů a klidného spánku jejich dětí. O tom žádná! Jenže je taky tak trochu... jak bych to... maličko ujetej! Totiž, ne, ne ne! Já řek ujetej? Myslel jsem... puntíčkář. Jo, to jsem chtěl říct! Takže to všichni uděláme, co bude chtít, nikdo se nebude smát a každej budeme poslouchat. A komu se to nebude líbit, má co dělat se mnou. Jasný, vy smečko parchatů? A nikdo si nestěžoval že nepochopil. Teď tu stáli pěkně způsobně v tom o čem si mysleli, že je to pozor a zírali na zářící postrach Angbandu. Ten na oplátku zíral na ně.
"Vzal jsem s sebou pár inženýrů", Melkorova ruka pokynula směrem ke skupince zjevně Kachních goblinů nervózně stepujících v poněkud klikaté řadě, "a generálů." Ruka pokračovala až k několika vykuleným urukům. "Bude dobře když tu nasbíraj nějaký zkušenosti a nastudujou vaše postupy."
Dalším vysvětlováním se Temný pán zdržovat nehodlal. Konec konců, měl před sebou spoustu práce a než se do ní pustí bude třeba vyřešit ještě jednu maličkost.
Popadl dračí otěže a blazeovaně je vrazil do ruky prvnímu angbandskému skřetovi, kterého si ve své vznešenosti ráčil povšimnout. Ten nestačil ani vyheknout překvapením a už dostával rozkazy.
"Postarejte se mi o Fifinku. Pěkně ji vyhřebelcujte! Vemte to letlampou, má za sebou dlouhou cestu. Řádně ustájit, na nějakym odlehlym tmavym uzavřenym místě. A ať má pod sebou slušně nastláno. Žádnej aušus! Pěkný čtyčiadvaceti karátový zlato! A k jídlu něco kvalitního! Nějakou tu elfskou princeznu, rytíře ve zbroji... na to dbejte! Je ve vývinu, potřebuje hodně železa."
A odkráčel, aniž věnoval onomu nebožákovi druhý pohled. Ten zatím nešťastně bloudil očima z otěží ve své dlani na dračí hlavu a zpátky. Byl účetní! O tom, jak ustájit draka, nevěděl ani zblo. A vůbec! Ustájit? Není to nesmysl? Draci žijí ve slujích, ne ve stájích. Tak tedy... uslujit? Fifince byl však, dle všeho, celkem sympatický. Povzbudivě se usmívala, alespoň pokud dokázal posoudit. Dokonce na něj přátelsky zavrtěla ocasem, takže několik jeho kolegů tak tak stihlo uskočit. Pevně sevřel otěže a dodal si odvahy. Nakonec, nebyl právě povýšen na vrchního Melkorova, ehm... poddračího? Vlastně by to nemuselo být až tak nové. Například o postupném ulívání zlatých mincí a jejich hromadění na odlehlém temném uzavřeném místě, kde se pak dává bedlivý pozor, aby nepadly do "nepovolaných" rukou, věděl úplně všechno. Konečně, byl přeci účetní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 4. dubna 2017 v 22:48 | Reagovat

No teda, co to tu mé oči nevidí :D
Takovou nějakou povídku mé oči hledají, je to naprosto luxusní :)

2 Melkora Melkora | Web | 5. dubna 2017 v 15:28 | Reagovat

Srdečně děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama