Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola pátá, Hříšné myšlenky

25. května 2015 v 21:57 | Melkora |  Pohádka o krásce a skřetovi - LOTR FF
Tato povídka se odehrává v alternativním světě, v němž Válka o prsten neskončila drtivým vítězstvím sil západu, ale nemastnou, neslanou plichtou. V této kapitole se dozvíme mnohé o elfském vztahu k sexualitě a něco málo o skřetí mytologii.

AU, Drama/Romance, Slash, Pairing Legolas/Originální skřetí charakter, Rating zatím PG 13, ale když vydržíte, začne to být i šťavnatější




Nový, vylepšený Legolasův obvaz byl konečně upraven k urukově spokojenosti. Až pak se skřet definitivně uvolil rozvázat Legolasovy spoutané ruce. Ten se okamžitě posadil a prsty si začal třít rozškrábaná oteklá zápěstí. Uruk neváhal ani vteřinu a z uvolněného provazu bleskově upletl smyčku, kterou bez okolků přehodil elfovi přes hlavu. Nebyla utažená dost na to, aby škrtila, ale držela pevně. Ačkoliv to jediné, co byla s to svému nositeli přivodit, bylo lehké nepohodlí, přes to být veden na provaze jakýmsi špinavým skřetem, jako by byl nějaký pes, bylo víc, než mohla unést hrdost prince z Temného hvozdu. Nebylo to, pravda, poprvé, co během jejich společné cesty skončil s lasem na krku, přes to se i tak znovu celý otřásl ponížením.
"Je to nutné?"
Vypravil ze sebe tiše a s největším sebezapřením.
"Jakpak bych ti asi mohl utéct?"
A zarputile při tom hleděl do země, snad, že si toužil zachovat alespoň poslední zbytky důstojnosti a nedopřát urukovi spočinout zrakem na své pokořené tváři.
Jeho uchvatitel se ale jen uštěpačně zasmál.
"Když mám za zadkem elfskýho lučištníka, tak chci mít jistotu."
A prudce, jakoby bez zjevného důvodu, nejspíš jen z čiré škodolibosti, škubl za provaz. Legolasova hlava sebou v tu ránu ostře trhla a natočila se ve směru tahu lana. Jeho tělo, které bohužel nedokázalo zareagovat dostatečně pohotově se v odezvě na to hrubé zacházení celé zakymácelo. Skřet se triumfálně zašklebil. Legolas ovšem s vynaložením maximálního úsilí bleskově nabyl zpět ztracené rovnováhy a tak rychle, jak jen mu to smyčka kolem jeho krku, jakož i propnuté lano umožňovaly, se opět napřímil. Zlostně při tom vrhl při tom na skřeta pohled plný vzteku a pohrdání. Rázem si však uvědomil svou pozici bezbranného vězně, pokorně sklopil oči zpět k zemi a pokoušel se zkrotit svůj hněv. Přes to však nepřestával prudce oddechovat a z očí mu stále sršely plameny vzdoru.
Ve skřetově tváři se ovšem náhle objevil výraz, který až podezřele připomínal pokání.
"Eh... blbej fór."
Prohodil, jakoby bývalo o nic nešlo a podrbal se při tom na zátylku.
"Nic osobního."
Dodal a pohlédl na Legolase způsobem, který se nedal popsat jinak, než jako omluvný.
"I s rozseknutou nohou jsi furt nebezpečnej"
Zasmál se rozpačitě. Legolas k němu překvapeně vzhlédl. Uruk na něj zčista jasna působil téměř bezradným dojmem.
Ten se však v mžiku rozplynul, když ze skřetových zazněl rázný povel: "Jdeme!"
A jeho silná ruka mu vrazila do klína hůl, kterou mu před několika dny sám vyrobil, aby mu na jejich společné cestě odlehčila jeho raněné končetině.
Uruk si ještě spěšně přehodil přes záda sbalenou houni ovázanou motouzem a bez dalšího prodlévání se oba vydali směrem k severozápadu přesně, jak jim radila mapa. Ani jeden z nich už nepromluvil.
Legolas pomalu postupoval vpřed nepříliš schůdnou lesní krajinou a pokoušel se vzpamatovat z té ranní potupy.
Nikdy, táhlo mu hlavou, ještě nikdy s ním nikdo takhle nezacházel. Celý svůj život byl zvyklý přijímat pocty, které náležely jeho rodu, trůnu i jemu samému, jakožto kapitánovi věhlasných lučištníků z Temného hvozdu. Doslova každý tvor, se kterým se kdy potýkal se k němu nikdy nepřiblížil jinak, než se způsobnou uctivou uhlazeností. Nebo, pokud se jednalo o nepřítele, tak přinejmenším s respektem. Všichni se snažili být zdrženliví, aby neurazili následníka trůnu, nebo si nepohněvali mocného válečníka. Všichni dokonce včetně jeho vlastního otce krále Thranduila, byli formální a zdvořilí.
Jenom tenhle... tenhle...
V Legolasovi se opět rozbublal bezmocný vztek. Pomalu mu začínalo docházet, že pro tuhle drzou uštěpačnou věčně se pochechtávající bestii, pro niž snad neexistuje nic posvátného, není ani urozeným princem, ani důstojným protivníkem. A při té myšlence se mu hrdlo stáhlo úzkostí. Hlavou mu prolétlo, že se znenadála setkává s něčím zcela novým neznámým a že všechno, co dosud poznal a co se naučil ho nepřipravilo na to, stát se povolným zajatcem, vydaným na milost a nemilost sprostému uruckému vojákovi.
"Bez špetky úcty!"
Šeptal si v duchu, zatímco tu a tam úkosem pohlédl na svého společníka. Do mysli se mu z ničeho nic vetřela už skoro zasutá vzpomínka na včerejší večer. Na tu drsnou mozolnatou dlaň laskající s až překvapivou jemností jeho hruď a břicho. Stejně tak jako na nestydatě výsměšnou reakci, která následovala, když přiznal, že je... že... Legolas to nedokázal ani domyslet, zatímco ten obhroublý tvor tu věc jen tak vyštěkl. Jakoby se ten zpropadený skřet přímo vyžíval v jeho neustálém ponižování. Vyplivl to, jakoby se nejednalo o to nejskrytější nejposvátnější tabu, jaké si vůbec lze představit. Legolas vrhl jeho směrem další nenápadný pohled, teď už spíše zkoumavý, než pohrdlivý. U elfů je to jasné, táhlo mu hlavou. Buď jsou ženatí a pak je... tělesná intimita vyjádřením toho nejtěsnějšího pouta mezi manželi a jejich sdílené touhy počít spolu novou bytost, a nebo jsou jako on... Princ najednou zjistil, že pro to, co se snaží byť jen v myšlenkách vyjádřit, mu najednou chybí vhodná slova. Matně si vybavil na několik vágních ponaučení, kterých se mu kdysi dávno před lety dostalo od chůvy, po té se však už nikdy nedozvěděl o mnoho víc. Jeho otec i druhové jakoby mlčky předpokládali, že ví vše, co je třeba a už nikdy od nich o té věci nepadlo ani slovo. A on sám si nedovolil na tohle téma kdykoliv položit jedinou otázku. Nebyl si sice jistý, ale dokázal vycítit, jak moc by své zkušenější přátele přivedl do rozpaků, kdyby je žádal, aby se s ním podělili o něco tak hluboce osobní.
Ale tyhle... tyhle bytosti, rozvažoval dále, ty se jistě... bezpochyby spolu ... ty určitě nechápou, že tělesný styk je možným, nikoliv však bezpodmínečně nutným vyjádřením spojení jednoho muže a jedné ženy, jenž je ale v první řadě hluboce duchovní a kterému je nutné ponechat něco tajemného, nevyslovitelného, aby jejich společné pouto nebylo narušeno vulgární smyslností.
Marghul určitě... určitě se už, udeřilo ho náhle, jako blesk z čistého nebe, už se takhle dotýkal osoby, která byla stejného pohlaví, jako je on sám. A při té myšlence se mu hruď podivně rozechvěla. Opět kradmo a úkosem stočil zrak směrem ke svému vězniteli. Ten však jen mlčky šlapal lesním porostem a v ruce pevně třímal konec provazu ovinutého kolem Legolasova hrdla. Vytrvale hleděl před sebe a zajatci nevěnoval pražádnou pozornost. Elf toho využil a pátravě se na něj zahleděl, jakoby snad čekal, že objeví neklamné stopy skřetovy zkaženosti jasně a zřetelně vyryty někam hluboko do jeho černé kůže.
Chvíli ani nedutal a pozoroval to pevné svalnaté mohutné tělo pohybující se vytrvale vpřed. V tom jeho zrak z ničeho nic sklouzl na tu ruku, kterou ještě nedávno cítil tak blízko, na paže které už jisto jistě - a ta myšlenka se mu, kdo ví proč, nezamlouvala - svíraly i jiné mužské tělo, než to jeho.
Když si však princ náhle uvědomil, kam se jeho neukázněná mysl zatoulala, ne, totiž kam by se mohla zatoulat, kdyby nepřestal být ostražitý, celý se orosil. Ano, láska k ženě se dala nahradit mužným přátelstvím, to ovšem muselo zůstat vždy a za všech okolností ryze platonické. Jakékoliv hříšné touhy bylo třeba vždy a důsledně potlačovat. A pak, tenhle... tenhle skřet...
"Shaataz!"
Pravil z ničeho nic Marghul a přerušil tak tok elfových myšlenek.
"Co?"
Otočil k němu princ svůj zrak a nechápavě při tom nakrčil čelo.
"Shaataz!"
Zopakoval skřet o něco důrazněji, jako by souvislost byla naprosto zřejmá a pouze Legolasova vrozená natvrdlost bránila jejímu plnému vyjevení. Na nebohého elfa se při tom ani nepodíval.
"Ptal ses včera, kde se vzali uruci. To je údajně jméno naší pramáti."
"Aha!"
Odtušil Legolas a chvíli zůstal stát s otevřenou pusou. Pramáti! Opakoval si užasle. Tak uruci mají pramáti a znají dokonce její jméno. Jenže něco mu v téhle rovnici stále chybělo. Nakonec si troufl položit otázku, která mu v ten moment okamžitě začla vrtat hlavou.
"A... praotec?"
Hlesl nesměle.
"Madh Burzum!"
Pravil skřet rozhodně, aniž by při tom přestal hledět do dáli před sebou.
"Velká Temnota!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama