Skřeti, uruci, zlobři, goblini, trollové, jakož i ostatní temné národy! Ale i vy, kteří jste si zamilovali kouzelný svět zrozený z fantazie britského spisovatele J.R.R. Tolkiena!

Kapitola čtvrtá

18. května 2015 v 14:00 | Melkora |  Mytologie Kachního lidu
Když jsou ve Středozemi Angličané a Finové (svým způsobem), proč by tam nemohli být Židé? Toto je velkolepá historie židogoblinů z Kachního kmene, jak ji zaznamenal slovutný Kachní prorok Mouchýš na útěku z elfského zajetí, cestou do bažiny zaslíbené.
Parodie/Humor, Silmarillion/Starý Zákon crossover, Rating G






Temnota trávila ve svém exilu ve vnějším prázdnu už nějaký ten rok. Přesněji řečeno, tušila, že už to bude nějaký ten rok, možná i nějaké to století, ale jednak se to mimo veškeré bytí dost těžko počítalo a jednak na takové otravné prkotiny, jako je sledování letopočtu nikdy moc nebyla a to ani v dobách, když ještě přebývala v Ardě. Tenhle nesmysl mile ráda přenechávala svému nudnému bratrovi a jeho puntičkářským elfům. Ne, že by si na své nové postavení nějak výrazněji stěžovala, konec konců, mohla dopadnout mnohem hůř. V Prázdnotě byl klid a spousta prostoru a když tu byla Ona, tak už to vlastně ani nebyla až taková prázdnota. Navíc to bylo jediné místo, kam nedohlédly slídivé zraky jejího všetečného bratra, takže jí poprvé za celou dobu její existence nechybělo ani soukromí. Až si kolikrát říkala, co její mladší bráška asi dělá? V žádném případě to ale neznamenalo, že se jí stýská! (No... možná malinko ano, konec konců, Manwe byl přeci pořád její bratr, no ne?) Co ale na životě ve vyhnanství opravdu nesnášela, byla ta příšerná nuda. Nuda a nečinnost, to bylo něco,co upřímně nenáviděla už od svého zrození a nestrpěla je ani za starých časů v Ea. A ať se snažila sebevíc v Prázdnotě toho vážně bylo na práci podstatně míň, než svého času tam.
Není tedy divu, že se tak ráda a často obracela směrem k Bytí a naslouchala hlasům svých dětí, které v něm zanechala, a že to dělala velice pečlivě. Opravdu, nebylo snad žádného, na němž by byla aspoň očkem nespočinula, kterého by tu a tam jemně nepostrčila, nebo mu neprokázala nějakou nepatrnou službičku, či neudělila dobrou radu. Ať už si ten který pozemský červíček její účasti povšiml, či nikoliv, vždy ho to potěšilo a ji to nic nestálo, tak co?
Ovšem tenhle Kachní národ, to byl paradox!
Když si jich onehdá před časem povšimla v Roklince, srdce by se nad nimi ustrnulo. Taková banda otrhaných nemytých usmolenců to byla, věčně se popelící někde v prachu, motající se elfům pod nohy a hledící kde si urvat alespoň zlámanou grešličku.
Byli takoví mrňaví, rozkošně zelení a bez její pomoci skoro až dojemně bezradní, takže ujmout se jich, pocítila prakticky okamžitě jako svou téměř povinnost. Akorát že tehdy ještě neměla ani tušení, že starat se o Kachny dá takovou fušku. Jako by ti nešťastníci měly nějaký podivný tajemný magický dar neustále si komplikovat život! Takže se běžně stávalo, že ponechala-li je, byť jen na chviličku, o samotě, objevila je pak beznadějně zabředlé do ještě fatálnějších problémů, než z jakých je ještě nedávno vysekala, zoufale se dovolávající její božské pomoci. Pokud měla být dokonale upřímná, tak musela přiznat, že Kachní lid jí začíná pomalu, ale jistě lézt na nervy a že dostává skoro neodolatelnou chuť se na celý ten zatrolený kmen vykašlat. Nemohla ovšem popřít že od té doby, co si je tak nerozvážně pověsila na krk jí tahle banda rozděšených zmatkářů docela přirostla k srdci a ona se děsila představy, co strašlivého by se jim ještě mohlo přihodit, kdyby je bývala pustila z dohledu.
Navíc také, ač si to nerada přiznávala - ostatně na nějaké to, kdo ví jaké, uctívání sama nikdy nebyla - Mouchýšova devótní bezbřehá oddanost, s jakou k ní shlížel, jí trochu lichotila.
Teď ho však popuzeně sledovala, jak poskakuje po vrcholku jakéhosi kopce, mává kusem klacku a pokřikuje u toho, jak zjednaný. Když se nad tím zamyslela, působilo to vlastně docela komicky. Chvíli ho pozorovala a rty se jí při tom zkroutili do dílem pobaveného, dílem škodolibého úsměšku. Vzápětí ji ale to divadýlko přestalo bavit. Otočila se a nešťastně pohlédla na krbovou římsu, na níž mezi tím neodvratně vychládal kalíšek horké lávy, který si ještě před chvílí plánovala v klidu vypít. Pak znova upřela zrak k hulákajícímu Mouchýšovi.
"No, jo, no,jo! Snad se svět nezboří! Hned jsem tam!"
Zavrčela směrem k šedavému vršku.
Pak se pomalu vrátila k lenošce, těžce na ni dosedla a popadla nedopitý hrníček. Když ho tam chvíli nechám jančit, tak si to třeba ještě rozmyslí, táhlo jí hlavou. Proč si, u Erua, nemůžou ta zelená neštěstí aspoň jedinkrát s něčím poradit sami?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama