Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Krysí vojáci, obraz sedmý, V pasti

10. dubna 2016 v 18:00 | Melkora |  Krysí vojáci
Naši cestovatelé byli zajati. Jak se jim povede v samém srdci tajemného a nebezpečného Krysího národa? Vyváznou? A za jakou cenu?
Slash, Pairing Legolas/Marghul, Romance, Dobrodružství, Rating G




Putovali dlouho a klopotně. Byli vlečení všemožnými průchody a tunely širokými tak, že v nich mohli stát i tak úzkými, takže se jimi Legolas A hlavně Marghul stěží prodrali. Čím dál, tím víc se blížili samému nitru hory. Legolas cítil své srdce až v krku. Na rozdíl od svého druha nebyl uvyklý temnotě a jeho oči se jí nedokázaly přizpůsobit, ať se snažil jak chtěl, ani jeho čich mu neudělal dobrou službu. Nakonec, jak se zdálo, se přeci jen ocitli na konci své klopotné cesty. I v naprosté temnotě Legolas poznal, že se před nimi rozevřela široká prostorná sluj a oni se ocitli na jejím okraji. Zamrkal a pokusil se rozhlédnout. Najednou si, ke svému obrovskému překvapení uvědomil, že mu to jde nečekaně snadno.
V té sluji bylo světlo!
Přimhouřil oči ve snaze zaostřit. Pak mu náhle spadla brada a ústa se otevřela v němém úžasu. Jeho pohled se sám, téměř bez jeho přičinění, zarazil na jemné, sotva znatelné, lehce namodralé záři, opatrně se linoucí z jednoho kouta, téměř jakoby se odtamtud kradla. Legolasův mozek se urputně sháněl po nějakém přijatelném vysvětlení toho, proč se v zemi svítí. Ať se ale snažil sebevíc, žádné nenacházel. Tajemný svit mezitím sílil a nabíral na vydatnosti.
Blíží se to!
Problesklo Legolasovou hlavou a jejímu majiteli při tom pomyšlení přeběhl po zádech mráz.
Ať už je to cokoliv, blíží se to.
Nepřehledný hlahol a překřikování, které je provázelo celou cestu, pomalu ustávalo a Legolas se zajíkl. Střelil očima nalevo, napravo, po svých uchvatitelích a pokud to vůbec šlo, zatajil dech ještě víc, jakoby se bál narušit klid, který se zde v srdci hory jevil skoro jako posvátný. Celou předchozí část cesty to vypadalo, že jeho věznitelé nedokáží zavřít ústa, ani kdyby chtěli. Jakoby neustálé hašteření a nesouvislé pokřikování bylo nedílnou součástí jejich bytí podobně, jako třeba dýchání. Už proto se musel ptát, co za hrůzu je přimělo ztichnout. Na mysl mu okamžitě vytanuly všechny ty historky o děsuplných, věčně hladových, Morgothových příšerách, skrývajících se u kořenů Ardy, jimiž bylo v Temném hvozdu zvykem strašit nezvedená elfata. Jenže dříve, než se dostal k vícehlavým drakům a ohnivým balrogům, bylo jeho vědomí opět nemilosrdně zmrazeno přímo uprostřed myšlenky. Ať se elf snažil sebevíc, najednou nedokázal vyplodit víc, než: Pro samu Elbereth!
"Madh Burzum!"
Hlesl vedle něj známý hlas. Prudce se obrátil ke svému druhovi, na nějž v tom shonu skoro zapomněl. Jeho tvář se v tom měkkém chladném světle, vycházejícím jakoby odněkud ze země, jevila neméně ohromená a vyplašená. K elfově údivu se však na ní, alespoň pokud mohl posoudit, nezračil ani stín strachu.
"Slyšel sem, že tohle existuje. Nikdy sem to ale na vlastní voči neviděl".
Pokračoval a elf si zaraženě uvědomil, že druhův hlas zní skoro dychtivě. Neměl ale ždibec času se nad tím zamyslet. Znovu se obrátil k tomu tajemnému čemusi, co vyvolalo jejich úžas.
Ze samé země se totiž odlouply, jakoby z ní vyrostly, ne jeden, ale hned tři jasné svítící body a každým okamžikem byly blíž a blíž. Záře, kterou vydávaly, nebyla silná, ale zde, v podzemí se zdála téměř oslňující. Legolas na ně tupě zíral, jako očarovaný. Nedokázal se od nich odtrhnout, přestože v něm nebylo nic, co by neřvalo, dost! Přestože se chvěl, jako osikový list ve větru a jeho srdce svírala úzkost.
A pak pod oněmi záhadnými lucernami spatřil tvář. Plnou, souměrnou s velkýma, jasnýma očima, upřenýma do těch jeho. A pod ní ještě úzká ramena a - sice drobná - přes to však oblá a jasně se rýsující... ňadra.
Díval se do očí ženě!
"Řiká se jim ad-va-khun. To je jako... jako požehnaný. Vobčas se roděj... teda mezi snagama... maj prej dar vidět do srdce samotný Dha. Prej jí uměj naslouchat a vona sama údajně jejich ústama někdy promlouvá... učí je svýmu tanci a tak. I když... já si stejně myslim, že je to blbost. Podle mě prostě jen svítěj."
Mlel Marghul po jeho levici a nespouštěl oči z té ženy, kterou nazval požehnanou. Legolas pro změnu civěl na něj a dumal, co to je, co nutí jeho druha prudce oddychovat a špičkou jazyka si jemně, olizovat horní ret.
Znovu se otočil na tu podivnou příchozí, aby si ji důkladněji prohlédl. A skoro nadskočil, když se ta světla nad ženinou hlavou samočinně pohnula. Konečně pochopil, co se mu Marghul pokoušel tím zmateným proslovem říci.
Ta záře byla její součástí! Vycházela přímo z ní!
Teď, když se trochu rozkoukal, dokonce jasně rozeznával tři tenké šlahounky trčící nad jejím čelem, na kterých, jakoby v podobě buclatých kapiček trůnilo samo světlo, omamné a chladné jako led. Ty šlahounky byly stejné šedočerné barvy, jako zbytek ženina těla, tedy pokud mohl Legolas soudit a co bylo nejpodivnější, ta žena je mistrně ovládala. A v jejich modravém přísvitu se rýsovalo celé její tělo. Bylo pevné štíhlé a pružné a až na nenápadný pruh látky kolem beder, zcela nahé. Pleť jí brázdilo nepočítané množství jizev, umně tvarovaných do složitých ornamentů, paže zápěstí a kotníky měla pokryty spoustou kožených náramků, prostých i zdobených kamínky a kůstkami. Hlavu jí halilo cosi jako řídká síť, vyrobená nejspíš z kožených řemínků. Jejich konce jí volně splývaly na ramena a spolu s nimi i přehršel malých, či větších ptačích pírek vpletených mezi ně. Při každém jejím pohybu se jemně pohupovaly a ty, co byly spuštěné nejníž, se něžně otíraly o její šíji, jakoby ji laskaly. Pokud mohl Legolas soudit, tak, podobně jako zbytek jejího národa, neměla vlasy. Alespoň ne takové, jak si vlasy až dosud představoval on. V místech, kde se na elfských lebkách obvykle pyšně skvějí bohaté záplavy lesklých kadeří, měla ona cosi drsného a bachratě zkrouceného, co všeho nejvíce to připomínalo náhodně rozházená semínka pepře. Pokud to byly vlasy, tak rozhodně podivné.
Na krku, se jí bělala jediná, dokonale hladká, krysí lebka a trůnila mezi jejími prsy jako korunovaná královna.
Legolas netušil, zda to není jen šalba vyvolaná mdlým modravým přítmím jejího světla, ale ta žena se mu zdála tak černá. Černější, než půlnoc, než nejhlubší propast. A stejně tak chladná. Jenže ať se snažil sebevíc, nedokázal se odtrhnout od těch temných kovově tvrdých očí, v nichž si pohrávaly mihotavé odlesky modrého svitu
Žena chvíli mlčela a celý kmen s ní. Slují se rozlilo palčivé ticho, o to nepříjemnější, že dalo Legolasovi novou příležitost uvědomit si bezvýchodnost svého postavení.
Nakonec promluvil ten muž, který nahoře řídil jejich přepadení a zajetí. Tvářil se při tom odhodlaně, jakoby si ta těžká mlčenlivá nejistota, která se jich všech zmocnila nezasloužila nic jiného, než být rázně uťata.
"Ukro!"
Obrátil se na zářící ženu.
"Tohle sme..."
Zarazil se!
"Tohle sme chytli nahoře... Tvrděj, že jsou z Mordoru. Z Buvolího kmene. Dokonce i tenhle ghijak!"
Střelil po elfovi jeden nevraživý pohled.
"Prej je budou hledat. Ale nic dvakrát zajímavýho u sebe neměli. Až na...
Vytasil se s útlým, cihlově červeným svazkem, deníkem královny Melian, který sebrali Marghulovi.
"Mně se to nechce líbit. Ani trochu. Co ty na to? Mluvila jsi z někym z duchů?"
Žena se k němu otočila, pomalu a váhavě, jakoby nechápala, co po ní vůbec chce. Pak se ale ty dvě ledové oči vrátily zpátky k elfovi a opět se zabodly do jeho zraků, jako dvojice chladných dýk.
Ještě o pár kroků ukrátila vzdálenost mezi nimi a konečně promluvila. Ten hlas byl dutý a znělý, jako když se v nedozírné dáli, nebo spíš v nekonečné hloubce rozezpívá srdce obrovského zvonu. Do krve zhmožděné, chraplavé, vyčerpané tisíciletou službou, přes to však stále neporazitelné ve své velikosti. Pokud Legolasovi doteď běhal po zádech mráz, tak se právě teď změnil v učiněnou sněžnou bouři.
"Sestoupila sem až dolů. Do nejhlubší jámy, kde je cejtit dech Ama-thi. Vdechovala, sem ho. Naslouchala! Tančila! Dokonce jsem obětovala svou krev.
Pozvedla svá rozdrásaná zápěstí.
"Řeknu ti něco, Azrute! Řeknu to vám všem. Tam dole se něco změnilo. A může za to von!"
Vyštěkla a znovu při tom šlehla svým kovově krutým pohledem po nešťastném elfském zajatci.
"Mluvila s tebou Ama-thi?"
Otázal se skřet jménem Azrut z hlasu mu bylo znát napětí. Žena jménem Ukra se krátce nevesele zasmála
"Jestli mluvila? Přímo řvala! Ale nerozuměla jsem jí. Ani jedno zatracený slovo!"
Dokončila hněvivě.
"Jedno je ale jistý!"
Dodala po chvíli, když odpovědí jí bylo jen zaražené ticho.
"Tenhle vřed na jejim těle" - tím roztomilým titulem nepochybně poctila Legolase - "nelže, když tvrdí, že patří k Nagha-hai. To by Ama-thi mi řekla!"
Pak plynule přešla k Marghulovi a jak se ukázalo, její pohled uměl i víc, než jen vraždit. Prohlížela si ho pomalu, důkladně se stopou účastného zájmu. Její světla se lehce natočila a putovala po jeho těle spolu s jejím pohledem.
Marghul, kterého ta náhlá přemíra pozornosti viditelně znervózňovala, zřejmě došel k závěru, že je na čase získat zpět trochu ztracené úcty, kterou si, jako urucký válečník zasluhoval.
Napřímil se tak, jak jen to v poutech bylo možné a zahřímal:
"Hele, poslouchej, ty... (chvíle zaváhání) babo! Máme napilno s jednim důležitym úkolem.
Jestli nás nepustíte a nevrátíte nám, naše věci, bude vás to zatraceně mrzet!"
Ukra dala ruku v bok a naklonila hlavu ke straně.
"Máš ňáký pověření? Pečeť?"
Na vteřinku se rozhostilo hrobové ticho.
Myslim, vojáku," ušklíbla se nakonec, "že máš nějak moc velkou hubu. Vsadila bych se, že tomu, co seš, se ve skutečnosti říká, dezertér."
To slovo, vystřelilo z jejích úst jako kalený šíp, dopadlo na zem mezi ně a trůnilo tam, jako němá výhružka. Legolas měl skoro dojem, že zaslechl, jak kovově břinklo o kamennou podlahu.
Dezertér!
Marghul se při něm viditelně otřásl, bleskově však znovu vypnul hruď a tvářil se ještě suverénněji, než před tím. Pak s nevídanou zběsilostí škubl slizkým provazem, který ho poutal a zařval tak děsivě, že s toho samému Legolasovi tuhla krev v žilách. A to ani nebyl terčem druhova lítého hněvu. Na ženu, stojící před ním, to však, jak se zdálo, neučinilo nejmenší dojem. Nepřestala si ho přeměřovat s hlavou vyzývavě nakloněnou a rukou opřenou o bok. Dokonce ani ten drzý pohrdlivý škleb jí ze rtů nezmizel.
"Dobře, vojáčku!"
Zapředla.
"Jestli teda jdeš z Mordoru, proč máš s sebou tohle?!"
Pohodila hlavou směrem k elfovi, který dosud bezhlesně postával stranou, obklopený chumlem strážců a ostražitě se rozhlížel kolem sebe ve snaze proniknout okolní temnotou.
"Prej je to jeho děvka."
Zaskřehotal odkudsi nějaký hlas a osazenstvo jeskyně se jako na povel rozchechtalo.
V Ukřiných chladných očích to zajiskřilo a bambulky jejích světýlek se zvědavě otočily k elfovi. Její tvář, až dosud ukázkový obraz pohrdlivého nezájmu, najednou jakoby roztávala. Legolas se ani nehnul. Hleděl na ni s kamenným výrazem vznešeného prince a snažil se zachovávat důstojnost. Přes to ale vnímal, jak se špičky jeho uší rozpalují do ruda. Skřetice se ale naštěstí rozhodla věnovat svou pozornost znovu Marghulovi.
"Copak, siláku?"
Zazpíval její hrubý hlas, zatímco ruka lehce přejela po Marghulově hrudi. Ten se k elfovu obrovskému překvapení neodtáhl.
"Naši lidi ti nejsou dost dobrý?"
Poslední větu vyslovila hladce skoro mazlivě. Chňapla při tom za konec vlhké houžve, kterou měl Marghul uvázánu kolem krku jako smyčku a přitáhla si ho k sobě. Uruk odpověděl tichým zavrčením. Legolasovi ani v tom šeru, co kolem panovalo, nemohl uniknout podivný lesk v jeho očích a už vůbec ne to rytmické znělé vibráto jeho hlasu. Napadlo ho, co má tohle, u všech valar, znamenat!?
"Je ale taky možný," pokračovala skřetice o poznání méně vyzývavě, "že seš špeh. A s timhle... vordogem zrazuješ svůj kmen."
Na to Marghul opět vybuchl vzteky.
"Každýho, kdo by si dovolil na něco takovýho jen pomyslet, bych musel roztrhnout vejpůl."
Znovu škubl provazy.
"Taky tomu moc nevěřim."
Pronesla skřetice zadumaně.
"Nejsou tak silný kouzla a i kdyby, dost pochybuju, že by je tenhle ubožák uměl."
Odvrátila se od nich a svá světla stočila do jakési girlandy kolem své hlavy. Nejspíš jim tak dávala najevo, že s nimi skončila.
"Hoďte je tam, co dycky!"
Houkla k davu kolem.

"Však voni změknou a promluvěj. Orbu!?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bunny Bunny | 10. dubna 2016 v 20:30 | Reagovat

Chudáci naši cestovatelé, tohle je rozhodně nemilá situace, ale Marghul pobavil "prostě svítěj!" :-D On prostě ví, jak se věci mají.
Děkuji za kapitolu a těším se na další :-) Snad se tentokrát podíváme zpátky do Temného hvozdu

2 katka katka | 12. dubna 2016 v 9:34 | Reagovat

to není dobré , být hozen jak vždycky to sice budou spolu ale ani jeden z nich není zvyklý na nesvobodu a jen čekat co babu napadne děkuji

3 ester ester | E-mail | 15. dubna 2016 v 19:08 | Reagovat

Vidim, ze Marghula z jeho sebavedomeho postoja len tak nieco  nerozhodi. Je to frajer☺. Uz som sa zlakla, aby nebol s tou zenskou elfovi neverny, ked ju tak okukoval😢

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama