Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Srpen 2016

Dvoušroubovice, aneb jakou má Marghul hemživost (První část)

9. srpna 2016 v 22:39 | Melkora |  Dvoušroubovice

Také si vzpomínáte, jak nám Gandallf v původním díle tvrdil, že čaroděj Saruman ve svém sídle za pomoci temné magie dělá ze skřetů mnohem větší, silnější a nebezpečnější uruky? Ani netušíte, jak moc se mýlil. Žádná černá magie! Všechno jen obyčejná, přesto velmi pokročilá věda. Není divu, že Gandalf nic nechápal.
Tuto povídku bych ráda věnovala své dlouholeté kamarádce a úspěšné genetičce, Želvě.

Marghul, Originální skřetí chararakter, humor, skřetí věda, PG 13. Povídka se odehrává krátce po Marghulově narukování do armády Orthanku

Jak (ne)psat fanfikci, aneb škola literárního hříchu.

2. srpna 2016 v 21:56 | Melkora |  Recenze, filmové a literární


Fanfikce je skvělá věc! Umožňuje nám totiž spoustu věcí! Třeba rozvíjet příběh, který jsme si oblíbili. Nahlédnout na něj z nových perspektiv, napravit mezery v kánonu a zalátat případné díry, které autor opomněl. Dává nám příležitost, jak být tvůrčí, originální a neotřelí, přestože třeba ani nejsme zrovna literárně zkušení. A hlavně, dává nám příležitost mocně hřešit!
Hřešíme proti přírodě, společnosti, dobrým mravům, církvi státu i civilizaci! Hřešíme neotřele, nově, někdy i pěkně trapně a proflákle. Každopádně však stylově s gustem, a grácií.
Nebo bychom alespoň měli! Protože už sám Dante ve své nesmrtelné Božské komedii tvrdil, že v pekle čeká zvláštní kruh speciálně pro polovičaté hříšníky, kteří se sice snažili, ale nikdy neměli koule dotáhnout to až do konce. A pokud to netvrdil, napíšu na Božskou komedii fanfikci, kde to tvrdit bude!

Takže, jakých hříchů se vystříhat, pokud se toužíme dostat do nějaké fajnovější sekce pekla, kterou budeme sdílet s mnohem znamenitějšími literáty, jako je třeba Chuck Palahniuk?

Zásadně je třeba dávat bedlivý pozor na hříchy proti kánonu!
Pamatujme sestry, že autor jehož se chystáme zprznit, stvořil nějaké univerzum, které má svá pravidla a zákonitosti. Budeme-li je svévolně porušovat, přestává naše veledílo být fanfikcí a stává se, fujky, originální literaturou. A to bychom jistě nechtěly!
Příkladů je celá řada, zalovme třeba zrovna ve vodách placené fanfikce a vytáhněme hříšníka z největších, režiséra J.J. Abramse.
Tento zlotřilec spáchal ne jeden, ale hned dva odporné star trekové zločiny jménem Star Trek a Star Trek: Into Darknes. Co vše je na nich špatně o tom bych mohla s gustem vyprávět celé hodiny. (Ano, jsem vášnivou trekkie. Jak jste to poznali?) Ukažme si však příklad z nejkřiklavějších a to jsou jeho klingoni, resp. ty bytosti, kterým tak z nějakého záhadného důvodu říká. Klingoni, mé milé slasherky, byli stvořeni jako hrdá válečnická rasa, která si nade vše cení své cti. A pokud chce mít J.J. ve svém vesmíru klingony, ať je tak napíše. Anebo tam chce mít bandu opilých rváčů, pak ať jim neříká klingoni.
Také bychom si mohli vzít na paškál dalšího mého oblíbence, anglického scénáristu Stevena Moffata, jenž pro britskou televizi stvořil mimořádně populární modern AU na A.C. Doyla jménem Sherlock.
Co je na něm špatně? Inu, A.C. Doyle, jinak také anglický spisovatel přelomu 19. a 20. století, byl génius! Stvořil, pravda, trochu neochotně, ale přes to stvořil postavu záhadného, inteligentního a velmi složitého detektiva Sherlocka Holmese a jeho oddaného pomocníka doktora Watsona. A co víc, dokázal udržet kvalitu déle, než dvacet let, během nichž celá série vznikala. Oproti tomu v Moffatově verzi se plácá nějaký podivně střelený týpek, poněkud sebestředný a hodně protivný, který s sebou všude vláčí nevýrazného chlápka, který na něm z nějakého důvodu visí. A to ani nemluvím o tom, co Moffat provedl chudince Adler!
Tento opus si, vážení přátelé, nezaslouží býti zván vznešeným názvem fanfikce. Ten pouze parazituje na svém slavném předobraze.
Ovšem, nezoufejte! Když už trváte na tom, že se na nějaké z elementárních pravidel, které zavedl/a autor/ka originálního díla z vysoka vykašlete, směle do toho! Nemusíte hned se stát druhým Moffatem. Budete si ale muset umět sakra dobře zdůvodnit, proč se váš Spock najednou chová nelogicky a násilně, když v originále to byl učiněný mílius.

Dalším hříchem, jehož bychom se měly vyvarovat, je nerespektování reality. Ano, já vím! Realita je otravná a šedivá a nudná a my z ní chceme pryč. Realita je přesně ten důvod, proč jsme začly psát fanfikci! Jenže! Ať se snažíme sebe víc, ať utíkáme sebesnaživěji, ona je, mrcha, pořád trapně tady a my se s tím budeme muset nějak srovnat.
Jinak bude neustále číhat někde za bukem a dělat na nás dlouhý nos v podobě čtenářů, hnidopichů, křičících: "Tohle je ale pěkná kravina!"
S realitou samozřejmě udělali krátký proces i autoři "originální" fikce, obzvlášť pak té dobrodružné. Ti například zatvrzele odmítají vzít na vědomí, že v našem světě ženy nejen existují, ale svými počty dokonce mírně převyšují muže. A že v případě, že se dostanou do potíží, nečekají s rukama v klíně na krásného prince, ale dokáží si často úspěšně pomoct samy.
Příkladů znásilňování reality by se jistě našla celá řada, my se však podívejme na zoubek jistému oblíbenému hříchu páchanému specificky autory a autorkami erotické fanfikce.
V naší realitě totiž existuje něco, čemu se říká sexuální orientace. Což mě irituje stejně, jako vás, nicméně nemůžu to úplně přehlížet. Proto nejsem schopna uvěřit tomu, že postava, která v kánonu neprojevila sebemenší zájem o osoby stejného pohlaví vstoupí náhle s jednou takovou do manželství. Do manželství, proboha! Napřed chci vědět, co se stalo, že se ten nešťastník rozhodl pro změnu tak radikální, teprv pak jsem ochotna přikročit k odstavci, v němž si ti dva vymění prstýnky.
Možná je to trochu překvapivé, ale občas dochází i ke zcela opačnému prohřešku proti realitě. Toho nejkřiklavějšího se dopustil, kdo jiný, než S. Moffat, který nechá své hrdiny, BBC Sherlocka a BBC Johna, jiskrně flirtovat, nivě si hledět do očí a za svitu svíček se vyznávat ze svých vzájemných citů a vůbec dělat všechno, co tak milenci obvykle dělávají, kromě toho podstatného.
Nenechá je spolu š...!
A mě se pokaždé chce znova řvát! Tak už se, sakra, chlape, rozhodni! Máme jednadvacáté století! Chceš z toho mít dva hetero kámoše, kteří z nadbytku volného času vyšetřují zločiny, nebo přihřáté milovníky, kteří vyšetřování zločinů berou jako záminku, proč se tajně slejzat!? Jedno si vyber a podle toho jeď! To, co děláš teď, je směšný!

Takže, jak jsme si vysvětlily, realitu nejde úplně přehlížet. Mám však pro vás dobrou zprávu, lze ji úspěšně obejít. Moc hezky se to povedlo např. Genu Roddenberrymu, autorovi původního Star Treku. Ty z vás, co to viděli, si jistě stačily povšimnout, že tam k přepravování osob tam používají mašinku jménem transportér. Jedná se o jakýsi hypevýkonný počítač, který si vás stáhne do paměti, aby si vás následně 3D vytiskl třebas o pěkných pár set kilometrů dál. Takže se nemusíte unavovat s nějakým létáním, ježděním, nebo čekáním na autobus. Myšlenka sice bláznivá, ne však úplně nesmyslná. Kdyby ovšem v jejím provedení nebránilo něco, čím vás nebudu unavovat, ale jmenuje se to Heisenbergův princip neurčitosti a je to jistá nudná fyzikální záležitost, týkající se elementárních částic. ST scénáristé se naštěstí nenechali zastrašit a stvořili jinou chytrou mašinku jménem Heisenbergův kompenzátor a bylo vymalováno!
Nakakat, realito!
A jak je to se slashem? Inu, nám třeba bývá často předhazována jistá srandička jménem Mpreg. Jistě! Všichni přece víme, že muži nemohou otěhotnět, tak jak je to, krucinál, možné, že zrovna tomuhle se to přihodilo?! Dobrá otázka! Já kdysi četla fanfikci, jejíž autorka se s tímhle nesporným faktem vyrovnala přímo geniálně.
"To opravdu nemohou."
Nechala promluvit svého hrdinu!
"Jenže, podle nejnovějších vědeckých studií k tomu vyjímečně dojít může."
A já byla nadšená! Samozřejmě! "Nejnovější vědecké studie"! Úžasná zkratka! Pro potřeby povídky naprosto dostačující, do detailů zacházet netřeba. Proč taky?! Ostatně, pokud to někoho zajímá, ať si na tu fanfikci napíše vlastní fanfikci, kde vysvětlí, co je obsahem oné skvělé studie a jak probíhala. (Což by, když o tom tak uvažuji, taky mohlo být dobré péčko.)

Za chybění respektu k realitě se dá považovat i nerealistický sex, v erotické fikci tak oblíbený. Ne, nebojte, nezbláznila jsem se! Samozřejmě si uvědomuji, že nikdo nesleduje porno proto, aby si užil pohledu na ten super realistický sex. Jistá míra nadsázky se v tomhle případě očekává. Ale opatrně, když je té nadsázky příliš, prvek komična začne pomalu, ale jistě převažovat nad prvkem erotična. Tedy, pobavit čtenáře je sice taky fajn, ale nikoliv u pasáže, u které se předpokládalo, že ji budou číst s rukou v gatích.
Autoři fanfikce pro muže (je to fanfikce, i když se jí tak neříká), se nás například často snaží přesvědčit, že předimenzovaná desetimetrová vlaková souprava vesele projede pětimetrovým tunýlkem, aniž by došlo k poškození tunýlku, či mašiny, jestli mi rozumíte. (Nebudu vás děsit konkrétními příklady, ale narazila jsem na jistý komiks a snad bude stačit, když řeknu že to bylo o princezně Leie Organě.)
Neméně ale hřeší i spisovatelky. Například L.A. James, autorka Padesáti odstínů šedi, slavné to fanfikce na Twilight ságu se dopustila hrubého hříchu, když se nás snažila přesvědčit, že její hrdinka, dvaadvacetiletá nezkušená panna, dosáhla vaginálního orgasmu. Během prvního pohlavního styku!! Dvakrát!!! Pche, to jí tak akorát věřím!

No, a když autoři a autorky zrovna nehřeší proti sexuální realitě, dopouštějí se hříchů proti samotnému běhu času a nechávají své hrdiny, dospělé muže, jednat jako rozděšené puberťačky. U slashe to zjevně souvisí s tím, že samy autorky často bývají rozděšené puberťačky. O nic nejde, ty z toho časem vyrostou a když ne, nebude to už problém náš, ale jejich výchovných poradců.
Horší je, když se něčeho podobného dopustí režisér v hollywoodském spektáklu za několik milionů dolarů. A tady opět nemám na mysli nikoho menšího než J.J. Abramse, který osídlil svou Enterprise bandou rozděšených puberťáků jménem Spock, Kirk a tak podobně, přestože autor originálu, Gene Roddenberry je stvořil sice taky jako rozděšené, ale alespoň dospělé muže!

Dalším v pořadí je literární hřích jménem neoriginalita. Ještě, než přikročíme k detailům, ujasněme si jednu věc! To, že píšete fanfikci neznamená, že nejste originální, jak se nám často autoři "originální" fikce snaží namluvit. Přes to by vaše fanfikce měla obsahovat něco nového, neotřelého, co v původní verzi nebylo, jinak neshledávám důvod, proč ji číst.
Důkazem toho, že se občas utne nejen mistr tesař, ale i mistr hrůzy, budiž Prokletí Salemu, upírský román, od slavného amerického spisovatele Stevena Kinga. Sám autor bez mučení přiznává, že byl stvořen jako fanfikce na Drákulu. King je totiž jeho velkým fandou Brama Stokera, který tuto postavu uvedl do literatury a on mu svým dílem údajně chtěl vzdát hold.
Hezká myšlenka!
Já ale dodnes dumám, proč si číst něco, co se na rozdíl od originálu odehrává v Americe... a tím to končí! To už si raději znovu přelousknu toho Stokera, než tuhle jeho kopii. Promiň, Stevene!
A pak tu samozřejmě máme mého milovaného J.J. Abramse, kterého těm Star Warsákům fakt přeju! A tomu bych chtěla vzkázat: Milý. J.Ji! Na epizodu IV už jsem četla mnohem lepší fanfikce, než je tvůj nejnovější zločin jménem Star Wars: Síla se probouzí.
Na závěr malý typ! Když už z nedostatku tvůrčí invence, nebo z nadměrné úcty k originálu, okopčíte původní verzi v podstatě slovo od slova, přidejte aspoň sex. Hodně sexu!

Pak tu samozřejmě máme fenomén zvaný Mary Sue. Jev lnoucí k žánru fanfikce s urputností onoho pověstného lejna na podrážce. Je to, samozřejmě trochu nespravedlivé, neb tato slavná figura tu s námi prodlévá už od samých počátků literatury, mnohem déle, než ji Star Treková fanfikce dala jméno.
O tom, co je a není Mary Sue se na fanouškovských fórech vedou vášnivé polemiky přerůstající téměř až ve válečné střety. My si proto napřed řekneme, co Mary Sue není. Rozhodně to není ženská postava, která je vám prostě nesympatická. Například tím, že umí něco, co vy ne. Neexistuje nic, jako učebnicová definice Mary Sue, proto postrádá smysl do nekonečna se hádat, zda je možno připlesknout figuře tuto ctěnou nálepku, už když ovládá "jen" tři bojová umění, nebo až od čtyřech. To, co z postavy udělá Mary Sue, je důvod, proč byla stvořena. Pokud se váš hrdina zrodil jen proto, aby byl 1) Obdivován, 2) Dáván za vzor, 3) Bylo mu záviděno, gratuluji, přivedli jste na svět Mary Sue.
Ale nezoufejte, nic ještě není ztraceno!
I Mary Sue se dá napsat tak, aby byla snesitelná, vzpomeňme třeba na Mirka Dušína. Problém je v tom, že abyste to zvládly, musíte být opravdu zatraceně dobré, jinak vám z toho vyleze další Wesley Crusher a to je příliš hrůzná představa, dokonce i pro pravidelnou čtenářku slashe.
Vrhněme se raději honem na nějaké příklady, než se někdo nechá inspirovat a opravdu to napíše. A nemusíme ani chodit daleko! Už jsem zmiňovala Stevena Moffata? Nestvořil snad svého Sherlocka tak, aby se celý jeho svět točil kolem hlavního hrdiny? Tak, aby ho všechny ostatní postavy obdivovali, zbožňovali, milovali, včetně těch, které, dle svých vlastních tvrzení, nejsou na chlapy?! Dokonce i jeho předpokládaného úhlavního nepřítele nechal tančit na tenké hranici mezi absolutní nenávistí a absolutní adorací, jakoby prostě v tomhle alternativním světě byla největším zločinem nikoliv masová vražda, ale nestarat se o Sherlocka. A to ani nemluvím o tom, že pokud nastane nějaký problém, bývá zde zvykem sedět s rukama v klíně a vzdychat, "kéž by tu byl Sherlock".
Moffate, v pekle už se ti chystá speciální kotel!
Ale hřeší samozřejmě i slasherky. Obzvláště pak autorky Kirk/Spock povídek, trpí občas neodolatelným nutkáním přepálit už tak dost ryzí charakter pana Spocka a přihrát mu nějaké další "dobré vlastnosti". Já pak nemohu jinak, než dát za pravdu pejskovi a kočičce, kteří při vaření svého slavného dortu učinili historický objev, že smícháme-li dohromady samé dobré věci, nemusí být výsledek nutně úžasný.

Poslední hřích, o němž bych se chtěla zmínit, je společný nejenom slasherkám, ale prakticky všem, kteří kdy psali erotickou literaturu. Autoři jakoby sdíleli přesvědčení, že když je to jen porno, tak se vlastně ani nemusí moc snažit. Stačí, když budou dostatečně nadržení a ono už se to nějak napíše samo. Ne, že by to byla úplná nepravda, pořádnou hromadnou bestiální souloží se dá jistě zachránit leccos. Přesto se domnívám, že erotická povídka by měla v ideálním případě být odlišitelná od návodu na svépomocnou opravu domácího spotřebiče. Nějaké to, "vložte slot A do zdířky B, zmáčkněte čudlík C a když budete mít štěstí, tak se vám to bude chvíli vrtět", mě vážně moc nenažhaví. Možná proto, že nejsem domácí spotřebič.


Toliko k literárním prohřeškům ve fanfikci! Netvrdím samozřejmě, že můj seznam je vyčerpávající, jistě existuje celá řada dalších zajímavých poklesků, na které jsem zapomněla. Naštěstí jsou ale zcela nicotné ve srovnání s obrovskými výhodami, které nám fanfikce přináší. Proto popadněme své laptopy a dejme se vesele do psaní! A pokud budeme hřešit, dobře, on už si to ďábel nějak přebere.