Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Krysí vojáci, obraz první, Orbu

6. března 2016 v 2:40 | Melkora |  Krysí vojáci

Přenesme se na chvíli pod stíny pradávných velikánů Temného hvozdu, domova sličného lidu, kde svou pevnou rukou vládne nejvznešenější z nich, král Thranduil. Nemá to ale snadné! Na severních hranicích sousedí totiž z mocnou říší Stínu jménem Dol Guldur, v níž vládne Sauronův pobočník Khamul.
Znova a znova se jednotky světla i temnoty utkávají na hranicích obou říší v nelítostných bojích. Až jednou se v srdci Temného hvozdu objeví jeden opravdu zvláštní voják. Jak si s tím Král poradí?
Napětí, Romance, zatím bez erotiky, Slash, Het, Pairing Legolas/Marghul, skřeti/skřeti, Rating T, spíš ale kvůli násilí





Jmenoval se Orbu a pocházel z východních svahů Mlžných hor, kde až donedávna poklidně žil se svou rodinou a kmenem. Jen do té doby, dokud se nenechal naverbovat jako stopař do Khamulovy armády v Dol guldur. Hodně mladíků z Krysího kmene to dělalo a dobře se jim vedlo. Khamul i Ochránce si služeb Krysího lidu cenili nade všechno. V přímém střetu se sice nemohli rovnat statným urukům, přes to však měl tenhle drobný, špinavě a jakoby nijace černohnědý národ jeden obrovský dar. Dar který jim věnovala sama velká pramatka, bohyně Dha, když je na počátku stvoření přivedla k životu. Uhnětla je tenkrát ze svých slin a potu a položila na svá ňadra, aby se už navždy mohly těšit z její životodárné blízkosti a setrvat v bezpečí jejího milosrdného příšeří. Byli dětmi noci! Hluboké sametově černé, vládnoucí v těch nejtemnějších zákoutích Dhaina těla, pro jiné bytosti Ardy neproniknutelné, pro ně však znamenala domov. Dokázali se v ní pohybovat tak mrštně a šikovně, že pokud chtěli mohli být téměř neviditelní. A i když je palčivé polední slunce spalovalo, vysoušelo a zabodávalo se jim do očí, jako tisíce ostrých jehliček, ve tmě se jim žádný z živoucích tvorů obdařených schopností řeči nevyrovnal. Nebylo pachu, který by zůstal skrytý jejich citlivým nozdrám, jejich dlouhatánským uším neuniklo ani to nejtenčí zaševelení. Ale přes to, nic z toho nepatřilo k tomu nejvzácnějšímu, co při svém zrození obdrželi od velké matky Dha, jíž nazývali Ama-thi.
Jejich největším pokladem byl jejich zrak!
Lidé, zvyklý trávit svůj život v plýtvavé záplavě slunečního svitu i elfové, kteří si zamilovali měkké paprsky bělostného měsíce, by stěží dokázali pochopit, ba si jen představit tu zvláštní schopnost, jež činila z Krysího národa asasíny, obávané od Rhovanionu na severu až k jižním cípům Gondoru. A dokonce i v předalekém Eriadoru si se zatajeným dechem šeptali pověsti o podivných bytostech barvy stínu, vynořivších se odnikud, mizících do nikam, zanechavších po sobě jen beznadějnou krvavou spoušť.
Neměli ani tušení o třetím druhu světla, pro něž byly jejich oči příliš hrubé. O světle vycházejícím přímo z těla bohyně Dha a všeho, co bylo její. O světle utkaném z toho nejjemnějšího přediva bytí, tak křehkém a nepatrném, že ho dokázaly zachytit jen citlivé oči zasvěcených. Těch které Dha sama učila. Tohle světlo prostupovalo i tou nejčernější temnotou a činilo ji pro krysí lid tak přehlednou a prostupnou, jako je pro elfa svěží lesní zeleň.
O ničem z toho neměly ale národy slunce a luny ani tušení a skřeti z Mlžných hor pro ně proto zůstávali dalším z děsivých zlovolných tajemství noci a stínu.
Jenže teď byl den! A Orbovi nebyl k ničemu žádný z jeho převzácných darů. Slunce nemilosrdně pražilo, spalovalo mu kůži a okolní země byla příliš rovná, stromy příliš řídké, než aby se mohl ukrýt ve stínu. Jeho jednotka, která dostala za úkol prozkoumat okraje Temného hvozdu, byla na samém sklonku noci odříznuta armádou lesních elfů a zahnána tak hluboko do nepřítelova týla, že si to jeden mladý krysí voják jen stěží kdy dokázal představit. A s tím, jak se na východě pomalu a neúprosně rozšiřoval proužek světla - zpočátku tence šedý, spíš tušený, postupem času inkoustově modrý s nádechem běloby a nakonec krvavě rudý - jeho druhové ve zbrani se okamžik od okamžiku stávali napjatějšími a zděšenějšími. Až příliš zoufale se snažili najít ztracenou cestu a počínali si při tom až příliš zbrkle. A když se pak nad východním obzorem konečně vyhoupl naoranžovělý sluneční kotouč, pohlédli do tváře své smrti.
Elfí stráž, ukrytá v korunách stromů, zaútočila s chladnou přesnosti, jejich šípy stěží kdy minuly cíl. Někteří z Orbových druhů se skáceli k zemi hned, ti ostatní zběsile prchali na všechny strany, nemilosrdně pronásledovány přesilou svých nepřátel. I Orbu, který jako zázrakem přežil první nápor bez zranění, udýchaně klopýtal přes hutné kořeny a zamotával se do dlouhatánských stébel trav a listů kapradí, netuše, jak se pohybovat v tomhle zeleném nadělení. Přes to se hnal pořád dopředu oči skoro slepé, krev tepající ve spáncích jako dvé obřích válečných bubnů. Až měl pocit, že to jediné, co slyší je dunivý rytmus svého vlastního srdce. A ještě k tomu, sotva pár palců od jeho zpocených zad, jakoby se řachtavě ozývalo výsměšné cvakání bezmasé čelisti. To jak po něm smrtka už už natahuje svůj studený spár.
Jenže on věděl co dělat. Uteče jí! Nezemře tady, obklopen zelenými chapadly nepřátelského lesa, sápajícími se po jeho kotnících a lýtkách, jako odporní zelení červi. Lesa, kde každé zapraskání větvičky v korunách, každé zaševelení větru v listoví může zvěstovat smrt. Kde každý paprsek deroucí se skrz hustý baldachýn větvoví může být odleskem zlatavých vlasů... (Zná ty vlasy. Viděl je už) ... Musí vydržet! Nechce ještě zemřít! Nesmí!
Běž, běž! Řvala jeho mysl, zmámená hrůzou, neschopna vyplodit nic víc. Jeho svaly se bezmyšlenkovitě stahovaly přehlížejíce vlastní únavu. Všechno, co v jeho těle zůstávalo bdělé, bylo až příliš soustředěné na útěk, než aby si všiml, že zabředává stále hloub a hloub do území protivníka.
A pak to přišlo!
Jeden s kořenů se mu připletl pod nohy a on se s tlumeným žuchnutím svalil na zem. Nechápal, jak se to stalo, dokonce mu hlavou prosvištěla bláznivá myšlenka, že ten zlomyslný kus dřeva mu to provedl schválně. Že pozvedl tu svou zkroucenou sukovitou hnátu a nastavil mu ji tak, aby o ni musel brknout. A než po něm stačil šlehnout zrakem, už zase stál, nehybný a klidný, jako prve, ten zlovolný kořen zpět na svém místě. Jen vrzání se rozléhalo v jeho rozkošatělé koruně a připomínalo jízlivý smích.
Kutálel se hlava nehlava z jakéhosi vršku, neschopen zabrzdit, natož se znovu zvednout. A zeleň kolem něho už nešustila jen pravidelným rytmem ranního vánku, ale tu a tam zaševelila nahodile a jaksi disharmonicky. I zlověstný pach cizích těl, který se k němu nesl skrze spleť křovin a kmenů byl stále čerstvější a nabíral na síle. Ač se to zdálo nemožné, ucítil Orbu jak se jeho srdce ještě více sevřelo. Nebylo pochyb! Jeho nepřátelé ho dostihli!
Než mu to stačilo pořádně dojít, válel se na zemi v jakési prohlubni a kolem něho, Temná matko, celý houfec lesních elfů s tětivami napjatými k prasknutí, jedenkaždý z šípů mířící přímo na něj.
V němé hrůze třeštil oči jejich směrem. Napadlo ho, že zblízka ta stvoření vypadají ještě děsivěji, než si představoval. Nehybní tišší a chladní, připomínali spíš mrtvoly. A všechen ten lesk! Ta oslepující záře která z nich přímo sálala. Rozechvěl se! Najednou, ani nevěděl jak, byl přesvědčený, že ho spálí. Uškvaří ho za živa a on zemře ve strašlivých bolestech přímo tady na tomhle palouku obklopen těmihle příšernými stvůrami.
Dost!
Zařvaly v něm najednou poslední zbytky zdravého rozumu a on se oklepal, jakoby se ze sebe pokoušel setřást mlžný závoj šílenství.
Nesmysl! Hloupost! Mysli!
Pokračoval vnitřní hlas!
Nejsou tak hrozní! Jednoho už jsi přece viděl. Vzpomeň si, kvůli čemu jsi tady. Konej!
Zarazil ruku do mošničky u pasu a nahmatal kus chladného stříbřitého kovu. Dalo mu dost práce donést ho až sem a ukrýt ho při tom před slídivými nenechavými prsty svých spolubojovníků.
Teď se ukáže! Pomyslel si! Teď se ukáže, jestli ten Žluťák. Ten Vordog! Mluvil pravdu. Jestli jo, může si blahopřát. Jestli ne, tak je v příštím okamžiku po něm.
A to už se v měkké záři ranních paprsků zaleskla jemně broušená spona k plášti, precizně tvarovaná do podoby břečťanového lístku s polodrahokamem vsazeným uprostřed.
"Poznáváte to? Poznáváte to, vy bando ghijaků?"
Zajíkal se Orbu, dech se mu při tom úžil v hrdle.
"Chcete vědět, odkud to mám? Kdo mi to osobně dal?"
Na kratičký okamžik zavládlo hrobové ticho, dokonce ani stéblo trávy se nepohnulo. Orbu pořád svíral sponu v dlani a držel ji vztyčenou vysoko nad hlavou. Mrtvolné postavy tyčící se nad ním po sobě zmateně pohlížely. Jejich zajatec nemohl tušit, co jim běží hlavou. Že nebylo v Temném hvozdu nikoho, kdo by neznal šperk, který právě svírala tahle špinavá skřetí pařáta. Byl vybraný a vzácný dokonce i pro prostého elfa. Nejlépe by zdobil krále. Nebo prince! Prince, který se víc než před půl rokem ztratil na jednom z gondorských válečných polí.
Nakonec většina z nich pomalu a váhavě sklonila hroty svých šípů k zemi. Orbu úlevně přivřel oči a zhluboka si vydechl. Měl pocit, že se mu z hrudi svalil ne balvan, ale rovnou celá skála. Žije! Vděčně pohlédl na tu stříbrnou věcičku a kdyby mu to nebylo před elfy hloupé, býval by ji i políbil.
"Mám vzkaz!"
Vysoukal ze sebe, když už si byl jistý, že hlavní nebezpečí pominulo. Pak ještě dodal.

"Pro chlápka jménem Thranduil."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 6. března 2016 v 8:11 | Reagovat

Milujem tie tvoje popisy. Niekto by napisal, bol tam nejaky Orbu, bezal a chytili ho :). Ale ty to napises tak zaujimavo,  strhujuco,vierohodne - citim tam emocie akoby som tam bola osobne😉.

2 Melkora Melkora | Web | 6. března 2016 v 12:30 | Reagovat

Děkuji! Mimochodem, "bol tam nejaky Orbu, bezal a chytili ho", je má povídka napsaná přímo geniální zkratkou.

3 Bunny Bunny | 6. března 2016 v 16:25 | Reagovat

Chlápek jménem Thranduil :-D Ten radostí spadne z trůnu, až se dozví novinky... Orbu je prostě ďábel, ten jeho vzkaz by mě moc zajímal.
"Vy bando kytek!" :-D Z toho jsem šla do kytek málem já, Orbu, jdi! Ty to dokážeš... bude konečně první zaznamenaný případ elfího infarktu. Jaj, jaj
Děkuji za zpracování dokonalého nápadu :-)

4 Bunny Bunny | 6. března 2016 v 17:20 | Reagovat

[3]: A ještě jsem zapomněla napsat, jak mě hrozně okouzlila myšlenka toho, že skřetům připadají elfové jako děsivé příšery. To je prostě senzační, protože všude je, že skřeti děsí špičouchy, ale že je to vzájemné, to už nikdo nezmíní... prostě naprosto dokonalé.

5 Melkora Melkora | Web | 6. března 2016 v 23:37 | Reagovat

Samozřejmě, že jsou děsiví. Já sem člověk a stejně mě děsej. Co teprve chudáky skřety?! :-D
A jinak děkuji za ocenění.

6 katka katka | 8. března 2016 v 10:07 | Reagovat

ahoj jdu pozdě , ale páni takže teď jsem velmi napnutá na reakci taťky , přece jen možná mi to uniklo ale jak dlouho je vůbec Legolas pryč

7 Melkora Melkora | Web | 8. března 2016 v 19:02 | Reagovat

Legolas se ztratil na jaře, do osady Buvolího kmene dorazili na podzim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama