Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Temné tajemství Mirkwoodské noci, druhá část

22. června 2016 v 21:32 | Melkora |  Temné tajemství mirkwoodské noci
Po tom, co se král Thranduil vrátil do svého paláce, hned se uložil ke spánku. A zdál se mu velmi zvláštní sen. Nebo...???
AU, slash, Pairing Thranduil/Originální skřetí charakter, Rating M





Král chvíli postával u otevřeného okna své ložnice a zhluboka vdechoval svěží noční vzduch, prosycený chladnou vlhkostí i vůní tlejícího listí. Pozorně hleděl do okolní temnoty, jakoby se v černém sametu hluboké noci pokoušel něco najít. Snad dvé jiskrných očí plných rozpustilých ohýnků? Snad pár hrubých kostmatých paží natahujících se k němu? Zahlédl támhle záblesk? Mihl se snad onde nenápadný stín, aby zase svižně splynul s miriádou ostatních? Bylo snad to co slyšel někde v dáli tichý rozpustilý smích, nebo jen některý z lesních potůčků zabublal o něco hlasitěji, než obvykle?
Jak marné to bylo, chtít hledat temnotu ve tmě!
Nakonec se od něj odvrátil a vydal se znova ke svému lůžku. Jeho duše nenalezla klid. Jenže co se dalo dělat? Čas pokročil a jemu už se víčka klížila únavou. Položil hlavu na polštář a jeho zlaté kadeře se po něm elegantně rozprostřely, jako záplava slunečních paprsků.
Nebylo prostě možné aby ten snaga... Orbu! Tak si říkal! Aby jakkoliv pronikl do nitra jeho říše, do samého srdce paláce. Už proto muselo být všechno z toho, co následovalo pouhým snem. Sledem prchavých iluzí, které mu vykreslila jeho obrazotvornost, vydrážděná až k nepříčetnosti všemi těmi podivnými událostmi dnešního dne.

Napřed ucítil žár. Tolik povědomý, opojný a konejšivý zároveň. Jeho mysl, příjemně unavená, se mu nadšeně oddala. A jak by taky ne!? Všechno co v něm bylo vznešené, mravnost, ctnost i smysl pro povinnost, spokojeně podřimovalo a nic tudíž nebránilo té požitkářštější části jeho já, aby nadšeně neopanovala celou jeho osobnost, šťastná že pro jednou není spoutána pevným řetězem morálky a sebekontroly.
Pak začal vnímat dotyky. Někde z hloubi jeho mysli vypluly dvě hrubé dlaně, jako dvě labutí lodě z mlhy. Opatrně vyhrnuly jeho noční košili až k bradě a královské tělo se ochotně natočilo, aby jim tu námahu usnadnilo. A jen co jim ta poslední otravná překážka, střežící přístup k té alabastrové, sametově jemné hojnosti byla odstraněna z cesty, vydaly se na pouť po jeho těle. Ne, jako předtím, na tom prosluněném lesním palouku, dva bezohlední dobyvatelé, toužící přivlastnit si. Podmanit! Ne! Tyhle připomínaly spíš motýlí křídla tančící ve větru. Něžně hladily a laskaly, tu opatrně přejely, jemnější, než dech, tam mírně přitlačily a poškádlily. Králova šíje se prohnula, pod tou náloží nečekané slasti, hrdlo se rozeznělo přívalem rozkošnických vzdechů, ústa se spokojeně roztáhla v blaženém úsměvu.
Z dáli, jakoby z jiné místnosti, nebo jiného světa se ozval tichý chrčivý hlas.
"Pššš! Ticho! Nechceme, přece, aby na nás přišli, že jo!?"
Králova mysl se líně, jako had obtočila kolem toho hlasu a vypjala všechny své zbylé síly, aby se pokusila vážně zapřemýšlet nad smyslem onoho sdělení i nad cizím vzdáleným vesmírem z něhož přilétlo. Nakonec to rezignovaně vzdala a znovu se ponořila do pokojných vod blažené letargie. Ten hlas je moudrý. Bezpečně ho provede všemi úskalími tělesné rozkoše.
Poslušně kývl hlavou.
Krátce na to ucítil, jak se na jeho holou kůži tiskne cizí hřejivá pleť a váha cizího těla jak se rozprostírá po tom jeho a tlačí ho hlouběji do lůžka. Roztouženě k němu vypjal boky a jeho probouzející se mužství se příjemně otřelo o pevný solidní povrch. Pozvedl paže a nechal je šátrat v prostoru nad sebou, v němž se skrývala ona tajemná věc s horkýma rukama. Nahmatal cosi teplého, hebkého, tužšího a drsnějšího, než byla elfská kůže, pořád ale velmi příjemného na omak. Chtivě do toho zaťal nehty a z té neznámé dálavy se ozvalo zasténání, opět tím povědomým hrubým hlasem. Vůbec neznělo bolestínsky. Naopak! Spíše, jakoby povzbuzovalo a pobízelo jeho bezohledné nehty, aby drásaly a ubližovaly a ještě přidaly na surovosti.
A úplně nakonec se zjevily rty! Byly plné, buclaté a majetnicky si nárokovaly Thranduilova ústa. Kde už se s nimi jen setkal? Ano! Už ví, bylo to nedávno! Poslušně se jim podvolil a dokonce vyšel vstříc svým jazykem, když se ho ten druhý začal dožadovat. Na chvíli se bezmyšlenkovitě utápěl ve vášnivém polibku a tiskl k sobě to podivně známé tělo. Putoval dlaněmi po jeho kůži, těšil se z její, horoucí blízkosti i z přímo plýtvavého množství, v jakém se mu nabízela. Pak se jejich ústa konečně oddálila a králova oční víčka se pomalu a líně začala odlepovat od sebe.
Drobný plamínek svíčky se ještě pořád nesměle třepotal ve vzduchu a spoře, ale přece osvětloval celou místnost. Jeho světlo se rozmazávalo na Thranduilových řasách a z předmětů rýsujících se před jeho očima vytvářelo barevné šmouhy. Tenkou škvírou přivřených víček spatřil napřed zubatá ústa rozšklebená od ucha k uchu a pak oči, černější než noc, v nichž se jako hvězdy blyštily odlesky plamenu svíce. Tu tvář znal! Znal i jméno. Jen si tak ještě vzpomenout! Jak to bylo? Znělo to nějak...
"Orbu?"
Hlesl po té co se jeho zrychlený dech trochu uklidnil. Odpověděl mu tichý zvonivý smích.
"Ani jsem nečekal, fešáku, že si budeš pamatovat mý méno. Ale konec konců, nemělo by mě to překvapit. Tak jako já ti to žádnej neudělá."
Byla to zvláštní! Pyšná! Promluva. A ospalý král neměl ani chvilku času a vlastně ani energie, aby přemítal nad tím, co měla znamenat. Veškeré jeho protesty i otázky byly umlčeny dalším polibkem, ještě dřív, než na ně stačil byť jen pomyslet.
Bezmocně sténal do těch hladových úst, blaženě k sobě tiskl to bujné tělo, které se tak najednou zjevilo v jeho náručí a nepřestával se opájet jeho blízkostí. Mezi jeho nohy zatím vklouzlo hladké pevné stehno a přitisklo se na jeho odhalené mužství. Král mhouřil víčka a slastně vrněl. Jeho pánev činila drobné výpady vstříc té nečekané porci rozkoše a v jeho slabinách zatím narůstal omamný žár. A jako pramen, který si vytrvale hledá cestu k povrchu, vydala se tahle ohnivá řeka podél jeho páteře až k šíji a svou mocnou silou ji prohnula jako luk. Bělostné královo hrdlo bylo náhle vystaveno výbojným zubům onoho vetřelce, a ten toho dokázal náležitě využít. Thranduil tiše sykal, zatímco se ta rota těch ostrých útočníků z nořila do hebké kůže jeho krku. Ruce mu vylétly jako dvě šídla z rákosí a váhavě přistáli na tom tmavém temeni, příliš slabé, aby ho rázně odtlačily. Bříška jeho prstů zkusmo přejela po pokožce jakoby poseté hrubými huňatými semínky pepře. Jak povědomý to byl vjem!? Rozkošnicky se výskal v tom, co mohlo být jakýmsi zvláštním druhem vlasů a sem tam se sklonil, aby mezi ty podivné kadeře zasadil letmý polibek. Jeho úd, stále tvrdší a větší rytmicky dráždilo cizincovo stehno, drobnými pohyby přeochotně vycházející vstříc přírazům jeho vlastní pánve.
Pak se stalo cosi zvláštního! Tělo záhadného nočního návštěvníka, dosud mírně vyvýšené, zapřené na loktech, konečně plnou vahou dolehlo na to Thranduilovo. Král se zalkl překvapením, když ucítil jak se na vnitřní stranu jeho vlastního stehna pevně přitiskla jakási horká tvrdá věc a začala pomalu klouzat po jeho tenké kůži. Dunivé vrnění, které už před tím tak neodbytně rezonovalo v jeho uších a které mohlo být stejně dobře cizím hlasem, jako vzdáleným rachotem noční bouře, ještě zesílilo a stalo se pravidelným. Královy boky se samy natočily tak, aby si jeho vnímavá pleť užila co nejvíce důvěrného kontaktu s tím, co mohlo být jedině vzrušeným a roztouženým vetřelcovým pohlavím. Jeho ruka se vydala směrem dolu a něžně cestou laskala tu tuhou, přes to však překvapivě poddajnou pokožku. Dokud se nezarazila o oblinu vetřelcových hýždí, aby ji pevně a majetnicky sevřela v dlani. Komnatou se nesla symfonie jejich společné slasti, tichá jak šumění vánku, mezi stébly trávy. Přes to se zdálo, že tajemnému cizinci se pořád něco nepozdává.
"Tiše! Když mě tu najdou, nestihnu včas zdrhnout!"
Sykal a sázel při tom polibky na špičky elfových uší. Thranduilova zamlžená mysl odmítala spolupracovat. Koho chytnou? A kdo? Kam chce utíkat?
Všechna ta hloupá otravná proč se však jako zázrakem rozplynula, když ho něco, zřejmě jakási cizí ruka, horká a drsná, popadla za zápěstí a vedla někam dolů. To co se ještě před chvílí tak houževnatě tisklo k jeho stehnu najednou skončilo v jeho rozevřené dlani. A ta cizí ruka se na ni pevně přitiskla, pečlivě kolem té věci omotala jeho prsty a sevřela je. Znovu se ozvalo přidušené zasténání.
"Dělej mi to! Já sem ti to taky dělal."
Dožadoval se onen hlas a znělo to jakoby se ozýval ze sudu. Král však rychle pochopil. Místo, aby se nechal vést, zabral sám a sevřel cizincův úd. Na nic nečekal a začal rázně pumpovat nahoru a dolů.
Příval pustošivé rozkoše je zasáhl oba. Vetřelec se, přes svá zapřísahání přestal držet zpátky a s každým královým tempem ze sebe zas a znova vyrazil vášnivý vzdech. Thranduilovi to znělo to jako slastná hudba. Ty smyslné zvuky pronikaly do samotné jeho fey a vzbuzovaly v ní nové a nové výbuchy chtíče. Pokožka cizincova pohlaví, tak úchvatně jemná se mu prolínala mezi prsty a elfův palec, čistě pro potěšení, čas od času přejel po jeho stejně opojně hebounké hlavičce, zvlhlé kapkami rozkoše.
Tělesná vášeň zanesená do něj, jak kukaččí vejce, opanovala zcela jeho fánu, protože v jeho znavené ospalé mysli nebylo nic bdělého, co by ji včas zarazilo. Jeho vlastní vzdechy ze brzy začly proplétat s těmi druhými. Jeho ústa se pootevřela a jazyk z nich chtivě vykoukl, jakoby po něčem zoufale toužil a nedokázal to najít, ať se snažil sebevíc. Naštěstí byl brzy přepaden bujným útočníkem smyslně se vrtícím mezi cizincovými rty. Pak se jedna z těch drzých rukou všetečně vplížila mezi jejich těla a popadla jeho vlastní úd pulsující touhou po pozornosti.
V Thranduilově těle se rozpoutala učiněná bouře.
"Jo! Jo! To je vono!"
Vyrážel mezi tím vetřelcův hlas spolu s tím, jak se jeho horké ruce i plné rty vrhaly na elfovo tělo, jakoby ho toužily pozřít.
Tenká svíčka, už před tím chatrně poblikávající, nehlučně zaprskala a zhasla. Místnost se ponořila do tmy. Cizincovo tělo náhle zmizelo z králova dosahu, stejně tiše a nenápadně jako před malou chvílí zmizel i diskrétní plamínek svíčky. Král překvapeně zamrkal svýma nenadále oslepenýma očima a mrzutě zabručel. Natáhl ruce, ale nenahmatal víc, než temnou prázdnotu.
Potěšeně se zatetelil, když se někde blízko jeho ušního lalůčku rozezvučel známý hlas a nabádal ho, aby se posadil. Poslušně se zvedl a svěsil nohy ze svého lůžka. Zvědavě vyčkával a přemítal, co bude dál. Vzápětí ucítil, jemný tlak na svém spánku, to jak ho uchopila jedna z těch černých dlaní a pomalu natočila jeho hlavu stranou. Ochotně se tomu tlaku podvolil, když tu se náhle o jeho rty začalo otírat cosi hebkého vlhkého, zjevně se dožadujícího vstupu dovnitř.
"Tys to eště nikdy nedělal, viď?"
Šeptal hlas s tichým chichotáním.
"Hezky otevři pusinku. A jazyk! Nezapomeň vypláznout jazyk!"
Thranduil bez většího přemýšlení učinil, jak mu bylo nakázáno a poplašeně nadskočil, hned jak ucítil jak se mu něco velkého, horkého dere do úst, vyplňuje je a snaží se proniknout hlouběji, až za kořen jeho jazyka. Ve zmatku prudce škubl hlavou, jen aby byl zastaven pevným stiskem na svém zátylku. Jeho plicím se najednou nedostávalo vzduchu a jeho hltan se začal zoufale zalykat v marných pokusech o nádech. Královu obluzenému mozku konečně došlo, že ta věc, dobyvačně si činící nároky na jeho hrdlo, je cizincův penis. Než si stačil uvědomit důsledky, znovu na něj promluvil onen konejšivý hlas. Tentokrát zněl přerývaně a chvěl se, jakoby mu činilo potíže už jen správně formulovat slova.
"Klid, klid! Žádnej strach. Je to snadný! Jen... jen hezky votevři pusinku a uvolni se. Tak...! A nezapomeň dejchat. Dejchej nosem! Budu vopatrnej!"
Thranduil přimhouřil oči a nechal toho drzého vetřelce obezřetně klouzat hned dovnitř a hned zas ven z vlhkého útočiště svých úst. Tlumené vrnění doléhající k němu odněkud z hora se ještě zintenzivnilo a on měl pocit, jakoby se cizincovo narůstající vzrušení stalo jeho vlastním. S jedním každým tím mručivým vzdechem, který zasáhl jeho uši, zachvělo se i jeho vlastní pohlaví a ukřivděně se dožadovalo pozornosti. Král se jeho stále hlasitější nároky zarputile pokoušel ignorovat, nakonec však nezabránil své volné ruce, aby se mu nevkradla do klína a nepokoušela se o ně nenápadně otírat.
Když pak zaslechl perlivý, jak nůž ostrý smích, jasný důkaz toho, že jeho necudné počínání nezůstalo nepovšimnuto, projel jím příval palčivé hanby. Už už se chystal ukrýt svou nehodnou ruku za záda, když vetřelcův hlas znovu promluvil.
"Nestyď se! Jen do toho!"
Šeptal a jeho slova se táhla jako líné paprsky slunce. Když pak ještě pokušitelův medový hlas podmanivě zašeptal, "je to rajcovní", odhodil Thranduil veškeré zábrany. Nakonec, copak to všechno není nic, než pouhý sen!? Jeho ruka se odhodlaně omotala kolem jeho vlastního mužství a začala ho rytmicky dráždit. Požár, který ho rázem zachvátil, byl nesmírný. Nikoliv jeho mysl, ale jeho tělo vědělo, že existuje jediný lék. Ještě více cizincova horkého pohlaví, ještě rychlejší tempo s nímž jeho ruka dráždila vlastní úd. A on jejich žádosti vyslyšel. Dychtivě propnul krk a natáhl se za cizincovým mužstvím. Jeho tváře se propadly a bezděčně začly sát.
Místnost rozezvučelo vášnivé zaržání. Vzápětí se jedna z drsných dlaní zvedla. Pak už bylo slyšet jen tlumené lkaní cezené skrz baňaté klouby vetřelcových prstů.
Králova fea se pomalu topila, ve vlastní rozkoši a její majitel bezpečně cítil, že vrchol je každým okamžikem blíž a blíž. V tom i ten druhý z obou tmavých pařátů opustil jeho šíji a vetřelcův úd svižně vyklouzl z jeho úst.
Rozčarovaný král pohlédl nad sebe do hluboké tmy. Na okamžik v ní spatřil dvě svítící bělma a dva řádky ostrých zubů, které se na něj vesele křenily.
Pak se hbitě schovaly a ta rozesmátá ústa pronesla: "Ne tak rychle! Ešte máme dost času."
A pak se před ohromeným Thranduilem vylouplo celé tělo. Bylo matné a kouřově černé a vystoupilo z temnoty tak náhle, jakoby prošlo nějakými tajnými dveřmi vedoucími z jiné dimenze. Královi spadla brada, když spíš ucítil, než uviděl dvojici divokých horoucích očí plných nespoutaného chaosu a zemité vášně, kterak se s razancí mečů zabodávají do těch jeho. Matně rozeznával rozmazané obrysy buclatých tváři, širokého nosu a útlých ramen. Ale to už jeho nohy z každé strany objalo jedno hladké pružné stehno a do jeho klína dosedly dvě kulaté hýždě. Tlukot cizího srdce byl dráždivě blízko a horký dech, příjemně hladil jeho vlastní tváře. Nedalo se dělat nic jiného, než popadnout ty oblé paže a přitisknout tu subtilní hruď na svou vlastní. Na chvíli jejich rty opět splynuly v jednom z mnoha vášnivých polibků, vetřelcovy ruce mezi tím vklouzly do králova klína. Zkušeně popadly oba jejich penisy a přitiskly je k sobě. Thranduilova šíje se zalomila a a vzduchem šlehly jeho zlaté vlasy. Vetřelcovy ruce zručně pracovaly a vedly je blíž a blíž k vyvrcholení. Král tiše naříkal a sázel polibky, kam jen svými ústy dosáhl.
"Teď ty!"
Vydechl pár kyprých rtů a Thranduil pochopil. S rozpačitým úsměvem sáhl dolů a nesměle převzal vetřelcovu práci. A pak uchváceně sledoval, jak se černé tělo na jeho klíně vzpíná a kroutí.Vytrvale pracoval oběma rukama, dokud se z vetřelcova hrdla nevydral sice potlačovaný, přesto však ryčný skřek a on neucítil, jak mu mezi prsty proudí přívaly horkého spermatu. A to bylo ono! To potřeboval. Celé jeho tělo se sevřelo ve slastné křeči a jeho vlastní vyvrcholení ho zasáhlo se silou orkánu.
Dál už si nepamatoval skoro nic. Měl pouze matný pocit, že ho někdo opatrně uložil na lůžko a přehodil přes něj deku. Jako z mlhy se vynořila slova, "... skvělý..." a "… fakt stálo za to riziko...", to už se ale propadl do blaženého spánku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bunny Bunny | 22. června 2016 v 22:32 | Reagovat

Takové věci si vážně nesmím číst před pečením, popálím si pařáty, až na to budu myslet... no a Orbu s Thranduilem jsou tak dokonalí, že si beztak vzpomenu.
Hrozně bych chtěla napsat něco delšího a smysluplného, jenže na takové opravdu dobře napsané péčko se dvěma miláčky se píšou smysluplnosti dost špatně. Natož delší smysluplnosti.
Tak snad jen... jednak samozřejmě děkuji za kapitolu a opět tak brzy! A za druhé... fakt jsem zamilovaná do tvého psaní s každým dalším písmenkem víc a víc. To jsem si myslela, že už nejde... (a ne, není to proto, že je to v mnoha případech ehm... lehce nemravné... eh)
A Thranduil bez okovů svých zásad a bůhví čeho je naprosto dokonalý. Snad lepší než jeho synek, ten se jen tak s cizincem takhle nerozparádil. Uf.
Prostě tse tse tse, hlavně že Lego zhanobil jejich rod. Jistě. :-D

2 Melkora Melkora | Web | 23. června 2016 v 11:48 | Reagovat

Milá Bunny!
Děkuji za poněkud inkoherentní, přes to však milý příspěvek, i za tvou přízeň. Budu se snažit, aby i nadále byl důvod k jejímu zachování.
Mimoch., doufám, že jsi nic nepřipálila.

3 ester ester | 23. června 2016 v 19:24 | Reagovat

Priznam sa, ze nemam rada PWP. Ale naozaj  tvoj styl pisania je vtipny, zabavny, stavnaty a zaujimavy. Od teba si asi precitam hocico 😄

4 Melkora Melkora | Web | 23. června 2016 v 21:29 | Reagovat

Děkuji! To je velmi milé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama