Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola dvacet tři, Legenda o paní Gothmog

1. srpna 2015 v 0:10 | Melkora |  Pohádka o krásce a skřetovi - LOTR FF
Tato povídka se odehrává v alternativním světě, v němž Válka o Prsten neskončila drtivým vítězstvím sil západu, ale nemastnou, neslanou plichtou.
Opět mírně povídavá kapitola. Dozvíme se něco dalšího o skřetím náboženství
AU, Drama/Romance, Slash, Pairing Legolas/Originální skřetí charakter, Rating G



Večeře se docela povedla a Legolas se rozhodl využít skřetovy očividně skvělé nálady, aby znovu zavedl řeč na tajuplnou Melianinu mapu s pokladem. Tentokrát se však rozhodl, že na to půjde od lesa a spustil sám. Dal se do vyprávění o zkáze Orthanku tak, jak ji znal. O pastýřích stromů, kteří - dle pověsti, dodal honem - zburcovali zbytek dosud pokojně spícího lesa Fangornu a ten se, živen divokou pomstychtivostí, vrhl vstříc lítému boji na život a na smrt s černokněžnou uchvatitelskou mocností. A jak na své trestné výpravě nemilosrdně rozdrtil na prach vše, co mu přišlo do cesty.
Dával si při tom přepečlivě záležet, aby svůj příběh vylíčil se vší pompézností a náležitě poutavě, a co nejvíce se tak přiblížil pradávným eposům ze starých hrdinských dob, které vždy tolik obdivoval. Nemálo ho proto zarazilo, když ho Marghul dobře v polovině jeho vyprávění přerušil hurónským chechotem.
"Chodící stromy!"
Zalykal se smíchy, zatímco Legolas na něho nechápavě a trochu uraženě civěl.
"Prej chodící stromy!"
Pokračoval neméně nezdvořile.
"Teda, nevim, elfe, jakej Raghaz tam u vás v Gondoru žvejkáte, ale zdá se, že je to fakt dobrej matroš."
"Ale..."
Zarazil se Legolas, zase pro jednou vyveden z míry skřetovou jízlivou uštěpačnou drzostí.
Proč, u všech valar, musí všechno pořád zpochybňovat!? Prskal si vztekle pro sebe. Proč nemůže alespoň někdy projevit trochu respektu a prostě mi věřit?
"Tak jak to podle tebe bylo?"
Zakabonil se a vrhl na skřeta pohled tak popuzený, až se sám vyděsil nad svou vlastní troufalostí. Ten se ale zatvářil překvapivě vážně, jeho pohled zesklovatěl a upřel se kamsi do dáli, jakoby jakoby se díval skrz něho.
"Tak já ti něco povim, princátko."
Vypravil ze sebe nakonec, podivně zastřeným hlasem.
"Železnej pas byla velká říše. Mocná a úžasná! Ňáký blbý chodící stromy by ji neporazily, ani kdyby existovaly. Pravda je taková, že se porazila sama. A ty zaostalý nuly z Rohanu už jen přišly k hotovýmu. Naštěstí byly příliš tupý na to, aby pochopily, co jim takhle zadarmo padlo do klína."
Legolas se nezmohl na víc, než na jeden vytřeštěný pohled.
O čem to ten zatrolený skřet vlastně mluví? A co je, u všech valar, nula? No asi to nebude nic moc lichotivého, táhlo mu hlavou. Na jazyk se mu mezi tím dralo tisíc námitek a on je jen tak tak stačil všechny spolykat dřív, než mu stačili samy neposlušně vnutit do úst a odhalit víc, než by bývalo bylo pro jeho vlastní bezpečí rozumné.
Marghul mezi tím zachytil jeho nechápavý pohled a začal poněkud zasmušile vysvětlovat.
"Nad tim údolím, kde stála věž, byla soutěska. A na ní přehrada! Poháněla spoustu ozubenejch kol v továrně pod sebou. Až to bralo dech, jak to všechno fungovalo a točilo se a zapadalo do sebe. A kolik práce to všechno udělalo! "
Pravil obdivně a jeho posmutnělé oči zabloudily k těm elfovým, aby se pak váhavě obrátily k zemi.
"Jenže nějakýmu tupci nedošlo, že když nahoře vykácí všechny stromu a dolů přivede vodu, tak se celá ta podělaná hora nad hrází nasákne jak obrovská houba a stane se z ní hora bláta. Mazlavýho a kluzkýho! Byl sem zrovna na hlídce, když se celá zbortila, do tý zatracený přehrady a komplet ji zničila. Protrhla hráze a všechna ta spousta vody se nahrnula do údolí. Když jsme se vrátili, nedalo se už vůbec nic dělat. Všude bylo několik coulů špinavý hnědý břečky, která se hnala kolem nás, jak divá a nesla s sebou spousty mrtvejch těl. Jednoho z těch chlápků jsem poznal. Byl taky z Buvolího kmene.... A tak sme se my, co sme zbyli prostě vydali do Mordoru. Kam jsme asi tak měli jinam jít, co? Ani ti nebudu vyprávět, jakou tam z nás měli radost."
Legolas jen bezradně zíral do plamenů a tu a tam hodil očkem po skřetovi, který seděl tiše a nehnutě, pohled ještě pořád skelně prázdný.
Ale vždyť on to přeci viděl! Přemítal o sto šest. Na vlastní oči! Chodící stromy, i pána entů. Jenže Marghul si byl tak jistý! Je snad možné, že o oklamal vlastní zrak? Čím dál se nad tím zamýšlel, tím mu jeho vlastní vyprávění připadalo nesmyslnější. Ano, bylo by opravdu nesmírně bláhové věřit tomu, že se stromy samy zvedly a vydaly se mašírovat do bitvy. Dokonce i on sám by se tomu vysmál, slyšet to vykládat nějakého cizince, ale copak toho nebyl svědkem??? Ale jak se o tom zmínit a neprozradit se?
U ohně mezi tím zavládlo dusné, tíživé mlčení.
Marghul seděl bez hnutí, pohroužen hluboko do svých vlastních chmurných myšlenek, jen občas přistoupil k ohni, aby zkontroloval, zda se zbytek jejich kořisti připravuje dle předpokladu.
Při tom pohledu přepadla elfa spásná myšlenka.
"Ty, Marghule!"
Prohodil nesměle.
"Proč vlastně pokaždé hážeš kousky masa do ohně, když jíš?"
Skřet sebou škubl a několikrát překvapeně zamrkal. Pozvedl k Legolasovi nechápavý pohled, jakoby býval úplně zapomněl, že mu elf ještě před chvílí dělal společnost. V příštím zlomku vteřiny se mu však v očích mihl záblesk pochopení a - byl to jen elfův dojem, nebo i závan vděčnosti?
"To je," začal překotně vysvětlovat, "oběť! Duchům rudýho ohně. K utišení jejich zuřivosti a aby stáli při nás a nemstili se."
Odezvou mu byl jen pár vykulených očí z opačného konce ohniště.
Duchové rudého ohně! Zuřiví a mstiví! Bezděčně si mezi tím pro sebe opakoval Legolas a po zátylku mu při tom přeběhlo mrazivé zachvění. Marghulovy příběhy ho děsily! Ale také zvláštním způsobem vábily.
"Co je to za duchy?"
Zeptal se a Marghul odpověděl. Díval se při tom zadumaně do plamenů a jeho slova, jakoby přicházela z velké dálky. Jeho chraplavý hlas se rozléhal do okolní tiché houstnoucí tmy.
"Duchové rudýho ohně jsou děti bohyně Dha. Kdysi dávno, ještě na počátku všeho bytí žily ve žhavym lůně svý matky, dokud je pán Temnoty nevytáh ven. Těch největších bylo dvanáct a jako poslední vyšla na svět ta nejsilnější a nejmocnější z nich. Menovala se Gothmog. Měla beraní rohy a tygří pařáty a její kůže byla rozpálená do ruda. Její dech byl tak žhavej, že by na místě zabil olifanta a její zbraní byl ohnivej bič. Byla tak divoká, nezkrotná a vášnivá, jako oheň sám. Neporazitelná pro jakýhokoliv smrtelníka. A každej z těch dvanácti ji poslouchal.
No a ty plameny se hnedka rozeběhly do všech dvanácti světovejch stran a bejvaly by ho pohltily a strávili celej. Jenže pánovi Temnoty se naštěstí podařilo získat je na svou stranu. Teda, hlavně Gothmog! A ona slíbila, že od teďka bude těch dvanáct Temnotě i jejímu lidu nápomocný. A taky byli, protože jim celej požehnanej věk pomáhaly budovat Temnou říši a bránily je ve válce proti bílýmu světlu a jeho vyslancům. A pomáhaj mu dál, jenže to budou dělat jen tak dlouho dokud samy budou chtít. A když chceš, aby tě oheň poslouchal, musíš ho napřed hezky poprosit. Obětovat mu něco cennýho a poděkovat mu, že ti slouží. Protože těch dvanáct nezůstalo dlouho osamocenejch. Řiká se, že v každym, každičkym plameni, kdyby to měla bejt obrovská vatra, nebo třeba jen plamínek louče, žije jedno z jejich dětí. A těch jsou stovky a tisíce. Temný národy je ani všechny neznaj ménem. Ale každýmu stejně musíš něco dát. Za to, že s tebou byl a aby přišel i příště.
Legolas naslouchal tiše a poklidně, pouze v okamžiku kdy zaslechl další známé jméno, překvapeně sebou škubl.
"Gothmog!"
Zašeptal tak nezřetelně, že se mu rty sotva pohnuly. Očima při tom nepřestával viset na skřetovi.
"Já... já ho znám!"
Vyrazil ze sebe jak o překot, jen co k tomu dostal příležitost.
"E...!?"
Ozvalo se naproti němu a teď to byl pro změnu Marghul, zjevně zaskočený nenadálým vyrušením, kdo překvapeně civěl na toho druhého. Legolas trochu znejistěl a uhnul pohledem, hned se však zas napřímil a zabodl své oči sebevědomě do těch Marghulových. Až se mu sdrce radostí zatetelilo, nad vlastní smělostí.
"Gotmogh! To jméno!"
Pravil celý rozechvělý z toho, že se chystá Marghulovi odporovat.
"Ale... byl to muž. Král balrogů! Morgothových démonů, kteří se k němu přidali ještě před stvořením Ardy..."
"Hm..."
Zavrčel skřet nedůvěřivě.
"A co jako měli dělat ty ... balrogové?"
"Já..."
Zaváhal Legolas, náhle si uvědomivší, jak žalostně málo toho vlastně ví o Morgothových maiar. Jak žalostně málo toho ví o čemkoliv co kdy vyšlo z mrazivého a zlověstného severu. Jako kdyby vědět mezi jeho lidem znamenalo poddat se. A vyslovit podlehnout.
"Byli to...," koktal "bojovníci. Stáli v čele Morgothovy armády v boji proti silám západu. Gothmog vlastnoručně zabil Feanora, vůdce Noldorských elfů a v bitvě o Gondolin byl sám zabit Ecthelionem, jeho králem."
Zabil a byl zabit! Legolas si připadal hloupě, protože víc toho při nejlepší vůli říct nedokázal a jak znal Margula, tak už tušil, že mu jeho zaváhání nedaruje jen tak lacino. A taky, že ne!
Skřet ho trpělivě nechal převyprávět pověst o pádu Gondolinu, jen koutky jeho úst při tom sem tam neposedně poškubávaly.
"Aha! A co ty tvý balrogové podle tebe dělali v dobách míru?"
Začal se pošklebovat hned jak elf ztichl a odlesky ohně se při tom rudě odrážely od jeho hlubokých, uhlově černých očí provokativně se upírajících na elfa a hrajících rozpustilou vyzývavostí. A jemu najednou došlo, jak se mu to líbí. Líbila se mu ta Marghulova troufalá sebejistá drzost i ty dva rudé plamínky tančící v zrcadlech jeho panenek, tak elegantně jakoby to byly dvě víly a z ničeho nic měl pocit, že je to to jediné, na čem vlastně záleží.
"Upřímně... Nevím!"
Vypadlo z něj skoro samo, až se ani nestačil divit, kde se to v něm vlastně vzalo. Napadlo ho, že by si teď správně měl připadat zahamben a ponížen, přes to ani tenhle pocit se k jeho dalšímu překvapení nedostavil. Místo toho se spokojeně díval, jak jeho skřetí společník vybuchl v záchvatu nevázaného řehotu. A rozesmál se spolu s ním! A z nějakého neznámého důvodu se při to cítil skvěle. Jakoby se mu z hrudi svalil obrovský těžký balvan.

Později onoho večera se mu vybavila vzpomínka na na tanec dvanácti ohňů, který Marghul tančil na jeho ochranu a na pár kapek krve z jeho poraněné dlaně, jež ho tenkrát, k smrti vyděšeného, nechal uronit do plamenů, aniž by mu cokoliv vysvětlil.
To muselo být... muselo to být pro těch dvanáct balrogů (Legolas už se rozhodl, že jim tak bude říkat. Ostatně, balrogové přece vládli ohněm, tak kdo jiný by to byl.)
"Jo!"
Potvrdil mu bezelstně Marghul, po té se ho na to zeptal.
"A pleteš se!"
Pokračoval, aniž by k tomu byl vyzván.
"Gothmog je ženská! Jak jinak by mohla bejt matkou ohňů?"
Korunoval své tvrzení naprosto neochvějnou logikou.
"Ale náhodou máš v jedný věci vážně pravdu. Je to silná bojovnice. Vlastně ta nejsilnější. A taky je ochránkyní vojáků. Podívej! Nosím na sobě její znamení."
A s těmito slovy si vyhrnul vestu a odhalil elfovu pohledu svá široká svalnatá kaštanově snědá záda.
Tomu se rázem zúžil dech a ústa se pootevřela v němém úžasu. Ohromeně zíral na tu záplavu hebké kouřově lesklé kůže rozdrásané jakousi spletí jizev, jichž si už samozřejmě dříve všiml, ale nevěnoval jim hlubší pozornost. Teď však i v matné záři skomírajícího ohně jasně rozpoznával cosi co skutečně připomínalo obludnou hlavu zdobenou masivními beraními rohy vyrytou téměř přes celá Marghulova záda.
Neodvažoval se skoro ani dýchat, když k tomu neuvěřitelnému obrazci přiblížil spičky svých prstů a přeopatrně, jakoby se snad bál, že by jejich nositele zranil, dotkl se těch narudlých brázd . Chřípí mu při tom polechtala ostrá pižmová vůně skřetova těla a on ji bezděky nasál hlouběji do plic.
"Bolelo to?"
Zeptal se soucitně a uruk zatím propukl v další ze svých nesčetných záchvatů smíchu.
"Děláš si srandu, elfe? Málem jsem se u toho pochcal."
A vyloudil další mimovolný úsměv na Legolasově tváři.
Když si pak chvilku na to stahoval vestu zase pěkně zpátky dolů, připletl se mu pod ruku jeden z těch prazvláštních chuchvalců, do nichž měl zapletené vlasy, nezbedně čouhající z uzlu na jeho temeni a jak za něj, netuše nic špatného škubl, všechna ta záplava hustých pevných černohnědých kadeří se rozlila po jeho zádech a jemně pohladila elfovy dlaně.

A on se ani nesnažil ucuknout.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 2. srpna 2015 v 16:31 | Reagovat

Elf sa nam vyhrieva v spolocnosti skreta a vyzera spokojne a priam vrni blahom.....😚

2 KATKA KATKA | 4. srpna 2015 v 17:32 | Reagovat

Marghulová upřímná slova jsou skvělá ale Legolas si musí připadat že je idiot , zatím mám pocit že je tam vztah učitel a student trochu natvrdlý student ale snaživý, díky za skvělý díl

3 KATKA KATKA | 7. srpna 2015 v 12:01 | Reagovat

přišla jsem škemrat o další díl prosím , byly jsme tak dlouho trpělivé odměň nás

4 ester ester | 7. srpna 2015 v 15:04 | Reagovat

😉[3]:

5 Melkora Melkora | 9. srpna 2015 v 13:09 | Reagovat

Omlouvám se, ba přímo si sypu popel na hlavu. To víte, je léto, doba dovolených a metalových festivalů :-) Ale další díl je a v nejbližším možném termínu ho zveřejním.

6 KATKA KATKA | 11. srpna 2015 v 15:16 | Reagovat

těším se

7 ester ester | 12. srpna 2015 v 22:36 | Reagovat

Uz sa tesim na najblizsi mozny termin😇

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama