Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Krysí vojáci, obraz osmý, Nevěra?? Ale, kdeže! (Třetí část)

22. dubna 2016 v 17:43 | Melkora |  Krysí vojáci
Obraz osmý se nám chýlí ke konci! Zdá se, že Marghul budemít svému druhovi co vysvětlovat...
Het, Slash, Pairing Marghul/Legolas, Marghul/Ukra (zmínka)




Ve vedlejší kobce zatím panovala téměř neproniknutelná temnota, jen několik zbloudilých paprsků, vklouznuvších sem pórovitým vrcholem skalního masivu se odráželo o chladnou podlahu. V jednom z koutů, pečlivě připoutaný ke stěně, seděl na své opelichané kožešině Legolas. Tichý a nehybný, přesně tak, jak ho tam oba milenci zanechali, než mu zmizeli ve tmě sousední cely. On do ní ale nepřestával zírat, jakoby čekal, že z ní vyčte odpověď na otázku zda to, co se právě odehrálo před jeho nevěřícnými zraky, je pravda nebo jakýsi zlý sen. Zoufale pročesával svou mysl a hledal v ní jakýkoliv záchytný bod, jenže ta mu, jako už mnohokrát v Marghulově blízkosti vypověděla službu. Místo toho se v něm vzdouvalo něco jiného. Něco divokého, kalného a ošklivého, jako když se za prudkého jarního tání obrátí tok zahnívající stoky a její páchnoucí obsah se vylije mezi čerstvě probuzené voňavé nivy. Něco, co - pokud to v něm kdy dříve žilo - dosud tvrdě spalo a až Ukřin necudný smích a Marghulovy chlípné nestydaté pohledy to přivedly k životu. Něco, co se s každým stonem, každým vzdechem, každým obhroublým zaklením, které se vyřinulo z vedlejší cely stávalo větším a větším, šerednějším a šerednějším.
Neměl pro to jméno! Přes to se v něm ta věc bouřila, vířila a převalovala a vynášela při tom na povrch stále víc bláta a špíny. Vnímal, jak někde v koutku, osamocený a slabý, vříská jeho rozum. Radí mu, ať se obrní. Nepoddává se té nízké slizké věci tam zdola. Byl však tak směšně slabý, že ho ta nová neznámá síla ze dna jeho duše snadno překřičela.
A pak se ho zmocnila!
Jako lítá šelma zmítala jeho tělem, napínala šlachy v jeho pažích a zbarvovala mu klouby doběla. Sama zatínala jeho dlaně v pěst a vzpínala se proti provazům, které škrtily jeho končetiny. A řvala! Burácela, jako letní bouře, které se za největších veder objevovaly nad Temným hvozdem a byly děsivé a nebezpečné. A zoufalý Legolas nerozuměl jedinému jejímu slovu. Takhle běsní Dha ve svém hněvu, prolétlo mu hlavou a skutečně! Ten příšerný hlas až příliš připomínal něžné šepotání, které se v něm dříve ozývalo pokaždé, když šlo o Marghula. A stejně jako ono i tenhle křik vycházel odkudsi zdola.
Je to naše věznitelka! Nemohl nic dělat! Prakticky ho odvlekla! Zkoušel to zase neodbytný rozum, bylo však už pozdě. Nebohým dědicem Mirkwoodského trůnu cloumalo něco, co do té doby nepoznal, dokonce ani netušil, že to existuje.
Palčivá stravující žárlivost!
A pak bylo konečně po všem! Z vedlejší temné místnosti vypochodovala napřed sama Ukra, hlavu pyšně vztyčenou, Legolasovi nevěnovala jediný pohled. Za ní se po chvíli vypotácel i Marghul, na tváři výraz blaženého vyčerpání. Legolas si nemohl nevšimnout spousty čerstvých modřin a škrábanců brázdících jeho kůži. Elfův pohled krátce zabloudil směrem vzhůru, když někde v temnotě za sebou uslyšel zarachotit mříž.
"Tys... tys ho nechala takhle?? Neměli bysme ho spoutat?"
"Teď? Proč budit ostatní? Necháme to na večer!"
"Ale..."
"Dost už!"
Vyštěkl Ukřin chraplavý hlas. Legolas na kratičký okamžik v jejím vlastním tlumeně namodralém světle opět spatřil strážcovu tvář a skoro zapomněl dýchat. Ty oči plné ukřivděného hněvu! Ta ústa semknutá tak pevně, až se z nich vytrácela všechna barva! Zdálo se mu, že se dívá na přesný zrcadlový obraz svého vlastního rozervaného nitra. Jenže pak mnohem blíž zakašlal uruk a jeho pozornost se opět přesunula k samému zdroji svého neklidu.
Jeho bezejmenný hněv konečně začínal získávat konkrétní obrysy.

Marghul našlapoval opatrně, nejistýma třesoucíma se nohama, pořád ještě mírně obluzený prožitou slastí, stejně bouřlivou, jako nečekanou. Hlava mu šla kolem, vůbec nic nechápal, ale nemínil se v příštích několika hodinách namáhat přemýšlením. Snad proto se tak urputně snažil odehnat od sebe jistý neodbytný pocit otravný, jak cizopasný hmyz. Pocit, že na něco důležitého zapomněl. Když pak jeho zastřené klížící se zraky padly ve tmě na jakousi bělozlatou šmouhu krčící se u zdi, omotanou provazem, rázem se změnil v solný sloup. Kdyby ho v tu chvíli naráz praštili kladivem a polili studenou vodou, nemohl být víc otřesený. Několikrát zamžikal očima ve snaze zaostřit a výraz, který pak spatřil na druhově tváři (protože to ona byla tou šmouhou) mu neomylně oznámil, že zabředl do dalších vážných potíží.
Zhluboka si povzdechl! A to už to chvíli vypadalo, pomyslel si, že štěstí se k němu začíná obracet pro změnu svým obličejem.
"Jak jsi jen mohl?"
Zaskřehotal elfův hlas nezvykle drsně, až to Marghula polekalo.
"Jak jsi mohl, ty... ty..." Legolas přemítal, co by nehodnému skřetovi vmetl do tváře, bohužel však bez úspěchu. V sindarštině prostě neexistovalo slovo, které by dostatečně vyjádřilo hloubku jeho pohrdání, ani nesmírnost jeho hněvu a tak aspoň rozčileně škubl svými pouty, jakoby chtěl dodat svým slovům na důrazu aspoň tak. Jak jen mohl? Opakoval si v duchu, vrhal po Marghulovi nové a nové vyčítavé pohledy a zoufale se snažil zarazit slzy, které se mu už už draly do očí. Cítil se tak ponížený, jako ještě nikdy. Nejen samotným Marghulovým činem, ale i tím, jak hluboko se mu to zavrtalo do duše. Tak, že ho to přimělo dobrovolně odhodit vlastní důstojnost, zapomenout na dobré způsoby. Vždyť se vůbec nechová, jako vznešený princ, peskoval se. Vzteká se jako nějaká... nějaký... skřet? Napověděl mu úslužně jeho rozum, krčící se dosud v koutku jeho mysli zcela opomenut a přehlížen.
Mlč! Okřikl ho okamžitě jeho majitel. Tohle si zrovna vybavovat nechtěl. Ale nakonec i za to může ten... (opět pomyslel na Marghula) To on ve mně probudil tuhle... nadutost? Našeptával opět rozum a Legolas se definitivně rozhodl, že se s ním rozžehná. Ať už totiž chtěl ten mrzký aparát k jeho současnému postavení dodat cokoliv, byl si téměř jistý, že by se mu to nelíbilo. Rozhodl se, že jakkoliv je to nekrálovské, nechá sebou pro změnu cloumat živelnou přízemní zuřivost.
Marghul si rozpačitě odkašlal a chvíli bezradně postával. Kdyby jeho druh býval nebyl vzteky bez sebe, možná by ho bylo napadlo, že připomíná malé skřítě načapané při krádeži sladkosti. Nebo, v jeho případě, možná spíš dobře uleželého kusu syrové flákoty, ačkoliv flákota byla to poslední, na co by měl Marghul v téhle ožehavé situaci pomyšlení. Ve skutečnosti se za jeho obočím právě začala odvíjet jedna pradávná vzpomínka.
Vzpomínka na neslavný konec jeho manželství.
Ushghul, jeho žena, ho tenkrát za uši vytáhla z lůžka, kde si to rozdával s její vlastní sestrou a on měl co dělat, aby prchl před jejím lítým hněvem. Tenkrát mu to bylo jedno. Ushgul mu k srdci nepřirostla. Jediné, v co ten osudný den doufal, bylo, že se mu podaří zmizet dřív, než ho ta semetrika stihne zabít. Jasně si vybavoval, jak tenkrát hudroval - v duchu, samozřejmě, nahlas si netroufl - co si to pověsil na krk za žárlivku, která bude tak hloupě vyvádět kvůli každé prkotině.
Teď to najednou bylo jiné!
Snaživě přiklekl ke svému druhovi, oči zavrtal někam do chladného kameneza ním a pustil se do nerovného zápasu s jeho pouty. Byla to dlouhá bitva. S provazy nebyl ani z poloviny tak zručný, jako Ukra. Pokorně mlčel když ze sebe elf, raněný a ponížený až na samu dřeň své duše, nechal svobodně vyhřeznout všechno nízké a bolestivé, co se v něm nahromadilo za poslední hodinu.
Co všechno mu obětoval! Čeho všeho se pro něj vzdal! Věřil mu! Myslel, že oni dva... že... že copak mu na něm nezáleží? Nic pro něj neznamená? A dál a dál!
Marghul ho poslouchal sotva na půl ucha. Konečně celé to bylo na jedno brdo. Afar Angathfark! Říkal si! Dyť on úplně zapomněl! Zapomněl, jak jsou elfové na tyhle věci příšerně přecitlivělí. Naštěstí si ale byl také dobře vědom, jak moc si děti sličného národa zamilovali slova. A výřečnost, to bylo něco, čeho měl naštěstí na rozdávání.
"Ale, no tak! Lístku!" Zamumlal zkusmo a jukl do elfovy brunátné tváře.
"No tak!"
Dodal, vodopád nahněvaných slov tím ale nezarazil. Tak se zas pokorně vrátil k provazu na jeho zápěstích.
A v tom najednou, jako když utne. Pouta byla pryč a s nimi se odmlčel i Legolasův hlas. Elf tiše sedel, mnul si oděrky od špagátů a překvapeně zíral na svého druha, celý rozpálený a zadýchaný. Stavidla, která se v něm před chvílí rozrazila zase spořádaně zaklapla a nádrž kalného hněvu byla prázdná. A jemu nezbylo, než přemítat, kdo byla ta horkokrevná bytost, která ještě před chvílí křičela jeho hlasem a kde se v něm vzala. A proč jí tak zoufale vadí pomyšlení, že by ji někdo mohl zkusit připravit o Marghula. Připadal si hloupě. Narovnal se ve snaze působit vznešeně a rozvážně a katastrofálně při tom selhal
Marghul oproti tomu usoudil, že ta vzácná chvíle klidu je správnou příležitostí, aby se pro změnu on pocvičil v řečnickém umění.
"No, tak. Lístku! Nebuď přeci malichernej!"
Legolasovi překvapením spadla brada. Ten ostrý tón! Ten vyčítavý pohled. Copak je to on, kdo se něčím provinil? Nadechl se, jakoby se chtěl na něco zeptat, nebo aspoň požádat o vysvětlení, ale Marghul se mezi tím vytasil s mnohem tvrdším kalibrem.
"Chceš skončit, jako žrádlo pro troly?"
Legolas nechtěl.
"Pak budeme potřebovat spojence."
Na druhé straně zavládlo tázavé ticho.
"Jasně, že budeme! A koho jinýho, než tu čarodějnici? Nikdo mocnější tu není."
Tázavé ticho se změnilo na vyčkávavé. Marghul zajásal. Zdálo se, že jeho snaha umluvit elfa nevyšla vniveč.
"Vlastně je to úplnej dar z nebes!"
Zakřenil se samolibě.
"Určitě přijde znova. Vo to jsem se postaral."
Snad to znělo příliš snivě. Snad se mu nepovedlo včas nasadit zkroušený výraz namísto dychtivého. Ať už to bylo cokoliv, Legolasova tvář se znovu zakabonila, v očích to hněvivě zajiskřilo a ústa se začla krabatit do ošklivého ukřivděného oblouku. V Marghulovi znovu hrklo.
"Ale Lístku!"
Začal tak konejšivě, jak jen je skřet schopen.
"Ty jsi neviděl, jak se na mě ta děvka vrhla? Copak se mě ptala? Dyť jsem neměl na výběr!
"Ale..."
Namítl elf, dílem nejistě, dílem útočně!
"Vždyť jsi spolupracoval. Tak... ochotně! Tak..."
Otřásl se! Nechtělo se mu ani vzpomínat, na tu vášeň, na tu smyslnost, zračící se na Marghulově tváři. Kalné, černé hlubiny jeho duše se znovu rozvířily. Marghul zatím došel k názoru, že nejlepší obranou je útok.
"Nebuď ke mně nespravedlivej!"
Houkl tak rázně, až Legolas nadskočil.
"Šlo přece o to, aby byla spokojená. Uvědom si, že ta baba rozhoduje o naší budoucnosti."
Legolas si rozpačitě odkašlal. Najednou nevěděl, kam s očima. Je to tak? Ptal se sám sebe. Křivdí Marghulovi? Co se to s ním děje, že ztrácí svou rozvahu!? Ztrácí prozíravost! Jak to že se najednou chová, jako dítě?
"Ty... ty jsi to jen hrál...?"
"No... Jo!"
Marghul horlivě kýval.
"Tobě... se to nelíbilo?"
Tak tohle už byla kapánek silná káva. Marghul ale nepřeslechl naději v druhově hlase. Vypjal všechny síly, zhluboka se nadechl a pronesl jednu z nejnehoráznějších lží svého života.
"Ani trochu, Listečku!"
Na chvilku zdřevěněl. Přepadl ho pocit, že už to vážně přehnal, Legolas se ovšem netvářil ani trochu podezíravě.
"Tak Lístku! Měj přece rozum!"
Pokusil se přitáhnout si k sobě osvobozeného elfa, ten se však z jeho náruče trucovitě vysmekl.
"Copak nejsi můj ghumtug?"
Zkoušel to na něj.
"Copak nejsem tvůj..."
Marně doloval z paměti to podivné elfské slovo, které si za nic na světě nebyl schopen zapamatovat, na kterém však jeho druhovi z nějakého důvodu velmi záleželo.
"Chuť...?"
Zkusil to obezřetně.
"Choť!"
Opravil ho Legolas, stále ještě nakvašený.
"No, tak vidíš!"
Zaradoval se jeho druh a znovu k němu natáhl paže. A Legolas, ačkoliv neopětoval projevy jeho náklonnosti, ho alespoň neodstrčil. Marghulovi to, dle všeho, stačilo ke štěstí.
Mise splněna!
Zatrilkoval jeho mozek a vyslal svému pánu zprávu, že je na čase jít do hajan. Ten vzápětí vlepil svému elfovi ledabylou hubičku na dobrou noc a žuchl na své ošuntělé lůžko. Zabalil se do kožešiny, jak jen to díry od molů a jiné havěti dovolovaly a aby ho ani blažený úsměv, který by mu na rtech mohl vykouzlit nějaký zrádný sen, neprozradil, natočil se prozíravě tváří ke stěně. Netrvalo dlouho a usnul jako děťátlko.
Legolas nespal. Pochodoval po cele jak tygr v kleci a marně bojoval s city o jejichž existenci neměl dodnes ani tušení a které se v něm stále ještě nepokojně vzdouvaly, ne a ne se poslušně usadit. Snad až příliš ochotně přijal Marghulovo vysvětlení. Marghul za nic nemůže! Opakoval si. Marghul je nevinný! Marghul to jen předstíral. Všechno je to vinna té... ! Marghul řekl děvka. Té děvky! A ona se jistě vrátí! To nesmí dopustit! A ten malý snaga s tváří plnou bezmocného vzteku mu v tom pomůže. Protože mu rozumí!
Bylo jedno, jak moc je to bláhové, troufalé a nesmyslné. Doklopítal k mříži a prostrčil skrz ní ruce.
"Musíme pryč! Pusť nás odsud!"
Zaskřehotal na vyděšeného Orba.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 22. dubna 2016 v 21:11 | Reagovat

No esteze Legolas nesklopil poslusne usi a zakriknuto necakal, dokedy si jeho druh v susednej cele nedouziva rozkosi. Aspon, ze sa Marghul spamatal a radsej  zatlkal a klamal, aby o neho neprisiel. Hadam bude Marghul chvilu sekat dobrotu, nech sa nam elfik netrapi....

2 Bunny Bunny | 23. dubna 2016 v 18:39 | Reagovat

Pro mě je rozhodující právě tohle - že si uvědomil ten rozdíl, když podvedl svou bývalou ženu a když podvedl Legolase... to mi přijde naprosto úžasné.
Řečník z něho sice asi nebude, ale jinak mu za to odpouštím i to jeho lhání.
Taky se mi líbila Legolasova žárlivost, je dokonalé, jak se vymyká všem elfím pravidlům. No... ale elfové nejsou postaveni do těchto situací, možná by jinak Elrond lámal tu svoji čelenku a Thranduil vzteky snědl ty svoje červené bobule z koruny, přestože otec Legiho je teda kapitola sama pro sebe. Jablko holt někdy padá až příliš daleko od stromu. :-D Tak mě napadá, je vůbec Legolas skutečně Trdlíka? Není třeba pošťáka, zahradníka...? :-D
Těším se na další kapitolu, děkuju za tuhle... jo a konečně se nám to propojilo s Orbíčkem. Mohli bychom se zase podívat za ním, ne? Ne že by mě to v temných kobkách krysího lidu nebavilo.

3 Melkora Melkora | Web | 24. dubna 2016 v 23:57 | Reagovat

Že by byl Lísteček zahradníkův?? No... tím by se rozhodně vysvětlilO, jak k němu král Tajtrdlík vůbec přišel. I když rodinná podoba je nepopiratelná. Ale elfové, jak víme, jsou stejně všichni stejní...

4 ester ester | 26. dubna 2016 v 15:57 | Reagovat

Mna tak teoreticky napadlo, ako by to vyzeralo naopak, keby sa Legolas do niekoho poblaznil, ci by to Marghul vzal len tak bezproblemovo, ved ma elfov na kazdy prst 10, o nic nejde 😎

5 Melkora Melkora | Web | 27. dubna 2016 v 12:05 | Reagovat

Zajímavá otázka! Jak znám Marghula, nejspíš by navrhl trojku :-) A protože si o sobě stejně myslí, že je ten nejlepší milenec, co kdy Ardou chodil, stejně by asi nijak zvlášť nežárlil.

6 ester ester | 27. dubna 2016 v 17:12 | Reagovat

[5]: ak teda nevie, co je to ziarlivost, bolo od neho mile, ze sa snazil Legolasa upokojit 😉. Mozno mu z toho, ze na neho vlastne ziarlil narastie este vacsie ego, ze je vlastne neodolatelny...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama