Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola osmnáctá, Ďábel v temnotách - druhá část

19. června 2015 v 17:09 | Melkora |  Pohádka o krásce a skřetovi - LOTR FF
Tato povídka se odehrává v alternativním světě, v němž Válka o prsten neskončila drtivým vítězstvím sil západu, ale nemastnou, neslanou plichtou.
V minulé kapitole jsme Legolase opustili ve velmi nepříjemné situaci. Co měl znamenat ten podivný rituál? Je snad v jeho život v ohrožení? A je tím smrtícím nebezpečím Marghul? Nebo někdo jiný?

AU, Drama/Romance, Slash, Pairing Legolas/Originální skřetí charakter, Rating zatím PG 13, ale když vydržíte, začne to být i šťavnatější




Elf neměl ani tušení, jak dlouho spal, ale když se probral, byla kolem hluboká noc, Marghul pořád ještě funivě oddechoval po jeho boku, paže i stehna přehozená přes přes něho a i navzdory skřetově bezprostřední blízkosti, vnímal elf noční chlad, lezavě se mu zakusující do kůže. Jenže chlad, jakkoliv nepříjemný, nebyl hlavním důvodem, jeho náhlého procitnutí.
Něco bylo v nepořádku!
Legolas chvíli jen tiše ležel, ani nedutal a naslouchal šumění okolních řídkých křovin, v jejichž větvoví tančil lehký vánek. Zpočátku se vše zdálo normální, jen tu a tam jakoby se do rytmického pohupování větviček a šustění trávy vloudila drobounká sotva slyšitelná nepravidelnost. Pouze občas, jakoby některá z větévek zavrzala hlasitěji, či se jedno stébélko ohnulo o něco víc, než ta ostatní.
Legolas zkoprněl! Schoulil se na houni ještě o něco víc, zároveň však nastavoval uši všemi směry z nichž tušil přicházet ty zlověstné zvuky a vylekaně třeštil oči do okolní tmy. Marně se pokoušel přesvědčit svou poděšenou mysl, že to není nic víc, než dílo jeho příliš živé obrazotvornosti, zcitlivělé Marghulovým večerním představením. Nepatřičných zvuků, linoucích se ze tmy ale neubývalo a Legolas se pokoušel tišit své divoce pádící srdce i tlumit zrychlený dech, aby ani tento nicotný hluk nenarušoval jeho usilovné naslouchání.
A v tom se to stalo!
Jeden kus dřeva ve skomírajícím ohni hlasitě zapraskal a z ohnišně se vyvalil jasný proud jisker, který na krátký okamžik ozářil okolní křoviny. Legolas v nastálém světle zahlédl pár jasně lesklých svítících očí, odrážejících s nebývalou intenzitou zář ohně a s nimi i matný obrys ohromné tmavé mordy jakéhosi tvora, ukrývajícího se v jednom z křovisek.
Zděšeně vykřikl! Uruk, ještě pořád klimbající vedle něho se tím zvukem ihned probutil a v zápětí byl na nohou. Stačil mu jediný pohled, jediné zavětření, aby poznal, která uhodila.
"Kha mur dah!"
Zařval.
"Našli nás! Přece... "
Vydechl a rázně vyskočil na nohy. Mezitím bestie číhající v temnotách pochopila, že udělala chybu a rozhodla se neprodleně zaútočit. Ze stínu se bleskovou rychlostí tiše, jako dech vyřítil ten největší nejstrašlivější vrrrk, jakého kdy Legolas viděl - nebo o tom alespoň v tu chvíli byl přesvědčený - a bez váhání se vrhnul proti němu. Spíše bezděčně, než záměrně - na to byl až příliš vyděšený - se elf odkulil o pár potřebných palců stranou, aby uslyšel, jak kousek od jeho ucha sklaply na prázdno dvě obrovské čelisti.
Marghul oproti tomu nezaváhal ani na okamžik a ve chvíli, kdy zvíře proletělo těsně kolem nebohého elfa, se mu vší svou obrovskou silou opřel do boku a povalil ho na zem. Vrrrk se po něm divoce ohnal svou strašlivou tlamou, to už byl ale uruk dávno pryč a znovu na nohou. Šílenou rychlostí se vrhl k ohni a popadl meč a do druhé ruky také rozložitou větev s doutnajícími ohořelými konci. Legolas se mezi tím vyškrábal na nohy a ze všech sil se belhal k ohništi, jen pryč a dál od těch svítících očí, vyceněných tesáků, z nichž kapou sliny a horkého dechu linoucího se z tlamy tak kolosální, že by ho dokázala překousnout vejpůl jedním, jediným stisknutím.
Hrdlo se mu při tom úžilo hrůzou. Přestože už prošel tolika bitvami, utkal se s nesčetnými nepřáteli, ještě nikdy si nepřipadal tak na dosah smrti, jako teď. V oněch dřívějších dobách býval vždy svobodným bojovníkem stojícím hrdě a se zbraní v ruce v řadách své armády, po boku svých druhů. Tenkrát se mohl se bránit! Teď však byl bezmocným raněným zajatcem, jehož život byl plně závislý na ochotě jednoho skřeta vydat se pro něj všanc nebezpečí.
Marghul však rozhodně nezahálel! Odvážně se vrhl vstříc obří šelmě, která nejspíš nečekala tak prudký odpor a na krátkou chvíli se váhavě zarazila. On toho využil a máchnul před rozšklebenou vrrrčí mordou hořící větví. Bestie couvla.
Elf, jehož mezi tím zradila raněná noha, takže škobrtl a zhroutil se k zemi, mu prosebně nastavil svá spoutaná zápěstí. Skřet bez váhání máchl mečem a jeho ostrá čepel se srazila s provazy mezi elfovýma rukama. Nebylo však dost času udělat víc, neboť šelma se blížila a podle všeho se i sbírala k dalšímu útoku. Uruk opět vyrazil a Legolas se jal zuřivě škubat za natržený provaz. Pozoroval při tom Marghula a znenadání si překvapeně uvědomil, že zatím ani jednou nepoužil svůj meč. Nebyl však čas se nad tím zamýšlet. Stačilo jen pár rázných trhnutí a jeho ruce byly opět volné.
To bylo vše, co potřeboval!
Poblíž ohně se povaloval Marghulův luk a toulec s několika šípy a on po něm vystartoval tak rychle, jak jen to ve svém stavu dokázal. Jakmile jeho dlaně po neskutečně dlouhé době opět sevřely překvapivě pevné a kvalitní tělo luku a napjaly jeho pružnou tětivu, vše se změnilo. Ledově klidný se zpříma postavil a namířil na hlavu obludy, zuřivě vrčící a ještě stále dorážející na Marghula.
Teď už nebyl zoufalým bezmocným vězněm, byl silným neohroženým bojovníkem, pevně třímajícím v rukou vládu nad svým vlastním osudem. Věděl, že nebude potřebovat víc, než pouho pouhý jeden šíp.
V tom se však stalo něco neuvěřitelného.
Marghul, stále ještě máchající ohořelou větví, na něj koutkem oka pohlédl. Když si všiml napřažené tětivy a šípu neomylně namířeného do vrrkova srdce, bez váhání zaclonil elfovi výhled svým vlastním tělem.
"Ne! To nesmíš!"
Vykřikl mohutně. Legolas ho ignoroval a poodstoupil o pár kroků stranou. Znovu zacílil. Následující výstřel měl být smrtelný. Marghul však v tu ránu odhodil větev, několika mocnými skoky se přiblížil k elfovi a bez milosti ho povalil na zem.
"To nesmíš udělat! Je to duch stepi! Nesmíš ho zabít"
Vyrážel ze sebe zadýchaný a vyčerpaný, takže mu bylo sotva rozumět. Jedním mocným trhnutím vyrval Legolasovi z ruky luk a odhodil ho kamsi do křoví. Pak se bleskurychle obrátil zpět k šelmě. Snad, že si náhle uvědomil, že už má v ruce toliko krátký mečík, jeho tvář celá ztuhla děsem. Z místa ale neuhnul ani o píď. Ovšem zvíře, které mezi tím nejspíš usoudilo, že zádrhelů bylo až příliš a že tahle kořist je urputnější, než se zpočátku zdálo, stáhlo ocas a po několika bezradných přešlápnutích zamířilo zpět do noci, z níž se ještě před chvílí vynořilo, tiše, nenápadně a bleskurychle jakoby nebylo ničím víc, než pouhým stínem, nehmotnou noční můrou, vzešlou z toho nejděsivějšího elfova snu.
"Byl to zvěd! Brzo přivede další. Musíme pryč! Hned!!"
Vřískal Marghul, Legolas ho ale nevnímal
"Proč jsi to udělal? Proč jsi to udělal? Mohl jsem ho zabít! Ta obluda mohla být po smrti!"
Supěl rozzuřený k nepříčetnosti a i přes ostrou pulzující bolest z nenadála se navrátivší do jeho stehna se na skřeta vrhl s veškerou silou, jaké byl schopen. Těžká Marghulova tlapa ho však vzápětí srazila k zemi. Jako blesk byl uruk nad ním, tvář zkřivenou hněvem, oči, jako dva kusy ledu. Popadl nebohého elfa za halenu a začal jím třást.
"Co to s váma je, vy proklatý bílý bestie? Proč jste tak posedlí zabíjenim?!"
Cedil při tom skrz zuby, elfovi přímo do obličeje, každé slovo odsekával, jako kdyby jeho jazyk byl ostrou dýkou.
"Jakoby vám vadilo, že je kolem vás něco živýho! Nebejt vás a tý vaší zatracený posedlosti po černý krvi, moh bejt ještě..."
Náhle se zarazil. Jeho stisk na elfově haleně povolil, rysy se staly měkčími. Oči se stočili stranou, jakoby hleděly někam daleko přes hradbu času do dávné minulosti. Tiše si povzdechl.
"Naživu!"
Zavrčel nakonec a nedbale odhodil Legolase na zem, jakoby byl kusem smetí. Pak poodstoupil pár kroků do tmy a sevřel hlavu v dlaních.
Legolas nevěřícně sledoval jednu z dalších prudkých změn skřetových nálad a marně se snažil uhodnout, co za ní vězí tentokrát.
"Kdo?"
Hlesl tiše a ostýchavě. Odpovědí mu byl další povzdech.
"Ulkúz!"
Odvětil skřet zdráhavě.
"Můj ghumtug."
Elfovi najednou zcela nevhodně a nepatřičně zrudly tváře. Jistě! Na tohle slovo si vzpomíná až moc dobře. Ghumtug! To je ta věc, co spolu skřetí samci dělají, když jsou v poli, nebo na lovu. Nemravná věc! Upomněl se honem. Ale... ten Ulkúz, co zemřel... je možné, že to v Marghulovi zanechalo tak hlubokou ránu?
"Jak....?"
Zeptal se znova stejně nesměle a opatrně, jako prve. Skřet mezi tím narovnal ramena a svěsil paže podél těla.
"No, co myslíš?!"
Odsekl brunátně.
"Byl to voják! Moje jednotka zůstala v Orthanku, aby ho hlídala, ta jeho odmašírovala na Helmův Žleb. Nevrátil se! Takovejch bylo..."
Pohlédl na elfa, ústa zkřivená v pohrdlivém šklebu, pohled ale zastřený a plný hlubokého smutku.
"Musíme odsud vypadnout. Co nejrychlejš!"
Vyštěkl, elf však zůstal, jako přimrazený. V hlavě mu zběsile vířilo snad tisíc otázek.
Pro samu Elbereth, Helmův žleb! Opakoval si! Na jazyk se mu drala zrádná větička, že ví, že ho zná, že v té bitvě byl taky, na poslední chvíli ji ale spolkl. Místo toho jen užasle mlčel. Jistě, Marghul byl jiný, ale... Vždycky, po celý svůj dlouhý život byl přesvědčený, že skřeti jsou tvorové bez srdce, bez duše, k nepoznání zkaženi temným pánem. Žalostné bytosti žijící život naplněný strachem a nenávistí. Zabíjel je bez milosti a kouska slitování. Ba dokonce býval zvyklý pociťovat jistou dávku samolibého hřejivého uspokojení, když pozoroval, jak se jím vystřelený šíp noří do skřetího těla a to se vzápětí kácí bezvládně k zemi, zbavené i těch posledních zbytků života. Jasně si vybavil, jak se, ještě před tou osudnou bitvou s Gimlim popichovali, kdo jich dokáže zabít víc a jak ho zklamalo, když prohrál...
A teď má najednou věřit, že ty temné hordy, které bezmyšlenkovitě skrápěl záplavou svých šípů, byly plné tvorů, kteří milovali. Byli milováni! Miloval Ulkúz Marghula? A Marghul jeho? A jde to vůbec, aby muž miloval muže tak, jako ženu? Před očima mu najednou znovu vyvstal obraz Gimliho. Humpoláckého, věčně nabručeného, a nedůvěřivého vůči čemukoliv, čeho se kdy dotkla elfská ruka. Gimliho, přespříliš zaujatého vším trpasličím, než aby si všímal okolního světa a příliš poblázněného krásou paní Galadriel na to, aby si všímal Legolase. Ale přes to tak zvláštního! Tak jiného!
Nikdy, ani kdyby ho natahovali na skřipci v těch nejhlubších kobkách Utumna by to nepřiznal, ale miloval ty okamžiky, kdy se jeho trpasličí druh vyšvihl, či přesněji spíš vyškrábal k němu do sedla, přitiskl se k jeho zádům a objal jeho boky, příliš pevně, protože nedůvěřoval ani koňům.
Jeho pohled opět sklouzl na Marghula, kterak kmitá po tábořišti a horečně, bez ladu a skladu pěchuje všechny jejich věci do svého tlumoku.
Vlastně se mu dost podobá. Napadlo ho! Jenom to, co měl Gimli jednou, jakoby Marghulovi bylo naděleno stokrát.
"Musíme odsud rychle pryč!"
Sípal u toho, hlas celý rozechvělý strachy. Jeho zvuk vytrhl elfa ze snivého zahloubání.
"Ty vlastně nemůžeš rychle! A nemůžeš ani potmě. No, mughuz dah! Jestli tohle přežijeme..."
Z jeho naléhavosti až mrazilo.Nakonec popadl provaz, celý rozsekaný a potrhaný a nešťastně si ho prohlížel.
"No, bude to muset stačit!"
Pronesl nakonec rezignovaně a upletl z něj jakous takous smyčku, kterou hodil Legolasovi kolem krku.
"Teď se to bude hodit."
Dodal!
"Aspoň tě nebudu muset mít furt na očích."
Ještě před tím, než definitivně opustili tábor, nabral do dlaně trochu vody a smísil ji s hrstkou popela z ohniště. Pak do té směsi namočil prst a jal se s ním cosi kreslit překvapenému Legolasovi přímo na tvář.
"Co to..."
Vykoktal ten a skřet se jen zazubil.
"Je tam tvoje krev."
Povídá, zatímco se pustil do kreslení stejného obrazce, tentokrát na svůj vlastní obličej.
"Znamení pána stepi. Carcharotha! Jestli nás teď někdo může zachránit, tak snad jenom on"
Legolas znal to jméno, a myšlenka na něj v něm rozhodně nevyvolala nic dobrého. Rozhodl se ale, že není čas být malicherný. Raději se skřeta zeptal, kam má v plánu uprchnout.
"Naše jediná naděje je, že překročíme buvolí stezku dřív, než nás dostanou."
Odpověděl Marghul.
"Jestli to bude stádo, kde maj mladý, půjdou po nich. Ne po nás. Neboj, vim kam jít. Cejtil jsem je."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 19. června 2015 v 23:08 | Reagovat

Oooo velka vdaka za tvoje prebdene noci, aby si nas mohla uspokojit dalsimi dielmi :)

2 ester ester | 20. června 2015 v 8:26 | Reagovat

Zaujimavy bol nazor, ze elfovia su proklate bile bestie posadle zabijanim a elfovo zistenie, ze aj skreti mozu mat city.

3 Melkora Melkora | Web | 20. června 2015 v 16:26 | Reagovat

Inu, napadlo mě, že by mohlo být zajímavé, dát prostor i druhé straně :-)

4 KATKA KATKA | 21. června 2015 v 19:15 | Reagovat

tedy to bylo přímo vražedné každý hold brání to své díky běžím číst dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama