Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola dvacet sedm, O králi Tajtrdlíkovi

3. září 2015 v 21:23 | Melkora |  Pohádka o krásce a skřetovi - LOTR FF
Tato povídka se odehrává v alternativním světě, v němž Válka o Prsten neskončila drtivým vítězstvím sil západu, ale nemastnou, neslanou plichtou.

AU, Drama/Romance, Slash, Pairing Legolas/Originální skřetí charakter, Rating G




A tak šli dál! Trasa, kterou Marghul zvolil, znamenala sice značnou zacházku, naštěstí však byla schůdná, povlovně se svažující a bez výrazných terénních překážek, takže elfovo pomalu se hojící zranění netrpělo přílišnou námahou. Vedla je rozlehlými pláněmi porostlými koberci nevysoké svěže zelené jarní trávy a tam, kde je buvoli, ani jiná stepní zvěř nestačila spást, i trsy drobných pestrobarevných kvítků, prosycujících okolní vzduch nezvyklou opojnou vůní, kterou si Legolas rozkošnicky vychutnával pokaždé, když k tomu dostal příležitost.

A náhle z ničeho nic, přihodilo se cosi neuvěřitelného. Aniž by věděl, jak k tomu došlo, štrádoval si to po Marghulově boku, zcela svobodný, neomezován žádným přísným skřetovým nařízením, ani smyčkami konopného lana. Prostě jen tak šel, nebo přesněji pajdal vedle něho a snažil se, za pomoci své mohutné sukovice, udržovat jeho tempo. A Marghul nic nenamítal. Smál se, rozkládal rukama a v očích mu opět tančily ony dva rošťácké nezbedné ohníčky, z nichž se elfovi, jako už tolikrát, zatajil dech. Rozpačitě si odkašlal a sklopil hlavu. Najednou ho napadlo, co se to asi skrývá v těch hlubokých sazově černých uhrančivých očích, co je to za kouzlo, které ho vždy dokáže tak spolehlivě zneklidnit a vyvést z rovnováhy. Dřív se urukova pohledu bál. Pořád se ho bojí, ale... Jeho vlastní strach, jakoby se změnil. Jakoby se z živelné, dech beroucí hrůzy o život stalo příjemné chvění, kterého se sice trochu strachuje, ale někde uvnitř po něm vlastně touží. Jako když mu kdysi, když byl ještě dítětem, chůva vyprávívala strašidelné historky a on se krčil pod peřinou a drkotal zuby, zároveň se ale dožadoval dalších a dalších. Znovu opatrně jukl na Marghula, stále ještě vesele řečnícího a nemajícího ani tušení, jaké vnitřní zmatky to právě zuří v jeho elfím společníkovi, který se právě rozhodl zaplašit všechny nepříjemné myšlenky i pochybnosti a prostě se zaposlouchat do urukova hlasu. Protože už byl jenom kousek od toho, aby konečně pochopil, co je opravdovým zdrojem jeho obav a že to má pramálo co společného s rozesmátým Marghulem po jeho levici. Že ve skutečnosti to, čeho se opravdu děsí, je temnota. Ne ta kolem, ale temnota v něm samém.
Protože co jestli to, co tvrdil Marghul, je pravda? Že temná podstata je ve všem? Kdyby měl jen trochu odvahy udělat ten poslední krok, nezbylo by mu, než připustit, že se nebojí Temnoty takové, o níž ho učili. Temnoty kruté, hrůzné a naskrz prohnilé. Bojí se, že to všechno byla lež, protože ve skutečnosti je jiná.
Opět, jako už tolikrát, po Marghulově boku, si vybavil pradávné pověsti o jejím vládci, hrozivém černém nepříteli Ardy, Morgothu Bauglirovi. Proslýchalo se, že pohled do očí Temného pána prý snesl málokterý smrtelník. V Legolasovi začínalo hlodat podezření, že pokud je Marghul opravdu aspoň trochu jako Morgoth, pak to, co vyděšené Eruovi děti, zvednuvší k němu zrak, spatřili v jeho očích nebyl Temný pán, nýbrž obraz jich samých.

Elf se znechuceně otřásl a opět se ze všech sil pokusil soustředit se na skřetovo vyprávění. Ani mu to nedalo mnoho práce, protože to bylo stejně fascinující a nové, jako myšlenky na Temnotu. A stejně pichlavě vzrušující, jen o trochu míň nebezpečné. Jen lehce! Malinko!
Před Legolasem, celým roztřeseným, přes to ale neschopným se odtrhnout, se právě pomalu a postupně, kousek po kousku, zjevoval odlesk Mordoru. Ze všech míst na světě se mu Marghul rozhodl povyprávět zrovna o onom zlořečeném království stínu, jehož jméno bylo u nich doma vyslovováno jen tiše a zdráhavě. Jakoby to byla kletba. Jakoby to neblahé jméno symbolizovalo největší zlo, jaké si vůbec lze představit, nahuštěné v jednom jediném slově. Teď mu ale hrubý, chrčivý skřetův hlas vykresloval obraz naprosto odlišný od toho, jež se naučil znát v dětství. Obraz pulzující, dynamické moderní říše, živoucí, rostoucí, doslova se měnící před očima.
"Probudíš se, protřeš voči a máš pocit, jakoby tě snad přenesli ve spánku. Všechno kolem tebe je jiný, čerstvý!"
Líčil nadšeně a a elf si mezi tím pro sebe, tiše a opatrně, snad jakoby doufal, že z toho jména smyje něco oné černokněžné démonické moci, opakoval to slovo, "Mordor! Mordor!"
Mordor, přecpaný rozličnými bytostmi původem z jihu východu i severu, natolik záhadnými a podivnými, že by Marghul sám nikdy neuvěřil v jejich pouhou existenci, nevidět je na vlastní oči. A další a další, proudící dovnitř, jak široká pestrobarevná řeka.
Mordor bez ustání zakrytý mlžným oparem špinavých šedavých mračen, "takže je tam příjemnej stín i v pravý poledne a ty protivný sluneční paprsky nebodaj do očí a nespalujou kůži", lebedil si.
A nad tím vším, pokračoval ve výkladu, rudě planoucí, nikdy neuvadající zář Velkého Oka, sjednotitele temných národů a Burzumova proroka. Neúnavného, vševidoucího, stejně nemilosrdně pronikajícího do nejskrytějších zákoutí Ardy, jakož i nejniternějších tajemství v duších svých poddaných. Kde se vzalo? Nikdo neví, jeho kněží považují za svatokrádež vyslovovat jeho jméno, jakož i spekulovat o jeho původu.
"Ale proslýchá se, že má co dělat s Zog-tar-ghotem. Bejvalym otrokem paní Draut, kterýmu Velká Temnota darovala svobodu. Z posledních sil se tenkrát doplazil do její říše a ona mu poskytla ochranu. A on pak za odměnu vyučoval její děti svýmu umění mluvit s kovem, ohybat ho a tvarovat podle svý vůle. Stal se pak patronem všech řemeslníků a těch kdo pracujou s číslama."

Legolas se zachvěl! Před jeho očima se náhle zjevil obraz Marghula, zoufalého uprchlíka, čerstvě dorazivšího ze zničeného Orthanku, vyčerpaného a osamělého, vydaného na pospas té nesourodé, rozličně kolotající vřavě tajuplných, dosud nepoznaných tvorů i sfér. Fascinovaného a trochu vyděšeného tím novým dech beroucím světem, který ho hrozil pohlit o kolik byl větší a mocnější, než on sám. Jak nepatrný si musel připadat. Jak bezvýznamný. Co to s ním ta zkušenost asi udělala? Jak moc ho to změnilo?
Pátravě se na svého společníka zahleděl. Jeho zrak pomalu a obezřetně putoval, nahoru a dolů po skřetím těle, aby se občas nechtěně zarazil tu na jeho pevných svalnatých ramenou, úzkých bocích, či oblých hýždích. Vnímal, jak se mu při tom zatajil dech a v podbřišku se mu rozlilo známé, zpola příjemné a zpola znepokojivé mravenčení. Spěšně odvrátil zrak v obavách, že bude přistižen.
Překvapeně si uvědomil, že i on je jiný, než dřív. Jeho vlastní tělo, jakoby se proměnilo. Ne! Jakoby procitlo! Jeho maso, kosti, jeho kůže, to všechno pro něj nikdy dřív nepředstavovalo víc, než pouhou schránkou, způsob, jak živit svou fea, to vyšší a vznešenější co v něm bylo. Najednou ale, jakoby to všechno, ten divoký shluk živé tkáně začal, pod vlivem pouhé Marghulovy přítomnosti a ještě více jeho nezkrotné, na odiv vystavované tělesnosti, mluvit jakousi podivnou prastarou řečí, které snad kdysi rozuměl, jejíž význam mu však dávno přestal být zřejmý.
Spíše tušil, než věděl, jak moc všechny ty znenáhla se objevivší nové vjemy souvisí s... tou věcí, o které se mezi elfy nemluvilo a on se dle jejich vzoru rozhodl, že zdaleka nejbezpečnější bude, nedávat jí žádné jméno, která ale byla, díky Marghulově tepající smyslnosti, byť nepojmenovaná, neustále přítomna, neviditelná, přes to ohromná, všeprostupující a svůdně přitažlivá.

Jeho vlastní oči ho zrazovaly. Samy od sebe, proti vůli svého pána se zas a znova stáčely Marghulovým směrem a ulpívaly na křivkách skřetova těla. Když se skláněl k ohni, pěchoval své věci do tlumoku, či mu s úsměvem podával jeho hůl, když napínal tětivu luku, aby zacílil na některé ze stepní zvěře, jako na možnou kořist. Někdy, jen vzácně, se Marghul také tesklivě zadíval k obzoru a zdánlivě nikdy nehasnoucí přidrzlý škleb zmizel z jeho kaštanově snědé tváře. To, co v takových chvílích spatřoval ve skřetově pohledu Legolase znepokojovalo. Pomalu si uvědomoval, že přese všechnu tu okázalou sebejistotu, bezstarostnost a nehynoucí optimismus, má jeho uchvatitel v srdci hlubokou ránu.
Přišel o všechno.
Šeptal si pro sebe, zatímco si ho pokradmu a nenápadně prohlížel. A nejenom o domov! Také o... milovanou bytost! Připomněl si vzápětí, i když krajně neochotně, protože co jiného, než láska, by dokázalo vybudit v těch jiskrných očích tolik zármutku. Tolik bolesti a zmaru!
Legolas si až s trýznivou jasností vybavoval to jméno, jež - jak dávno se to zdá - Marghulovi vyklouzlo oné osudné noci, kdy je objevili vrrrci.
Ulkúz!
Ulkúz z Vlčího kmene.
Jak nemravná a zvrácená, by se taková láska jevila jeho lidu. Jak nemyslitelná, nepřijatelná by pro ně byla.
A přece! Přepadla ho kacířská myšlenka. Což by snad to, co dokázalo tolik pohnout onou drsnou válečnickou skřetí duší, mohlo být to skutečně tak špatné?
Z ničeho nic mu na mysl zákeřně vytanula jistá pečlivě zasutá vzpomínka. Vzpomínka na ten kratičký okamžik tenkrát u ohně, kdy se Marghulovy rty tak lačně se vpily to těch jeho, na drsné dlaně a ostré drápy, zabodávající se mu do kůže kůže, příliš jemné, než aby přežila bez úhony takové zacházení, na urukova chvějící se kolena, která se už už chystala podklesnout... Opravdu by se za to měl stydět?
Vyděšeně se otřásl. Už zase na myslí na.. tu věc! Vždyť je to jedno! Nic to neznamená! Nebyl při smyslech! Peskoval se. Nezáleží na tom a i kdyby, je tu ten zatracený Ulkúz, který... A vůbec! Proč by se on, princ z Mirkwoodu, srovnával s jakýmsi cizím anonymním skřetem?!
Znovu úkosem pohlédl na Marghula.
Proč, vyhrkl najednou nahlas! Co ho vlastně vedlo k tomu, že opustil jistotu rodné osady a vydal se do neznáma vstříc nebezpečí a možné smrti?
Uruk dlouho mlčel a pak si tiše povzdechl.
"Víš," promluvil nakonec, pohled stále upřený do širé dálavy, v níž se modré nebe stýkalo s neméně modravým obzorem. "Celej život jsem někoho poslouchal. Napřed mámu, potom Ushghul, jako ženu... Chtěl jsem prostě... chtěl jsem bejt sám za sebe. Něco dokázat! Bez cizího patronátu a kurately. Chtěl jsem se vrátit domů, jako někdo."
A v elfovi, jakoby se po těch slovech protrhla hráz. A léta pečlivě potlačované pocity ho zaplavily s ničivostí, přívalové vlny zaplavivší Železný Pas. A jal se Marghulovi vyprávět o Temném hvozdu a svém otci, jeho mocném a obávaném panovníkovi, králi Thranduilovi. Příliš odtažitém, chladném a vznešeném, než aby se mu bylo možno přiblížit, příliš dokonalém a obdivuhodném, aby se mu dalo zavděčit a příliš zlomeném ztrátou své ženy, aby byl schopen dát najevo cit, dokonce i vůči vlastnímu synovi. O tom, jak stísněný si připadal, jak nesvobodný a jak uvítal první příležitost zmizet.
Srdce se mu zalykalo nad tou do nebe volající troufalostí, jíž by se nedopustil nikdy a nikde jinde než zde, na této široké rozlehlé pláni, na níž vše dýchalo svobodou na nespoutaností a společnost mu dělal pouhý jeden urucký válečník.

S obavami po Marghulovi pokukoval, zda ho přeci jen neodsoudí za ta svatokrádežná slova, nemohl se ale více mýlit.
Marghul se smál! Smál se svým příznačně bezelstným srdečným způsobem, poplácával Legolase po rameni a jeho otce počastoval přezdívkou "král Tajtrdlík", což bylo samozřejmě hrubě neuctivé a urážlivé, ale u všech valar, ať se propadne, jestli se kdy setkal s někým, kdo by si z královské autority jeho otce dělal tak málo.
Vděčně se na skřeta zahleděl, aby se vzápětí, šokován svou vlastní troufalostí, rozesmál spolu s ním.
"Víš," povídá mu Marghul, když se trochu utišili, "vlastně... nejsi takovej, jaký jsem si myslel, že elfi jsou. Ty seš trochu...."
Zahleděl se k zemi a Legolas, nevěřící svým uším, měl opět na kratičký okamžik pocit, že z jeho hlasu zaslechl rozpaky.
"No... myslim, že seš vlastně tak trochu skřet."
A elfovi zahořely tváře, protože pochopil, že to byla poklona.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 4. září 2015 v 18:10 | Reagovat

bezvadný skvělá atmosvera , taková uvolněná a ta poklona na závěr to bylo skoro vyznání lásky děkuji a těším se  snad si to Legolasovo poprvé užijí oba

2 ester ester | 4. září 2015 v 20:39 | Reagovat

Wau, mam rada tvoje dlhe opisy myslienkovych pochodov Legolasa. Je mile, ako sa krasne zblizuju a zacinaju si rozumiet😍

3 Melkora Melkora | Web | 4. září 2015 v 22:25 | Reagovat

Děkuji vřele! Urputně pracuji na tom, aby Legolas přišel co nejdříve o panictví a povím vám, dá to docela fušku! Ten nebohý hoch je sice příšerně nadržený, zároveň ale strašně průdérní a plný předsudků. Úplně mě z toho rozbolela hlava. Jdu si dát frťana!

4 katka katka | 5. září 2015 v 19:11 | Reagovat

možná kdyby si dal frťana Legolas že by přestal být upjatý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama