Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola druhá, rozloučení

14. května 2015 v 0:29 | Melkora |  Melkořin deníček - Silmarillion FF
Temná paní se v hlubinách své pevnosti loučí se svým věrným pobočníkem Sauronem. Podaří se mu ji přesvědčit, aby spolu s ním opustila Angband?
Drama/Romance, Rating G


"Paní!"
Náhle, jakoby z ničeho proráží temnotu známý hlas. Prudce sebou trhnu a otočím tvář směrem k narušiteli. Chvíli na něj nechápavě zírám, skoro jako bych ho viděla prvně. Vypadá, jako kdyby se sem přiřítil přímo zprostřed bitvy. Jenom proto, aby se pak váhavě zastavil pár kroků přede mnou. Oči mu ještě divoce plály válečnou vřavou a hruď se prudce zdvíhala nahoru a dolů. Tváře měl celé zrudlé námahou. Zbroj, kterou si kdysi sám vyrobil a která bývala blyštivá a hladká jako sklo, byla teď matná, šedavá a samý šrám. Boty měl celé potřísněné prachem a blátem, v jedné ruce třímal štít, druhá pevně svírala bojové kladivo, prsty zaťaté do rukojeti tak křečovitě, až bylo vidět rýsující se bělavé hrbolky kloubů. Paže se neustále lehce chvěla, jakoby pořád připravená napřáhnout se a jedním mocným úderem prorazit lebku nepříteli i přesto, že poblíž nebylo jediného nepřítele. Jak podivně se ten obraz divokého pulzujícího a nepoddajného života vyjímal tady v tom tichém strnulém podzemí, naplněném jen mou samotou strachem a beznadějí! A on, jakoby si ten prapodivný kontrast také uvědomil, se náhle bezradně odmlčel. Snad mu už pomalu začíná docházet pravda, snad se ještě stále zoufale snaží najít ve své splašené mysli nějakou přijatelnou lež. Hledíme na sebe, jako dvě bytosti z jiných světů, bytosti, co kolem sebe celé věky kroužily a až se dnes poprvé setkaly tváří v tvář. V tom můj zrak ulpí na hlavici jeho zbraně, kterou až podivně líně obtékají rudé pramínky, aby se pak na napřaženém hrotu spojily v mohutné kapky a s tichým plesknutím dopadly na zem. Koutek úst se mi bezděčně pozvedne v hrdém úsměvu. Běda každému z Vanyar, který by byl natolik bláhový, aby se postavil do cesty mému krásnému Maya.
"Saurone!"
Hlesnu tak tichounce, že je to sotva znát a pozvednu své oči přímo k těm jeho. Snad to, co spatřil v mém pohledu, snad to, co slyšel v mém hlase způsobilo, že se vyděšeně odvrátil. Ale v mžiku zas nabyl ztracenou sebejistotu a přistoupil ke mně tak směle a rázně, jak to měl vždy ve zvyku činit. Vím, nechystá se nás zdržovat tím, že by mi vyprávěl o celých kmenech, zahubených v jediném dni ani o rozlámané rozbrázděné zemi, beznadějně utonulé pod hladinami moře. Ví, že každému z mých tvorů, živých i neživých jsem darovala kus sebe, takže já jsem oni a oni jsou já. Jejich bolest je mou bolestí. Umírají-li, umírám s nimi.
"Paní!"
Osloví mě znova.
"Musíme pryč! Angband neudržíme! Je jich moc! Příliš moc! Já..."
Naléhavě šeptá s podivnou úzkostí v hlase a zní to, jakoby se mi snad zkoušel omlouvat.
"U severní stěny je v hradbě tajná branka. Čeká tam rota spolehlivých vojáků. Ochrání tě! Uprchneme dál na sever. Vím o místě, kde se můžeme ukrýt a opevnit. Budeme tam v bezpečí. Pak, při troše štěstí, shromáždíme zbytky armády a můžeme..."
Můj milovaný chlapec! Pořád precizní, pořád v pohybu, pořád plány, pořád naděje.
"Ne!"
Zarazím ho nekompromisně.
"Já se nechystám opustit tohle místo."
Nechápavě nakrčí čelo, snad přesvědčený, že špatně slyšel a začne mi opakovat svůj plán. Vyplížíme se z pevnosti, ukryjeme se s hrstkou věrných. Posbíráme, co zbylo z naší armády, začneme znova.
Smutně se dívám do jeho očí, v nichž ještě pořád tančí rudé plameny a v mém srdci se otvírá nová rána. Rázem je zapomenuta lítá řež, která stále ještě zuří nad našimi hlavami. Tohohle okamžiku jsem se bála víc, než čeho jiného a stejně marně jako dětinsky jsem se před ním pokusila utéct do nejtemnější kobky Angbandu.
Zhluboka se nadechnu a promluvím tiše, ale odhodlaně.
"Saurone! Odejdeš odsud sám. Já zůstávám."
"Ale... paní! To přece nemůžeš! Za chvíli jsou tady..."
Nedokončí větu. Místo toho se trochu zmateně a trochu vystrašeně podívá vzhůru, kde už tuší hordy našich nepřátel, nemilosrdných a pomstychtivých, možná už se deroucích skrze temná zákoutí Angbandu a každým okamžikem se blížících k našemu útočišti. Poklekne ke mně a pevně stiskne má ramena, jakoby se mě pokoušel probrat.
"Nemáme čas!"
Pronese ještě naléhavěji, než před tím. Odvrátím hlavu mírně stranou a jemně položím dlaň na jeho paži. Každé moje další slovo mě bolí, jak rána mečem.
"Saurone, copak to pořád nechápeš? Oni si přišli pro mě. A když mě nenajdou tady, půjdou dál. Klidně pročešou celou Středozem a nepřestanou nás vraždit, dokud se mě nezmocní. Odtáhnou jenom tehdy, když mě budou mít. Musím tu zůstat."
Můj společník na vteřinu oněmí.
"Ne!"
Vydechne. Pak sevře mé paže ještě pevněji a já cítím, jak mou kůži zraňují ostré kovové hrany jeho rukavic.
"Ne! Musíš se mnou! Ochráníme tě! Schováme tě! Budeme dál bojovat. Všichni budeme...!"
Zápolím sama se sebou, abych se vymanila z jeho sevření. Hledím na něj a nemůžu se odtrhnout od těch rudých planoucích očí.
"Ne!"
Šeptám horečně.
"Nemůžu připustit, abyste kvůli mě dál krváceli. To já jsem na nás přivolala tu pohromu Noldor. Byla jsem pyšná a samolibá a teď nadešel čas, abych zaplatila za svou chybu. Musím zůstat"
A znovu vzhlédnu očima rozšířenýma děsem. Pátrám v temnotě nad sebou a napínám uši, zda už v dáli neuslyším hlomozit blížící se vojáky. Můj Maia se však mezi tím odmítá vzdát tak snadno.
"Dobře, tedy!"
Zvolá rázně.
"Zůstanu s tebou. Budu tě bránit."
Prudce vyskočí, znovu popadne kladivo, které až doteď leželo opuštěně opodál na chladné zemi a mocně se jím rozmáchne vstříc předpokládanému nebezpečí.
"Dokud budu stát, nikdo z nich ti neublíží."
Při tom pohledu se mi sevře srdce. Můj chlapče, nemuč mě, prosím! Vím, že bys bojoval do posledního dechu, ale nic by nebylo horší, než vidět tě, jak sdílíš můj osud.
"Ne! Ty musíš jít! Je tě potřeba venku! V pevnosti zůstala spousta mých dětí. Budou tak sami! Bezbranní! Postarej se o ně! Vyveď je! Ochraňuj je! Potřebují tě víc než já."
Prudce vyskočím a strkám ho k východu. Jenže on se urputně brání! Za žádnou cenu se ode mne nechce odloučit. Prosí, rozčiluje se, zapřísahá mě. Chlapče kdybys věděl. Teď, právě teď, tě toužím mít po svém boku tak, jako nikdy dřív, protože jestli se něčeho bojím víc, než bolesti a ponížení, pak je to samota. Ale nemůžu jinak. Musím, musím, dokud mám sílu, dokud mám odvahu. Prudce ho od sebe odstrčím a posbírám poslední zbytky své bývalé moci. Vztyčím se nad ním tak hrozivě, jak jen to dokážu a rozkřiknu se na něj.
"Moje vláda už možná spěje ke svému konci, ale ještě pořád jsem tvoje královna a můžu tě kdykoliv rozdrtit jediným pohybem. Slíbil jsi mi poslušnost. Přísahal jsi! Copak jsi zapomněl?"
Jen ta slova dozněla, v tu ránu jsem dostala chuť se nad nimi sama rozesmát. Já, zrovna já, která jsem tu přísahu nikdy nepovažovala za víc, než za hloupou valinorskou formalitu a která se snad tisíckrát vysmála tomu, jak on ji bere vážně, se jí dovolávám právě teď, když nejvíc si nejvíc přeji, aby ji porušil. Ztichne a ruce mu poklesnou, do jeho tváře se vrátí nejistota. Se sklopenou hlavou zašeptá.
"Já... to nedokážu sám."
Něco ve mě podivně jihne. Má mysl se náhle obrací do vzpomínek a jako zajíc skáče přes celá milénia až do dávné minulosti, kdy jsme si poprvé pohlédli tváří v tvář. Byl to tenkrát on, kdo za mnou přišel.
"Co tu chceš?"
Vyštěkla jsem na něj.
Byl ještě dítě. Brada se mu klepala strachy, ale před mým pronikavým pohledem neuhnul.
"Slyšel jsem tvůj zpěv..."
Něžně se usměju aspoň pro tuhle chvíli zaplaším myšlenku na to, že se možná loučíme navždy. Beru jeho tváře do svých dlaní a lehce je pozvednu k sobě.
"Můj milý, jistě, že ano! Už je tomu spoustu let, co jsi přestal být učedníkem. Ty sám jsi teď temný pán. Dokážeš to, co já."
Přeháním, ale jen trochu.
"Splň můj poslední rozkaz! Běž! Ochraň je!"
A pak už je ticho. Stojíme, díváme se na sebe, on hlavu v mých dlaních, jen očima mi dává najevo, že pochopil, a že se podrobuje. Netrvá víc, než pár chvil a ryk spolu s výkřiky valinorských vojáků přestanou být jenom naší zběsilou noční můrou a stanou se zcela nezpochybnitelnou skutečností. Mlčky si rozpustím vlasy a přikryju svého Maia závojem temnoty, aby nic neohrozilo jeho bezpečný únik z obsazené pevnosti. Už ho nedokážu vytvořit dost pevný. Je celý popraskaný a tenký jak papír, ale svůj účel splní. Beze slova se otáčí a chvátá skrz nekonečné chodby
Angbandu pryč do bezpečí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama