Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola třetí, poslední vítězství

14. května 2015 v 0:36 | Melkora |  Melkořin deníček - Silmarillion FF
Po rozloučení se Sauronem je temná paní Melkora nucena sama čelit celé armádě valinorských elfů. Je spoutána a odvlečena před Manwëho herolda. Jak uspěje?
Drama, Rating PG - mírné násilí


Znovu se přitisknu ke zdi. Srdce mi bije, jako splašené. Teď jsem doopravdy sama. Instinktivně, jakoby mě snad mohly udržet, zabodávám nehty do jejích kamenných kvádrů. Dívám se vzhůru, poslouchám. Mí nepřátelé o sobě dávají vědět. Napřed je to jen tichý ševel, později zvučný hlomoz, nakonec ohlušující ryk. Až konečně, konečně, vtrhnou, dovnitř, jako divoký, nespoutaný příval. Můj zrak je rázem oslepen tou nesmyslnou plýtvavou záplavou světla, kterou si sebou přinesli. Chvíli jsou tišší, jakoby po všech těch divokých pranicích, zuřivém pronásledování a horečném pátrání, teď, když konečně dospěli ke svému vytouženému cíli, náhle nevěděli, co si počít.
Jak jsou bílí!
Prolétne mi hlavou.
Bílí, jako něco, co právě vylezlo z pod kamene a bojí se to světla. Až na to, že oni se bojí tmy. Vím, pro co jste si sem přišli, líbezní běloskvoucí bojovníci ze země za oceánem. Vím to líp než vy sami a chystám se vám to dát. A budu tak štědrá, že ani plnými hrstmi nepoberete vše, co vám věnuji.
Mám strach, když si uvědomím, jaké spoustě nepřátel se chystám čelit zcela osamocena! Doslova se zalykám úzkostí při pomyšlení na to, co všechno mi mohou udělat, ale opakuji si, že teď musím být silná. Moje poslední bitva musí být vítězná. Přivřu oči a pootevřu chvějící se rty.
"Milost!"
Zašeptám."
"Neubližujte mi, prosím!"
To je probere! Rázem z nich spadnou obavy i všechna nejistota a s hurónským řevem se vrhnou vpřed. Mého těla se najednou zmocní snad tisíce cizích rukou. Dotýkají se mě zarývají se do mě, drásají mě. Ty smělejší rozdávají i rány. Na má lýtka znenadání dopadne zezadu prudký úder, snad rukojetí jakési zbraně. S výkřikem bolesti se zhroutím k zemi. Bledý dav, který mě obklopuje to přivítá nadšeným jásotem, ruce, jenž mě ještě před chvílí zraňovaly, letí vzhůru. Má železná koruna se mi sveze s hlavy a se zvonivým rachotem se odkutálí pryč ode mne, pod nohy mých uchvatitelů. První Elf, který ji má nejblíže po ní bez váhání skočí, popadne ji a vítězoslavně s ní zamává, jak s nejvzácnější trofejí. Není mu ale dopřáno užívat si svůj triumf příliš dlouho, jeho soused si chce také sáhnout. A tak koruna putuje za nespoutaných výbuchů veselí z ruky do ruky, tu a tam se nějaký nenechavý prst pokusí vydloubnout některý ze Silmarilů.
"Pohleď! Nejsou krásné? Jednou ti je dám!"
Ještě teď mi v uších zní slova Fëanora, ducha ohně, šeptaná horečně a potají mezi zdmi Formenosu.
Svíjím se na zemi a skučím bolestí, kterou mi způsobují moje přeražené nohy. Chvílemi si troufnu kradmo pohlédnout na některého ze svých nepřátel. Jejich světlé tváře jsou podivně zkřivené škodolibou radostí, ústa mají plná nenávisti a opovržení. Občas mě některý udeří, nebo urve kus z mého roucha. Vůbec v tomto okamžiku nepřipomínají tu vznešenou ušlechtilou rasu, o níž jsem tolikrát slyšela zpívat v písních.
"Tak, už přestaňte"
Sténám.
"Copak nebudete mít nikdy dost, copak neznáte slitování, kolik toho ještě musím vytrpět, než budete spokojeni? Jak dlouho to ještě bude trvat, než se zhojí vaše raněná pýcha? Už nám dejte pokoj! Nechte nás žít. Alespoň žít!"
Prosím, i když vím, že nepohnu jejich srdce k soucitu. Nikdy si v nich neudělali ani pranepatrné místečko pro černé děti země a jejich uši už navždy zůstanou k našim prosbám hluché.
Prosím a odpovědí je mi jen znechucení a odpor, zračící se znenáhla ve světlých tvářích mých uchvatitelů. Já vím, bojovníci, vy si představujete hrdinství trochu jinak. Vy byste mávali svými prvotřídními tepanými meči a vykřikovali vznešené fráze o tom, jak se nikdy nevzdáte, nikdy se nenecháte pokořit, nikdy se nepoddáte. Tolikrát jsem měla příležitost vás při tom pozorovat a pokaždé jste byli stejně směšní. Teď si o mě pomyslíte, že jsem zbabělá, ale kdybyste jen tušili, jak pramálo mi záleží na tom, co si o mě myslíte. Netoužím po tom, abyste mě považovali za hrdinku. Chci jen, abyste už konečně přestali.
"Ustupte!"
Zpoza běsnícího davu se náhle ozve mocný hlas. Vojáci se ztiší a posléze zdráhavě uposlechnou. Přede mnou se zjeví vysoký elf statné postavy oděný ve zdobené drahocenné zbroji. Domýšlím si, že je velitelem oné jednotky.
"Tohle znáš, prokletý černý nepříteli?"
Zaburácí mi v ústrety.
Z ničeho nic vedle mého bezvládného těla s řinčením přistane těžký černý řetěz. Znovu, už podruhé si dnes musím dát pozor, abych se nerozesmála. Tak vy jste si celá ta léta schovávali Angainor, čistě pro případ, že byste ho zase potřebovali. Jasně, že ho poznávám, ty umrlčino! Jeho ale nezajímala má odpověď
"Teď ho znovu okusíš."
Přiklekne ke mě, stáhne plátované rukavice. Spolu s ním mě obstoupí skupinka panošů, oděných do jeho barev. Zbytek elfských vojáků ustoupí spořádaně stranou. Přísný, nenávistný a krutý velitelův obličej se znenadání skloní nad tím mým. Tvrdost v jeho očích je víc, než dokážu snést. Odvracím tvář a přivírám víčka, abych unikla tomu pronikavému pohledu. On mě ale neomaleně popadne za bradu a přitiskne mě vší silou k zemi. Prudce oddychuji z mého hrdla co chvíli unikne ston zoufalství a bolesti. Jeho panoši už mezi tím popadli řetěz a jali se ho omotávat kolem mého těla. Nepočínají si při tom příliš zručně. Mám sto chutí vstát a trochu jim s tím pomoci. Konec konců, proč ne? Aspoň bychom to měli dřív z krku. Nemyslím ale, že by zrovna ocenili mou pomoc. Oni nechtějí být rychlí a efektivní. Ne, pro tohle elfové nemají smysl. Přišli si pro gesto, pro symbol. Pro úžasný pocit triumfu nad temnotou. A proto musím ležet na zemi tiše a způsobně a nechat je brát, pro co přišli.
Konečně jsou řetězy upevněny k velitelově spokojenosti. Ten pouze souhlasně pokývá hlavou, popadne volný konec a pokouší se mě odtáhnout nahoru. Klopítám za ním, jak jen mi moje poraněné nohy dovolí. Vojáci, co mě svazovali, mě obstoupili a pochodují podél nás jako tělesná stráž. Chodby, kterými mě vlečou vypadají podivně cize, naplněné křikem dobyvatelů i jejich světlem. Světlem, které zdi Angbandu nikdy nepoznaly, protože ho nepotřebovaly. Bývaly hrdé a silné bez něj. Teď ale útočníci pobíhají po všech jeho zákoutích a bez špetky studu znásilňují poslední zbytečky temnoty. Všude, kudy projdeme se náhle rozhostí podivné napjaté ticho. Hlomoz ustává a hlaholivé radostné hlasy náhle zmlknou. Zářící tváře elfů se obrací ke mě celé náhle podivně strnulé, sotva, že dýchají. Pátravě hledím do jejich očí, které jsou tak nestoudně upřeny na mě a snažím se z nich vyčíst jejich myšlenky. Ne není to úleva, ani nadšení. Ani opojení z vítěžství. Dokonce ani nenávist. Je to jen úžas a strach. Ze srdce mi spadne obrovský kámen, Ne, tihle bojovníci nepůjdou dál. Pomalu procházíme dlouhými aulami i úzkými chodbičkami a všude stejné, náhlé vystrašené ticho. Jen stěny mé bývalé pevnosti šeptají o hanbě a ponížení a zpívají mi píseň tak tichou, že jí ani uši elfů nezaslechnou. Čím více se blížíme východu, tím více je ve vzduchu světla, tím více hluku. Začíná se zvedat vítr, který sílí a sílí, až je skoro nemožné se hnout. Před námi se objeví hlavní brána Angbandu, která je vyvrácená a do široka otevřená. Zejícím otvorem spatřím spatřím impozantní postavu, modravou, průzračnou, čnějící vysoko nad šedivé pláně severu, sotva patrnou v divoké vichřici.
Eonwë!
Velitel mě dovleče až k němu a srazí mě k jeho nohám. Manwëho herold se pomalu a bez jediného slova skloní až ke mě v rukou pevně třímá kus kovu. Moje bývalá koruna překovaná a zbavená klenotů. Chápu! Elfům nestačí výhra! Netouží po ničem menším, než po dokonalém a bezvýhradném porobení. Jejich řemeslníci si pospíšili. Nechávám ho, aby mi ji ovinul okolo krku a ani se nesnažím zadržovat slzy, které mi kanou z očí. Pod mou bradou tiše zaklapne přesný mechanismus zámku a pevná ruka Maia mě srazí k zemi. Teprve teď propukne hromový jásot, ale já na něj nedbám. Tisknu tvář k zemi a zabodávám do ní ruce a naposledy ji prosím, aby ke mě promluvila a ona mě vyslyší. Mezi vším rachotem mezi duněním vojsk a posledními zbytky válečné vřavy zaslechnu slaboulinký ševel. Pleskání bosých nohou o vysušenou hlínu. Vydechnu úlevou a posílám díky zemi. Sauron to dokázal! Unikli! Má oběť nebyla marná!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama