Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Temné tajemství krále Trdlíka, IV

5. června 2016 v 1:13 | Melkora |  Temné tajemství krále Trdlíka
Pokračujeme v krasojízdě... :-)
AU, Slash, Pairing Thranduil/Originální skřetí charakter, Rating M





Slunce se neúprosně sklánělo k západu a Thranduil váhal jen chvíli. Moc dobře věděl, že jeho čas se krátí. Bude ho mít dost jen do té doby, než zatím oranžový sluneční kotouč nezkrvaví a nežbluňkne za ztemnělý obzor, jako kámen do vody. A dnešní noc bude bezměsíčná! A taková noc, jako žádná jiná, vždy už od počátku věků patří celá temným silám.
Musí se rychle ptát dál!
"Kde… kde jsou ti dva teď?"
Vysoukal ze sebe nakonec otázku, která se mu zdála nejstrategičtější. I přes svůj kamenný výraz se někde uvnitř spokojeně usmál. Takhle se dozví to nejdůležitější a možná se mu i podaří podnítit skřeta k tomu, aby se trochu rozpovídal a zapomněl vymáhat odměnu, na níž měl podle jejich dohody nárok. Věděl, co je to královská čest. A zakládal si na svém slovu víc, než na lecčem jiném. Jenže se zdálo, že dodržet tuhle dohodu bude větší fuška, než si zpočátku myslel. Když před několika málo okamžiky nesměle, sotva znatelně kývl na skřetův nestoudný návrh, bláhově věřil, že za něj bude platit jen chvílí zaťatých zubů a pevně sevřených očních víček. Že skřetovy chlípné nestydaté pařáty sklouznou po jeho těle, jako špína po běloskvoucí tkáni třešňového květu. A že až se zvednou, zanechají jeho fánu takovou, jaká byla. Neposkvrněnou, jako okvětní plátek!
Jenže teď měl pocit, jakoby začínal hořet zevnitř.
Vypadalo to, že skřetí nečistá smyslnost, ten jed, který se rodil v jejich mrzkých duších, byl mocnější, než předpokládal. A vpíjel se do jeho kůže, jak kapky deště do vyschlého prachu cest. A tak, jako se prach vystavený vodě stává něčím novým, měnila se se i jeho fána. Králi se zdálo, že se stává stejně rozbředlou a beztvarou, jako blátivé louže zbylé na zemi po řádném lijáku a že místo, aby oddaně poslouchala svého pána, dychtivě vyhlíží další příval skřetovy vášně, horoucí i chladivé zároveň.
A nemusela čekat dlouho!
Orbovy rty opět přistály na králově těle, tentokrát si vybraly záhyb mezi jeho šíjí a ramenem. Thranduil najednou ucítil dvě řady ostrých zubů tisknuvších jeho kůži, sice důrazně, ale dost jemně na to, aby ji nepoškodily. A ty zuby se postupně prokousávaly výš a výš, až k jeho ušnímu lalůčku. Zhluboka se nadechl a pokusil se utlumit vzdech, který se už, už dral z jeho rozechvělého hrdla. Tohle byla další věc, kterou nečekal. Na kterou nedokázal pomyslet, kterou si neuměl ani představit.
"Kde by byli?"
Odtušil zatím známý hlas.
"V trapu! To já sem je pustil. Chceš vědět, jak se to stalo?"
A Thranduil chtěl. A pochopitelně to nemělo být zadarmo. Hrubá černohnědá dlaň jemně ale důrazně zatlačila na jeho hruď a přiměla ho podklesnout v pase. Král nyní napůl seděl napůl ležel na plochém kameni pod sebou, opíraje se o lokty a napjatě očekávaje, co bude dál. Třeštil při tom oči na skřetovu tvář, proměněnou k nepoznání. Snagův pohled byl zastřený a jako přišpendlený k elfovu napůl nahému tělu. Chřípí se se mu prudce zdvíhalo nahoru dolů a masité rty odhalovaly rudé dásně plné ostrých špičatých zubů. Připomínal hladovou šelmu, která se právě chystá pozřít svou dokonale bezbrannou kořist.
Přistoupil k ležícímu elfovi ještě o něco blíže a rukama si razantně vynutil vstup mezi jeho mírně pokrčená stehna. Vzápětí král ucítil jak se skřetovy horké dlaně položily na tenkou pokožku jejich vnitřních stan a odtlačily je od sebe. A Orbu začal vyprávět příběh o hrdinné záchraně dvou nebohých zajatců ze spárů Krysího kmene. Příběh, v němž se to jen hemžilo překvapivými zvraty, souboji na pěsti i meče a zázračnou záchranou v poslední chvíli a jehož on byl hlavním hrdinou. A který (což ovšem král nemohl vědět) byl vylhaný stejně tak nestydatě, jako byly nestydaté i jeho všetečné dotyky na Thranduilově těle.
Tak, jako jeho hbitá ústa, ani Orbovi ruce nezahálely! Jezdily nahoru a dolů po elfových stehnech, pěkně od kolem až po třísla, napřed jemně, později se jaly hníst a masírovat jemnou tkáň pod sebou a čím dál tím víc se zapomínaly poblíž elfových slabin, jakoby se jim vůbec nechtělo vracet se nahoru ke kolenům.
A král už se ani nesnažil krotit svůj zrychlený dech. Hlava mu náhle ztěžkla tak, že už nedokázal ani ji, ani svůj trup udržet nad podložkou. Paže jakoby se mu proměnily v rosol a jemu nezbylo, než se položit na svůj vlastní plášť rozložený na kameni.
Ten skřet je neuvěřitelný, pomyslel si. Ta jeho drzost! Ta smělost! Ta naprostá neúcta k majestátu! Nikdo, nikdo z jeho poddaných by si k němu nikdy neopovážil přijít tak blízko a on, král, přes to, nebo možná právě proto...
Ovládej se! Je to jenom obchod! Nic než pouhý obchod! To, co chce, je pouhá fána! Nic to neznamená! Nezmění tě to!
Peskoval se, zatímco jeho kolena se sama rozjížděla od sebe, jeho šíje ze zakláněla dozadu a rty se neznatelně zachvívaly pod dávkami nečekané rozkoše.
"Takže..."
Vypravil ze sebe přerývaně.
"Chceš říct... že jsi to byl ty, kdo ho zachránil."
"To teda jo!"
Pokýval Orbu a pak dodal v nějakém náhlém záchvatu inspirace.
"A za to si taky rozhodně zasloužim zvláštní odměnu."
A jeho levá ruka se najednou a bez varování uvelebila přímo mezi Thranduilovýma nohama na vzdouvajícím se králově mužství a počala ho jemně hladit. Tichý, ale důrazný vzdech se králi nepodařilo potlačit včas.
Orbu se spokojeně zakřenil. Jeho plán šlapal líp než by si sám troufl doufat.
Skřetův smích jakoby se zabodával Thranduilovy přímo do duše. Je to jen obchod! Opakoval si znova, jakoby to pomáhalo. Jeho pohlaví se mezi tím pod skřetovými dotyky neodvratně plnilo krví a další se hrnula do jeho slabin, s razancí divé horoucí ohnivé řeky. Zpoza přivřených víček pozoroval, jak se jeho uchvatitel vyšvihl za ním na kámen a poklekl mezi jeho stehny. Vůbec se nebránil, když se nad něj naklonil a jejich rty opět splynuly. Král se na chvíli nechal blaženě unášet tím vodopádem rozkoše, pak ale najednou, jakoby procitl ze sna.
"Dost!"
Zavrčel tiše a mezi jeho a snagovým tělem se opět zjevila jeho bílá dlaň, jako závora.
"Proč vůbec putují a kam?"
Orbu se ušklíbl.
"Ten uruk", špitl do královského ucha, "mektal něco o tom, že mají nějaký poslání. Jako prej z Mordoru."
"Nesmysl!"
Sykal král, jako had, a snažil se nevnímat horkou hrubou pazouru, která si nepřestávala pohrávat s jeho mužstvím a dráždit ho až na samu hranici rozkoše.
"Můj syn by se nikdy... nikdy..."
V půli věty se však zarazil. Uvědomil si, že něco podobného už dnes říkal. Orbův jazyk se mezi tím opět roztančil po elfově boltci. Králova ruka se jakoby proti vůli svého majitele usadila na skřetově rameni
"Náhodou si taky myslim, že je to blábol."
Uchychtl se zatím Orbu, skloněný nad elfem.
"A víš proč?"
Ale tázavý Thranduilův pohled zůstal bez odezvy. Orbu nemínil vydat své tajemství jen tak. Opět se narovnal a odepnul královy nohavice. Lascivně se šklebil a vyzývavě hleděl do králových očí, v nichž se bezmocný hněv snoubil s potlačovanou vášní, zatímco je stahoval z jeho dlouhých nohou. A jen co měl hotovo, vrhl se stejně nadšeným entuziasmem i na tkanice jeho spodních kalhot. Uvolnil je a na krátký okamžik zůstal nehybný. Hlavou mu prolétlo, že ač by to tak rád býval učinil, prostě je servat, by byla velká chyba, vší silou proto potlačil své puzení. Místo toho nechal svou ruku pomalu vklouznout pod jejich lem a klidně spočinout na horkém pulzujícím králově pohlaví. Thranduilova záda se prohla, jako tělo luku a jeho ústa se pootevřela v bezhlesém stonu. A teprv pak se snagovy plné rty opět přiblížily k elfovu uchu a promluvily.
"Protože s sebou měli takovou věc. Hranatou! Červenou!"
Jeho dlaň se při těch slovech sevřela, pevně objala zduřelé elfovo mužství a začla pumpovat nahoru dolů. Napřed pomalu a jemně, vzápětí se však Orbu rozhodl, že je na čase přitvrdit a zrychlil tempo.
"Řikali tomu kniha."
Královým smyslům, zastřeným přívalem vjemů dílem nových, dílem pradávných zapomenutých a pečlivě vytlačených do nevědomí, chvíli trvalo než se zacílily na tu novou informaci. Přes to se jí zmocnil ihned po té, co se konečně zatoulala do jeho mysli. Vzepřel na paži a pokusil se vyklouznout z Orbova sevření.
"Cože? Jakou knihu?"
Orbu se rozverně usmál. Neměl v plánu nechat se přerušovat hloupými otázkami. Opět pánovitě zatlačil na královu hruď, až se jeho záda přitiskla ke kamenné podložce a chňapl svými lačnými zoubky po jednom z jeho pootevřených rtů. Jeho levá ruka vzápětí zajela přesně tam, kde vězela ještě před chviličkou.
"Knihu!"
Vrněl jeho hrubý hlas mezi jednotlivými polibky.
Červenou! Starou a divně popsanou! Nikdo z nás to neuměl číst. Rozhodně nevypadala jako něco co by se dalo najít v Mordoru. Ale ten uruk po ní jel, jak slepice po flusu. Bylo v ní něco sakra důležitýho."
Kniha! Thranduil se zoufale pokoušel zapojit poslední mozkové obvody, které ještě nebyly zachváceny tou hříšnou nečistou nákazou, již vnesla ta nízká skřetí bytost do jeho nepřipraveného těla. Snažil se nevnímat ten horký svíravý dotyk, tu cizí hrubou kůži na své vlastní jemné vnímavé pokožce. Usiloval, aby v jeho hlavě setrval nový a zjevně důležitý údaj o záhadném tajuplném spisku, který se nevysvětlitelně ocitl v držení stepního skřeta a nebyl vystrnaděn neodbytným nutkáním, přitisknout na sebe to bujné tělo a strhat z něj všechny zbytky oděvu.
"Víš... víš něco bližšího o té knize?"
Vysoukal ze sebe chraplavě. Orbu jen tiše s veselým úsměvem zavrtěl hlavou. A s očima plnýma rošťáctví, nezbedně upřenýma do královy tváře se pomalu a dráždivě přesunul dolů.
"Nic už mě nenapadá!"
Prohodil jakoby mimochodem a s melodickým vrněním popadl lem Thranduilových kalhot do zubů. Rázně zabral dolů a Thranduilovy boky se z nějakého důvodu, který král nedokázal pochopit samy pozvedly, takže bílé sukno sklouzlo po jeho kyčlích zcela bez obtíží. A pak ten jeskynní had udělal něco neuvěřitelného. Znovu vyplázl ten svůj růžový jazyk a olízl králův ztopořený úd od kořene až po hlavičku. A jakoby mu to bylo málo, jeho pružná špička se po ní roztančila tak hbitě a lehce, jako vážka po vodě. Celé Thranduilovo tělo bylo jako v jednom ohni. Nával slasti, který ho náhle a nečekaně zasáhl, byl už teď enormní, přes to, jakoby to nepochopitelně nebylo dost. Jakoby jeho neposlušné tělo toužilo stále po větším a větším přídělu a on ho nedokázal znovu opanovat. Jeho prsty se zabořily do cípů pláště, který se pro tuto chvíli tak příhodně změnil na jeho provizorní lůžko a sevřely se v pěst. Jeho oční víčka se pevně stiskla.
"Ne..."
Zašeptal a pokusil se popadnout nestydatou skřetí hlavu za pačesy. Orbu ale svižně ucukl a s - jak jinak - veselým smíchem se ohradil
"Jak, ne?! Dyť jsem toho už řek tolik! A sotva jsem začal."
Přes to, snad aby dokázal, že je schopen kompromisu, opět od sebe mírně odtlačil králova stehna a začal líbat hebkou kůži jejich vnitřních stran.

Král tiše sykal, když chvílemi ucítil sice opatrný, přes to ale štiplavý stisk skřetových zubů. Nepřestával pevně svírat cípy svého pláště, stony a vzdechy se nyní z jeho hrdla už linuly volně, zcela nestřeženy. Pozornost jeho uchvatitele se na chvíli přenesla jinam a jeho napadlo, že by tomu vlastně měl být rád. Přes to se mu zdálo, jakoby jeho tělo bylo čímsi, jako mořským pobřežím, jehož pomalu opouští obrovská přílivová vlna a zanechává po sobě smutný obnažená skaliska a vysychající bláto. Jeho pohlaví chtělo víc! Toužilo po skřetových dotecích, dokonce i po tom jeho nemravném jazyku a jeho boky se samy natáčely tak, aby mu měly blíž. A bylo by bláhové věřit, že tomu střízlíkovi to uteče. Vědoucím pohledem jukl na krále jako by byli dva spiklenci a - pro samu Elbereth - pohltil jeho úd do svých úst až po kořen!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saurén Saurén | E-mail | 5. června 2016 v 20:22 | Reagovat

Jaj tak to má grády. Ale dost se tím vysvětluje. :-) Thranduilův odpor byl založen toliko na nadustosti, předsudcích a protiskřetím rasismu. To se ještě dočkáme překvapení pokud s Orbuovou pomocí tyhle překážky překoná...anebo nepřekoná přecijenom tisíciletého elfa novým kouskům...

2 Bunny Bunny | 6. června 2016 v 15:16 | Reagovat

Hah hah, jak se teď asi Thranduilovi budou sekat hlavy skřetů, když už ví, že se s nimi dají dělat i zábavnější věci? A co by si asi pomyslel nebohý Lísteček... Marghul by se jistě velmi dobře bavil, aspoň už víme, po kom to ten kluk ušatá má :P...
Mno, ale nezapomínejme, že je to pořád jen obchod, že, Trdlu o nic jiného nejde a rozhodně se mu to vůůůbec nelíbí.
Díky za tenhle pár... jsem unešena :-D

3 Melkora Melkora | 6. června 2016 v 23:16 | Reagovat

Zdravím tě, Bunny!
Posledně jsi psala něco o dnech černějších, než jámy Mordoru a když ses pak odmlčela, skoro jsem si začla dělat starosti :-)
Takže jsem ráda, že tě opět vidím a že tě neopustil smysl pro humor.

4 Bunny Bunny | 7. června 2016 v 19:35 | Reagovat

[3]: To mě těší, že jsem v těchto končinách tak moc vítaná :-D A netřeba dělat si starosti, jen moc učení a moc práce a málo oddechu... celkově žádné pádné důvody k tomu, abych se ochudila o pokračování povídek Melkory :-D

5 Melkora Melkora | Web | 8. června 2016 v 23:11 | Reagovat

Tak to jsem ráda, že to nakonec není tak zlé. A na těchto stránkách jsi samozřejmě velmi vítaná. :-)

6 ester ester | 9. června 2016 v 8:35 | Reagovat

Orbu si krala riadne vychutnava, priam nezne ho muci. Vie ako na neho 😉

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama