Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola dvacátá, Muruwa

23. června 2015 v 14:51 | Melkora |  Pohádka o krásce a skřetovi - LOTR FF
Tato povídka se odehrává v alternativním světě, v němž Válka o prsten neskončila drtivým vítězstvím sil západu, ale nemastnou, neslanou plichtou.
Zachrání se naši cestovatelé před vlčí hrozbou? Podaří se jim uprchnout. A proč dal vlastně Marghul kvůli elfovi v sázku svůj život?

AU, Drama/Romance, Slash, Pairing Legolas/Originální skřetí charakter, Rating zatím PG 13, ale když vydržíte, začne to být i šťavnatější


Nebe zvolna světlalo a noc přecházela v ráno. Nakonec vybledly i ty nejvytrvalejší hvězdy, aby uvolnili místo nesmělému matnému svitu vycházejícího slunce.
Oba naši cestovatelé se znaveně choulili v jakési prohlubni pod skalnatým vrškem, kam se uchýlili po vyčerpávajícím nočním pochodu plném strachu a vrrrčího vytí, které se nad širou plání rozléhalo všemi směry a jakoby děsuplnou noční můrou, zdálo se být každým okamžikem blíž a blíž. Marghul ještě o něco vysílenější, než Legolas, neboť důsledně trval na tom, že musejí překročit i strmé skalní hřebeny, plné zrádných ostrých balvanů, kterých cestou povážlivě přibývalo, a jež elf nebyl schopen překonat bez jeho pomoci.
Legolas klížil oči a naprosto bezostyšně se tulil k Marghulově široké hrudi, příliš vyčerpaný a přestrašený na to, aby si dokola připomínal, že se to nemá. Ten na oplátku objímal jeho ramena a skláněl své čelo k tomu jeho.
"Setřásli jsme je?"
"Kdyby ne, už by nás měli. Chytili ten buvolí pach. Pudou radši po něm?"
"Tys je cítil, viď?"
"Předevčírem! A včera! Celej den!"
"Proč jsi nic neřekl?"
"Pche... A k čemu bys mi asi tak byl užitečněj, kdybys to věděl? Spi! Už jsme v bezpečí."
Legolas pevně stiskl víčka.
Muruwa!
Opakoval si při tom v duchu.
Muruwa! To bylo slovo, které na něj Marghul vyštěkl, otráveně a zpruzeně, jako pokaždé, když měl pocit, že je opět jednou nucen potýkat s elfskou natvrdlostí a nedostatečností a tvářil se při tom tak útrpně, jakoby podstupoval, kdo ví jakou, oběť. On však chtěl pouze vědět proč! Proč to všechno? Proč dal Marghul v sázku život, proč bojoval s vrrrkem a čaroval večer u ohně, když mu, jak on sám tvrdí nic vážného nehrozilo? Pročs to udělal, opakoval tak dlouho a vytrvale, dokud se skřet poněkud neochotně nepustil do vysvětlování.
"Teď jsme kmen! Trochu divnej sice", změřil si ho od hlavy k patě s neskrývaným pohrdáním, "ale kmen. A pro svůj kmen musíš udělat všechno. I kdybys měl zhebnout!"
"Anebo kdyby měl zhebnout někdo jinej."
Dodal se zlomyslným úšklebkem.
"Řiká se tomu muruwa! Prostě jakože... jakože musíte držet pohromadě."
Uzavřel svůj výklad a když si povšiml elfova zaraženého mlčení, jedovatě k němu prohodil:
"To je pro tebe nový, co? To u vás neznáte."
A Legolas musel uznat, že má pravdu. To, co ctili u nich doma nejvíce, nebyla muruwa. Byla to věrnost. Věrnost králi, věrnost rodu, věrnost tradicím, přísaze. Bezpodmínečná, bezvýhradná! To byla nejvyšší ctnost šedých elfů z Temného hvozdu i gondorských velmožů z bohatých jižních měst. Ale když putovali na východ (jak dávno, předávno se to dnes Legolasovi zdálo) hnáni zoufalou nadějí, že se jim podaří sprovodit ze světa Jeden prsten, nebyli pán se svými služebníky. Říkali si Společenstvo, ale mohli stejně dobře být i kmen. A jeden za druhého by bývali bez váhání ochotni položit i život. Myslel Marghul tohle, když vyslovil ono podivně znějící cizí slovo?
"V kmenu není nikdo důležitější, než jinej! Bez ohledu na to, jak je trapnej, ubohej, nebo směšnej."
Vysvětloval Marghul dál, elf se na něj podezíravě zadíval a zauvažoval, zda by se neměl urazit.
"Můžeš mít chuť toho druhýho třeba sežrat za živa, jak ti poleze na nervy, ale jak se do něj začne srát někdo zvenčí tak..."
A velmi výmluvně si přejel rukou pod krkem, jakoby onoho drzého narušitele právě vlastnoručně podřezával.
Ne, pomyslel si elf, ve Společenstvu jeden za druhého bojovali, riskovali, umírali, ale činili tak, protože byli věrní. Věrní myšlence, naději! Něčemu, o čem byli přesvědčeni, že je svou vznešeností přesahuje a mění tak jejich vlastní životy v něco malého. Postradatelného! Ne, Společenstvo nebylo kmenem. Ne, v tomto smyslu slova.
"... tomuhle ale žádnej s těch vašich nadutců stejně nikdy neporozumí."
Pronesl nakonec Marghul a to už se Legolas s definitivní platností urazil a rozhodl se přejít do protiútoku.
"Takže," pravil s předstíranou nevinností, "tím chceš říct, že bys kvůli mně zabil ducha stepi, kdybys musel?"
Ta otázka neměla být ničím víc než nevinným popíchnutím, o němž Legolas, který dávno ztratil před skřetem ostych, alespoň do té míry, aby věděl, jak a kde zasáhnout jeho citlivé místo. Přes to v něm náhle vyvolala zvláštní mrazení. Hlavou mu prolétlo, jaké by to asi bylo, kdyby mu Marghul odpověděl ano, tohle bych pro tebe udělal. A někde v koutku svého srdce počal tajně doufat, že to uslyší. Skřet se ale místo toho, jak bylo jeho zvykem, přidrzle rozchechtal.
"Dostals mě, elfe!"
Vyrážel ze sebe se smíchem.
"Ty vůbec nejseš blbej!"
A jemu nezbylo, než se ke skřetovu bujarému veselí přidat, byť po eflsku. Tedy lehkým, i když pravda trochu samolibým pousmáním, které se nakonec trochu neplánovaně proměnilo v široký srdečný úsměv. Nemohl si pomoct, ale to, že Marghul mu přiznal jeho drobné vítězství, mu lichotilo. Jen úplně nenápadně, jako když zbloudilé zrnko písku rozdírá při chůzi kůži na plosce nohy, zasáhl jeho srdce pranepatrný osten hořkosti.
Zbytek noci už spolu téměř nepromluvili. Jen vytrvale šlapali, smrt v patách, a snažili se šetřit s dechem, aby jim zbylo sil.
Když Marghul ráno prohlásil, že už jsou mimo nebezpečí, chtělo se elfovi padnout na kolena a děkovat Elbereth. Anebo spíš tomu proklatému vlkodlakovi, jehož znamení stále ještě nesl na tváři?
Bylo to opravdu možné, že nad nimi, tenhle démon, jak Marghul tvrdil, držel ochrannou ruku?
Buď, jak buď, teď už to bylo jedno. Byl živý, ležel v Marghulově náručí a pomalu ale jistě se k němu začal vkrádat spánek. On ale tušil, že hned tak neusne! Ne do té doby, dokud se nezbaví jedné vtíravé myšlenky, která ho, jak stín pronásledovala celou cestu a nedala mu pokoj, ačkoliv se jí snažil zapudit s urputností vskutku mimořádnou. Vytrvale na něj dorážela zarývala se mu do srdce a zanechávala v něm pocity strachu a vinny. Nakonec mu myslí zaznívala jedna jediná otázka.
Co, když jsem to byl já?
A dobře věděl, že dokud v něm nepřestane hlodat, spánek k němu nepřijde. Jenže, jak se Marghula zeptat a neprozradit se? Musí to alespoň zkusit! Dodal si odvahy, z hluboka se nadechl a ...
"Ty, Marghule..."
"Hm....."
"Víš něco o tom, jak umřel Ulkúz?"
"Co?!"
Uruk vyvalil oči a mírně se na houni nadzvihl.
"Proč... proč tě to zajímá?"
Koktal zaraženě. Jeho pohled se znovu vybarvil tím zvláštním, vzdáleným zastřeným smutkem, který elfa ohromil už prve v noci.
Skřetích vojáků tam bylo snad tisíc, možná i víc, uvažoval překotně, a on jich zabil sotva pár desítek a i kdyby Marghulova ghumtug býval opravdu zabil šíp, nebyl žádný důkaz, že patřil zrovna jemu... Ale tohlemu přece přece nemůže říct.
Znovu upřel svůj zrak do Marghulových ztrápených očí a najednou, z čista jasna mu odněkud z hloubi vytanul na mysl dávno zasutý a téměř nezřetelný obraz ženy, na kterou si sotva pamatoval. Na její drobné něžné ruce, záplavu zlatých vlasů a zdánlivě nikdy neuvadající laskavý úsměv.
"Moje matka!"
Zašeptal nakonec.
"Byl jsem ještě dítě, když na Temný hvozd zaútočila ze severu Nekromantova skřetí armáda. Ani jsem ji pořádně neznal."
"Chci jen," dodal po chvíli, "chci jen, abys věděl, že jsem to prožil."
Skřet si zhluboka povzdychl, vztáhl k němu své hrubé tlapy a sevřel jimi elfovy spánky. Lehounce se naklonil, takže se jeho čelo dotklo toho Legolasova. Nikdo z nich ani nedutal, oba pohrouženi hluboko, přehluboko do sebe.
"Je mi líto tvý mámy."
Hlesl konečně skřet.
"Je mi líto tvého ghumtug."
Odpověděl mu elf.
A hlavou mu při tom běželo, jak jim dlouhá vleklá nikdy nekončící válka bere všechno, co milovali. A jak je úplně jedno, kdo to začal a kdo je v právu.
Díval se při tom skřetovi do očí a na svých rtech cítil jeho dech.
Marghulova ústa jsou tak blízko. Uvědomil si náhle. Udělat tak ten poslední krok překonat tu pranepatrnou vzdálenost, teď, hned,..."
"Někdy, elfe, skoro zapomínám," pravil náhle on a suše se zasmál, "že jsi vlastně nepřítel."

Dodal nakonec a jeho ruce se zvedly z elfova těla.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 23. června 2015 v 16:10 | Reagovat

to je tak nádherné jsem dojatá zvědavá a netrpělivá ,moc děkuji a strašně se těším na další pokračování

2 Melkora Melkora | Web | 23. června 2015 v 17:21 | Reagovat

Děkuji vřele! Další kapitola je napsaná, během dneška ji zedituji a zveřejním. Plus, bude erotická ;-)

3 ester ester | 23. června 2015 v 21:26 | Reagovat

To bolo pochopenie, zmierenie a odpustenie v jednej chvili. A skoro bola aj pusa, len tak tak tesnotka😍. Ficim na dalsi diel....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama