Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Temné tajemství Mirkwoodské noci, třetí část

24. června 2016 v 22:33 | Melkora |  Temné tajemství mirkwoodské noci
Thranduila čeká krušné ráno. Jak se srovná s událostmi dnešní noci? Kapitola je jen pro dospělé, ale pouze kvůli jednomu rychlému vyhonění ;-)
AU, slash, Pairing Thranduil/Originální skřetí charakter, Rating M, masturbace









Nad Temný hvozd se vyhouplo svěží raní slunce a pokropilo rudozlaté listy růžovou září. Dole, tam, kde letité majestátní kmeny zapouštěly kořeny do úrodné hlíny, však vládlo věčné přítmí. Sluneční paprsky se tam vydávaly jen nesměle, přecezené skrz košaté listoví. Tam se rozkládala vznešená elfská říše, tam ve svém jeskynním paláci přebýval mocný panovník, král Thranduil.
Dnešního malebného rána, ho však služebné vyhlížely marně. Jeho výsost, jindy tak dochvilná, se dnes zřejmě rozhodla trochu si přispat. Až když se i do jeho útulné komnaty vkradlo několik nesmělých paprsků a polechtalo ho na tváři, líně otevřel oči.
Už je pozdě! Zaspal jsem!
Byla jeho první myšlenka, když spatřil světlo, příliš jasné a dopadající v příliš kolmém úhlu, než by odpovídalo časnému jitru. V mysli mu ihned křepce vyskočila další.
Honem vstávat! Je toho tolik co na práci! Jeho syn, korunní princ... Musí svolat radu! Seznámit se s...
Hlava mu však těžce žuchla zpátky do měkkých polštářů, jen co se počla spěšně zvedat.
Včera! Okamžitě se mu vybavily události k nimž došlo včerejšího večera na hraniční louce.
Ten snaga!
Zkroutil se na bok a kolena pokrčil pod břicho.
"Musel jsem! Nebylo vyhnutí!"
Bezhlesně zašeptal do polštáře. Pak náhle prudce vytřeštil oči a jeho hrdlo se zalklo, jakoby náhle zapomnělo dýchat.
To není všechno! Křičelo jeho probuzené vědomí. Nebyl jen večer. Byla i noc!
To poznání bylo tak šokující, tak neuvěřitelné, že ho na chvíli úplně ochromilo. Ležel na lůžku, tajil dech a neodvažoval se byť jen zamrkat, takže na první pohled vypadal, jako slušně zachovalá elfí mrtvola.
Naštěstí, do jeho mysli se znovu rychle navrátil život a spolu s ním se tam se tam rozeznělo jedno velké hlasité, ale!
Vždyť to přece není možné!
Podezíravě si prohlížel pootevřené okno, z části zakryté jemnou záclonkou s níž si pohrával mírný vánek.
Prostě neexistoval způsob, jak by sem ten snaga mohl proniknout. Protože... kdo jiný by to byl? Doloval z paměti podobu tajemného nočního návštěvníka.
Váhavě se zahleděl na své ruce, pak obhlédl zbytek těla. Probudil se sám na svém lůžku, zahalen do noční košile a kvalitní přikrývky. Nikde ani stopa, nikde jediný důkaz...
Byl to sen? Je vůbec možné snít tak živě? Pokud ano, kým mu byl seslán a proč?
Namáhavě se posadil a jeho ruce se samovolně sevřely v pěst. Ani to však nezastavilo jemné chvění, kterým vibrovaly obě jeho paže. Pomalu vstal a s nerozhodným výrazem ve tváři se přiblížil k onomu osudovému oknu. Bezděčně ucukl, když se mezi stromy mihl odlesk zlatých vlasů, to jak se některý z jeho poddaných proplétal mezi větvemi a kořeny, spěchaje za svými povinnostmi. Jakoby odteď už navždy mělo být pro vznešeného elfského krále ostudou postavit se zpříma ke oknu ve své komnatě a hledět ven, neboť znamení hanby bylo už navždy nesmazatelně vypáleno do jeho tváře. Ustrnul, když si uvědomil, jak nesmyslně se chová.
Opět usedl na lůžko a pokoušel se vybavit si tu osobu, která se dnes v noci dívala jeho očima, pohybovala jeho rty a mluvila jeho hlasem a která tak nesmlouvavě převzala vládu nad jeho tělem. Jak nepodobná byla jemu, nejmocnějšímu z elfských velmožů?! Jemu, jež ctnost, důstojnost a sebekázeň vždy choval nad ty nejdrahocennější poklady. Jak byla vilná! Jak poživačná! Jak ochotně se vzala své vznešenosti a podvolila se divokému chtíči toho nízkého tvora?! Jak se z něj radovala!! A jak ještě teď rozechvívá jeho fánu kdykoliv, když na tu podivnou noc pomyslí!
Král opět povstal a několikrát nervózně přešel po místnosti. Ať chtěl, nebo ne, hlavou mu vířily vzpomínky na všechny ty dotyky, polibky, to vzrušení! Najednou měl pocit, že jeho fea je nemocná, že v ní zeje hluboká rána, kterou on vždy blahosklonně přehlížel a která byla dnešní noci zacelena těma hrubýma kouřově černýma rukama. A on ten pocit nedokázal zapudit. Bylo to... ponižující!
Elbereth! Potřebuje další ledovou koupel!
Zamyšleně se přesunul do lázně a shodil na zem svůj noční úbor. Bez váhání se ponořil do kamenné strouhy, od večera vyčištěné a znovu přetékající čerstvou pramenitou vodou. Učinil tak co nejrychleji. Nahota jakoby se najednou stala něčím, co je třeba skrývat a za co je nutno se stydět dokonce i před sebou samým. Zčeřená průzračná hladina však jen stěží mohla být uspokojivým závojem. Běloskvoucí pokožka, na mnoha místech nesoucí jemné narudlé stopy skřetích rtů, zubů i drápů skrz ni prosvítala, jako sluneční paprsky mezi jarním listovím. Thranduil provedl nejnutnější hygienu a vrátil se do své komnaty zabalen do osušky. Na chvíli zaváhal, než shodil na zem ten tenký čtverec látky ukrývající jeho nahotu.
Voda, jakkoliv studená, nestačila uhasit výheň, která ho od rána stravovala. Znovu ulehl na lůžko. Před očima se mu na kratičký okamžik mihla posměšně rozšklebená široká tvář a dvojce plných rtů, smyslně zašeptala.
"Vsadim se, že teď si to budeš pár dní dělat každej večer. Možná i víckrát!"
Odehnal tu dotěrnou pokořující vzpomínku dřív, než se mu stačila zahnízdit v mysli.
Jenom jednou! Rychle!! Ujišťoval se zatímco s pevně sevřenýma očima vyhledal své pohlaví a začal na něm rytmicky pracovat. Žár, šířící se z jeho slabin rychle opanoval zbytek těla a popohnal jeho srdce i plíce k divokému poklusu. Thraduilova víčka už se netiskla k sobě, ale slastně se mhouřila. Skrz jeho rty se tu a tam prodral zarputile potlačovaný, přes to však zřetelný ston. Jeho penis, sevřený v úzkém horku jeho vlastní pěsti, byl neustále větší a větší, vzrušenější a vzrušenější. A spolu s tím, jak k němu překotně pádilo jeho vlastní vyvrcholení, měnila se ta pěstěná alabastrová ruka v Thranduilově mysli tu a tam v mnohem tmavší. Hrubší! Někde z obrovské dálky jakoby se ozývalo dunivé vrnění, které znělo trochu, jako když přede kočka. Král ještě přidal ve svém úsilí a zoufale se pokoušel přehlížet všechna ta znamení, stejně jako hlas, který někde daleko, předaleko v jeho mysli tiše šeptal, "Jo! Jen do toho! Je to rajcovní!"
Jak málo už chybělo! Jak blízko měl ke svému cíli! Když v tom se ozvalo váhavé zaklepání na dveře, vzápětí doprovozené ostýchavým dívčím hlasem.
"Můj králi... snídaně je na stole!"
Thranduil, který byl sotva pár okamžiků od vrcholu jen vztekle zavrčel.
"Zmiz!"
A měl co dělat, aby to krátké nepatrné slovo vůbec správně vyslovil. Překotné cupitání, to jak poplašená služtička kvapně mizela z dosahu králova hněvu, ještě ani nedoznělo pod klenutým stropem chodby a Thranduilovo tělo se sevřelo ve slastné křeči. Kdo ví, možná, že to rozkošnické zaržání, které se mu při tom vydralo z úst, se stačilo donést až k jejím uším. Nové a nové pulzy zmítaly královým tělem, zatímco mu mezi prsty protékaly štědré dávky jeho vlastního semene. Pak sebou bezmocně žuchl na lůžko a oddechoval, jako po nějakém šíleném spurtu.
Spěšně se očistil odhozenou osuškou a vklouzl do šatů. Jeho fána konečně upustila od hladového škemrání Už byl zase důstojným králem Mirkwoodu a na té malé špinavé drobnosti, která mu pomohla dosáhnout klidu už ani zbla nesešlo. Jen tu snídani si dnes nejspíš odpustí.
Rozvážně otevřel dveře a prošel zšeřelou chodbou. Vlastně se spíš nesl! Páteř rovnou a hlavu hrdě vztyčenou, učiněné zosobnění vznešenosti.
Zdráhavě se zamýšlel nad povinnostmi, které ho dnes čekají. O tom, že bude muset spravit své rádce o hanbě, která postihla celý elfský rod, když se jeho vlastní syn vydal uruckému vojákovi. Neboť je to v pravdě odpudivé a pobuřující, když se potomek sličného národa spustí s odpornou přízemní stvůrou.... Ehm... Vlastně... nebude asi zcela nezbytné, seznamovat velkou radu se všemi potupnými detaily. Ostatně, je přeci možné, že k tomu byl donucen. Dohnán okolnostmi! Dokonce je to naprosto pravděpodobné! Ty bytosti jsou nemravnost sama! Díky Morgothovým devastujícím zákrokům přišly o veškeré zábrany a tělesnost dávají najevo zcela nezřízeně, jak se ostatně sám... Totiž... myslel jen... Proč vlastně princi hned tak necitelně zničit pověst? Některé maličkosti si prostě nechá pro sebe! Jak byl náhle rád, že se rozhodl vyslechnout si toho snagu... totiž... svolit k rozhovoru... tedy vlastně... svolit k... zkrátka, že u toho byli jen oni dva. Protože teď si může vybrat, co všechno se má zbytek lesního národa dozvědět. Až později se společně rozmyslí, zda vyslat záchranou jednotku, nebo jednoduše splnit princovo přání a trpělivě vyčkávat na jeho návrat. To druhé by nejspíš bylo rozumnější. Nemají ani tušení, kam jeho syn zamířil a kde je teď. Nemá smysl riskovat další životy, výpravou za nepřátelské hranice. Ničeho by tím nedosáhli. Nezbývá, než mu věřit, že je opravdu v bezpečí.


A tak se nakonec taky stalo! Ctihodní rádcové schválili královu vůli a nikdo z nich si ani nevšiml, že si dnes jeho veličenstvo vypodložilo svůj trůn drobným měkkým polštářkem. Život v Temném hvozdu šel dál svou cestou. Snad jen lazebnice se občas podivily, proč král začal dávat přednost studené koupeli před měkkou dešťovou vodou, prohřátou sluncem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 25. června 2016 v 8:02 | Reagovat

Vidim, ze  pan Elf si napriek vsetkemu zachoval pokoj v dusi a svoju vznesenost :-). Ja len dufam, ze nebude opusteny, ked to bola jednorazova zalezitost....

2 Melkora Melkora | Web | 25. června 2016 v 11:00 | Reagovat

Myslím, že bude. Ale to se dá naštěstí spravit tím, že nechá občas otevřené okno ;-)

3 Bunny Bunny | 25. června 2016 v 17:59 | Reagovat

Jsem smutná, protože je to možná naposledy, co jsem se s Orbu a Trdlem setkali přímo v záběru.
Taky proto, že Trdlo zůstalo samo, snad jen o kousek lepší. A Orbu vlastně zachránil Legolasovu pověst, kdyby v noci nepřišel, možná by se princovo jméno ještě léta vláčelo v prachu.
Jedna věc je nechat se strhnout do víru skřetí vášně a druhá si to sám dělat s myšlenkami na skřeta :-D
Honící si Thranduil - výkvět elfího lidu... prostě paráda :-D
Děkuji za další povídku, opravdu mě nadchla :-)

4 Sauren Sauren | E-mail | 26. června 2016 v 0:27 | Reagovat

Koukám že Jeho Veličenstvu byly rozšířeny obzory i ledaccos jiného :-) Říkám si zda až se Orbu vidá zas na cesty, tak zda král svede nějakého svého svarneho lukostřelce. A to bude teprve škola oni ti elfové jsou jinak frigidní jak grónské ledovce. Jinak skvěle napsáno, lehce, čtivě a svižně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama