Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola dvacet osm, Díl, v němž Legolas konečně přijde o panictví, část druhá

10. září 2015 v 12:16 | Melkora |  Pohádka o krásce a skřetovi - LOTR FF
Tato povídka se odehrává v alternativním světě, v němž Válka o Prsten neskončila drtivým vítězstvím sil západu, ale nemastnou, neslanou plichtou.
Název je sice poněkud spoileroidní, ale snad to příliš nevadí. Začínáme trochu přitvrzovat :-)

AU, Drama/Romance, Slash, Pairing Legolas/Originální skřetí charakter, Rating T





Legolas si samozřejmě uvědomoval, že je to skoro až dětinské, tak moc se radovat s několika rozkvetlých snítek keře grasha, darovaných mu skřetem, nedokázal si však pomoci. Konečně, bylo to už tak dávno, co se naposledy něčím ozdobil!
Jeho zručné prsty z oněch tenkých větévek čile upletly bytelný diadém a aby jeho nový šperk lépe vynikl, rozpustil si elf po mnoha dnech své dlouhé vlasy, které jinak nosil stažené v pevném uzlu na zátylku. Dokonce si v nich, z čiré marnivosti zapletl pár copánků.
Marghul ho při tom všem pozoroval a pobaveně se usmíval. Samozřejmě si neodpustil pár jízlivých poznámek na jeho adresu, snad aby dal najevo, jak moc je povznesen nad elfí marnotratnost. Jeho oči se však vesele smály. A když pak byla z brusu nová čelenka pečlivě usazena na svém místě, nabídl, i když, pravda, s mírným brbláním, jilec svého meče, protože Legolas samozřejmě potřeboval vidět, jak mu to sluší.
A slušelo! Když se konečně vydali na cestu, zdálo se mu, že už nekulhá, dokonce ani nejde. Měl pocit, jakoby se téměř vznášel. Po čase minuli trs jakýchsi bělostných příjemně voňavých kvítků a on usoudil, že by tvořily báječný doplněk k těm, které už má. Nic nedbal na Marghulovi námitky, ani stížnosti na zdržování, natrhal si jich, co jen unesl a umně nastrkal jejich tenké stvoly mezi drobná očka na svém věnci.
Když mu však nasupený Marghul odmítl poskytnout čepel svého meče, jako provizorní zrcadlo a ještě na něj vyprskl, že vypadá jak šašek, k smrti se urazil a odmítal se s ním bavit tak dlouho, dokud se skřet pokorně neomluvil a meč mu přeci jen nezapůjčil.

Bylo něco po poledni, když dorazili k široké, mělké, líně se vlekoucí řece a Marghul se rozhodl, že je na čase rozbít tábořiště. Pojedli něco něco čerstvého masa, načež se skřet rozkošnicky rozvalil na své houni, aby se mohl vyhřívat v měkkých příjemně palčivých paprscích odpoledního slunce. Netrvalo však dlouho a už se zase zvedl.
"Jdu do vody!"
Zahlaholil a jak už tak bylo jeho zvykem, začal ze sebe naprosto nenuceně a bez špetky studu shazovat veškeré kusy oděvu.
Elf na sucho polkl, když ucítil, jak se jeho těla začíná zmocňovat povědomý žár. Celý ztuhl a svato svatě si přísahal, že se nebude nikam dívat, tím méně na něco myslet. Nehybně seděl a tupě zíral do ohně zatímco od řeky se k němu nesly cákavé zvuky i Marghulovo zavýsknutí, jak se skřet ponořil do až příliš chladných říčních vln.
Zatínal zuby, když se pak spokojeně rozložil na břehu, popadl hrst suchého rákosí a začal jím přejíždět nahoru dolu po své kouřově zbarvené pleti lesknoucí se nyní vodními krůpějemi, zlatě opaleskujícími v měkkých paprscích jarního slunce, které na ní stačily ulpět.
Na sucho polkl a zoufale se snažil, aby mu ten oheň nekontrolovaně se šířící z jeho slabin nahoru po celém těle nezachvátil alespoň mysl. Je hříšný! Pomyslel si. Špatný a hříšný!
"Hele, měl bys tam vlízt taky!"
Houkl na něj Marghul nonšalantně, po té co usoudil, že už je dostatečně suchý na to, aby si znova oblékl kalhoty.
Elf si rozpačitě odkašlal. Byla jistě pravda, že osvěžující studená koupel by mu jen prospěla, na druhou stranu by to ale znamenalo, svléci se před Marghulem a z té představy mu bylo všelijak.
Co, když se mu nebudu líbit?
Prolétla mu hlavou zrádná myšlenka, bezděčná a nenadálá a on se sám zhrozil kde se v něm vzala.
Je to přeci jedno! Vůbec na tom nezáleží!
Ukáznil se honem a odhodlaně se vydal k říčnímu břehu, přestože úplně vnímal jak se mu špičky uší vybarvují do červena. Po chvíli váhání se rozhodl, že před přehlednou a snadno přístupnou zátočinou v níž se koupal Marghul, dá raději přednost zákoutí porostlému jemně ševelícím rákosím, sice poněkud odlehlejšímu, přes to však nabízejícímu podstatně větší soukromí a jal se váhavě odkládat své svršky právě tam. Bedlivě při tom dbal na to, aby byl neustále otočen směrem k vodní hladině a zády k Marghulovi. Jen na jeden kratičký okamžik mu to nedalo a bleskově se ohlédl přes rameno do míst, v nichž tušil skřeta. A skutečně! Seděl tam a bezostyšně zíral na jeho nahé tělo, koutek úst mírně pozdvižený v pobaveném úšklebku, oči sebejistě upřeny do těch elfových. Něco v tom divém nestydatém pohledu. Něco hladového! Něco nenasytného! Způsobilo nový požár v elfových vnitřnostech a on se honem posadil, pokrčil kolena a pažemi si objal odhalené holeně.
"No, no! Snad tě nevykoukám!"
Prohodil skřet posměšně.
"Takovejch už jsem viděl!"
Dodal ještě, neučinil ale vůbec nic aby zmírnil Legolasovy očividné rozpaky. Nenamáhal se ani decentně a úslužně stočit pohled stranou, jak by jistě byli učinili jeho druzi z Gondoru, či Temného hvozdu a elfovi tudíž nezbylo nic jiného než pokračovat v pokusu o očistu pod jeho bedlivým dozorem. Upřený urukův pohled jakoby se při tom vpaloval hluboko do jeho kůže. V rozporu s jeho prohlášením se nemohl zbavit intenzivního pocitu, že bude-li někdy vykoukán, stane tak teď a tady u této řeky.
Zvedl se, celý nervozní a skoro až příliš rázně vkročil na rákosím zarostlý břeh. V tu ránu však zoufale vyjekl a zahučel jak dlouhý, tak široký do měkkého kořeny prorostlého bahna a žalostně se v něm plácal. Sykal při tom bolestí, neboť se mu během pádu navíc ještě povedlo nešťastně se udeřit do zraněné nohy.
Skřet se při pohledu na nebohého Legolase vesele rozchechtal, jakoby se právě stal svědkem té nejpovedenější taškařice, jakou kdy viděl, vzápětí však přispěchal ke břehu a sklonil se k lapenému elfovi.
"Počkej!"
Zahučel dobromyslně, vztáhnul k němu paže a jediným mocným trhnutím ho vysvobodil z jeho mazlavé pasti. Chvíli na to už se vděčný Legolas vznášel v Marghulově náručí a ten ho bez dlouhých cirátů donesl doprostřed řeky a posadil do proudu. Pak odběhl zpět na břeh a vrátil se s dvěma hrstmi rákosového šustí, z nichž jednu podal elfovi. Nepronesl při tom ani jediné slovo, jen namočil svou hrst do vody a začal s ní jemně přejíždět po elfových zablácených zádech. Jejich majitel se otřásl, jakmile na své kůži pocítil nejen hrubou tkáň zvlhlého rákosí, ale i letmý dotyk Marghulových kloubů, to jak z něj skřet soustavně a pečlivě smýval ulpělé říční bahno. Provizorní žínka mu neúnavně přejížděla sem tam, zatímco volná Marghulova ruka se při tom opírala o jeho pravé rameno.
Tak blízko!
Pomyslel si.
Tak blízko a on je úplně nahý. Dokonce i ochranná vrstva bahna vezme brzo za své a on bude vystaven všetečnému skřetovu pohledu tak, jak ho Eru stvořil, bez závoje, bez jediné překážky! A vyděšeně si uvědomil, že mu to nevadí zdaleka moc, jak by správně mělo. Okamžitě se za tu neřestnou myšlenku vyplísnil a nohy, které až dosud cudně držel přikrčené před břichem, nechal volně žbluňknout do chladivého vodního toku.
Je tu přece kvůli koupeli. A Marghul zrovna tak! To že mu pomáhá, je jistě jen... jenom... chce být prostě milý.
Odhodlaně namočil své šustí do vody a začal se až příliš usilovně drhnout. A snažil se vypudit z hlavy tu hloupě dotěrnou myšlenku, na drsnou Marghulovu dlaň na svém rameni i na tu druhou tu a tam zlehka zavadivší o jeho záda. Pak ale Marghul pobral do dlaně jeho vlasy, jen lehce poznamenané tou bahenní katastrofou stočil je na jeho temeni a jal se mu umývat šíji a ramena.
Legolas na sucho polkl a tiše si odkašlal a přesto, že byla zatím skoro neposkvrněná, roztržitě vymáchal svou hrst rákosu v říčním proudu. Snažší by asi bylo, kdyby se býval do té vody prostě položil, uvažoval v duchu, ovšem to by znamenalo, že Marghul uvidí... uvidí... Opatrně natočil hlavu, aby si nenápadně prohlédl kaštanově snědé ruce tiše pracující na jeho ramenou. Mezi tím mu Marghul začal úslužně vymývat stopy bahna z vlasů a elfovi nezbylo, než se poslušně zaklonit ve směru tahu jeho paží a odhalit víc, než měl v plánu. Ruka svírají šustí tak pevně, jakoby to byla jeho spása, se samočinně vznesla, aby zakryla jeho klín. Skřet, který si toho samozřejmě povšiml, se jen ušklíbl.
Chvíli tak pokračovali bez jediného slova až nakonec Marghul tázavě zavrčel:
"Dobrý?"
A on se zmohl jen na rozpačité pokývnutí. Skřet na nic nečekal a aniž by se zeptal, popadl svého zajatce znovu do náručí a vyzdvihl ho z jeho chladivé lázně. Náhle, byť jen lehce, při tom úkonu zakolísal, takže Legolasovi nezbylo nic jiného, než ovinout jednu paži, kolem jeho mohutného krku a pevně se chytit. Vnímal jak vlhký chlad jeho vlastní pleti zvláštně kontrastuje s teplem sálajícím ze skřetova těla a v nozdrách ho polechtala Marghulova svébytná vůně. Zachvěl se, ani sám nechápal proč. Možná za to byla zodpovědná říční voda, v tuto roční dobu stále ještě nepříjemně studená, ale copak by voda samotná dokázala vyvolat tak mohutný záchvěv, jež se zdánlivě neomezoval na pouhý povrch, ale prostupoval jakoby skrz něj až k samotnému morku jeho kostí?
Ještě pořád se mírně třásl, když ho skřet, opět beze slova, posadil na břeh a natáhl se pro novou várku suchého rákosového listí.
Zavládlo dusivé ticho, dokonce i jemný vánek, který dosud rozpustile povíval okolo, čechral rákosové stvoly a nutil je k tichému zpěvu se lehce zmírnil, jakoby i on náhle pocítil tíhu Legolasovy nejistoty. Elf měl pojednou dojem, že jeho vlastní srdce se rozbušilo s ohlušující hlasitostí, umocněno okolním strnulým poklidem. Seděl teď pokorně a bez hnutí, hlavu skloněnou a kolena opět stydlivě skrčená pod tělem. Ani nehlesl, když Marghul poklekl za něj a začal mu suchým rákosem utírat vlhká záda. Jen popadl svou vlastní hrst listí a jal si s ní, po skřetově vzoru, způsobně vysušovat zbytek svého těla, ostudně však při tom selhal. Ať dělal, co dělal nedokázal se soustředit na nic jiného, než na skřetovy hrubé mozolnaté pracky hladící a laskající jeho pleť i jeho opojnou pronikavou blízkost. Palčivé paprsky odpoledního slunce se mu ostře zabodávaly do odhalené kůže, jeho však mnohem víc rozpaloval jiný žár.
Žár naprosto nezadržitelně stoupající z jeho slabin a bezohledně se probíjející do každičkého záhybu jeho těla, včetně toho nejposlednějšího koutku, aby se, jako přívalová vlna zase odrazil a vrátil se zpátky, na místo odkud vyšel.
Marně se ho snažil ovládnout, marně se proti němu obrňoval. Bylo to, jakoby se holýma rukama pokoušel zadržet stepní požár. A jeho proradné tělo se těm plamenům poddávalo. Jeho záda se už už chtěla prohnout pod těmi sladkými dotyky, jeho oči se samy od sebe slastně přivíraly, jeho pohlaví se začínalo neodvratně plnit krví.
On to na mě pozná!
Pomyslel si elf vyděšeně, když tu z ničeho nic ucítil, jak se skřetovy dlaně pozvedly z jeho těla. Chvíli bez hnutí seděl ani nedutal a neodvažoval se vzhlédnout.
Pak těsně za svými zády náhle zaslechl hluboké mrazivé zavrčení.
"Rrah mhur dchaaz!"
Vydralo se ze skřetova hrdla tak hrozivě, až z toho stydla krev a hned na to jedna z jeho rukou hrubě popadla Legolasovo rameno a otočila ho tváří tvář ke skřetovi.
To, co elf spatřil mu vyrazilo dech! Díval se do očí divoké líté šelmě. Hlasitě oddechující, s vášnivě planoucími zraky a vyceněnými tesáky. Bezděčně si v ten okamžik vybavil onu noc, v níž se ho pokusil napadnout vrrrčí zvěd.
Jak se mu teď podobá!
Prolétlo mu hlavou. Něco v tom Marghulově planoucím pohledu ho přimělo podvědomě couvnout o několik pídí nazad a na rty se mu už už dral vyděšený ston. Marghul ho však předešel.
"Aby to ďas spral!"
Vyrazil ze sebe s divokou zuřivostí opět tím samým hlubokým děsivě temným tónem a vrhl se proti němu stejně prudce, jak to kdysi učinil zvěd. Dnes však Legolas neměl kam uhnout. A tak jen šokovaně vnímal, jak ho silné Marghulovy paže sevřely v náručí a urukovy horké plné rty se bezohledně zmocnily těch jeho.

V ten ráz celým jeho tělem, jak ohromný nezadržitelný příval projela vlna ničivé vše pohlcující rozkoše a on definitivně ztratil kontrolu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 10. září 2015 v 15:25 | Reagovat

Kolko vzrusenia okolo obycajnej ocisty tela😶. Ale sa nam skretik rozvasnil😍

2 katka katka | 10. září 2015 v 17:55 | Reagovat

Marghul se tedy ovládal dost dlouho takové koupání probudí vášně , Legolas myslím bude úplně uspokojený , vypadá to že Marghuloví právě došla trpělivost a bude plenit jsem z dalším dílem ,moc se těším

3 Melkora Melkora | Web | 10. září 2015 v 21:48 | Reagovat

Budu se snažit, aby další díl byl hotov co nejdřív.

4 ester ester | 10. září 2015 v 22:02 | Reagovat

[3]: to by sme ocenili, lebo sme napate ako gumy v gatiach 😉

5 Melkora Melkora | Web | 11. září 2015 v 10:21 | Reagovat

Co?? Vždyť už stejně víte, jak to dopadne ;-)

6 ester ester | 11. září 2015 v 16:53 | Reagovat

To sice ano. Ale chyba mi ta postupnost krokov, tvoje uchvatne popisy😏. Ako sa vravi, nie dolezity ciel, ale cesta k cielu😎

7 katka katka | 11. září 2015 v 19:14 | Reagovat

souhlasím naprosto , mám pocit že napětím prasknu

8 Melkora Melkora | Web | 12. září 2015 v 0:46 | Reagovat

No, jo, no jo! Co mám s vámi dělat? Už píšu, jak vzteklá!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama