Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola první, Pád

22. května 2015 v 2:17 | Melkora |  Pohádka o krásce a skřetovi - LOTR FF
Tato povídka se odehrává v alternativním světě, v němž Válka o prsten neskončila drtivým vítězstvím sil západu, ale nemastnou, neslanou plichtou. V příhraničních oblastech Gondoru, stejně tak jako na sporných územích Ithilienu se potulují detašované jednotky temné armády, jakož i spousta skřetích psanců a jiných podivných tajemných bytostí, jimž je radno se z daleka vyhnout. Co se stane s princem Mirkwoodským, když se neprozřetelně vydá příliš hluboko do této země nikoho?

AU, Drama/Romance, Slash, Pairing Legolas/Originální skřetí charakter, Rating zatím PG 13, ale když vydržíte, začne to být i šťavnatější



"Lul gijak-ishi!"
"Nagrih! Nagrih, nar thos!"
Znělo Legolasovi v uších. Hlava mu podivně třeštila a kývala se ze strany na stranu až to vypadalo, že ani nechce držet na krku. Víčka mu těžkla a klížila se, jakoby se právě probudil z nějakého neklidného tíživého snu. Nebo do něj právě upadal. Do snu! Do prapodivného snu, v němž vše bylo pokryto černým mlhavým závojem a jeho ruce i nohy byly vytvořeny z jakéhosi řídkého rozbředlého těsta a táhly se sáhy a sáhy do dáli, o níž ani netušil, kde vlastně končí a kde nad nimi dávno ztratil vládu. Do snu, ve kterém se někde překvapivě blízko ozývalo hučení obřího vodopádu a přes jehož burácivý lomoz někdo prudce oddychoval a horečně šeptal:
"Nagrih! Ani se nehni, ty elfská špíno! Rozumíš mi?"
Legolas jen vyčerpaně pokýval hlavou. Bylo to na něj? To přece nemohlo být na něj! Kdo by mu něco takového říkal a proč? A jak to, že tu tak hučí ten vodopád? Kde se tu vlastně vzal vodopád? Nebyli přece u vodopádu! Byli... matně si vzpomínal, že byl s oddílem gondorských hraničářů na hlídce při pomezí IthiIienu. Jejich stopaři jim nahlásili, že objevili nevelkou hordu skřetů, jen s bídou vyzbrojených, někde poblíž... Ale, ne! Tohle přeci nebyla jeho jednotka! Jeho jednotka plná statných udatných a prvotřídně vycvičených válečníků Gondoru někam zmizela. A místo ní tu byla černá mlha a chrčivý hlas, který naléhavě soptil podivné rozkazy v jakési nesrozumitelné řeči přes to, že nikde poblíž nebyla vidět jediná tvář, kterou by k tomu cizímu neznámému hlasu mohl přiřadit. Legolas vůbec nic nechápal!
Po chvíli se však oním mlžným oparem prodral i jiný zvuk. Zpočátku vzdálený, postupně ale čím dál tím zřetelnější. Elfovi po chvíli došlo, že i tohle je čísi hlas. Ten ale, na rozdíl od toho prvního, zněl povědomě! Lidsky! A on měl jakýsi neurčitý dojem, že už ho kdysi slyšel, ba co víc, že by ho měl dokonce dobře znát. Kdyby si jen vzpomněl na jméno, kdyby... Hučení zesílilo a z nenadání se k němu přidalo i něco, o čem byl chvíli přesvědčen, že jsou to údery bubnu. Mátlo ho pouze, že ty rány cítí ve své hlavě. Ve svých vlastních spáncích. Náhle to pochopil. Je to jeho tep! To, co slyší tak zuřivě bušit je jeho vlastní srdce.
Povědomý hlas se ozval znovu, silněji než před tím, ačkoliv se nedalo rozeznat nic z toho, co říká. Zmateně a chaoticky se k němu kdesi v dáli začaly přidávat i další.
"Nagrih!"
Zazněl opět někde za ním výhružný šepot, tentokrát o něco důrazněji.
"Duilin! Velitel Duilin!"
Uvědomil si náhle Legolas celý rozradostněný. Napadlo ho, že by měl na sebe velitele na nějak upozornit. Ohlásit se. Když tu, z ničeho nic, si jeho zmatená mysl povšimla hrubé tvrdé tmavé dlaně, úporně se tisknoucí na jeho ústa a spolehlivě mu znemožňující byť jen hlesnout, a která před chvílí ještě jakoby ani neexistovala. Pokusil se pohnout, aby ji setřásl, v tom se s ním ale zatočil svět a víčka, náhle příliš těžká, se opět začala sama přivírat. Chtěl si položit hlavu na zem, aby si trochu odpočinul, v tu ránu si však uvědomil, že se opírá o čísi hrudník, prudce se pohybující nahoru a dolu.
"Ani se nehni!"
Zopakoval onen chraplavý hlas svůj povel a elf najednou pocítil na svém hrdle povědomý tlak.
"Čepel!"
Prolétlo mu vyděšeně hlavou.
"Mám pod krkem nůž."
"Princi! Princi Legolasi!"
Volal zatím odněkud naléhavý hlas velitele Duilina.
Legolas matně přemýšlel, kde jen se to octnul. Jeho oči sice už jakž takž přivykly na tmu, ale přes to mu nebyly příliš nápomocné. V nozdrách ho polechtala vůně hlíny a tlejícího listí.
"Snad nějaká jáma!"
Napadlo ho.
"Možná díra po kořenu... podemletý břeh..."
"Museli ho odvézt s sebou."
Odpovídala z venku jiná lidská bytost, zřejmě někdo z vojáků. Elfovi se to znělo, jako z neuvěřitelné dálky.
"Tak ty jsi princ?"
Sykal mezi tím tvor, který ho držel v šachu.
"Tím líp!"
Pokračoval ve výhrůžkách.
"Cekni a podříznu tě dřív, než stačíš říct jeho výsost."
Elf se ale v tu chvíli znovu začal topit v černé mlze. Hlasy mužů se náhle staly tišími vzdálenějšími a nedůležitými, stejně tak jako ruka svírající jeho ústa a dokonce i chladné ostří nože na jeho krku. Poslední co slyšel byly tupé údery koňských kopyt o zem, ale i ty brzy utichly. Pak vnímal už jen dvě slilné paže, které ho uchopily, zvedly do vzduchu a přes něco přehodily. Cítil, že se kýve sem, tam, jakoby byl kamsi nesen. Bylo mu to ale jedno. Jediné, po čem toužil, bylo lehnout si a spát. Jeho oči se pomalu a rezignovaně zavřely a on ztratil vědomí.

Probudila ho ostrá řezavá bolest tvrdošíjně se zakusující do jeho levého stehna a divoce pulzující celým jeho tělem. Zjistil, že leží na jakési chundelaté houni, uprostřed čehosi, co vypadalo jako hluboké husté křoví. Hlasitě zasténal a očima zabloudil ke své noze. Překvapeně shledal, že jeho kalhoty jsou rozřezané a stehno že má omotané kusem bílé látky, skrz nějž prosakují rudé pramínky krve. Dále byl k jeho noze z každé strany důkladně připevněn kus klacku, relativně rovný a celkem svědomitě očištěný, sloužící zjevně, jako provizorní dlaha.
A samozřejmě, nemohl přehlédnout, že jeho zápěstí jsou pečlivě připoutána k sobě poctivým pevným provazem.
"To koukáš, elfíku! Co?"
Zahlaholil někde nad ním povědomý hlas.
Legolas sebou ostře trhl a i přes nový příval prudké bolesti, který to v něm vyvolalo, se otočil, aby zapátral po jeho zdroji.
"Dělal jsem, co jsem moh! Ale to víš, ty vaši tatrmani odehnali chlapa s lékárničkou."
Pokračoval trochu výsměšně onen hlas, jehož chraplavý vrčivý zvuk Legolase okamžitě rozechvěl až do morku kostí. Začal si pomalu uvědomovat, že se nejspíš zamotal do pořádné šlamastiky. Hlava mu pořád ještě divoce třeštila, ale rozum už se mu vzpamatoval natolik, aby si byl schopen domyslet, komu asi padl do pařátů.
"Ta rána v noze byla pěkně hluboká."
Nepřestal vykládat ten druhý.
"Nakonec jsem to seštupoval obyčejnou jehlou a nití. Můžeš poděkovat tomu, ke komu se modlíš, že mám ve zvyku nosit s sebou šitíčko."
Konečně, konečně se Legolasovi povedlo natočit hlavu tím správným směrem jen, aby spatřil přesně to, čeho se obával. Se zatajeným dechem si prohlížel mohutného uruka, oděného do huňaté kožešiny, přepásaného lehkým mečem a s lukem přehozeným přes rameno. Tyčil se nad ním s rukama založenýma v bok a s pohrdlivým úšklebkem mu zíral přímo do očí. Legolas se vyčerpaně svalil zpátky na houni. Odevzdaně se zadíval směrem k blednoucí obloze. Na mysli mu vytanula jedna jediná otázka.
"Proč jsi mě nezabil?"
Zašeptal nechápavě.
"Protože nejsem blbej jak elf!"
Odvěti uruk s jízlivým chechotem.
"Neoddělám všechno, co se hejbe ještě, než to ke mně stačí přijít na pět sáhů. Občas se před tim i ptám. Měli byste to taky někdy zkusit."
"Tak takhle!"
Odtušil Legolas.
"Co ode mě chceš?"
"Malou službičku!"
Usmál se uruk.
"Informaci!"
V elfovi to v tu ránu začlo vřít.
"Cože?" Nepočítej s tím, že ti cokoliv prozradím, ty hnusná stvůro! Ani kdyby..."
Vysoukal ze sebe s námahou. Už jen myšlenka na to, co mu ta bestie navrhovala ho naplnila bezbřehým odporem. Dokonce v návalu vzteku prudce zvedl hlavu a trup, aby tomu nízkému stvoření, které bylo ve své zkaženosti s to uvěřit, že by kdy byl ochoten zradit svého pána, vykřičel své pohrdání přímo do tváře. Bezděčně, jak jen mu to jeho stav dovoloval, při tom napřímil páteř a pozvedl bradu. Pokoušel se ještě vzepřít na svých spoutaných předloktích, aby dodal svému projevu na důrazu, ale nestačil ani dokončit větu, když tu se jeho žaludek náhle s nečekanou prudkostí obrátil vzhůru. Legolas překvapeně zalapal po dechu a s hlasitým žuchnutím dopadl zpátky na houni, kde chvíli bez hnutí prudce oddychoval a schopen pouze vnímat, jak se jeho ústa plní slinami a na čele mu vyráží studený pot. Jediné, čeho se v tu chvíli obával bylo, že potupně vrhne přímo, před skřetem.
Ten měl ale v tu chvíli jak se zdálo zcela jiné myšlenky. Elf najednou šokovaně zíral, jak jeho postava, už před tím impozantní, z ničeho nic jakoby ještě povyrostla a výraz na jeho tváři jak se bleskově proměnil z výsměšné uštěpačné přezíravosti v něco co téměř tepalo lítou živelnou zlobou. Vyděšenému Legolasovi prolétlo hlavou, že právě pohlédl do tváře samotné temnoty. Instinktivně couvl hlavou o několik pídí zpátky, nebylo mu to ale nic platné.
Dva, tři prudké skoky a netvor se skláněl přímo nad ním. Jedna jeho ruka zamířila k princovým ústům a pevně je sevřela, druhá se nelítostně napřáhla a prudce udeřila do tmavnoucí krvavé skvrny rýsující se na obvaze nad jeho levým stehnem. Elfem v tu ránu projela ostrá vše pohlcující bolest. Jeho oči se doširoka rozevřely a páteř se prohnula do oblouku jako luk. Dlaň tisknoucí jeho rty bezpečně pohltila jakékoliv výkřiky bolesti.
"Tak, hele, veličenstvo!"
Syčel výhružně uruk a každé své slovo vyrážel, jako by to byla prudká tříštivá rána obřího kladiva. Z očí mu při tom divoce šlehaly plameny.
"Tady nesedíš na svým vznešenym trůnu. Tady se válíš v prachu! A já tu kraluju!"
Na jeho stehně přistála další rána stejně devastující, jako ta první.
"Takže na tvym místě bych koukal, jak bejt užitečnej, protože já jinak nemám nejmenší důvod nenechat tě tady tak, jak seš."
"A za jak dlouho myslíš, že by tě našli vlci?"
Dodal nakonec, už o něco smířlivěji a jeho ruce se zvedly z Legolasova těla.
Ten jen několikrát hlasitě vydechl, ještě celý otřesený prožitou bolestí. Rty se mu vyplašeně chvěly, oči byly rozšířeny děsem. V ráně mu prudce tepalo a on měl co dělat aby zadržel trýznivé stony, deroucí se mu na jazyk. Za celý svůj život se ještě nikdy se necítil tak ponížený.
Skřet byl ale, jak se zdálo, se svou prací spokojen. Lehounce, sotva znatelně pozvedl koutek úst. A snad aby těch překvapení nebylo málo, nechal elfa užasle přemítat nad tím, kam že to najednou zmizelo ono zběsilé monstrum, ještě před chvílí připravené bez milosti ho rozsápat na kusy. Už nad ním zase stál jen prachobyčejný uruk, trochu neomalený trochu uštěpačný, přísně si ho měřící svýma ostrýma pichlavýma očima.
"Hele!"
Povídá mu téměř přátelsky.
"Něco ti ukážu."
A natáhl se pro svou tornu, z níž vyňal drobný balíček. Pokud mohl princ soudit, bylo to cosi, pečlivě zavinutého do jemné látky. Skřet chvíli něco kutil zády k němu a pak mu tu věc, už rozbalenou strčil přímo pod nos.
Legolas nemohl být víc ohromen. Několik vteřin jen oněměle zíral na spisek vázaný v jemné vepřovici, pečlivě obarvené do okrova, jenž přímo před jeho očima třímala mohutná skřetova pazoura. Lehce zvedl hlavu, snad aby se přesvědčil, že ho nešálí zrak a fascinovaně si prohlížel precizně vyvedené detaily s nimiž bylo do hřbetu knihy vyraženo několik povědomých znaků.
"To je..."
Vydechl po chvíli tlumeně. Uruk mu mezi tím vysel na rtech. Samým napětím si nedovolil ani vydechnout.
"Quendi!"
Dodal elf a pozvedl spoutané ruce, jakoby se toho skvostného fasciklu chtěl dotknout a ujistit se na vlastní smysly, že se mu to jen nezdá.
"Tak přeci to umíš číst. Já to věděl!"
Zaradoval se skřet a tvář se mu rozzářila nadšením.
"Kdes to ukrad!?"
Obořil se na něj Legolas podezíravě, on však jenom nakrčil nos a pobaveně pozvedl koutky úst, jakoby mu Legolas právě řekl, kdo ví jak, povedený vtip.
"Do toho ti nic není!" Opáčil vesele a v očích mu při tom zablesklo. Jeho pozornost se však prakticky okamžitě upřela zpět k tajemnému spisku.
"Jsou tam obrázky! A mapy! Mapy!"
Šeptal horečně a trochu nemotorně se pokoušel elfa zvednout, aby mu zajistil lepší výhled na onen tajuplný klenot. Nic při tom nedbal na jeho nesmělé protesty ani přidušené stony plné potlačované bolesti. Nakonec se mu povedlo opřít si jeho záda a hlavu o svůj rozložitý hrudník a pažemi ho obejmout tak, aby kniha, kterou stále ještě držel v rukou spočívala přímo před fascinovanýma elfovýma očima.
"V těch horách něco je! Něco velkýho!"
A vzrušeně při tom zabodával nehet do jednoho z nákresů.
"Jinak by to Sharku neměl ve svý knihovně. Krucinál! Azog to měl celou dobu pod nosem. Všichni to měli pod nosem. A nikdo si toho nevšim! Ale tady je to jasně namalovaný. A ty víš, co to je a kde je to schovaný! Přečti mi to! Prozraď mi to! A žádný triky, jestli chceš žít."
Drmolil, jak o závod a splašeně při tom listoval knihou. Jeho prsty se při tom chvěly. Stránky se před elfovými zraky míhaly tak překotně, že sotva stíhal rozpoznávat jednotlivé runy. Přes to, i o málo co se mu přece jen podařilo z nabízeného textu pochopit ho naplnilo nevěřícným úžasem. Je to možné, že by tahle nízká bytost... Tenhle skřet! Mohl mít ve svém držení něco tak vznešeného? Copak se to k němu mohlo dostat? Vždyť ani nerozumí tomu, jakého klenotu se to jeho sprosté pařáty zmocnily. Může to všechno být pravda, nebo ho jen obestírá nějaké podivné zlé mámení?
"No, tak! Počkej! Počkej přece!"
Rozkřikl se na svého věznitele a ten, trochu překvapený a trochu zaražený tou nečekanou drzostí, poslušně utnul příval svých slov. Rozhostilo se ticho během něhož skřet ponechal na Legolasovi, aby si sám, byť poněkud neobratně, nalistoval příslušnou kapitolu a pokorně čekal s čím se jeho zajatec vytasí.
"Tak, co?"
Troufnul si po chvíli položit zvídavou otázku. Elfova mysl však byla natolik uchvácena tajemstvím textu, až to vypadalo, že zcela zapomněl i na pouhou skřetovu existenci.
Když nakonec promluvil, bylo to určeno spíše pro něho, než pro uši jeho uchvatitele.
"Poklad královny Melian!"
Zaznělo do zšeřelého lesního ticha.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama